Žitkovské bohyně – rozbor díla pro VŠ

 

Kniha: Žitkovské bohyně

Autor: Kateřina Tučková

Přidal(a): Veronika DM

 

 

MASARYKOVA UNIVERZITA – Pedagogická fakulta – Katedra českého jazyka a literatury – Úvod do literatury a literární teorie – Zpracovala: Mgr. Veronika Lužová – Kód předmětu: CJ2RJ_LUSL

 

Jejím úkolem, říkala si, je nalézt osudy všech žen z jejich rodu, vydobýt jejich příběhy z temna minulosti, a hlavně zpravit svět o jejich neobyčejném umění, které se jejich nepřátelé po věky snažili vymazat z tváře Kopanic. [1]

 

Rok 2001 a rok 2012 jsou dva zlomové roky. Otázka je v čem ? V roce 2001 zemřela poslední bohyně ze Žitkové Irma Gabrhelová a ten druhý rok je zase významný v tom, že v tomhle roce vydala svou další knihu Kateřina Tučková a to knihu Žitkovské bohyně. Tahle kniha strhla lavinu zájmu o dávno zapomenuté téma žitkovských bohyní.

Moravské Kopanice a tím i oblast Žitkové leží na hranici České republiky a Slovenska. Do této oblastí patří pět menších obcí – Starý Hrozenkov, Vápenice, Vyškovec, Žitková  a Lopeník. Nejznámější obcí pro lidi je podle mne Starý Hrozenkov, což byl i hraniční přechod na Slovensko a také obec, která hostuje každý rok Kopaničářské slavnosti, na které se sjíždějí lidé a folklórní soubory snad z celého světa. Je to oblast, pro mne srdeční záležitostí, ze které pochází má rodina, pro ostatní je možná nádherná svou přírodní krásou, právě zmiňovaným folklórem, nářečím a zvyky a obyčeji Kopanic. Ale díky dílu Kateřiny Tučkové, teď mnoho lidí zná i Žitkovou.

Kateřina Tučková[2] se narodila v Brně, dnes je to hlavní město Jihomoravského kraje. Své dětství trávila ve vesnici Moutnice, která podle mnohého nebyla zasažena komunistickým režimem a zachovala si svůj venkovský ráz i přírodu. Tady Kateřina Tučková možná sbírala inspiraci pro své dílo. Později se Kateřina Tučková s matkou a sestrou stěhují do Kuřimi a studuje na gymnáziu Kapitána Jaroše v Brně a později dějiny umění a český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V Brně, kde bydlí dodnes, čerpala další inspiraci pro svá díla. Již při studiu začala Kateřina Tučková organizovat výstavy děl svých kolegů – vrstevníků. Později, v roce 2004, založila projekt ARSkontakt, který každý rok pořádá výstavu děl mladých umělců a udílí jim i cenu nazvanou podle toho projektu. Kateřina Tučková také pracovala jako kurátorka brněnské neziskové organizace, od roku 2006, nyní je nezávislou kurátorkou.V roce 2014 dokončila doktorské studium historie umění na Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty  Univerzity Karlovy v Praze.

Kateřina Tučková je nejen autorkou díla Žitkovské bohyně, které vydalo nakladatelství Host v roce 2012. Napsala také monografii o spisovatelce Věře Sládkové – Věra Sládková, prozaické dílo, které vydalo nakladatelství Vltavín v roce 2009. Její první kniha to však nebyla. Její prvotinou je kniha Montespaniáda, vydaná v roce 2006 nakladatelstvím Větrné mlýny. Podle mne ji a mnohých další kritiků ji proslavila až kniha Vyhnání Gerty Schnirch, opět v nakladatelství Host v roce 2009. Napsala i odborné publikace a psala i do mnohých časopisů, např. Netřesk, Tvar, Literární noviny a jiné. Za své knihy získala mnohé ceny.[3] Dnes žije v Praze a v Brně a pro mne zůstane hlavně autorkou Žitkovských bohyní.

 

ŽITKOVSKÉ BOHYNĚ

Literární druh

epika

Literární žánr

Román

Literární forma

Próza

 

Dominantní slohový postup

Kniha je rozdělena do pěti částí, kdy každá část má několik kapitol. Každá kapitola je nazvána podle hlavních, vedlejších a okrajových postav.[4] V těchto kapitolách je dominantním slohovým postupem styl vyprávěcí. Vypravěčem příběhu je Dora Idesová, která vzpomíná na své dětství a snaží se pochopit mnohé, co se dělo kolem ní a její tety Surmeny, známé žitkovské bohyně.

 

Určení času

Kniha začíná příchodem Dory, tety Surmeny a malého Jakoubka do rodného domu sourozenců, kde spatří neštěstí, na které Dora nemůže zapomenout. Poté se příběh dostává do časů dětství Dory, která se i s bratrem nastěhovaly k tetě Surmeně. Z Dory se stal andzel, který pomáhal bohyním. Poté se v příběhu přesouváme do doby působení Dory v Ústavu etnografie v Brně a jejím zjištěním, že teta Surmena byla v seznamu StB. Příběh končí nevyjasněnou smrtí Dory. Dochází zde k prolínání minulosti a přítomnosti.

 

Místo děje

Oblast Moravských Kopanic, konkrétněji obec Žítková a její části (Koprvazy, Černé, Bedové), se zmínkou na sousední vesnici Starý Hrozenkov a část obce Drietoma – Potočná (ve skutečnosti název Dolina).

 

Obsah děje

Příběh začíná příchodem malé Dory Idesové, jejího bratra Jakoubka a tety Surmeny domů k Idesům, kde hned u domu naleznou jejich mrtvou kočku Micku i s koťaty. Jakmile postupují dále do domu, najdou mrtvé i oba rodiče. Surmena okamžitě děti odvádí z domu. Jakoubek je ještě malý a naštěstí si tu událost nepamatuje, ta však zůstala velmi zakořeněna v malé Doře, která měla již osm roků a mohla si mnohé pamatovat, ale asi ne pochopit. Teta Surmena neuvažovala, že by šly děti do domova a nechává je u sebe. Surmena byla starší sestrou jejich matky Ireny. Počátek soužití je velmi těžký, protože na ně doléhá i smrt rodičů a mnozí je litují a nenechají je tak zapomenout a dopřát jim úlevu. Surmena se dále rozhoduje, že si z Dory udělá svého andzela.[5] Dora něco tušila o postavách andzelů z vyprávění, ale nikdy žádného nepotkala a žádného nikdy neviděla. Hlavně Dora nyní získává pocit, že je někomu užitečná a může někomu pomoci a nemusí myslet na to, co se stalo dříve. Je sama na sebe hrdá, že pomáhala lidem nalézt cestu ke štěstí, lásce, zdraví a úlevě od jakéhokoli problému. Dále se příběh odvíjí od dospělosti Dory, která se snaží nalézt odpovědi na mnohé otázky ohledně jejich rodiny, tety Surmeny a všeho, co se točí kolem tématu bohyní. Tématem bohyní se Dora zabývala i ve své diplomové práci, ale ve které se tohoto tématu mohla dotknout jen okrajově. Byla tedy velmi ráda, když získala i práci v Ústavu etnografie v Brně a po převratu tam mohla i zůstat. Jednou se Doře její spolupracovnice zmíní, že viděla jméno její tety Surmeny v seznamu StB. Doru to velmi zaskočí, protože si myslela, že svoji studii má již hotovou a tohle zjištění jí do hlavy nasadilo další otázky. Dlouhé roky bádala a shromažďovala informace o bohyních. Sbírala dokumenty v archivech, chodila za pamětníky. Jakmile zjistila, že našla nový neprobádaný zdroj, rozhodla se ve své práci pokračovat. Přála si ukázat lidem bohyně v jiném světle, pravém a nezkresleném obrazu jejich práce. Vrhla se do boje s byrokracií a zažádala si o možnost přístupu ke složce své tety Surmeny. Na možnost se podívat do její složky si musela počkat dlouhé měsíce. Poté jí bylo telefonicky oznámeno, že složka je připravena. Dora ihned odjela, protože z toho čekání byla nervózní a chtěla se dozvědět vše o své tetě. Dora se velmi bála, že teta spolupracovala s StB, ale nakonec se dozvěděla, že byla její teta sledována a považována za nepřítele státu. Po prostudování velké části složky našla to, co hledala. Důvodem všeho, co se dělo, byla činnost tety a její bohyňování. Úřady to popisovaly jako lékařskou praxi za úplatek, která vlastně lékařskou praxí nebyla. Doru velmi mátla celá řada dokumentů a jejich sledování, seznamů lidí, kteří tetu Surmenu navštívili a to ještě v době, kdy žila její matka Irena. Při procházení této složky Dora vzpomíná na vše, co s tetou zažila. Najednou si vzpomněla i na událost s hadem, na kterou už zapomněla. Jednou našla svého bratra Jakoubka si hrát s bílým hadem. Velmi se polekala a hada zabila. Tato událost však mohla zapříčinit zlé věci, které se jim staly, protože bílý had byl symbolem štěstí v domě. Podle bohyň sídlil v každém domě a pokud by se vyhnal nebo zabil, přinese to do domu a jejich obyvatele neštěstí.  Dora si na to dlouhou dobu ani nevzpomněla, až při čtení toho svazku se jí ta vzpomínka vrátila do mysli. Protože chvíli po této události tetu odvedli a jí s bratrem Jakoubkem rozdělili a začalo jejich trápení. Dora se dostala do ústavu v Uherském Hradišti a Jakoubek do ústavu v Brně. Tyto bolestné okamžiky ji připomnělo čtení daného spisu a to byla teprve v jeho třetině. Prozkoumávání tohoto spisu měnilo Dořin pohled na tetu a vše, co jí teta řekla. Dozvěděla se, že teta byla v psychiatrické léčebně, dokonce o smrti tety se dozvěděla až po čtrnácti dnech. Neměla mnoho času, protože spis byl až v archivu v Pardubicích, a tak probírala další a další úřední záznamy. Spis také obsahoval, pro ni, velmi zajímavou složku o bohyních. Po prostudování se Dora vydává na cestu domů. Další Dořino vyprávění je o jejím životě po oddělení od tety a bratra. Jak v ústavu byla šikanována a jejím útěku od problémů do antikvariátu, kam si chodila číst a kde vlastně začal klíčit i její zájem o bohyně a jejich práci. Dále se dozvídáme o Dořině matce Ireně, která byla jiná, než její sestra Surmena. Všichni v Ireně viděli podivína, který se jen chvástá, že umí mluvit s anděly. Z krásné dívky se nakonec stává uštvaná žena šikanována svým manželem Matyášem Idesem, který byl stále opilý. Další kapitola příběhu nás zavádí do dob, kdy na Kopanice odvolán kněz Hofer, který kritizoval církev a svou nespokojenost a zlobu si vybíjel na bohyních a sepsal o nich knihu. Veškerá práce a pátrání o bohyních v Doře vyvolávali vzpomínky a pomalu se jí vše v hlavě dostávalo k pochopení toho, co se kolem jejich rodiny a bohyní dělo. Dora s bratrem často jezdili zpět domů na Žitkovou. Nejen kvůli vzpomínkám, ale také kvůli pátrání po informacích pro Dořinu práci. Navštěvovala také známé Surmeny, např. Baglárku. Po návštěvě Baglárky měla Dora pocit, že jí mnohé zatajuje. Dozvěděla se nové fakta o pronásledování Surmeny, o záhadné smrti Fukseny, o níž se po smrti její matky strhl boj mezi Josefínou a Justýnou, který vyhrála Josefína. Dora se rozhodla zajít pro další informace k bohyni Irmě Gabrhelové, který jí vyprávěla příběh o Surmeně a Ireně, kdy jejich matka a Surmena se snažila zachránit sestřeleného amerického letce. Ten bohužel byl nakonec zastřelen německými vojáky, ale její babičce a tetě Surmeně se nic nestalo. Podle Irmy to bylo i z toho důvodu, že zde němečtí vědci prováděli výzkum, který měl dokázat, že bohyně byli vlastně pokračovatelkami v umění starogermánského obyvatelstva. U Dory to zvýšilo zájem o Fuksenu. Lidé se Fukseny a Josefíny báli, protože jim prý škodili. Fuksena skončila velmi špatně, našli ji mrtvou a potlučenou v lese na konci války a bez dítěte, které měla před nějakým časem porodit. Nikdy se nezjistilo, co se tehdy doopravdy stalo. Po vzpomínce na otce Dora ztratila chuť se dále na cokoli vyptávat a raději odešla. Při další návštěvě Žitkové se dozvěděla o sebevraždě svého otce, kvůli kterému nejezdili s Jakoubkem domů na Bedovou. I přes odpor, co ke svému otci cítila, mu musela vystrojit pohřeb a při něm vlastně necítila nic. Po téhle nepříjemné události následovaly další. Nemohla se dostat ke spisům, které by jí pomohly v pátrání, ale i tak získala nové poznatky o Josefíně Mahdalové a jejích praktikách. Zjistila, že Josefína byla její tetou, nejstarší sestrou její matky Ireny a tety Surmeny. Odešla z domu, když byla Surmena ještě malá a používala černou magii a mohla přivodit i smrt člověka. Dora se začala ptát, proč se jí o tom teta nikdy nezmínila a začala pátrat i v archivech na Slovensku. Toto její úsilí přineslo užitek a určitý úspěch, protože se dostala blíž k pravdě a poznání. Dora se dále vydala do Poznaně, kde našla spisy o jednotlivých činnostech bohyň. O Surmeně a její spolupráci s badateli nenašla ani zmínku, a tak se jí ulevilo. Našla však jiné zajímavé skutečnosti o Josefíně. Jak Josefína používala černou magii, jak spolupracovala s německými badateli. Po návratu zpět domů se Dora přestala bohyněmi zabývat, ale zaměřila se sama na sebe. Na svůj život a hlavně milostný okamžik, který vytěsnila ze svého vědomí. Protože mnohé pochopila a došla k poznání, mohla si to dovolit. Dora kdysi prožila milostné vzplanutí s Janigenou. Zde vyvstává otázka, zda se může mluvit o lesbickém vztahu.  Mezi oběma se střídalo období studu, odloučení a hanby. Po delší době se Dora odhodlala odjet na Bedovou a navštívit Irmu, aby se dozvěděla další informace a navázaly na to, kde posledně skončily. Irma nakonec povolila  a vše jí řekla. Dora se tak dozvěděla o sporu její babičky Justýny s Josefínou, která svou matku a její následovnice proklela. Dora nechtěla věřit tomu, že vše zlé se jim stalo jen kvůli nějakému prokletí, kvůli pár slovům. Nevěřila, že pár slov dokáže přivolat smrt a začala pochybovat o tom, co jí Irma řekla. Při hledání nových poznatků narazila na jedno jméno z minulosti, které jí bylo povědomé. Bylo to jméno Věnceslava Rozmazala, jejího dávného spolupracovníka. Dora se rozhodla jej navštívit, což se ukázalo jako těžké, protože už to byl velmi starý muž a mnohé si už nemusel pamatovat. Nakonec se jí podařilo zjistit. Posudek na bohyně si tehdy objednal jistý Jindřich Švarc, který se dokázal postavit na tu stranu, která pro něj byla zrovna v tu chvíli výhodná. Jednu věc nesnášel však beze změny režimu, to byly právě bohyně. Proč bohyně tak nesnášel se dozvěděla od jeho sestry Ingeborg Pitínové. Byla to dávná věštba, kterou provedla Surmena, kdy ve věštbě stálo, že Jindřich okrádá svého souseda, za což byl zavřen do vězení na pět let. Na konci příběhu už schází Doře jen vydat studii, kde by popisovala práci a život bohyň a dostala je tak do lepšího světla. K tomu nakonec nedojde, protože Dora, i když prožívá chvíle štěstí s Janigenou, je nalezena mrtvá. Její smrt se nikdy nevyřešila stejně tak, jako smrt Fukseny.

 

Charakteristika osob:

Fiktivní postavy

Dora Idesová – prostřednictvím pátrání a vyprávění Dory je nám přibližovány osudy bohyní ze Žitkové. Je to jedna z hlavních postav, jejíž život je plný bolesti, smutku, samoty, beznaděje a žádné lásky. Dora prochází příběhem jako malá holčička až po dospělou ženu, která už ví, co od života chce. Hlavním cílem Dory bylo zjištění pravdy o její rodině a zpravení pověsti bohyní. Podařilo se jí to jen z části. Někteří čtenáři se s příběhem Dory můžou dostat k pocitu, že její život připomíná osud autorky, která mnohé své vzpomínky do knihy promítla.

Jakoubek – mladší bratr Dory, od narození se u něj projevuje fyzické i mentální zaostání. Po smrti matky se dostává do Ústavu pro mentálně postižené v Brně, kam jej Dora chodila navštěvovat. V průběhu příběhu u něj nedošlo k žádnému rozvoji, což bylo dáno i jeho nemocí.

Terézie Surmenová (Surmena) – jedna z velmi uznávaných bohyň ze Žitkové. Po smrti sestry žila v chaloupce v Bedové. Po smrti manžela se znovu nevdala a neměla vlastní děti. Bylo jí přes padesát let, ale vypadala starší, protože mnohé zažila. Po smrti své sestry se také stará o Doru a jejího bratra Jakoubka. Snažila se víru a své poznatky předat i Doře a Jakoubkovi, ale ta se tomu bránila, protože se jí kvůli starému způsobu života vysmívali. Po odvedení StB byla Surmena zavřena v blázinci v Kroměříži, kde za pět let i zemřela. Oddělení psychiatrické léčebny, kde pobývala Surmena poslední roky svého života skutečně existuje. Toto oddělení je určeno pro pacienty, kterým byla diagnostikována parafrénie (duševní onemocnění charakteristické halucinacemi a bludy)[6] a onemocnění podobného charakteru.

Josefína Mahdalová – jedna z negativních postav. Byla nejstarší dcerou Justýny, sestrou Surmeny a Ireny. Její dětství nebylo jednoduché, což se na jejím chování dost podepsalo. Byla známa také pod jménem Mahdalka. Měla spoustu dětí, ale ani jedno z nich nebyla dcera, která by mohla převzít tradici bohyní. Pod svá křídla se bere malého sirotka Fuksenu, dceru jedné z bohyň. Byla spojována s černou magií a hodně svému okolí škodila, spolupracovala prý dokonce i s Němci. Díky špatným vztahům proklela své sestry a všechny ženy v rodě.

Doktor Kalousek- další negativní postava. Doktor Kalousek byl také znám pod jménem Vykladaš, který spolupracoval s StB. Pracoval na psychiatrii v Kroměříži, z tohoto oddělení měl donášet právě StB. Tam, kde pracoval byla hospitalizována i Surmena.

 

Skutečné postavy

Josef Hofer – narodil se v roce 1871. Chtěl se stát knězem. Studoval v Brně, ale studia nedokončil. Později se ke studiu vrací. Nakonec je vysvěcen na kněze v roce 1900 v Olomouci. Měl hodně nekompromisní názory na církev. Roku 1910 byl převelen do Starého Hrozenkova, kde si vedl vlastní věstník, kriticky vystupoval k činnosti bohyň. Ve Starém Hrozenkově také umírá.

 

Vztahy mezi postavami, jejich počet

Vztahy mezi postavami bych vyjádřila grafem (rodokmenem).

Justýna (matka)

↓                                                    ↓                           ↓

Josefína  (dcera)   ↔ (sestry)      Surmena  (dcera)      Irena (dcera)

↓                                                            ↓                                     ↓

Fuksena                                                Dora  ↔ (sourozenci)     Jakoubek

Z tohoto románu lze vycítit, že vztahy v rodině byly napjaté a mnohé ošklivé slova, která padla v rodině, zapříčinila ochlazení, až odcizení mnohých rodinných příslušníků a tím pádem i onu pověst o prokletí žen této rodiny.

 

Určení smyslu díla

Jak mnohé charakteristiky a recenze knihy píšou, mělo toto dílo pobavit čtenáře, ale také přiblížit čtenáři již dávno zapomenuté umění žitkovských bohyň, které se zabývali jistou formou lidového léčitelství.

 

Pravděpodobný adresát

Adresát není nikde přesně zmíněn. Ale časový úsek, který dělí vydání knihy a úmrtí poslední bohyně, je možné uvažovat, že je to určeno pro širokou veřejnost, aby neupadl zájem o lidové léčitelství, v tomto případě o bohyňování na Žitkové, i když jde o příběh smyšlený, ale založený na skutečnostech.

 

Lokalizace časová

Příběh se odehrává, řekněme, v několika desítkách let a několika režimech. V příběhu se mísí minulost (vzpomínky) a s přítomností.

 

Distance a rychlost

Příběh se odvíjí pomalým tempem, i proto, že se v něm prolíná vzpomínání na minulost s přítomností.

 

Meze vědění

V knize, pokud se čtenář soustředí, lze nahlédnout do myšlenek jedné z hlavních postav Dory.

 

Použité jazykové prostředky

V knize autorka používá spisovnou češtinu, nářečí a cizí názvy. Převažuje spisovná čeština. Nářečí je zde použito kopanické. Hlavně výrazy spojované s Kopanice a bohyněmi. Cizí názvy jsou zde použity hlavně v pasážích, kde se vzpomíná na minulý režim, StB, a oblast lékařství. Vše je psáno er-formou.

 

Zařazení knihy do kontextu celého autorova díla

Kniha Žitkovské bohyně není první autorčiným literárním počinem, ale musíme říci, že počinem velmi záslužným. Čtenářům přináší velmi zajímavý příběh ze zapadlého kouta naší krásné země. Snaží se čtenáři přiblížit zapomenuté umění lidového léčitelství – bohyňování. Z celé knihy dýchá na čtenáře poutavý příběh, poté musí čtenář uznat, že autorka se ve svém psaní zdokonaluje a i touto knihou si získává další čtenáře, kteří se na její další literární počin jistě velmi těší.

 

Závěr

Již několikráte zmiňovaný názor, že kniha pomáhá vzpomenout na dávno zapomenuté tradice bohyňování je jistě správný. Kniha se právem stala bestsellerem v roce 2012, kdy také vyšla. Souhlasím také s názorem, několika recenzí, které uvádějí, že některé věci v knize obsažené, mohli poslední žijící bohyni rozlobit. Sama autorka píše, že uvažovala, zda jména úplně nezměnit. Mnohé také rozlobila postava Dory, která je fiktivní. Ale prostě k příběhu patří. Jak to tak bývá, mnoho názorů je pozitivních, mnoho negativních, ale tak je to správné, protože nic není ideální. Sama bych knize dala tak 86% spokojenosti.[7] Určitě se k ní ještě někdy vrátím.

 

Použitá literatura:

CULLER, Jonathan D. Krátký úvod do literární teorie. Nové, rozš. vyd. Přeložil Jiří BAREŠ. Brno: Host, 2015. Teoretická knihovna. ISBN 978-80-7491-233-7.

TUČKOVÁ, Kateřina. Žítkovské bohyně. Brno: Host, 2012. ISBN 978-80-7294-528-3.

 

http://www.katerina-tuckova.cz/

http://www.cbdb.cz/kniha-53603-zitkovske-bohyne-zitkovske-bohyne

 

[1] Tučková (2012), str.110

[2] http://www.katerina-tuckova.cz/zivotopis.html

[3] Čtenářská cena Magnesia Litera 2010,  Cena Josefa Škvoreckého 2012 (právě za Žitkovské bohyně) aj.

[4] Hlavní postavy Josefína Mahdalová, Surmena, Dora Idesová

Vedlejší postavy – Jakoubek, Alžběta Baglárová

Okrajové postavy – Magdaléna MIkva, Ingeborg Pitínová, Josef Hofer

[5] Andzel  – anděl, většinou holčičky, pomáhal bohyním tak, že vždy doprovázel potřebné lidi k bohyním delší cestou a kratší, jakmile je opustil, se vydal za bohyní a vše ji povyprávěl, vždy měli jasné instrukce, koho smí a nesmí k bohyním přivézt

[6] Tato nemoc je často spojována se schizofrénií a její definice se většinou najdou i pod hlavičkou této nemoci

[7] Československá bibliografická databáze udává 90%  – http://www.cbdb.cz/kniha-53603-zitkovske-bohyne-zitkovske-bohyne

Databáze knih 80% – http://www.databazeknih.cz/knihy/zitkovske-bohyne-84764





Další podobné materiály na webu: