Povídky II (J. Hašek) – rozbor díla

rozbor-díla

 

Kniha: Povídky II

Autor: Jaroslav Hašek

Přidal(a): TerkaCZ

 

Základní charakteristika

  • Literární forma: próza.
  • Literární druh: epika.
  • Literární žánr: povídkový soubor -> satirické a humoristické povídky s publicistickými prvky (fejeton, glosa, karikatura).
  • Datace vydání: souborové knižní edice Haškových povídek začaly po autorově smrti ve 20. letech; tento výbor „Povídky II“ je moderní ediční sestava dle e‑knihy Palmknihy (2014), vydaná Městskou knihovnou v Praze 2022; jednotlivé povídky však původně vycházely časopisecky již 1910–1920.
  • Určeno: čtenářům humoru a satiry; zájemcům o společenské poměry raného 20. století a o Haškovu publicistickou tvorbu mimo Švejka.

 

Téma

  • Satirické obrazy každodennosti: domácí režimy, úřady, „lepší společnost“, redakce, mravouky, výchova, náboženské instituce; každodenní absurdita a rituály moci i maloměšťáctví.
  • Střet jedince s řádem: byrokratická forma proti zdravému rozumu; moralizující póza proti živé skutečnosti.

 

Hlavní myšlenka

  • Demaskování společenských rolí a institucí skrze satiru: „řád“ jako mechanismus nesmyslu, moc jako nahodilé privilegium, kariéry jako groteska; smích jako občanská obrana a humanismus „zdola“.
  • Jazyk jako mocenský nástroj: fráze a poučky se lámou v konkrétních epizodách, které odhalují převahu řeči nad realitou.

 

Námět

  • Krátké epizody z městského života a redakčního provozu, z rodiny i společnosti; reálné mechanismy proměněné v grotesku (zavíračka, inzeráty, „návody“ chování, čítanky, misijní tisk).
  • Fejetonová stylizace: častá ich‑forma pozorovatele a er‑glosátor, typizované situace a figurky.

 

Motivy

  • Domovník, klíč, zavírací hodina; novinové rubriky a dopisy; „návody“ chování; dětská výchova a čítanky; duchovní autorita a pokrytectví; zvířata jako zrcadlo lidí.
  • Rekvizity byrokracie: vyhlášky, řády, kolky, inzeráty; „slušnost“ jako nástroj nátlaku.

 

Kompozice a struktura

  • Mozaika oddílů s autonomními povídkami (např. „Ze života milostného…“, „Alkohol…“, „Děti, studenti…“, „Noviny a psaní vůbec“, „Pánbůh a jeho služebníci“, „Zvířata dvou‑ i vícenoha“), vždy gradace k pointě.
  • Lineární mini‑děje s rychlou eskalací a ironickým dovětkem; variace žánrových parodií.
  • Komparace v rámci autora: krátká pointa vs. epická řeka: oproti Švejkovi převaha úderných point nad kontinuálním dějem; společný rozklad „uctivé“ řeči.

 

Vypravěč a úhel pohledu

  • Er‑forma s autorským nadhledem a glosou; místy ich‑forma fejetonu (osobní epizody).
  • Parodie žánrů: návody, inzeráty, listárny, kázání, redakční oznamy; přímé oslovování a pointa „na spád“.

 

Jazyk a styl

  • Hovorovost mísená s úředním a moralistním žargonem; přesná frazeologie obrácená do grotesky.
  • Dialogová dynamika, hyperbola, paradox, slovní gag; kontrast patosu s banálním dějem.
  • Stylové souvislosti
    • Fejetonistická satira mísí glosu, anekdotu a karikaturu; „malé“ situace slouží „velké“ kritice frazeologie moci a mravouky.
    • Předzvěst Švejka: doslovnost rozkazů, právnický formalismus a úřední řeč jako komický automat.

 

Použité prostředky

  • Kontrast: důstojnost úřadu vs. malichernost kauzy; patos mravouky vs. trivialita motivů; poučka vs. život.
  • Parodie a ironie: protokoly, předpisy, „návody“ chování v domě/úřadech/divadle/aeroplánu/fotbale.
  • Hyperbola a groteska: přepjaté výchovné příklady, abstinentní „zábavy“, bestiář lidských slabostí.
  • Repetice a zvukomalba: „klepání pantoflí“, rytmus „pětník“ jako zvuk moci drobného výběru (Boje s domovníky).
  • Enumerace grotesky: kaskáda drastických „výchovných“ příkladů v časopisech pro mládež.
  • Metatextové vtipy: koláž „Tolstoj–Rousseau“ a jmenné etikety jako falešná autorita.

 

Ukázkové situace

  • Boje s domovníky: systematické „tři čtvrtě na deset“ testuje porušování řádu a pětníkové výběry; repetice „pětník“ rytmizuje moc drobného výběrčího.
  • Časopisy pro mládež: kýčovitá krvavá didaktika „Zlého Józy“ končí „uškvařením“; parodie senzace a moralismu.
  • O vhodných názvech: redakční satira na tvorbu „krásna“ a názvosloví; sebeironie s „Životem v Indii“ pro vinohradskou historku.

 

Charakteristika postav

> Mnoho různých postav, charakteristika dle typů:

  • Domovník
    • Typ: malá moc, hamižnost, rituál klíče a pětníku; „strážce řádu“, který řád porušuje, aby měl z příplatku užitek.
    • Chování: formální zdvořilost střídá výčitky („pětník!“), osobní urážky a přezíravost; je to „úředníček prahu“, který vládne nocí a dveřmi.
  • Redaktoři a „autoři“
    • Typ: póza, hlad po senzaci a názvu; víra v sílu citátu bez porozumění; inzeráty a listárny jako stroj na význam.
    • Chování: „zábavné přílohy“ loví krásno podle kolonky; autoři kolážují „Tolstého, Rousseaua“ nebo shánějí název jako zázračný klíč k úspěchu.
  • Mravokárci, klerikální postavy, „vychovatelé“
    • Typ: dvojí morálka, přepjatá rétorika, krvavé „výchovné“ příklady; víra v poučku místo v porozumění lidské bídě.
    • Chování: časopisy pro mládež šokují, aby „poučily“; misionářské listy slibují zázraky a vybírají předplatné; výsledek je směšný i trapný.
  • „Lepší společnost“ a měšťáci
    • Typ: etiketa, řeč pro efekt, pohodlí; rozhoduje dojem, ne práce a charakter.
    • Chování: zásnuby a „slušnost“ řídí finance a reputace; jazyk kultivovanosti zakrývá malost a kalkul.
  • Děti a školní prostředí
    • Typ: děti jako adresáti mravouky; učitelé a autoři čítanek skládají ideologické směsi místo živé výchovy.
    • Chování: návodné veršíky a kapitoly „Bůh a vlast“ působí vedle reálné bídy i hladovění cynicky; děti opakují fráze, ale svět se nemění.
  • Zvířecí „hrdinové“ (pes, kočka, kačer, býk)
    • Typ: zvířata jako zrcadla lidí; jejich „příběhy“ odhalují naše směšné ambice (plemena, tituly, „ústavní“ péče).
    • Chování: byrokratizace péče o psy, heroizace koček, veřejná užitečnost býka – všechno se mění v lidskou komedii.

 

Vedlejší prvky

  • Rekvizity: domovní řád (§ o zavírání vrat), svícen, klíče, zámky, novinové sloupky, příručky „jak se máme chovati“, misijní oběžníky, abstinentní spolky.
  • Místa: Praha (domy, redakce, hospody, mosty), venkov, kostel, soud, divadlo, fotbal, aeroplán.

 

Časoprostor

  • Místo: převážně Praha a její mikrosvěty; epizodicky venkov a instituce.
  • Čas: rané 20. století (monarchická a raně republiková praxe v řeči, předpisech a zvycích); výbor bez striktní chronologie.

 

Stručný obsah

  • Tematické bloky sdružují desítky krátkých satirických próz; jednoduché situace jsou dovedeny ad absurdum a končí pointou, která převrací autority, zvyky i frázovitost.

 

Podrobněji dle oddílů (výběr)

> Ze života milostného, rodinného i společenského

  • Povídky z běžného života: sousedé, domy, rodina, společenské návštěvy a „slušné chování“, které se často zvrhne v komickou buzeraci a trapasy (např. boj s domovníkem o klíč a pětník).
  • Ukazuje se, jak pravidla a etiketa narážejí na realitu: lidé chtějí vypadat „správně“, ale řeší maličkosti a působí směšně.

 

> Alkohol, abstinence a jiné neřesti

  • Historky o pití i „střízlivých“ slavnostech: když se někdo snaží dělat dokonalé abstinentní akce, stejně to skončí fiaskem, protože nadšení a pravidla se perou s praxí.
  • Hašek si dělá legraci z klubů a „polepšování“: morální řeči často nefungují a vypadají komicky.

 

> Děti, studenti a jejich vzdělavatelé

  • Škola a výchova: čítanky, „výchovné“ časopisy a hodiny, které dávají přehnané příklady a poučky, ale neřeší skutečné problémy dětí.
  • Parodie na krvavé moralitky a mnemotechniky ukazuje, že papouškování frází dětem nepomáhá, jen je straší nebo nudí.

 

> Noviny a psaní vůbec

  • Redakční svět: listárny, inzeráty, „zábavné přílohy“ a hon za senzačními názvy, které mají přitáhnout pozornost za každou cenu.
  • Pisálci a redaktoři skládají texty podle vzoru a frází; důležitější než obsah je dojem a chytlavý název.

 

> Pánbůh a jeho služebníci

  • Náboženské příběhy a misijní tisk: přehnané „zázraky“ a strašidelné historky slouží spíš k efektu než k pomoci lidem.
  • Ukazuje se rozdíl mezi hezkými řečmi a skutečnou péčí o chudé a slabé; moralizování často nevychází.

 

> Zvířata dvou‑ i vícenoha

  • Povídky se zvířaty (psi, kočky, býk, kačer) jako zrcadla lidských slabostí: co je u zvířat roztomilé, je u lidí směšné nebo trapné.
  • Byrokratizace vztahu ke zvířatům (např. „ústav“ pro psy) ukazuje, jak si lidé komplikují jednoduché věci.

 

Vlastní zhodnocení

Haškova kniha Povídky II je podle čtenářského dojmu zábavná a snadno čitelná, protože jde o krátké satirické texty s jasnou pointou, které si berou na mušku malicherná pravidla a nafouknutou „slušnost“ společnosti; nejvíc zapůsobí oddíl o běžném životě a etiketě (třeba Boje s domovníky), kde se ukáže, jak drobná moc klíče a „pětníku“ dokáže otrávit každodennost, a stejně silné jsou i školní a výchovné texty (Školní čítanky, Hodina pravopisu), které ukazují, že poučky a moralizování bez rozumu dětem nepomáhají; oddíl o novinách zase připomíná dnešek honbou za líbivým názvem a efektem místo obsahu, a zvířecí povídky chytře zrcadlí lidskou ješitnost a byrokracii přes psy, kočky nebo obecního býka; celkově kniha učí, že pravidla mají sloužit lidem, ne opačně, a že humor je nejlepší způsob, jak odhalit nesmysly kolem nás, přičemž se čte dobře i k maturitě, protože má srozumitelný jazyk, krátké epizody a snadno citovatelné scény.

error: Stahujte 15 000 materiálů v naší online akademii 🎓.