Milá sedmi loupežníků - rozbor díla k maturitě (2)

rozbor-díla

Kniha: Milá sedmi loupežníků

Přidal(a): sombrero70

Viktor Dyk (1877 – 1931)

Český básník, prozaik, dramatik, publicista a překladatel.
Představitel tzv. generace anarchistických buřičů
Žák Aloise Jiráska
Vystudoval práva
Politicky se angažoval (volební kampaň)
Byl poslancem Národního shromáždění a senátorem
Odpůrce tzv. hradní politiky a prezidenta T. G. Masaryka.
Za války byl zatčen za velezradu, ale pro nedostatek důkazů byl propuštěn.
Od roku 1907 se podílel na redigování časopisu Lumír a roku 1918 se stal redaktorem Národních listů
Zahynul při koupání v moři u ostrova Lopud a je pohřben na Olšanských ostrovech.
Narodil se na Silvestra

Dyk do české literatury vstoupil s ideou protispolečenské vzpoury, jejímž hlavním motivem je rozpor mezi absolutním ideálem (mravním, občanským, vlasteneckým, humanistickým) a realitou. Témata čerpal především z denního života. Jeho díla zpravidla obsahují jasnou pointu. Využívá kontrastů a paradoxů. Je satirický a sarkastický, vlastenec.

Díla (téma vzpoury proti tíživé skutečnosti):

Buřiči
Válečná tetralogie – vrcholné dílo, láska k národu a i strach o něj, obsahuje báseň Země zpívá
Marnosti, Giuseppe Moro – básnické sbírky
Milá sedmi loupežníků – básnická balada
Zmoudření Dona Quijota, Ondřej a drak – dramata

Všechny díla (Moro, Krys, Milá): „drama jedné postavy“ – epická báseň i novela se liší pouze navenek (stejný styl vyprávění – žádné strojené epitetony a metafory, minimum básnických prostředků)

Stylizované podoby Dyka v hlavních postavách:

Quijote – naivní idealismus
Krysař – ironie a skepse
Moro – oddanost nadosobnímu cíli
(možná i loupežník- buřičství, utíká společnosti)

Jedno z témat se objevuje v jeho 3 hlavních dílech – OSAMĚLOST

Quijote – se cítí sám, a proto jde do světa hledat své štěstí
Krysař – je pořád cizincem (povolání – pořád jde), ale i ve vztahu k Agnes (je cizincem pro Agnes a ona pro něj), ve městě
Moro – zůstane sám
-> všichni tři jsou poutníci (Máchovské téma): neznají směr a neví, zda vůbec dojdou svého cíle

Quijote a Krysař zaznamenávají Dykův vývoj (od Q. ke K. – iluze -> bolest -> smíření):

Quijote vidí pouze ideály, není zamilovaný – plane pro ideál= nemůže být spokojený se skutečností, ptž ta nemůže nikdy splnit jeho představy
Dolores si splete s Dulcineou (vidí to, co chce)
Krysař vidí skutečnost (Faustus v hospodě: ostatní vidí, K. jen kocoura), skutečná láska
Jeep je jako jediný spravedlivý (stejně jako Q.), akorát on neumře – taky posun

Poznámka: Dykův nacionalismus

Rozbor: Milá sedmi loupežníků

Téma a motiv:

Stylizace záporných rysů (ne typizace postav!!!)
Lidé, kteří utekli ze společnosti, aby splynuli s něčím pro ně vyšším (příroda?)
Lidé, kteří nejsou normální (nesouhlasí se společností), ale to „normální“ není pro Dyka normální
Skutečné zlo X skrytá touha po dobrém (ona radost ze zla) – IRONIE, (ironie k Šaldovým buřičům??)
Zasazení do romantické scenerie (iluze krásy X groteska – podtržení : konvenční, ale schválně)
Kniha je Dykovým ohlédnutím za mládím, důraz na prožitek

Hlavní myšlenka:

Dyk – buřič (jejich smyslem je rozeznáváni dobra a zla)
Zobrazuje problémovost doby, rozpolcenost (Milá i loupežníci): marnost lidských činů, nejsou spokojeni s buřičstvím, je to pro ně východisko společenským konvencí

Námět (inspirace):

Loupežník Jaromír – hl. postava ze hry rak. dramatika Franze Grillplzera „Ahnfrau“ – zbojník jánošíkovský – symbol životní plnosti, protiklad samolibým světcům = český realismus – „politika přežvýkavců na katedře“
Vliv anarchismu

Forma:

Důležitá je lyrická složka – zaměřuje se na city, pocit, který z díla vyznívá + epická
Střídají se zpěvy loupežníka a Milé
Není moc dějové
Forma střípků, které dohromady dávají obraz
Napsáno pěkně a mile (i když takový není zrovna obsah)
Nemelodické
Symbol buřičských nálad

Jazyk:

Žádná pevná stavba (jazykově)
Rým střídavý i obkročmý
Vyjadřování stručné, jednoduché (ne až tak jednoduché na pochopení)

Hlavní postavy:

Milá – člověk, který nevidí hranici mezi dobrem a zlem, co sám chce „Kdo ukojí mé touhy ve mně? Kdo je uspí ve mně.“, odešla k loupežníkům z nudy – charakteristická vlastnost doby

Děj:

Prolog: loupežník Jaromír se prochází krajinou a vzpomíná na (dávně bouře a bol) příhodu, která se stále před 7 lety – milá nosí sedmi loupežníkům kvítí na hrob. Cítí radost ze zla, In tyrannos! Schillerovo. „Pateticky zněly verše starosvětské balady.“

Zpěvy: Loupežník popisuje tehdejší situaci, kdy se každý loupežník bojí o svůj vlastní krk (odměna 100 rýnských na hlavu), jedinou nadějí je pro ně láska k Milé (mají jen ji). Loupežník přemýšlí, kde se v něm vůbec to loupežnictví vzalo. Obviňuje z toho společnost a boha, to oni ho donutili takhle se chovat, člověk se o sebe musí postarat, on takový konec nechtěl-musel. (můžete za to vy a pak se divíte) Loupežník je člověk, který si zvykl na krev.

Milá se bojí nudy (ne loupežníků). Je pro všechny a pro nikoho, je jako květina, ráda láká ostatní, ale nechce být utržena. Ráda dává objetí, ale ne srdce. Nelituje, neřeší minulost (umírají). Milá je na jednu stranu nešťastná, má strach, jedinou útěchou je pro ni nový den (touží po něčem jiném, i když to přímo neříká). Má ráda všech 7 loupežníku a je i příčinou toho, že mezi sebou žárlí (smrt).

V ději milá loupežníky posílá k činu, loupežníci zabijí faráře (bůh se o ně nestará, ale jen je trestá-vina bohu), a ona to vnímá jako zběsilost a touží najít viníka. Potom potkává poutníka, cíí touhu, chce jej varovat před loupežníky, věděla, že se stane něco hrozného, ale neudělala to. Loupežníci ho zabijí. Milá nakonec všechny loupežníky zradí (myslela si, že je to správné, ale po čase, když mstivost zchladne, je jí smutno. Loupežníky milovala i proto, že byli tím, čím byli. Chce se zároveň smát.).

Ukázka (zpívá Milá):

Chtěla jsem říci: Smrt čeká v mžiku.

Jsem milá sedmi loupežníků.

Smrt bloudí lesem, číhá tu v hvozdě.

– Mech byl tak měkký a pak bylo pozdě.

Potůček teče rudý.

Vypadli na něho, raněný kles.

Slunce se ztratilo, zesmutněl les.

Zrak hledí s výčitkou, mrazí jak v zimě.

– tolik let, děvče, a zradila jsi mě.

Potůček teče rudý.

Peníze cinkají. Tich a něm

on odpočívá pod stromem.

Hluboká rána v prsou mu zeje.

Kde je tvá písnička, cizinče, kde je?

Potůček teče rudý —

Sednu si u tebe. Dobře je tak.

Přiliš se tesklivě díval tvůj zrak.

Peníze cinkají, kořist se dělí.

Tak jsme se, cizinče, setkati měli?

Potůček teče rudý.