Kniha: Čapkova noetická trilogie
Autor: Karel Čapek
Přidal(a): Martin Gabryš
Obsah
Karel Čapek
Hordubal
Povětroň
Obyčejný život
Srovnání děl
Zdroje
Karel Čapek (9. 1. 1890 – 25. 12. 1938)
Karel Čapek byl český spisovatel, novinář, dramatik a překladatel. Narodil se roku 1890 v Malých Svatoňovicích. Jeho otec byl lékař a díky své profesi se doma nezdržoval příliš často. Výchova Karla Čapka tedy ležela převážně na matce, která hodně ovlivnila jeho budoucí pohled na svět.
Hluboký citový vztah měl Karel Čapek ke svému staršímu bratru Josefu Čapkovi. Za dobu svého studia v Praze se bratři dokonce oblékali do stejných šatů a díky tomu budili pozornost. Čapek studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, poté odjel na studia do Berlína (s Františkem Langrem) a Paříže. Nakonec se ale opět vrátil dostudovat do Prahy. Jako student vedl Karel Čapek velmi aktivní společenský a kulturní život – stal se členem interního kroužku kolem kavárny UNION, kde přispěl roku 1914 do almanachu. V roce 1915 úspěšně zakončil svá studia, ale dlouho nemohl sehnat kvůli 1. světové válce práci, a proto začal překládat z francouzštiny. Pár měsíců působil i jako vychovatel syna hraběte Lažanského. Zde byl také svědkem výbuchu blízkého muničního skladu. Tento zážitek se později projevil i v některých jeho dílech.
Karel Čapek působil od roku 1917 také jako redaktor Národních listů, ze kterých však v roce 1921 odešel, aby dal najevo svůj nesouhlas s vyloučením bratra Josefa z redakce. Společně s Josefem vydávali časopis Nebojsa. Poté působil v redakci Lidových novin. Jako první vymyslel a začal používat sloupek.
V roce 1921 byla v Národním divadle uvedena jeho hra Loupežník. Okolo roku 1925 se začal scházet se skupinou Pátečníků (byl v ní i T.G.Masaryk, kterého si Čapek velmi vážil a později napsal z jejich setkání knihy).
Po dlouhém vztahu se oženil se svou dlouholetou přítelkyní a herečkou Olgou Scheinpflugovou (váhal mezi ní a Věrou Hrůzovou), s níž se seznámil ve Švandově divadle. Olga napsala o jejich společném životě knihu Český román. Největší rolí byla pro Olgu postava matky v Čapkově dramatu Matka, jež se hrálo v Národním divadle.
Karel Čapek umírá na zápal plic o Vánocích roku 1938, pár měsíců předtím než ho mělo přijít zatknout gestapo. Jeho pohřeb na Vyšehradě vedl jeho přítel opat Vyšehradského kláštera a náhrobek má zhotovený podle návrhu Josefa Čapka.
DÍLO:
Karel Čapek začal tvořit před první světovou válkou. Jeho díla byla ovlivněna technickým vývojem společnosti, expresionismem a jeho láskou k přírodě a zvířatům. Zpočátku tvořil společně se svým bratrem Josefem.
Ve svých dílech využívá bohatou slovní zásobu, neobvyklá slova, rozvitá souvětí a spoustu kritiky. Jeho díla mají dvě hlavní témata: vnitřní svět jedince a jeho pohled na život a utopické představy světa.
Utopistická díla
– R.U.R.
– Válka s mloky
– Továrna na absolutno
– Věc Makropulos
– Krakatit
Noetická díla
– Volná trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život
– Život a dílo skladatele Foltýna
Období varování před totalitou
– Bílá nemoc
– Matka
Novinářská díla a drobná próza
– Zahradníkův rok
– Jak se co dělá
Cestopisy
– Italské listy
– Anglické listy
– Výlet do Španěl
– Cesta na sever
Pohádky a společná tvorba
– Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek
– Dášeňka čili život štěněte
– Povídky z jedné kapsy
– Povídky z druhé kapsy
Hordubal
Hlavní postava příběhu Juraj Hordubal se po osmi letech vrací z Ameriky domů. Vrací se do vesničky Kriva v Podkarpatské Rusi. Hordubal je prosťáček mdlého rozumu a velký dobrák. V Americe pracoval jako horník. Vydělával tam peníze, aby finančně zabezpečil svou rodinu a tou je jeho manželka Polana a dcera Hafie. První tři roky posílal Hordubal z Ameriky peníze domů. Hordubal byl negramotný, a tak dopisy za něj musel psát kamarád. Jakmile jeho kamarád zemřel, tak Hordubal neměl jak psát dopisy. Nemohl ani nikoho požádat, nebo´t neuměl anglicky. Zbylých pět let si tedy peníze dával stranou a i přes to, že mu část peněz ukradli, tak veze domů na tu dobu docela slušnou částku. Cestou domů si Hordubal představuje, jak žena naložila s penězi, které jí poslal. Myslí si,že nakoupila krávy a ovce a že má již velké hospodářství. Představuje si, jak ho Polana po letech s radostí přivítá. To, že se pět let neozval a že jeho žena s jeho návratem nejspíš nepočítá ho ani nenapadne.
Pochválen Ježíš Kristus, pane, kolik je hodin? Dvě s poledne, pasáčku; kdybych nebyl tak daleko, zavolal bych na tebe, čí že paseš krávy, a ty bys třeba ukázal; ta lyska, ta straka, ta hvězda, ta malina, tato jalůvka patří Polaně Hordubalové. Tak tak, hochu, pěkné kravky, radost pohledět; jen je nepouštěj dolů k Černopotoku, tam je tráva kyselá a voda hořká. Tak vida, Polaně Hordubalové; inu dřív mívala jen dvě krávy; a což, hochu, nemá ona i nějaké voly? Ach, Hospodine, a jaké voly, podolské, rohy jako napřažené paže; dva voly, pane. (str. 10)
Když přijde domů, tak je všechno úplně jiné než v jeho představách. Místo krav jsou v hospodářství cítit koně, Polana ho přivíta jen chladně a dcerka Hafie se ho v podstatě bojí. Hafie má mnohem raději čeledína Štěpána Manyu, který s nimi na statku žije. Hordubal si ale nepřipouští to, že doma není vítaný. Chování ženy a dcery bere jako reakci na svůj nečekaný návrat a naivně si myslí, že se vše dá za krátký čas do pořádku.
Situace doma se ale nemění. Polana se stále chová divně, skoro s ním nekomunikuje a dokonce s ním odmítá spát v jedné místnosti a dcerka se ho stále bojí. Doma nemá co na práci a s koňmi pracovat neumí.
A už je ti to hloupé, Juro, Juraji: chodíš po dvoře, pozíráš a nevíš, co dělat. Kapustu pěstovat? To není robota pro chlapa. Sypat slepicím? Svině krmit? Ech, práce pro báby. (str. 34)
Hordubalovi dřívější kamarádi se k němu chovají odtažitě a dokonce se s nimi i pobije, když mu jeden z nich řekne, že Polana spíš se Štěpánem. Juraj tomu nevěří, myslí si, že to jsou jenom pomluvy, ale kamarádi mají bohužel pravdu. Štěpána ale raději propustí. Polana na to reaguje tak, že se zavře v pokoji a skoro z něj nevychází. Juraj musí najednou zastávat práci, kterou předtím vykonávali tři lidé. Štěpán se po týdnu vrátí a Juraj chápe, že ho doma potřebuje a vymyslí „geniální“ plán. Rozhodne se, že Štěpána zasnoubí s Hafií. Hordubal se pak vydává do Rybár a toje vesnice, kde bydlí Štěpánova rodina, aby ujednal podmínky zasnoubení.
Tetky se smějí: divné zásnuby. Ženich se mračí jako kaktus a řeči jen urývá, žere se vztekem. Nevěsta – u potoka si hraje s dětmi, sukýnky vykasány po pás, ani stydět se ještě neumí. A Hordubal rozkládá rukama na návsi, honosí se budoucím zetěm. Jen Polana – divná ženská sic, ale chmuří se, vidí, že je tu lidem pro smích, neukáže ani nos před stavením. Tak je to, lidi, a neříkejte, že je tu všecko v pořádku. (str. 61)
Po zasnoubení s Hafií je Štěpán samozřejmě všem pro smích. Pohádá se s Hordubalem a hádka skončí tím, že Hordubal roztrhá listinu, kde jsou napsány podmínky zásnub Hafie a Štěpána. Štěpána vyhodí přes plot. Polana se opět zamkne v komoře a Hordubalovi stále nic nedochází. Jede za advokátem sepsat závěť, ve které odkazuje Polaně všechno své jmění za „všechnu její věrnost a lásku manželskou“. Za pár dní se na vlastní oči přesvědčí o tom, že se Polana a Štěpán stále scházejí. Jednoho dne jde Juraj do hor, kde navštíví pastýře Míšu, kterému se jde jako obvykle vypovídat. Ten den je velice špatné počasí a Hordubal v horách promokne a další den leží doma v posteli a má horečku. Další den je Juraj Hordubal nalezen mrtven, protože mu někdo v noci propíchl levou srdeční komoru nějakým tenkým předmětem. Po pitvě jeho těla je zjištěno, že byl zabit zbytečně, protože už umíral na těžký zápal plic. Případ vyšetřují dva detektivové, kterými jsou zkušený policista Gelnaj a mladší Biegl. Všechny důkazy směřují k tomu, že Juraje zabil Štěpán po tom, co se domluvil s Polanou. Oba zapírají, že spolu něco měli, ale Polana je těhotná. Hordubal byl v Krivé pět měsíců, než zemřel, ale ona je už v osmém měsíci. Štěpán se schovává před policií a navíc u něj naleznou sedm set dolarů, které si Juraj schovával po návratu z Ameriky a nakonec se také najde vražedná zbran, košíkářská jehla patřící Štěpánově rodině. Ve vyšetřování neseděla jedna věc. Jurajovo srdce bylo posláno do Prahy jednomu lékaři. Dovezli mu ho ve špatném stavu a on se na něj skoro nepodíval a do „odborného“ posudku napsal, že srdce bylo postřeleno a ne propíchnuto, což vyvolává určité pochybnosti.
„Co mi to sem posilají, “ zlobil se učený, bělovlasý pán. „Co k tomu píšou? Že zjistili ránu? Tihle venkovští doktoři, “ vzdychla odborná autorita a divala se z dálky na srdce Juraje Hordubala. „Napište: bodná rána vyloučena – otvor je příliš drobný – – je to průstřel srdečního svalu střelnou zbraní malého kalibru – nejspíše flobertkou. A odneste to! “
(str. 90)
Následuje soud se Štěpánem a Polanou. Je předvoláno mnoho svědků a všichni z Krivé k tomu mají co říct. Celá vesnice ale odsuzuje hlavně Polanu, neboť zabít manžela je mnohem horší než zabít cizího člověka.
Štěpán hledí očima na Polanu, ale vdova Hordubalova hledi , jako by ji vyřezal z kosti, jako by o něm nevěděla: kostnatá, nevzhledná, toporná. Nikdo nepozírá na Štěpána, jen na ni; což on, chlapisko černé! Zřídka-li ubije chlap chlapa? Ale tuto – vlastní žena, prosím pěkně; jaký život, Hospodine, nelze-li věřit vlastní ženě! Ani v posteli doma abys nebyl jist, zapíchnou tě jako dobytče.
(str. 96)
Nejupřímnější svědectví podává ještě ničím nezkažená Hafie. Dalším svědectvím, které je naprosto upřímné, je svědectví pastýře Mýši, který pouze zopakuje to, co mu jednou řekl Juraj v horách. Míša toho moc nemamluví a zde toho taky moc neřekl.
Během soudu to Štěpán nevydrží a všechnu vinu vezme na sebe. Polana prý s vraždou nemá nic společného.
Nakonec porota rozhodne o Štěpánově vině většinou hlasů. O vině Polany nepochybuje vůbec nikdo a všichni porotci hlasují pro její potrestání.
Povětroň
Příběh začíná za velké vichřice v malé nemocnici na Jamajce, kde je přivezen těžce raněný muž, se kterým se zřítilo malé letadlo. V letadle seděl ještě pilot, ale ten uhořel. Muž, kterého přivezli do nemocnice, je označen za „Případ X“, protože o něm nikdo nic neví. Doklady mu uhořely v letadle a přes jeho popáleniny nejde ani poznat, jak vypadá. Případ X posléze umírá na následky nějaké tropické choroby. Případ X zaujme nejen ošetřující lékaře, ale také pacienty a milosrdnou sestru, která sedává u jeho lůžka. Všichní přemýšlí o tom, co měl můž tak neodkladného udělat, že se rozhodl letět letadlem v takové vichřici, a také o tom, kdo tento člověk vůbec je, odkud pocházel, co dělal a kam letěl?
„Vždyť on nemá ani tvář, “ řekl chirurg tiše. Je tak popálen … Ani tvář, ani jméno, ani vědomí. Aspoň něco kdybych o něm věděl!“ Nebo to: proč letěl v takovém větru. Kam měl tak strašně namířeno?
(str. 120)
Sestra, básník a jasnovidec potom vyprávějí své verze příběhu o Případu X chirurgovi. Jako první vypraví svůj přiběh sestra, která již několik noci sedí u lůžka Případu X. Zdálo se jí o pacientovi 2x po sobě a byly to velmi realistické sny. Připad X se jí ve snu zjeví bez obvazů. Napřed mu vůbec nerozumí a připadá jí, že mlví cizím jazykem. Po chvíli začne mladík mluvit zřetelně a začne se ji zpovídat. Vypráví jí o svých rodičích. Matku neměl a s otcem si nerozuměl. Případ X otce nenáviděl, protože mu často dával sebe za příklad.
„Nenáviděl jsem ho v té podobě, že jsem ze všech svých sil, zlomyslně i potají porušoval vše, co by mohl očekávat od rozumného a zdárného dítěte; byl jsem líny, vzdorovitý a neřestný a už jako chlapec jsem spával se služkami.
(str. 127)
O svém mládi muž příliš vyprávět nechce, ale jedna událost mu ale za vypravování stojí. Jednou potkal nějakou mladou inženýrku a chtěl jí dostat do postele. Jakmile jí dostal do postele, tak ho dívka překvapila svou vyspělostí. On tak vyspělí nebyl a zbaběle utekl.
Zakryl si tvář dlaněmi, když to řekl, a ustrnul. „Ano jsem svině, “ řekl potom, „a zasluhuju všechno, co mne potkalo. Skláněl jsem se nad ní, ležící s očima zavřenýma, a pokoušel jsem se vychutnat svůj domnělý triumf. Byl bych chtěl, aby jí zpod víček vyhrkly slzy, aby si zakryla tvář studem a zoufalstvím; ale její lice byly pokojné a hladké a dýchala jako člověk spící. Bylo mně úzko, zakryl jsem ji a obrátil se k oknu, abych v sobě vybičoval ďábla pýchy. Když jsem se ohlédl, spočívaly její oči na mě jasně a plně. Usmála se a řekla: Tak, ted patřím tobě!.“
(str. 131)
Po útěku od dívky muž vedl dlouho dobu dobrodružný život. Nebyl schopný se usadit. Jednou ale těžce onemocněl a začal přemýšlet o té inženýrce. Najednou si uvědomí, že se za ní musí vrátit. Neváhá, nedbá vichřice a nasedá do letadla. Jeho sen končí na lůžku, kde leží a vypadá jako zafačovaná kukla a všichni jí říkají „Případ X“. Do nemocnice přijíždí internista a z Případu X je nadšený, neboť má všechny příznaky ojedinělé žluté zimnice.
Následuje jasnovidcův příběh, který kromě chirurga poslouchá i internista. Jasnovidec se nejdříve pokouší vysvětlit, na jakém principu funguje telepatie a pak se snaží dostat se do mysli Případu X. Dokáže vyčíst jen část z jeho mysl a to jsou obrysy jeho dřívějšího života. Část jeho vyprávění se shoduje s tím, co se zdálo milosrdné sestře. Případ X podle něj vyrůstal bez matky a s bohatým otcem neměl dobré vztahy. Podle jasnovidce byl Případ X rozporuplný člověk, který nemá v životě nějaký cíl, a tak bloudí z místa na místo. Jasnovidec si myslí, že se muž narodil v Evropě, ale prý pobýval v různých exotických zemích. Případ X byl dobrodruh a alkoholik. Za mlada prý býval chemikem. Bohužel toho nechal, protože to co objevil, tak nějaká vědecká autorita smetla ze stolu. Po mnoha letech pak našel v časopise, že někdo objevil nějakou novou sloučeninu, ale tu už dávno objevil Případ X, jenže to bylo přisuzováno někomu jinému což byl důvod, proč sedl do letadla ve vichřici, aby mohl letět pro své sešity, aby si pak uhájil to svoje. Jasnovidec říká, že se musel zřídit, neboť se právě naplnil jeho život, protože dozrál a vrátil se na cestu, ze které sešel, na cestu chemika.
„Náhoda, “ mumlal jasnovidec. „Není žádných náhod. Bylo nutno, aby se ubíral tak prudce. Nechává za sebou ohnivou čáru jako meteor. “
„A … proč se zřítil? “
„To už byl doma. “ Jasnovidec zvedl oči. „Rozumíte, musel se zřítit. Nebyl by už mohl nic udělat. Stačí, že se vrátil. “
(str. 165)
Na příběhu jasnovidce je zajímavé, že se v něm hodně věcí shoduje s odhady internisty. Muž se vracel ze zemí, pro které je typická žlutá zimnice; také byl alkoholik, což zjistil internista podle stavu jeho jater.
Posledním příběhem je básníkova povídka, kterou přiloží k dopisu pro chirurga. Děj příběhu je zasazen na Kubu. Příběh začíná tím, že je případ X pobodán a odvlečen do domu bohatého podnikatele, kterému se říká Camagueyno. Když se Případ X probudí, tak si nepamatuje vůbec nic ze svého předchozího života. Je na něm ale vidět, že je vzdělaný a pochází z lepší rodiny tak ho Camagueyno zaměstná a přejmenuje ho na Mr. George Kettelringa. Ketterling za něj píše různé dopisy pro dlužníky; děla to bez soucitu, takže je s ním Camagueyno spokojen.
U Camagueyna Ketterling hodně pije a spává s mulatkami. Po jedné rvačce, které se účastnili i Ketterling, ho potřebuje Camagueyno odklidit, ale zároveň nechce přijít o tak dobrého pracovníka. Pošle ho tedy na Haiti, kde má dohlížet na stavbu cukrovaru. Tam Ketterling pokračuje ve svém životě plném chlastu a mulatek. Pak ho Camagueyno posílá na různá místa v Karibiku, kde většinou dohlíží na černochy a vyjednává obchody. Po nějakém čase se Ketterling vrací zpět, k Camagueynovi a ten s ním už mluví jako se starým přítelem.
Hodně zestárl, je důstojnější a pošetilejší, než býval; huňaté obočí mu jezdí nahoru a dolů po čele, a na vaše zdraví, drahý Kettelringu, na vaše zdraví. Pochechtává se vzrušeně. „A co ženské, jaké to tam je se ženskými? “ Ketterling se podivil. „Děkuji za optání, ještě to ušlo. Co se týče pozemků na Trinidadu, je to zatracený močál; ale kdyby se to odvodnilo“
„Je to pravda, “ sipěl Kubánec, „je to pravda, že na Haiti jsou černošky jako zběsilé, když – když jsou ty jejich pohanské fiestas? He? “
„Je,“ řekl Mr. Ketterling. „Nadobro divé, pane. Ale nejlepší chabines jsou na Guadelupu. “
(str. 206)
Večer se pak Ketterling setkává s Mary, dcerou Camagueyna, které předtím studovala v Americe. Díky Mary si Ketterling přece jen vzpomene na něco z dřívějších dob, což v něm probudí nějaké city a přestane se soustředit na svou práci. S Mary se do sebe brzy zamilují, což se Camagueynovi nelíbí, protože pro dceru si představuje někoho bohatšího a váženějšího než je Ketterling. Camagueyno dává Ketterlingovi peníze a podíl ze zisku a propouští ho. Ketterling se stává opět neznámým Případem X.
Případ X se pak rozhodl, že zbohatne na těžbě asfaltu na Haiti a pak se pro Mary vrátí. Nic ale nejde podle plánu. Černoši, které si najal, jsou hrozně líní a asfalt nikdo nechce. Nešťastný Případ X pak píše dopis Mary, na jehož konec se podepíše svým pravým jménem. To v něm vyvolá vzpomínky na dětství a vzpomíná si, že neměl matku, že jeho otec se mu nevěnoval, protože chtěl být bohatý a syn ho nezajímal. Po chlapci otec chtěl, aby ho následoval a to se Případu X nelíbilo a hádal se s otcem. Případ X ztratil přístup k otcovým penězům a vedl zhýralý život, který ho zavedl až k Camagueynovy.
Případ X si také vzpomene, že by ještě mohl mít šanci zdědit po otci peníze, kdyby se mu omluvil. Najednou mu to ponížení za to stojí, protože kdyby měl peníze, tak by si mohl jít namluvit Mary. Zaplatí si tedy soukromé letadlo, které ve vichřici spadne. A tím povídka končí.
V tom Případ X umírá a jediné, co o se o něm všichni dozvěděli bylo, že pocházel z Kuby.
Obyčejný život
Příběh začíná rozhovorem dvou mužů na zahrádce. Doktor a pan Popel se baví o jednom právě zesnulém společném známém, o poctivém a slušném úředníkovi. Úředník zanechal doktorovi svůj životopis, který napsal, ještě než umřel; doktor ho dává přečíst panu Popelovi. V životopise starý pán nejdříve píše, proč se rozhodl jej napsat. Jednou na zahrádce na něj totiž přišel nějaký záchvat a on měl poprvé v životě „pocit smrti“. Po téhle přihodě měl potřebu dát své věci do pořádku, aby po něm nezůstalo nic nevyřešeného. Rozhodl se, že jedna z věcí, které se musí dát do pořádku, je i jeho život, a tak tedy začal psát životopis. Nejprve popisuje své obyčejné dětství. Jeho tatínek měl truhlářskou dílnu a on na to byl hrdý.
Vysoko na hromadě fošen sedí klouček. Kdepak, jiní kluci nemohou sedět tak vysoko a nemají na hraní špalíčky ze dřeva ani hedvábné lesklé hobliny.
(str. 244)
Tatínek byl silný a přísný, zato maminka byla velmi jemná a citlivá a o chlapce se pořád bála. Píše o tom, jak jako chlapec unikal do svého vlastního světa, postavil si malou ohrádku z dřevěných třísek, do které naskládal fazole, které měly představovat slepice. Měl svoje malé hospodářství. Ještě zmiňuje i další „světy“ jako svět pekaře nebo řezníka a společný svět dětí nebo také školu.
V té smečce nebyl truhlářův klouček osobností, která by stála v popředí; byl poněkud přezírán, vytýkalo se mu, že je maminčin a že se bojí. Ale což neměl na Velikonoce klapačku, kterou mu vyřezal pan Martinek, nemohl opatřit dřevěné střepiny na meče a mít špalíků, kolik chtěl? Dřevo je cenný materiál. Co byl proti tomu sklenářův kluk se svými špinavými hrudkami tmele? Malířův syn, to bylo něco jiného; jednou si natřel celý obličej blankytnou modří a od té doby požíval zvláštní vážnosti.
(str. 248)
Ve škole se s ním ostatní kluci moc nebavili, protože byl tichý a zakřiknutý. Rozhodl se, že bude vynikat ve studiu a byl pak dětem dáván za příklad, ale přitom jsi přál, aby ho kluci vzali mezi sebe. Měl jednu kamarádku, takovou cikánskou holčičku, která mluvila cizí řečí.
Pak šel na gymnázium a toto období mu nepřišlo nějak podstatné, a tak se o něm v životopise moc nerozepisuje. Bylo to podobné, jak ve vesnické škole. Měl nejlepší prospěch a málo kamarádů. Potkal zde svou první lásku a tou byla sestra spolužáka, kterou chodil doučovat. Ještě zde měl jednoho kamaráda, ten ale v tercii propadl.
Po gymnáziu šel na vysokou školu, kde se o něj staral tlustý básník. Mladík psal básně, flámoval, nechodil do školy a byl z ní vyhozen. Tatínek mu přestal posílat peníze a on se rozhodl, že si najde zaměstnání.
Rozumí se, že to prasklo. Tatínek za mnou přijel a ztropil ukrutný tartas; a že když tak, tedy nebude takový blázen, aby posílal synáčkovi peníze na flámování. Nadul jsem se uraženě, patrně ze špatného svědomí; já mu ukážu, že se uživím sám. Podal jsem k ředitelství železnic žádost, abych byl přijat za úřednického aspiranta, a k svému překvapení jsem dostal vyřízení kladné.
(str. 268)
Pracoval v kanceláři u železnic, ale pak těžce onemocněl a byl přemístěn na malou stanici v horách a pak na stanici vyšší třídy. Její přednostou byl starý Němec, dobrák, který měl rád svoje malinké nádraží a pečoval o něj. Přednosta měl dceru, do které se mladík zamiloval, a vzali se. Po svatbě byl mladík přeložen na velkou stanici a později se stal jejím přednostou. Najednou pro ženu nebylo místo a reagovala tím, že se o něj pečlivě starala a dokonce mu vytvořila i jeho zvyky.
Vynašla spoustu věcí, které mně nevím proč imputovala jako mě zvyky a nároky; toto jí můj rad a toto mu nedělá dobře; chce mít takto a ne jinak prostřeno, tady mít připravenou vodu a ručník, zde mají stát jeho střevíce;, polštář pro něho musí být položen takto a noční košile uchystána takhle a nijak jinak. Mů chce mít všechno po ruce, můj je zvyklý na svůj pořádek a tak dále.
(str. 288)
Nastala válka, kterou muž nenáviděl, ale jeho žena podporovala císařpána a věřila v jeho vítězství. Muž podával zprávy nepřátelům císaře o vojenských trasportech a musel to tajit před ženou.
Jeho posledním pracovištěm bylo ministerstvo železnic. Chtěl přestat psát, ale začal se v něm ozývat druhý hlas, jeho sobecké já. Hlas jeho sobeckého já poukazoval na předtím popsané životní situace a viděl v nich touhu šplhat nahoru a vynikat.
Po chvíli se objevilo ještě hypochondrické já. To se v něm vzbudilo až po smrti ženy, ta se předtím snažila tak, že muži nic nechybělo. Jednoho dne ke starému pánovi přišel mladík, který dělal disertační práci o básnících z doby, kdy byl starý pán ještě na studiích a psal básně. Další já je básnické. Potom objevil také své romantické já. Vzpomíná, jak si už jako ženatý muž představoval, že se do něj zamiluje nějaká princezna, co přijela na jeho nádraží vlakem. Takto romanticky si vysnil nejrůznější fiktivní životy.
Nebo kdyby se srazily dva rychlíky: co by dělal, jaky zakročil, jak by ovládl jemnými velitelskými rozkazy ten zmatek a tu hrůzu. Sem, rychle sem, tady je v troskách žena! A sám v čele všech páčit stěny vagonu, kupodivu, kde se v něm bere ta obrovská síla! Cizinka děkuje svému zachránci, chce mu líbat ruku, ale on, kde pak! To je jen má povinnost, madame, a už zase řídí záchranné práce jako kapitán na velitelském můstku.
(str. 319)
O slovo se také přihlásily staříkovy nejtemnější vzpomínky. Například, jak byl chlapec svědkem toho, jak tatínek znásilňuje černou holčičku. Také si vzpomněl, jak se k sobě chovali jeho rodiče. Ani vzpomínka na jednoho kamaráda z gymnázia nebyla pozitivní.
A co bylo s tím tvým kamarádem? Nic, to nebylo nic takového. Čestné slovo. Já vím. Ale proč jsi mu bral víru v Pánaboha, když měl jít na kněze? Protože, protože jsem ho chtěl od toho zachránit! Zachránit! Jak se měl učit, když jsi mu vzal víru? Jeho matka ho zaslíbila Bohu, a tys mu dokazoval, že žádný není. Pěkné, že? Chudák z toho ztratil hlavu; pak se div, že ze sebe ve škole nemohl vykoktat slovo! Pomohl jsi kamarádovi, jen co je pravda; oběsil se ve svém šestnáctém roce.
(str. 323)
Pak se mu vybavili vzpomínky na to, jak toužil jít za prostitutkami nebo na to, jak měl chuť uškrtit svou ženu za to, že je spořádaná.
Pak píše, ještě o hrdinském já, když za války pomáhal druhé straně. Také píše o já, které mělo chuť se všeho vzdát.
Na konci knihy existenci těchto „já“ stařec vysvětluje tak, že každý člověk se skládá z celého zástupu takových já. Některá já jsou silná, některá ne. Tato já si mezi sebou předávají štafetový kolík tzv. „vedoucího já“, což pak ovlivňuje chování člověka. Někteří lidé mohou mít celý život jedno vedoucí já, u některých se to zase může střídat. Existují také já, která si odporují a na druhou stranu já, která drží při sobě.
Srovnání děl
Na první pohled mě díla přijdou úplně odlišná. Z počátku jsem nepochopil, jak by tragický příběh Hordubala z Podkarpatské Rusi mohl mít něco společného s Povětroněm čí Případem X, jež byl zasazen na Jamajku a ještě k tomu to má souviset s Obyčejným životem, životopisem starého pána.
Lze zde ale objevit společný znak těchto novel a to je, že každá z nich se zabývá jedním příběhem, na který se díváme z mnoha pohledů.
U Hordubala je Hordubal popsán očima samotného Juraje Hordubala. Který vidí Polanu jako hodnou a dokonalou ženu. Pak je popsán z hlediska vyšetřovatelů jeho vraždy, kteří zkoumají jak a proč se vražda vlastně odehrála. A do třetice je v knize interpretována verze soudu a vesnických lidí, kteří v Polaně vidí zlou ženu, která zabila vlastního manžela a ve Štěpánovy obyčejného vraha, který zabíjel pro peníze. Konec zachová ve čtenáři jisté pochybnosti. Byla opravdu Polana tak strašná? A proč Štěpán spáchal tu vraždu? Jaký byl jeho motiv? Dělal to pro peníze nebo Polanu opravdu miloval?
V novele Povětroň je příběh rozdělen na tři povídky tří různých lidí. Milosrdná sestra, jasnovidec a básník se s příběhem případu X vypořádají každý svým charakteristickým způsobem. Sestra vkládá do příběhu romantickou duši, jasnovidec z toho dělá analýzu pacientových myšlenek a básník o tom napíše povídku. Ještě je zde vložena chirurgova verze příběhu, který se na to dívá z lékařského hlediska. Všechny tři příběhy se v nečem shodují a mají něco společného.
U novely Obyčejný život je příběh jednoho člověka, který má několik „já“. Každé je jiné, avšak mají nekterá já mají něco společného zase s jinými já.
Všechna tři díla také spojuje to, že končí smrti, která je neočekávaná.
Použitá literatura:
ČAPEK, Karel. Hordubal – Povětroň – Obyčejný život. 1. Vydání. Praha: Český spisovatel, 1965. ISBN 22-008-65.
Zdroje:
http://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/karel-capek.html
http://www.databazeknih.cz
