Kniha:Kuře na rožni
Autor: Jiří Šotola
Přidal(a): K.
Jiří Šotola
Narodil se 28. 5. 1924 ve Smiradech u Hradce Králové, jeho otec byl středoškolským učitelem češtiny. Obecnou školu vychodil v Litomyšli a gymnázium v Hradci Králové (1942). Poté byl krátce na konzervatoři v Praze a v l943-45 byl nasazen jako dělník ve slévárně. Po válce dokončil studium dramatického oddělení na konzervatoři a absolvoval studia činoherní režie na DAMU. Součastně studoval FF UK.(estetika, filozofie), ale tu nedokončil.
Od roku 1949 již působí jako režisér v mimopražských divadlech, a to v Hradci Králové, Trutnově a Šumperku.
Absolvoval základní vojenskou službu a po ní od roku 1954 působí jako redaktor v časopisech Československý voják, Květen, Kultura, Kulturní tvorba a v první polovině roku 1964 byl zastupujícím redaktorem v Lidových novinách.
V letech 1964-67 byl prvním tajemník Československých spisovatelů. V tomto období navštívil mnoho zemí, např. Jugoslávii, Polsko, Itálii, SSSR, Finsko, Francii, Řecko, Alžírsko, atd.
Poté se věnoval hlavně literární činnosti.
Po roce 1970 nesměl publikovat až do doby, kdy kriticky přehodnotil v časopise Tvorba Svaz Československých spisovatelů a v Literární noviny v době svého působení.
Tvorba:
Jiří Šotola debutoval ve Studentském časopise s básní Pohádka se šťastným koncem roku 1941. Od roku 1945 přispíval básněmi a publicistikou do časopisů, ve kterých pracoval, a které jsem již zmínila. Dále pak především do Mladých archů, Mladé fronty, Rudého práva, Hostu do domu, Divadla, Orientace, Literárních listů a Listů.
Za německé okupace se účastnil redigování časopisu Zrcadlo, spoluredigoval s Vlastimilem Maršíčkem a Jiřím Václavem Svobodou časopis Svazu české mládeže Prostor. Jako editor se podílel na edici Cesty.
Román Kuře na rožni byl vydán v samizdatu (Petlice 1974).
Šotola je autorem rozhlasových her Svoji jsou svoji (1978), Nejlepší pérák pod sluncem (1980) a Chicago (1983).
Podle jeho scénářů byly natočeny televizní inscenace Romance štědrovečerní (1963), Hra o životě a smrti (1965, podle divadelní hry Antiorfeus), Waterloo (1967), Bellevue (1969), Děd, otec a syn (1977), Smrt císaře a krále Karla IV. (1979), První máj 1890 (1981), Julián odpadlík (1982), O neopětované lásce (1982), Cesta Karla IV. do Francie a zpět (1982, podle stejnojmenné hry), Smrt krále Václava IV. (1983), Zikmund, řečený šelma ryšavá (1987), Kinkongova smrt (1987), Padalo listí, padala jablíčka (1988, podle stejnojmenné hry), Morové povětří (1991).
Společně s režisérem Otakarem Vávrou napsal scénáře k filmům Příběh lásky a cti (1977) a Temné slunce (1980, podle románu Karla Čapka Krakatit).
Šotolův román Malovaný děti zpracovali do podoby televizního scénáře Václav a Věra Šaškovi (2002), román Kuře na rožni zdramatizoval pro Divadlo na okraji Zdeněk Potužil (premiéra 1978, hráno též s titulem Kuře na rožni aneb Jak se jeden zbláznil z krásné ženy Heleny) a Tovaryšstvo Ježíšovo zdramatizoval pro Divadlo na Vinohradech Jaroslav Vostrý (premiéra 1990).
Z veršů Jiřího Šotoly a sonetů Williama Shakespeara sestavil Josef Henke literární kompozici Růže od pana Shakespeara, dancing a hvězda Ypsilon (1964, i premiéra.).
Šotolovy básnické začátky z poloviny 40. let jsou spjaty se spirituální tradicí české poezie předchozích desetiletí, objevuje se v nich existenciální prožitek ze světové války a protektorátu a zčásti inspirované i poezií Josefa Hory (příběh tkalce z Vysočiny v knížce Náhrobní kámen, monumentalistické sloky o válečné tragédii ve sbírce Čas dovršený). Bezmála po deseti letech se Šotola znovu představil sbírkami, napsanými v žánru občanské lyriky a přihlašujícími se k politickému ideálu člověka vojáka a bojovníka s imperialismem (Červený květ), k tendenčně redukovanému krédu mladé, čisté duše (Za život).
Po 1956 začínala Šotolovu básnickou aktivitu charakterizovat výrazová dvojdomost: dále píše společenskou a politizující poezii (například v pokusu o apollinairovské či nezvalovské pásmo Bylo to v Evropě), zároveň však do jeho básní – v určité míře v souzvuku s programem tzv. poezie všedního dne, jak ji uskutečňovali básníci sdružení kolem časopisu Květen – vstupovaly motivy skepse a deziluze i momenty nadčasového okouzlení životem a objevování krásy ve výjimečnosti až bizarnosti (Venuše z Mélu, Hvězda Ypsilon a Poste restante).
Vrcholným údobím Šotolovy poezie jsou 60. léta. Po fiktivní společenské revoltě svých předchozích textů se programově obrátil ke komorní reflexi, ke ztělesňování prožitků zklamání a vše prostupující pokory; ve svých verších se snažil dosáhnout základních psychických jistot, „přelidskosti“. Ve sbírkách Co a jak a Podzimníček zaznělo především téma lásky chápající a zmoudřelé, ale také – s úsilím o civilní ztvárnění – tragický motiv smrti, zmaru a neodvratné konečnosti bytí.
Od poloviny 60. let se Šotola začal věnovat historické próze. Dominantou jeho tvorby se přitom stala již prozaická prvotina Tovaryšstvo Ježíšovo. Metaforický románový příběh o rekatolizaci slavatovského panství Košumberk v jihovýchodních Čechách během 17. století .
Již zde se objevují typy postav, které se v autorových následujících historických prózách stanou určujícími: individuum, jež je ve svých soukromých „malých dějinách“ vláčeno a smýkáno brutálními, absurdními a groteskními dějinami „velkými“. Tuto myšlenku Šotola rozvíjí v sérii podobenství z různých historických epoch: tvoří osu bloudění českého loutkáře v době napoleonských válek (Kuře na rožni), autorova výkladu osudů Jana Nepomuckého (Svatý na mostě) i apokalyptického příběhu o středověké dětské kruciátě, která je autorovi symbolem zbytečné oběti velké ideji a zmanipulované bezbrannosti (Osmnáct Jeruzalémů).
Pojetí „velkých“ dějin jako katastrofálního nonsensu, krutě dopadajícího na jednotlivce a jeho každodenní život, je u Šotoly polemikou s koncepty chápajícími historii jako jednosměrnou nutnost, jakož i s pragmatickou ideologií ze 70. let. Jeho postavy proto utíkají do svého vnitřního světa, do fiktivního časoprostoru loutek, nebo do demytizujících a demystifikujících postojů, vtělených do snových partií či do blouznění, v nichž je zpravidla vysloveno jejich hodnotové krédo a autorův znechucený náhled na vezdejší svět minulosti i přítomnosti.
Analogickou dějinnou filozofii Šotola uplatnil také v 80. letech ve volné románové trilogii, vracející se k tématu první a druhé světové války (Malovaný děti a Róza Rio) a poválečného světa zbaveného vnitřní dynamiky a vyššího filozofického principu (Podzim v zahradní restauraci).
V posledních prózách Šotola již opustil polohu mnohovrstevného historického podobenství a programově oslavoval tzv. malého člověka, antihrdinu, který nachází životní rovnováhu, a přiklonil se k formě personálního vypravěče.
K jeho tvorbě patří i řada dramat, které byly určeny nejen divadlu, ale i pro film, televizi a rozhlas. K Šotolovým dramatům o střetech mezi vitální podstatou individua a odosobněnými společenskými institucemi (stát a jeho dějiny) náleží jak hry napsané v žánru aktualizované historické hry (Cesta Karla IV. do Francie a zpět, Bitva u Kresčaku), tak texty usilující o nepřímé pojmenování autorova životního pocitu z normalizace (Ajax, Pěší ptáci, Možná je na střeše kůň).
Kuře na rožni
Kniha byla nejprve vydána v německém překladu roku 1972, po dvou letech v samizdatové Petlici a za další dva roky (1976), po Šotolově sebekritice v časopisu Tvorba, v nakladatelství Českoslovanský spisovatel.
Děj románu je rozdělen do 33 kapitola a je stylizován jako volná rekonstrukce posledních let života potulného loutkáře Matěje Kuřete na základě útržkovitých zápisků a dokumentů, které vypravěč objevil na půdě domu ve vsi T. nedaleko městečka L.
Děj ohraničují dva historické mezníky – bitva u Marenga roku 1800 a bitva u Slavkova roku 1805.
Kompozičně text románu variuje postupy, které uplatnil už v Tovaryšstvu Ježíšovu. Patří k nim užití návratných motivů, jejich vzájemná provázanost, vytváření dvojic, symetrie (Marengo-Slavkov), dialogičnost. Tato kompozice je cyklická a vychází ze smíchové kultury.
Dvojice hlavního hrdiny Kuřete a pátera Prospera tvoří protiklad. Zatímco Kuře zastupuje hru, kterou vede s dějinami, lidovou víru, žije mimo konvence, což představuje baroko. Tak Prosper naopak přestavuje práci a rozum, které zastupují osvícenství.
Vypravěč v díle reflektuje, podává události pokaždé z jiného úhlu či jiní postavy. Konstruuje scény před čtenáři. Tento typ vypravěče je typicky postmoderní.
Čtyřicetiletý syn sedláka z východních Čech je neustále na útěku před nepříznivými životními okolnostmi a před sebou samým. Je to běženec dějin, které se k němu chovají jako živel bytostně nepřátelský. Jeho roli oběti již nasvědčuje jeho jméno Matěj Kuře.
Jako voják zběhne z bitvy a v Korutanech se připojí ke komediantské společnosti. U ní se setkává se svou dávnou láskou La Tournesse. Ta jej pak stále doprovází v myšlenkách.
Poté co se Matěj pod falešným jménem Luigi Sevastiano vrací do Čech, vstupuje do služeb litomyšlského hraběte Jiřího Josefa z Valdštejna. Hrabě je zaslepen vším, co se alespoň vydává za umění a neprohlédne Matějovi výmysly. Matěj však při nacvičování hry Don Juan selže a je ze zámku vyhnán. Při útěku se zámku se uchyluje k piaristům, aby unikl hejtmanovi Bendovi z pluku, kde Matěj sloužil. Zde se ujímá páter Prosper. Poklidný život však Matěje neuspokojuje, z kláštera odchází a ukradne pár předmětů. Zde mi přišlo, že se Matěj snaží změnit svůj život, chvíli ho to snad i uspokojovalo, ale nezměnil se a stal se opět tulákem a vrací se do svého rodiště. Tam hospodaří jeho mladší bratr Lukášek s jeho nastávající manželkou vdovou a její dcerou Barborou. Lukášek a vdova se bojí o hospodářství, které patří Matějovi. Nedokážou pochopit, že Matějovi o majetek nejde, že je šťastný na poli a v přírodě. Opět mu není souzeno, aby žil normálním životem, a když zjistí, že Barbora je zneužívána Lukáškem, odejdou spolu pryč. Přestože je Barbora slabá, těhotná, pomalá, Matěj se o ní stará a stává se pro ni otcem. Myslím si, že Matěj v Barboře našel smysl svého života, který se mu opět zhroutil, když Barbora a její narozený syn umírá.
Náhodou Matěj při svém putování získá pas se jménem Ondřej Serenus a dostává se do blízkosti dvora Františka II., má naději, že bude žít lepší život, ale tato naděje je rychle ukončena vyhazovem. Stává se opět tulákem, kterému dělají společnost loutky, které představují přesné lidské a historické typy. Nabývají rysy živých bytostí, až nakonec do děje vstupují jako reální lidé, což je vidět v okamžiku, kdy jsou zmasakrováni francouzskými vojáky. V Matějovi a dřevěnými loutkami vidím paralelu, Matěj je taky takovou loutkou, která je voděna kýmsi neznámým.
Matějův podvod se jménem je odhalen a on je poslán zpět do armády, ze které znovu utíká. Je však na pokraji svým duševních i fyzických sil a umírá.
Matěj při svém bloudění vede neustálý dialog se sebou samým, s pomyslnou milenkou, s Bohem a se svými loutkami. Z dialogů s Bohem vyplývá, že člověk musí hledat sílu jen sám v sobě, protože sám Bůh řekl, že nebe není.
Téma životního zplanění prochází celou Šotolovou prozaickou tvorbou a spolu s problematikou mocenských manipulací jej můžeme vidět dále v Tovaryšstvu Ježíšově a v románu Svatý na mostě.
Použitá literatura:
Šotola, Jiří. Kuře na rožni. Praha: Československý spisovatel, 1976
Jaroušek, Pavel a kol. Dějiny české literatury IV. 1969-1989. Praha: Academie, 2007
Dokoupil, Blahoslav a kolektiv. Slovník českého románu 1945-1991. Ostrava: Sfinga, 1992
Voisine Jechová, Hana. Dějiny české literatury. Vimperk: H+H, 205
http://slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=983&hl=ji%C5%99%C3%AD+%C5%A1otola+
http://slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1580
