Láská za časů cholery - rozbor díla (3)

rozbor-díla

Kniha: Láská za časů cholery

Přidal(a): Market_77

Gabriel García Marquéz

Autor Gabriel García Marquéz se narodil 6. března 1927 v Kolumbii. Byl to novinář, psal filmové a literární kritiky. Roku 1982 obdržel Nobelovou cenu za literaturu, a tak získal pomyslný titul nejvýznamnějšího latinskoamerického spisovatele píšícího ve španělském jazyce.
Vliv na dílo měli už v raném věku jeho prarodiče. Dědeček sloužil jako plukovník v kolumbijské občanské válce, babička byla pověrčivou ženou, která mu často vyprávěla o lidových pověstech.
Obecným znakem jeho děl je velkolepost příběhu, který Marquéz roztříští na mnoho malých epizod, takže se knihy někdy stávají nepřehlednými. V jeho knihách najdeme hlavně témata lásky, stáří, samoty a smrti. Postavám dává mytologické vlastnosti. Mezi nejslavnější Marquézova díla se řadí Pohřeb velké Matky, Sto roků samoty, Podzim patriarchy, Kronika ohlášené smrti, Láska za časů cholery nebo povídkový soubor Dvanáct povídek o poutnících.

Společensko-historické pozadí

Protože příběh se odehrává v období trvající déle než padesát let, je snadné sledovat pokrok v otázkách vědy nebo obyčejného lidského života – jako příklad můžeme použít vymizení kočárů z ulic nebo proměnu Cartageny z téměř vesnické atmosféry na opravdové město.
Jak už název napovídá, na pozadí se objevuje boj s cholerou. Pandemie cholery vypukla v devatenáctém století a zasáhla téměř každou obydlenou oblast na základě mizerných hygienických návyků. Umíraly tisíce lidí, dokud lékaři nepřišli na to, že se šíří kontaminovanou vodou, a neobjevili lék. V knize je scéna, kdy Fermina se svým manželem letí nad oblastí Cartageny v horkovzdušném balóně a na planině pod sebou uvidí mnoho lidských těl. Byli prý nakaženi cholerou a dostali kulku z milosti.

Rozbor díla: Láska za časů cholery

Literární žánr

Láska za časů cholery je bezesporu román, což můžeme dokázat tím, že děj je velice spletitý a sestává z malých epizod tvořící mozaiku celého příběhu. Také postavy se v průběhu kapitol vyvíjejí, je jasně vidět, jakými změnami si prošly.

Literární směr

Marquéz je často považován za nejdůležitějšího představitele tzv. magického realismu. Ten se vyznačuje tím, že je vytyčena pouze tenká hranice mezi skutečností a zázračností. Děj stojí na reálném základě, ale je prolínán fantaskními prvky, které postavy přijímají zcela automaticky. Dalšími znaky jsou změněné plynutí času nebo vyprávění z různých pohledů.
Na knize Láska za časů cholery lze magický realismus pozorovat na tom, jak neúměrné jsou časové smyčky, autor záměrně prodlužuje plynutí času. Příběh také popisuje velkou škálu postav a nechává je alespoň na chvíli vyprávět svůj osud. Některé situace jsou krajně nereálné, například když jedna z hlavních postav téměř zemřela na neopětovanou lásku.

Tematická vrstva

Ústředním tématem knihy je osudová láska a stáří. Mezi vedlejší témata můžeme zařadit kariérní postup, rodinný život nebo právě všudypřítomnou choleru, podle níž dostala kniha svůj název.

Postavy

Hlavními postavami jsou Florentino Ariza, Fermina Dazová a doktor Juvenal Urbino.

Florentino Ariza: Duševně nestabilní a velmi přecitlivělý mladík ze střední třídy. Rád se vyžívá v utrpení, které mu způsobuje neopětovaná láska Ferminy Dazové. Přeje si, aby si Fermina všimla a patřičně ocenila, jak kvůli ní trpí. Jeho láska k Fermině Dazové by se možná lépe dala označit za posedlost. V pozdější části knihy jsou popsány jeho pletky s vdovami, kterým takto zpříjemňuje život.
Fermina Dazová: Pochází z bohaté rodiny, majetek je založen na nelegálních obchodech jejího otce. Je tvrdohlavá a velice hrdá. Přemýšlí více rozumem než srdcem.
Juvenal Urbino: Charismatický doktor z dobré rodiny, všude vážený. Velmi vzdělaný, vítá vědecký pokrok. Fermina ho okouzlila a on si ji nakonec bere. Přesně dodržuje svou zaběhnutou životní rutinu.

Jako vedlejší postavy lze uvést Tránsito Arizovou, Lorenza Dazu, Leonu Cassiani nebo Lva XII.

Tránsito Arizová: Matka Florentina Arizy. Synovi je vždy oporou a pomáhá mu, kdykoli upadá do depresí.
Lorenzo Daza: Otec Ferminy Dazové. Jedná impulsivně, je výbušný. Jmění získal nelegálními obchody, a proto ho mezi sebe zcela nepřijímá vyšší společnost.
Leona Cassiani: Zástupkyně ředitele v Karibské říční paroplavbě. Miluje Florentina Arizu, ale chápe, že on nikdy nezradí svou lásku k Fermině Dazové, a tak mu je alespoň dobrou přítelkyní.
Lev XII. : Strýc Florentina Arizy a ředitel Karibské říční paroplavby. Nahrazuje Florentinovi otce, kterého Florentino nikdy nepoznal. Zaměstnává Florentina ve svém podniku, a když odchází na odpočinek, jmenuje ho ředitelem.

Postavy promlouvají využitím přímé řeči, ale Marquéz ve velké míře pracuje také s řečí polopřímou, to znamená, že obsahově patří promluva postavě, ale nachází se v pásmu vypravěče ve třetí osobě.

Děj a obsah

Marquéz vykresluje děj velice podrobně, hlavní postavy jsou rozvité do nejmenších podrobností.
Příběh začíná, když oblíbený papoušek doktora Urbina uletí z klece na strom v zahradě. Doktor, přestože mu je už přes osmdesát let, se rozhodne pro papouška na strom vylézt, jenže upadne a na následky zranění ihned umírá. Na pohřbu čerstvě ovdovělé Fermině vyzná Florentino lásku, která trvala déle než jednapadesát let, načež ho hluboce uražená Fermina vykáže z domu.
Ve většině knihy se dozvídáme, co této události předcházelo. Fermina a Florentino se do sebe zamilovali, když jí bylo šestnáct let. Psali si mezi sebou dopisy, ve kterých se bavili dokonce i o svatbě, ovšem když to zjistí Lorenzo Daza, Ferminin otec, vše končí. Odváží dceru z města daleko k příbuzným, aby Ferminu láska přešla. Ona si ji však v sobě uchovává dále a den ode dne se do Florentina zamilovává více.
Jenže když se Fermina s otcem znovu vrátí do města a potká Florentina, šokuje ji, jak ve skutečnosti vypadá. Dojde jí, že se v odloučení zamilovala pouze do iluze Florentina, ne do reálné osoby. Odmítne jeho lásku, což Florentino nese tak těžce, že vážně onemocní.
O několik let později se Fermina vdává za charismatického doktora Junevala Urbina. Ona prožívá rodinný život mezi nejlepší společností, on dává všechno práci v Karibské říční paroplavbě a čas si krátí tajnými romantickými pletkami s vdovami.
Po smrti manžela je Fermina velmi zoufalá. Florentino jí začne psát citlivé dopisy jako kdysi za mlada a tím jí pomůže ztrátu překonat. Florentino a Fermina se vydávají na plavbu po řece. Chápou, že by je lidé odsoudili za jejich vztah, a tak Florentino rozkáže vyvěsit vlajku symbolizující nákazu cholery na palubě, takže nebudou mít kontakt s okolním světem.

Kompozice

Kniha je členěná do několika dlouhých pasáží popisujících celou historii mezi Florentinem a Ferminou.
Začíná v přítomnosti a pak se děj retrospektivně vrací do období Florentinina a Ferminina mládí, aby se kniha znovu vrátila do chvíle přítomnosti, kterou pak nadále rozvíjí. Kompozice je kauzální, události na sebe logicky navazují.

Slohové postupy

Marquéz hodně používá popisný postup. Přibližuje tak čtenáři vzhled postav, prostor, míst nebo situací. Autor se, dá se říct, vyžívá v popisu milostných scén.
Výrazný je také vyprávěcí způsob, který obsahuje každá jednotlivá epizoda.

Časoprostor

Děj se odehrává od konce devatenáctého století po začátek století dvacátého (přibližně rok 1880 až 1930) v kolumbijském městě Cartagena. Zmíněná jsou ovšem i jiná místa například ranč příbuzných Dazových, kam otec odváží Ferminu, aby zapomněla na Florentina, nebo Paříž, kam se po svatbě na krátkou dobu přestěhovali doktor Juvenal Urbino a Fermina Dazová.
Několikrát se poukazuje na rozdíl mezi společenskými třídami Florentina a Ferminy. Fermina patří do vyšší společnosti, chodí do vybrané dívčí školy. Florentino pochází z chudší střední třídy, ale během života si svou šikovností a pracovitostí dokáže vydobýt slušné postavení ředitele lodní dopravní firmy.

Jazyková vrstva

Jazyk knihy je velice květnatý, autor jeden jev dokáže popsat mnoha slovy, aby čtenář získal přesnou představu o určitém místě či osobě. Časté je používání přídavných jmen, která většinou jen tak neslyšíme (např. Pasteurovský plnovous nebo jalový zápas se smrtí). Objevuje slova, která můžeme označit za archaismy (např. zpěčovat se), ale také historismy, které připomínají dobu odehrávání příběhu (např. landauer).
Z uměleckých prostředků v knize lze najít příklady metonymie (zadíval se na ni srdcem), metafory (bloudící v šerých končinách smrti nebo v krunýři černých šatů), synekdochy (pečlivá ruka dbala na to, aby se na tom všem neusazoval prach), přirovnání (uchopil lem, jako by bral do štipky květ) a personifikace (tapeta se rozlézá po zdech).
V pásmu vypravěče bývá slovní zásoba neutrální, v promluvách postav se objevují slova pocitově zabarvená.