Kniha: Marinka
Autor: Karel Hynek Mácha
Přidal(a): EB
Karel Hynek Mácha
- 16. 11.1810 v Praze- 5/6. 11. 1836 v Litoměřicích
- český literární romantismus
- hledačský génius moderního českého básnictví
- vzdělaný, opírá se o světové literární vzory
- nejslavnější dílo je Máj (vyšel v dubnu 1836, tj. půl roku před smrtí KHM)
- další básnické dílo: Těžkomyslnost, Noc, V svět jsem vstoupil, Dobrou noc, Aniž křičte …
- prozaická díla: Obrazy ze života mého – dokončené dvě povídky Večer na Bezdězu a Márinka, román Cikáni, povídka Křivoklát
Rozbor: Marinka
- Karel Hynek Mácha ji napsal mezi lety 1833 až 1834
- Kratší próza s vloženými básněmi, které patří k vrcholům Máchovy reflexivní lyriky, tyto sonety slouží k hudebnímu prokomponování povídky.
- V romantismu byla literatura považována za umění napodobující hudbu – melodii myšlenek a obrazů, harmonii nálad, citů, řeč musí užívat pojmů, hudba city přímo sděluje
- Márinka je dílo plné hudebnosti, propojuje poezii a prózu, má strukturu zpěvohry
- Umělecká síla díla spočívá v konfrontaci romantického ideálu a groteskních či drastických obrazů ze života chudiny, milostné touhy a deziluze, v protikladu hrdé samoty romantika a beznadějné samoty žebráka, střídání dne a noci a jitra a večera, romantické lásky a smrti vylíčené zcela bez sentimentu
- Uvádí i data aby navodil dojem autobiografického vyprávění
- Hrdinka Márinka Stichová ideální ctitelka básníka, dokonalá čtenářka, jediná mu rozumí a vyjádří to hudbou
Jazykové prostředky:
- němčina, poetismy, archaismy (pro nás dnes), novotvary – nebenosné hory,…
Slovosled:
- často podřízen rytmu: světla ve říši
Obsah:
- Ouvertura je formou znělka tj. 4433 – ABBA ABBA ABB ABB
- předjímá důležité téma Máje – tedy kontrast krásy přírody a lidského utrpení
Dějství první
- Hrdina na procházce v parcích Prahy vyhledá klid a poodejde stranou, tam sedí osamocený žebrák, je to podivná postava s houslemi (popis opakuje se v textu ještě dvakrát) od kterého hrdina dostane lístek, aby ji navštívil na Františku, list je plný smutku a pisatelka přiznává, že brzy zemře na souchotiny, autorovi připadá, jako by jej už velmi dobře znala. Doma pak smutně usedá.
- Intermezzo ukazuje, že toto utrpení má hlubší kořeny v pomíjivosti každé jednotlivé formy života v přírodě, která znemožňuje dosažení ideálu.
Dějství druhé
- Autor jde do čtvrti na Františku, vidí bídu, i veselou grotesku – malí hoši si hrají a loví ve strouze míč, ženština roztrhaná bije zabláceného jednoho z nich, pak se ukáže, že je to macecha pisatelky. Pokoj její je smutný, hostitelka je bledá, nemocná, velmi krásná dívka. Ten žebrák byl její otec, kdysi bohatý, nyní zchudlý, Marince zbylo jen fortepiano. K němu usedá a hraje Máchovu píseň. On zasažen hlubokým citem pláče. Dívku přirovnává ke Goethově Mignon. Marinka zpívá:
- Píseň Tam na hoře holoubátko přisuzuje pomíjivost erotické lásce (pozor Mácha nebyl žádný puritán jak patrno z jeho deníků) a má formu OHLASOVÝCH PÍSNÍ jako psal např. František Ladislav Čelakovský.
- Ona si přeje, aby ji zas navštívil. Tys jediný kdo se mnou cítí. Tys jediná, kdo mi rozumí. Ještě jednou ji navštíví v podvečer. Cestou vidí sedět na lavici několik bab. Marinka právě hraje a zpívá. Opět Tam na hoře holoubátko. Ale on musí brzy jít, čeká ho cesta za nemocným přítelem až do hor. Ona by si tolik přála jít s ním. Ale nelze. Smutně prorokuje, že už se neuvidí, že ona zemře. Poví to národní písní Tam za horou, za lesíčkem…A zas když odchází, vidí jejího otce housle hrát n a úprkem porazí několik bab.
- Po návratu je svědkem na hřbitově několika a i Marinčina pohřbu. Za několik dní se doslechne o utopeném muži. Popis odpovídá Marinčinu otci.
- Finále je pět slok dlouhá skladba. Finále vzniklo z původně napsaných sonetů a jeho první dvě znělky tj. 2 čtyřverší jsou dosti odlišná od dalších veršů celého zbytku.
- Metafora bezstrunné harfy je metaforou k ztrátě ideálu i lásky, vyluzuje jen lkaní=nářek, bědování
