Marinka - rozbor díla k maturitě (3)

rozbor-díla

Kniha: Marinka

Autor: Karel Hynek Mácha

Přidal(a): Adriana Kuchařová

Karel Hynek Mácha

Život

Karel Hynek Mácha se narodil 16. listopadu 1810 v Praze na malostranském Újezdě. Byl pokřtěn jako Ignác, ale jméno si později počeštil na Hynek a připojil k němu jméno Karel, což byl obrozenecký trend. Jeho otec byl krupař a matka pocházela z rodiny hudebníků. Měl mladšího bratra Michala, který po jeho smrti pečoval společně s Karlem Sabinou o vydání neotištěných prací.
Jako dítě bydlel poblíž jedné z tehdy nejubožejších pražských čtvrtí na Františku, což je dějištěm jeho nejvýznamnějšího „obrazu ze života mého“ Marinky. Navštěvoval farní školu a poté hlavní školu u piaristů. Když studoval na gymnáziu, začal psát první verše a četl Goetha. Dále studoval filozofii na pražské univerzitě, navštěvoval též Jungmannovy přednášky. Když začal studovat práva, byl již výraznou postavou mezi pražskou literární mládeží.[1]
Za právnických studií Mácha hrál ochotnicky v Kajetánském divadle, kde se poznal s J. K. Tylem. Tyl byl jedním z Máchových kritiků. Postavil Máchu a národní literaturu přímo do protikladu. Mácha už předtím vystupoval na jevišti za svých cest po venkově, v Benešově, kde se seznámil s dcerou polesného Marinkou Stichovou, o kterou se marně ucházel. Byla jeho první doloženou láskou. Imponoval mu nejen její vzhled, ale hlavně to, že znala a četla české knihy. Avšak v Tylově skupině poznal dceru knihaře Eleonoru (Lori) Šomkovou, která se stala jeho milenkou. Později se jim narodil syn Ludvík, který ale necelý rok po narození zemřel. Četl soudobou evropskou literaturu, inspiroval se Byronem. Jeho zájem o polské autory vzbudilo povstání ve Varšavě, dokonce pomáhal polským uprchlíkům.
Mácha byl vášnivý cestovatel. Chodil většinou pěšky a vyhledával zejména krásy přírody a romantická místa spojená s historií. Vypravil se s přítelem Antonínem Strobachem pěšky do Benátek, což byla jeho největší „pouť“. Cestoval také po Čechách v okolí Mělníka, Kokořína, Housky, Doks a Bezdězu. Tato oblast se dodnes nazývá jako „Máchův kraj“. Obdivoval hrady a zříceniny. Psal si seznam „hradů spatřených“, který čítá na devadesát položek. „Máchovy cesty měly velmi určitý a svým způsobem podobný směr jako jeho četba: mířily do hlubokých údolí a na vrcholky hor, do temných lesů a k dalekým vyhlídkám, k rozeklaným skalám, k šumícím tokům a k hladinám jezer, do zřícenin osamělých hradů; šly za západy slunce, za noční tmou, za rozbřesky jiter.“[2]
Po dostudování nastoupil jako advokátní praktikant do kanceláře v Litoměřicích. Zemřel po krátkém a prudkém náporu nemoci dne 6. listopadu 1836. Za příčinu smrti byla označena cholerina. V den plánované svatby byl v Litoměřicích pohřben. Ostatky byly převezeny z Litoměřic do Prahy a uloženy do hrobu na Vyšehradském hřbitově. [3]

Dílo

Patří do období národního obrození, avšak se mu vymyká, a nejen kvalitou vyniká nad ostatními autory této doby. Za jeho života vyšly časopisecky některé lyrické básně a prózy, knižně pak jen na vlastní náklady lyrickoepická báseň Máj. Ostatní práce včetně plánů se zachovaly částečně v rukopisech nebo jen v cizích opisech. První posmrtné vydání spisů připravili bratr Michal a K. Sabina.
Jeho literární počátky spadají do přelomu 20. a 30. let 19. století, kdy začal psát nejprve německy a pak česky, první otištěnou básní byla legenda Svatý Ivan o posledních chvílích poustevníka, která vyšla v časopise Večerní vyražení. První díla mají preromantickou tendenci.
V próze se věnoval hlavně historickým tématům. Rozhodl se napsat čtyřdílný román Kat, ale jeho části Vyšehrad, Valdek a Karlův tejn zůstaly pouze v náčrtcích. Jediná dokončená část zamýšlené tetralogie z doby Václava IV. je Křivoklad. Rád si do svých děl vybíral odstrčené postavy jako katy, vězně či cikány.
Od historického námětu se obrátil k současnosti a začal psát autobiografickou prózu spojenou názvem Obrazy ze života mého. I zde pomýšlel na celý cyklus, realizoval však jen dvě, Večer na Bezdězu a Marinku. Z dalších dvou se dochovalo jen velmi málo (Rozbroj světů, Polesný). Obě jeho práce byly uveřejněny v roce 1834 v Květech.
Jeho nejrozsáhlejší prozaické dílo nese název Cikáni. Pracoval na něm od října do prosince 1835. Román neprošel cenzurou a poprvé vyšel kompletně až v roce 1857. Komplikovaný děj plný tajemství, v němž se objevuje motiv zhýralého otce, svůdce synovy milenky i jeho matky, je zasazen do romantického okolí hradu Kokořína, který vícekrát navštívil. V příběhu hraje výraznou úlohu postava cikána – dobového symbolu společenského vyděděnectví, který vystupuje jako mstitel zločinu. Z jeho dalších próz lze zmínit Pouť krkonošskou, Návrat, Klášter sázavský, Valdice či Sen.
Romantický motiv se objevuje v poemě Máj, na jejíž podobu zapůsobil příklad Byronovy lyrickoepické básnické povídky. V Máji rozvinul svou vlastní vizi lidského údělu. Využil zde jambu. Máj vyvolal odmítavou odezvu dobové kritiky, uznávající sice jeho básnickou sílu, odmítající však jeho duchovní svět.[4]
Mácha používal ironii k polemické hře s významy a symboly tehdejších diskursů – náboženského, vlasteneckého i liberalistického.
Vedl si rovněž literární zápisník, deníky a psal dopisy. Právě tyto prameny jsou důležitými zdroji o jeho životě. Kontroverzním je i jeho intimní deník z roku 1835, částečně psaný šifrovaně. Obsahuje detaily z jeho každodennosti a otevřeně přibližuje jeho vztah s Lori. Poprvé deník neúplně rozluštil Jakub Arbes, zcela pak Karel Janský ve 20. letech 20. století.
Na Máchovy podněty navázala teprve generace májovců. Od té doby žilo jeho dílo jako trvalá součást národního umění. Jan Neruda jej roku 1860 popisuje jako zvláštní úkaz české literatury, který zasvítil náhle jako mocné slunce a zhasnul po krátké skvělé pouti.

Rozbor: Marinka

Prvně vyšla v časopise Květy v roce 1834. Prvního knižního vydání se dočkala v roce 1835 jako součást souboru autobiografických povídek. V českém kontextu je tato romantická povídka raným dokladem toho, že romantismus směřoval k realismu. Povídka ze současné Prahy, byla napsána do chystaného cyklu Obrazy ze života mého. Je proložena lyrickými verši, svou stavbou připomíná operu a je psána v ich-formě.

Hlavními postavami jsou Marinka a autor. Marinka je reálná postava, kterou Mácha poznal ve svém životě. Pravděpodobně se k Marince vztahují „dopisy neznámé dívce“, v nichž jí vyznává lásku. Jistým důkazem Máchovy lásky k Marince jsou básně Pomněnky zasázavské. Mácha připodobňuje Marinku ke Goethově Mignon. Připomíná svým zevnějškem i vnitřkem spíše uměleckou vidinu nežli reálnou bytost. Marinčina postava je vybudována na kontrastu bělosti a černě. Měla dlouhé černé vlasy, černé oči, byla bledá a štíhlá. Onemocněla smrtelnou chorobou, věděla, že už jí nezbývá moc času. Její touha se vzepjala po kráse a volá k sobě básníka, jehož verše jí jsou nejhlubším zážitkem krásy. To není jediný kontrast objevující se v povídce. Láska k Marince a její smrt, odpudivě groteskní prostředí chudinské čtvrti Na Františku a proti tomu idealizovaný, snový zjev titulní hrdinky, jakési ztělesnění citu a vrcholného souznění duší. Obraz smyslové krajiny se tím stává symbolickým vyjádřením světa neslučitelných protikladů, jehož každá část, byť sebekrásnější, působí jako připomínka dočasnosti jeho bytí. Marinka sní o tom, že by se s Máchou vydala na cestu, viděla krásnou přírodu, přičemž ví, že brzy zemře. Rozlišnost prostředí v Kanálské zahradě, v němž povídka začíná a prostředí Na františku je jen dalším příkladem kontrastního pojetí povídky. Také jejich první polibek je zároveň polibkem posledním. Střídání dne a temné noci, protiklad jitra a večera, cyklický čas přírody a lineární čas lidské společnosti ukazovaný na hodinách Staroměstské radnice.

Zajímavou postavou je také Marinčin otec. Prvně se objevuje jako ubohý, ale trochu vychytralý žebrák, kdy ještě netušíme, že je to Marinčin otec. Tato symbolická postava se zjevuje v klíčových okamžicích děje. Je předzvěstí setkání milenců a také jejich posledního rozloučení. Sešlý žebrák je rubem ideální hrdinky, bolestnou připomínkou reality smrti i žalostného stavu české společnosti. Také nese symboliku národní, protože je oděn v červeném kabátu, bílých punčochách a modré vestě, což odkazuje k českým a slovenským národním barvám. Vztah autora ke starci je negativní, romantický hrdina žebráka nechce vidět a v závěru před ním dokonce utíká. Postavu potká tragický konec, nikdo se k němu nehlásí.[5]

Úplným začátkem povídky je motto, které se poté objevuje ještě před začátkem finále.

Ouvertura je sonet ze Zápisníku, který použil jako předehru. Předjímá důležité téma Máje, kontrast přírodní krásy a lidského utrpení. Vyjadřuje básníkovy pocity při květnovém západu slunce.

V prvním dějství autor pozoruje ulice plné lidí, kde zahlédne i podivuhodného žebráka, který mu předá dopis od Marinky, která touží po tom se s Hynkem setkat, protože velmi obdivuje jeho texty.

Intermezzo ukazuje, že zmíněné utrpení má hlubší kořeny a je nemožné dosáhnout ideálu. Svůj význam tu má i „jasná noc“, která působí tíživou úzkostí temnoty a zároveň má význam duchovní a transcendentní, s čímž si Mácha často pohrával. Svítí jasné hvězdy.[6]

V druhém dějství se seznamuje s Marinkou v jejím starém domě, ohromí ho její krása. Vidí se poprvé, ale je to jako by se znali věčnost. Ona hraje na fortepiano a zpívá jeho písně. Večer se za ní vrátí, políbí se poprvé a naposledy a on odchází za nemocným přítelem do Krkonoš. Vrací se zrovna na její pohřeb, kde uvidí i jejího otce, kterého o pár dní později vyloví utopeného z Vltavy. Data (10. 8. 1833 a 6. 9. 1833) uvedená v tomto dějství jsou fiktivní, mají pouze navazovat dojem autobiografického vyprávění.

Finále vychází ze dvou již dříve dokončených znělek, které byly součástí připravovaného sonetového cyklu. Závěrečná část finále vyjadřuje ztrátu ideálu i lásky symbolickou metaforou bezestrunné harfy. Nastala noc a ticho, které je ale nezapomenutelným zvukem. [7]

Mácha se opravdu vydal za přítelem Benešem do Krkonoš a jeho smrt ho velmi zasáhla i při psaní Marinky.

Vyskytují se zde složená přídavná jména, která autor vytváří, jako „pustohustá“, „klamuplná“, „stříbrolunná“, „temnozesinalý“. Mnohá slova použitá v povídce vyznívají v dnešní době archaickým dojmem, avšak v době Máchově se kolikrát jednalo o novotvary. Text je proložen několika německými větami, které naznačují dvojjazyčnost pražského prostředí v té době. K oživení přispívají i krátké úryvky textů lidových písní, které Marinka zpívá.

Zajímavostí povídky je časový nesoulad mezi prvním a druhým dějstvím, kterého si Mácha zřejmě nevšiml. Zatímco první dějství se odehrává v květnu, druhé dějství o den později, ale v srpnu. Co bylo příčinou tohoto nesouladu je dnes těžké odhadnout. Pravděpodobně k němu došlo v důsledku sestavování díla z dílčích rukopisů psaných v různých časových obdobích.

Dobovou kritikou nebyla povídka kladně přijata. Nejvíce tehdejším kritikům vadilo zobrazení chudinského prostředí čtvrti Na Františku.[8]

Prameny

HAMAN, Aleš: Karel Hynek Mácha, in: Lexikon české literatury III: Sv. 1., M-O. 1. vyd. Praha: Academia, 2000. 728 s. ISBN 80-200-0708-3.
KUBÍNOVÁ, Marie, Lyrický potenciál předmětného světa, Česká literatura, 2016/1. Str. 10-11.
LEHÁR, Jan, STICH, Alexandr, JANÁČKOVÁ, Jaroslava a HOLÝ, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. Třetí vydání. Praha: NLN, 2020. Česká historie. ISBN 978-80-7422-746-2.
MÁCHA, Karel Hynek, HRBATA, Zdeněk a PROCHÁZKA Martin, ed. Prózy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. Česká knižnice (NLN, Nakladatelství Lidové noviny). ISBN 978-80-7106-951-5.
ŠTĚPÁNEK, Vladimír, Odkazy pokrokových osobností naší minulosti, Karel Hynek Mácha. Praha: Melantrich, 1984.
[1] HAMAN, Aleš: Karel Hynek Mácha, in: Lexikon české literatury III: Sv. 1., M-O. Str. 32–33, 1. vyd. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0708-3.
[2] ŠTĚPÁNEK, Vladimír, Odkazy pokrokových osobností naší minulosti, Karel Hynek Mácha. Praha: Melantrich, 1984. Str. 62.
[3] MÁCHA, Karel Hynek, HRBATA, Zdeněk a PROCHÁZKA Martin, ed. Prózy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. Česká knižnice (NLN, Nakladatelství Lidové noviny). Str. 408-415. ISBN 978-80-7106-951-5.
[4] LEHÁR, Jan, STICH, Alexandr, JANÁČKOVÁ, Jaroslava a HOLÝ, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. Třetí vydání. Praha: NLN, 2020. Česká historie. ISBN 978-80-7422-746-2.
[5] ŠTĚPÁNEK, Vladimír, Odkazy pokrokových osobností naší minulosti, Karel Hynek Mácha. Praha: Melantrich, 1984. Str. 178-190.
[6] KUBÍNOVÁ, Marie, Lyrický potenciál předmětného světa, Česká literatura, 2016/1, str. 10-11. ISSN 0009-0468.
[7] MÁCHA, Karel Hynek, HRBATA, Zdeněk a PROCHÁZKA Martin, ed. Prózy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. Česká knižnice (NLN, Nakladatelství Lidové noviny). Str. 87-104. ISBN 978-80-7106-951-5.
[8] HAMAN, Aleš: Karel Hynek Mácha, in: Lexikon české literatury III: Sv. 1., M-O. 1. vyd. Praha: Academia, 2000. Str. 34. ISBN 80-200-0708-3.