Mé srdce, tak jak je – rozbor díla

 

Kniha: Mé srdce, tak jak je

Autor: Charles Baudelaire,

Přidal(a): TerkaCZ

 

Rozbor: Mé srdce, tak jak je

Základní charakteristika

• Literární forma: próza
• Literární druh: epika (osobní dokument, biografie, s častými lyrickými pasážemi a úvahami)
• Literární žánr: dopisy/korespondence, memoárové a deníkové zápisky, aforismy
• Rok vydání: 1996 (česky, podle originálu Mon coeur mis à nu, posmrtně 1897)
• Uspořádal a přeložil: Jan Vladislav
• Rozsah: 588 stran (výběr z cca 1700 dopisů a fragmentů)
• Určeno: čtenářům se zájmem o francouzskou literaturu, biografie, dějiny poezie, psychologii a literární kritiku

 

Téma

• Kniha zachycuje celoživotní zápas Charlese Baudelaira o pochopení, uznání a lásku, především ve vztahu k matce, ale také vůči širší rodině, přátelům a společnosti.
• Opakujícím se tématem je bolestná závislost na rodině a pocit viny, které se prolínají s touhou po samostatnosti a svobodě, ale i s výčitkami a úzkostí z neúspěchu.
• Dopisy a zápisky odhalují každodenní boj s chudobou, nemocí, dluhy a existenční nejistotou, které Baudelaira nutí opakovaně žádat o pomoc a podporu.
• Výrazným tématem je také Baudelairova umělecká ctižádost, neustálé úsilí o literární uznání, boj s nepochopením a s vlastními pochybnostmi o smyslu tvorby.
• Korespondence a zápisky často reflektují dobové společenské poměry, kritiku měšťácké morálky, byrokracie a konvencí, stejně jako Baudelairovu touhu po autentickém životě a pravdivém umění.

 

Hlavní myšlenka

• Korespondence a zápisky jsou autentickou výpovědí o vnitřním zápasu, slabostech i síle básníka a člověka.
• Baudelaire ukazuje, že umění a slovo jsou prostředkem k překonání bolesti, samoty i nepochopení.
• Kritizuje měšťáckou morálku, povrchnost, konvenci, byrokracii a pokrytectví.
• Důvod vzniku: Touha po upřímné zpovědi, potřeba sdílet bolest i radost, snaha zachytit život „tak jak je“.
• Cílem bylo: Zanechat svědectví o svém životě, době i tvorbě, nabídnout čtenáři pohled do skutečného nitra člověka a umělce.

 

Námět

• Inspirací byly Baudelairovy osobní prožitky, komplikovaný vztah s matkou, finanční tíseň, nemoc, osamění, vztahy s přáteli, milenkami a literárními kolegy.
• Korespondence je východiskem pro autobiografii, kterou básník zamýšlel, ale již ji nestačil napsat.

 

Motivy

• Rodina, matka, dětství, vděčnost i výčitky.
• Nemoc, chudoba, dluhy, závislost na pomoci druhých.
• Umělecká touha, tvorba, nepochopení, samota.
• Paříž, Evropa, cestování, kulturní prostředí.
• Víra, Bůh, pochybnosti, smíření, smrt.

 

Kompozice a struktura díla

• Kompozice: Kniha je tvořena výběrem z dopisů (zejména matce, přátelům, nakladatelům), memoárovými zápisky, aforismy a komentáři.
• Stavba: Nedějová, mozaikovitá, tematicky řazená. Dopisy a zápisky jsou řazeny podle adresátů a období.
• Rytmus: Fragmentární, neuzavřený, s častým střídáním tónu, nálady i formy.
• Poznámky: Kniha obsahuje ediční komentáře a vysvětlivky, které zasazují jednotlivé texty do kontextu Baudelairova života.

 

Vypravěč

• Typ vypravěče: autor sám (Charles Baudelaire), osobní, otevřený, často sebestylizující.
• Účast na ději: Vypravěč je přímým účastníkem, popisuje vlastní život, myšlenky, pocity a vztahy.
• Úhel pohledu: Subjektivní, introspektivní, často sebekritický, ironický, oscilující mezi pýchou a sebelítostí.
• Stylizace: Vypravěč je rozervaný, ironický, místy patetický, jindy cynický, v dopisech velmi osobní.

 

Jazyk a styl

• Slovní zásoba: Bohatá, často expresivní, místy archaická, s množstvím obrazných pojmenování a kontrastů.
• Styl: Fragmentární, osobní, někdy úsečný, jindy rozvitý, s častým využitím ironie, nadsázky a aforismu.
• Syntax: Střídání krátkých, úderných vět s dlouhými, rozvitými souvětími, proud vědomí, otázky, výkřiky, elipsy.

 

Charakteristika postav

• Charles Baudelaire: Hlavní postava, autor dopisů, rozervaný umělec, syn, dlužník, člověk závislý na matce, ambiciózní, ale často nešťastný, nemocný a osamělý.
• Caroline Archenbaut Defayis (matka): Adresátka většiny dopisů, opora i objekt výčitek, symbol rodinného pouta a zklamání.
• Přátelé, nakladatelé, literární kolegové: Vedlejší postavy, jimž Baudelaire píše o svých starostech, uměleckých ambicích, nemoci a životních nezdarech.

 

Časoprostor

• Doba: 19. století, zejména 40.–60. léta (Baudelairovo dospívání, dospělost a stáří).
• Místo: Paříž, různá francouzská města, v dopisech i místa v Belgii, cestopisné zmínky.

 

Stručný obsah díla

„Mé srdce, tak jak je“ je výběrem z Baudelairovy korespondence a memoárových zápisků, které představují upřímnou, často bolestnou výpověď o jeho životě, vztahu k matce, přátelům, společnosti i vlastní tvorbě. Dopisy odhalují každodenní zápas s chudobou, nemocí, závislostí na pomoci druhých, ale i snahu o umělecké uznání a touhu po lásce a pochopení. Texty jsou často introspektivní, plné výčitek, vděčnosti, ironie i smíření.

 

Podrobný děj / obsah

Kniha začíná ediční poznámkou, která vysvětluje, že jde o výbor z Baudelairovy korespondence, fragmentů, memoárů a zápisků, které měly být základem jeho zamýšlené autobiografie „Mé srdce obnažené“. První část tvoří dopisy matce, v nichž se Baudelaire vyznává ze své závislosti na její podpoře, z bolestného vztahu plného výčitek, vděčnosti i nepochopení. Opakovaně žádá o peníze, vysvětluje své dluhy, stěžuje si na zdraví, osamění a nepochopení ze strany společnosti. V těchto dopisech je patrná jeho rozervanost, touha po lásce i neschopnost vymanit se z vlastních slabostí. Například píše: „píšu Vám tento dopis, abych se Vás pokusil přesvědčit, že je jakási naděje, abych se dostal ze stavu, který Vám působí tolik trápení… záleží mi jen na potěšení vidět se s Vámi celý den, na chválách, kterými případně oceňujete moji práci.“

Další část tvoří dopisy přátelům, milenkám, nakladatelům a úřadům. Baudelaire zde řeší nejen existenční starosti, ale také otázky umění, poezie, vlastní tvorby i vztahu k současníkům. V dopisech se střídá ironie, hořkost, sarkasmus i hluboká melancholie. Některé dopisy jsou plné obdivu a lásky, jiné útočné a pobouřené. V textech se často objevuje téma viny, neschopnosti žít podle společenských pravidel, odpor k měšťáctví, konvencím i pokrytectví.

Významnou část tvoří fragmenty, aforismy a memoárové zápisky, v nichž Baudelaire analyzuje své nitro, vztah ke smrti, zlu, kráse, Bohu i ďáblu. Vyznává se ze své fascinace krásou v ošklivosti, z touhy po extázi, ale i z úzkosti a deprese. Vzpomíná na dětství, na exotické krajiny, které poznal na cestách, i na pařížský život plný bolesti, touhy a zklamání. V textech se opakují motivy vína, krve, noci, snu, smrti, ďábla i anděla. Básník osciluje mezi pýchou a sebelítostí, mezi touhou po lásce a nenávistí ke světu. Některé fragmenty jsou aforistické, plné paradoxů a hořkého smíření se sebou samým, jiné jsou výkřikem po opravdovosti, svobodě ducha a kráse, která se rodí z bolesti a zla.

Baudelaire se často zamýšlí nad smyslem umění a poezie, například: „Básník se těší neobyčejné výsadě, že ze své vůle může být sebou samým i někým jiným…“ nebo v úvahách o podzimu a samotě: „Jak dojímavé jsou sklonky podzimních dnů! Ach! dojímavé až k bolesti!… a není ostřejšího hrotu než hrot Nekonečna.“ V některých fragmentech se obrací k Bohu: „Pane a Bože můj! dopřej mi té milosti vytvořit několik krásných veršů…“ Jindy se obrací k ironii a kritice společnosti: „Ach bídný pse, kdybych ti byl podal balíček výkalů, byl bys jej s rozkoší očmuchával… Tak i ty nehodný druhu mého smutného života podobáš se obecenstvu jemuž nelze nikdy podávat delikátní parfumy…“

Kniha je zakončena poznámkami a komentáři, které zasazují jednotlivé texty do kontextu Baudelairova života, vztahů i jeho tvorby. Celý soubor je literární paralelou Rousseauových Vyznání, ale Baudelairova „autobiografie duše“ je syrovější, upřímnější a modernější. Čtenář získává plastický obraz nejen básníka, ale i člověka, který celý život zápasil s vlastními démony, společností i touhou po absolutní kráse a pravdě.

 

Vlastní zhodnocení

Mé srdce, tak jak je je mimořádně upřímná a syrová zpověď básníka, který se nebojí odhalit své nitro v celé jeho rozervanosti, bolesti i kráse. Baudelaire zde navazuje na tradici evropské moderní literatury, ale zároveň ji překračuje svou otevřeností, ironií a důrazem na kontrast, paradox a vnitřní rozpor. Kniha je inspirativní pro každého, kdo hledá v literatuře hlubokou pravdu o člověku, jeho slabostech, snech i touze po absolutnu. Texty jsou silné, obrazné, často šokující, ale vždy pravdivé a podnětné. Baudelaire je zde nejen básníkem, ale i prorokem moderního člověka a jeho zápasu o smysl, krásu a svobodu.