Kniha: Oživené hroby
Autor: Karel Sabina
Přidal(a): Barbora
Karel Sabina (1813-1877)
- Básník, dramatik, publicista, libretista
- Publikoval články ve Včele a Květech, které byly v rozporu s tehdejším režimem, proto se potýkal s cenzurou
- Byl podezřelý z účasti ve spolku Mladá Evropa
- V roce 1848 vyzýval k národní hrdosti, důstojnosti, řečnil a psal do časopisů radikální články
- V roce 1849 byl odsouzen za přípravy protistátního revolučního vystoupení a hájení Bakuninových myšlenek nejprve ke smrti oběšením, později k osmnáctiměsíčnímu vězení, a nakonec si odseděl 3 a půl roku v olomoucké věznici
- Po propuštění žil nuzně, a proto přijal spolupráci s policií a stal se udavačem pod jménem Roman, dostával za to slušný plat a také mohl vydávat
Další díla:
- Hrobník (1837)
- Na poušti (1863)
- Braniboři v Čechách (1866)
- Prodaná nevěsta (1866)
- Inzerát – drama
Rozbor díla: Oživené hroby (1870)
Literární druh: Epika
Literární forma: Próza
Literární žánr: Autobiografický román
Časoprostor: období po roce 1848, vězení
Jazyk a styl: vliv romantismu, vyprávění, deníky, filosofické úvahy
Postavy:
- Hon – má respekt u spoluvězňů, je praktický, vyzná se ve vězeňském životě, těší se na ženu
- Slav – Čech, žije sám, zdrženlivý, smířlivý, pasivní
- Forti – 70 letý Ital, vlastenec, věří ve vítězství Itálie, světaznalý, aktivní
- Asti – 30 letý Ital, melancholik
- Bianchi – 20 letý Ital, sangvinik, veselý, bral Fortiho jako otce a vše mu věřil
- Benedikt Schauberk – Vídeňák, cynik, skeptik, chce sestavit dusíkový vynález, sečtělý, nezajímá se o politiku, žrout
Děj:
Příběh se odehrává ve vězení. Do cely, kterou obývá nejprve Maďar Hon a Čech jménem Slav, přibydou další 3 vězni – Italové Forti, Asti a Bianchi, kteří jsou temperamentní, optimističtí a věří v brzké osvobození. Rychle se seznamují s vězeňským životem, v čemž jim pomáhá hlavně Hon. Spřátelí se s profosem, který jim za peníze alespoň trochu zpříjemňuje život. Dostávají lepší jídlo a občas nějaká psaní. Optimismus vězňů ale zkalí jeden dopis, v němž je psáno, že Astiho opustila jeho žena Beata. Všichni jsou z toho zaražení a smutní, ale Forti je nakonec vytáhne z letargie. Tvrdí, že si musí zachovat jasnou a veselou mysl, aby věznění zvládli. Mimoto vyčítá Astimu, že dával přednost ženě před vlastí. Ten tedy slíbí, že jeho jedinou láskou bude odteď Itálie. Čas si vězni krátí vypravováním. Podle vylosovaných lístečků s čísly si určili pořadí.
První vypravuje Asti. Popisuje svůj život v městečku Como v Lombardii a mluví o svém otci, který byl při jedné tajné schůzi vlastenců se svými druhy zavražděn vojáky a malý Asti se svým bratrem a matkou zůstali sami. Jejich dům byl dán do dražby a oni se museli vystěhovat do malé chatrče, kde jejich matka onemocněla a zemřela. Bratři byli zatím ubytováni u rodiny matčiných přátel. Když byli dospělí, Carlo povyprávěl Astimu celou historii o otci a přesvědčil ho, aby se také přidal k jistému vlasteneckému spolku, což se také stalo. Jednoho dne však dostal lístek od dalšího člena spolku, který ale někde vytrousil a díky němu byl zatknut. V tu dobu byl teprve 8 dnů ženatý s Beatou.
Během vyprávění přibyl do cely další vězeň. Chemik a filosof, doktor Benedikt Schauberk z Vídně, který má v plánu sestrojit vynález, jež by zkoncentroval dusík do formy, ve které by byl vhodný k jídlu a ze světa by díky němu vymizel hlad. Ostatní se mu vysmějí. Ze začátku jej spoluvězni podezřívají a ostýchají se před ním vyprávět. S postupem času ale zjistí, že vlastně není nebezpečný a nebude na ně donášet. Vypráví sám o tom, jak se dostal do vězení. Jednou šel se svým přítelem do hospody, kde se opil a v opilosti kritizoval současnou vládu, kvůli čemuž ho zatkli. Paradoxem je, že se o politiku vůbec nezajímá a spíše ho otravuje.
Dále Bianchi čte svou alegorii o putování Svobody a Osvěty po světě. Hon mluví o svém bratrovi Laszlovi, který uprchl do Ameriky, koupil tam statek a chce, aby se za ním Hon s manželkou přistěhovali.
Forti vypravuje o Napoleonově tažení do Španělska, o úkrytu u jednoho španělského hraběte. Ošetřoval jej zde starý bývalý jezuita, ze kterého se ale stal filosof a humanista. Postupně ve Fortim probudil lásku k literatuře, vědě a umění. Mluví také o tom, jak potkal zohyzděnou dívku od neštovic, kterou kvůli tomu opustil její milý a ona proto zešílela.
Slav vypráví o dvou studentech, kteří se do vězení dostali zcela pro nic za nic. První z nich jménem Jan patřil k jednomu studentskému spolku, ale na jejich setkání nechodil a s politikou neměl nic společného. Problém byl v tom, že tento spolek chystal jakýsi politický čin, o kterém ale Jan přirozeně nevěděl. Byl to jen snílek, který vytvořil návrh budovy akademie, která by pomohla přiblížit Prahu k ideálu Athén. Jednou v noci, když přišel domů, ukázal návrh spolubydlícímu Josefovi, který Jana odbyl větou: „Nech mě na pokoji, chce se mi spát“ Bohužel po politickém činu skupiny nastalo zatýkání, během něhož sebrali i Jana, a ten se u výslechu zmínil i o Josefovi. Oba dva byli odsouzeni za velezradu. Jan na 15 a Josef na 5 let.
Díky dopisům a zprávám z druhé strany věznice i zvenčí se vězni dozví, že na druhé straně vězení, té lepší, bude odcházet profos, kterého by měl nahradit profos z jejich strany, a ten jim slíbil, že se zasadí také o jejich přesunutí. Všichni jsou z toho nadšení. Po chvíli ale začnou přicházet zprávy o amnestii a všichni jsou natěšení, že půjdou domů. Když k tomu dojde, je propuštěná jen část vězňů a naši zmiňovaní vězni se tak dostanou jen na onu lepší stranu vězení, ale ne na svobodu. Kniha končí větou: „Jaká to ironie osudu“
