Kniha: Paní Dallowayová
Autor: Virginia Woolfová
Přidal(a): mariaka
Život
Virginia Woolf byl anglická spisovatelka, která svou tvorbu soustředila především do románů, ale během svého života napsala i mnoho esejů a povídek, které byly pro ni spíše přípravnými studiemi, lehce nahozenými skicami či naopak odštěpky rozsáhlejších prací[1], a literárně kritické eseje, kterých si vážili i odpůrci jejího modernistického stylu. Velmi ceněné jsou i její deníkové zápisky, které v češtině, ve zredukované formě vyšli pod názvem Deníky.
Narodila se v roce 1882 do měšťanské rodiny, záhy ji umírají rodiče a ona se se svými sourozenci stěhuje do Londýnské čtvrti Bloomsbury, podle které bude pojmenováno i uskupení modernistických umělců (Bloomsbury group, The). Seznamuje se s ekonomem Leonardem Woolfem, se kterým se později vezmou a založí nakladatelství The Hogarht Press. O kvalitě jejich vztahu hovoří úryvek z deníků Manželské vztahy (viz úryvek č. 1). V roce 1941 Virginie Woolf spáchá sebevraždu utopením. Domnívám se, že k tomu napomohly především dva faktory: dlouhotrvající deprese, se kterými často bojovala, ale ne vždy úspěšně a nekončící 2WW.
Úryvek č. 2 je vyňat z deníků, kde zaznamenává jeden z náletů na Londýn během 2WW – nejenom že Virginia Woolf milovala Londýn, sídlila tam hlavní část nakladatelství a další byt (oboje bylo zničeno), bombardování pro ni bylo psychicky náročné, ale letadla také přelétávala jejich venkovské sídlo, kde mohla kdykoliv dopadnout bomba. Navíc byla se svým manželem zapsaná na nacistický seznam významných Britů, kteří by byli v případě okupování Británie zabiti – z toho důvodu byli připraveni spolu spáchat sebevraždu udušením se plynem.
Smrti se věnuje ve svých denících, konkrétně v tomto úryvek z 2.10.1940 popisuje svůj stoický klid ze smrti, který je ale doprovázen záchvěvem strachu z umírání:
„ Mám to před sebou dost živě, tedy ten pocit. Ale dál nevidím nic než dusivou nicotu. Budu přemýšlet – ale chtěla jsem ještě deset let života, ne tohle – a projednou nebudu schopna to vylíčit. Myslím smrt: jak vás to drtí, jak se jí ještě marně pokoušíte proklouznout, praská lebka na mém tak činorodém oku a mozku – jako když zhasíná světlo – bolí to? Ano. Je to děsivé? Nejspíš ano. Pak pozbýváte vědomí, vytrácíte se; dvakrát třikrát lapnete po dechu ve snaze znovu nabýt vědomí – a pak tři tečky.“
Literární styl
Svůj odklon od tradiční anglické literární školy vyjádřila ve své eseji Pan Bennet a paní Brownová (Mr Bennet and Mrs Brown): soustředí se na postavu jako takovou, její vnímání a přemýšlení, které zachytí proudem vědomí. Tato metoda byla poprvé vynalezena a pojmenována americkým psychologem Williamem Jamesem v roce 1890 a záhy se stala nejen hlavní osou tvorby V. Woolf, ale zaujala i surrealistické spisovatele, kteří se ji skrze psychický automatismus velmi přiblížili. Rozdíl mezi tímto dvojím využitím tkví v motivaci použít a zaznamenat proud vědomí. Cílem surrealistů bylo porozumět podprahovému životu, zkoumat své nevědomí, odpoutat se od logického uvažování a nechal prostor imaginaci a nahodilosti. Woolf ji používá pro obživnutí svých postav – cítíme, že (např. paní Dallowayová) opravdu dýchá, chodí, přemýšlí, vidíme ji před sebou jasněji, než kdybychom si přečetli popis té samé osoby napsaný panem Bennetem, který by vyzdvihnul její okolí – byt, manžela, vagónové kupé. Woolfová se obrací do nitra člověka.
Velkým vlivem na ni měl nový výtvarný směr, impresionalismus. Roku 1910 navštěvuje výstavu Manet a postimpresionalisté v Londýně, v roce 1917 ji vychází první dílo – povídka Skvrna na zdi (Mark on the wall, The), o dva roky později Zahrady v Kew (Kew gardens, The), ve které se Woolfové podařilo zcela virtuózně zvěčnit pomíjivý okamžik, zachytit nejjemnější záchvěvy světel a barev, podmanivě evokovat atmosféru letního dne. (…) Těžko bychom hledali (…) bezprostřednější literární vyjádření čisté atmosféry[2].
Již jmenovaná povídka Skvrna na zdi byla velmi významná. Vždyť i Hilský píše: v povídce Skvrna na zdi Woolfová poprvé odvážně zbourala veškeré „lešení“ tradiční prózy, jak s oblibou nazývala zápletku a charakteristiku postav, a celá tíha její prozaické stavby spočinula na malém, nenápadném hlemýžďovi[3].Stal se novou osou, ke které se vrací a tím spojuje jinak roztroušené imprese a myšlenky. Může to být pohybující se šnek mezi stébly trávy, statický šnek na zdi, nebo odbíjení Big Benu nad hlavami Londýňanů.
V Paní Dallowayové jsou zároveň údery hodin symbolem nezadržitelně uplývajícího času, jinde se vyskytne čtvercová stříbrná spona na střevíci a poletující vážka značící souhlas ženy se sňatkem (Zahrady v Kew), nebo klobouk Rezie Smithové. Hlavním symbolem pro vyjádření povah postav jsou v Paní Dallowayové květiny (viz charakteristika postav).
Dílo
Začala s povídkami, jmenovitě se Skvrnou na zdi, která v českém vydání vyšla ve sbírce Smyčcový kvartet. Mezi její další povídky patří: Pan a paní Lapinovi, Zahrady v Kew, Smyčcový kvartet a Předměty.
K románům se dostala později, ale byli v jejích očích tím nejdůležitějším, co kdy napsala, především to jsou: Paní Dallowayová, K majáku, Orlando, Vlny, Jákobův pokoj, Mezi akty a její prvotina Plavba.
Mimo to napsala před 600 literárních kritik a esejů. (Bohužel) jediný výbor, který vyšel v češtině, se jmenuje: Jak to vidí současník. Velmi důležitý, už zmíněný esej se jmenuje Pan Bennet ta paní Brownová. Mezi eseje se řadí i kniha o třech oddílech nazvaná Tři guineje, která byla napsána jako odpověď na otázku: Jak zabránit válce?, ve které se vyjadřuje k postavení žen ve společnosti.
Po její smrti, Leonard Woolf utřídil a vydal i její deníky, celkově to bylo 26 zápisníků velkého kvartového formátu, v češtině vyšla zkrácená verze pod názvem: Deníky.
Paní Dallowayová
Virginia Woolf o svém románu napsala: „V téhle knize jsem možná využila až příliš myšlenek. Chci v ní vyjádřit život a smrt, duševní zdraví a choromyslnost. Chci kritizovat společenský systém a ukázat, jak funguje – co nejsilněji.“ ( Deníky, 19.6.1923 s. 69)
Tento modernistický román, který originálně zachází s časem a s postavami, Virginie Woolf napsala v letech 1922 – 1924,
Děj
Román zachycuje jeden červnový den, 5 let po první světové válce v životě 50ti leté ženy, Clarissy Dalloway, během kterého připravuje večerní oslavu – neslaví nic určitého, pouze pozve své známé i neznámé, aby je mohla pohostit a tím zastat z jejího pohledu důležitou roli oblíbené hostitelky, na jejíž večírky bude celý Londýn ještě dlouho vzpomínat. Ráno se probudí a rozhodne se zajít do květinářství (viz úryvek č. 3). Okolo poledne ji po letech navštíví Peter Wash, zatímco je její manžel na pracovním obědě u lady Brutorové. Paralelně sledujeme příběh Septima Warrena Smithe, veterána z první světové války, a jeho manželku Lucrezii W. Smithovou, která ho milovala, teď zápasí s jeho nemocí, pečuje o něj, jak sedí v parku, poté navštíví lékaře, odeberou se domů a zápasí se Septimovými depresemi, které vyústí v sebevraždu – vyskočí z okna. To se náhodou v průběhu večírku dozvídá Clarissa, která Septima nikdy neviděla ani nepoznala – tím dochází k jedinému propojení mezi těmito dvěma postavami. Konec děje.
Plynutí času a proud vědomí
Ale děj není tak podstatný, jsou to myšlenky, projevy, nálady, vzpomínky a asociace, které obalují symbol plynutí času – odbíjení londýnského Big Benu. Je to stejný postup, který využila ve své povídce Skvrna na zdi – použila předmět, který sjednotí jinak rozhárané a subjektivní myšlenky, asociace a dojmy do kontinuálního děje, zasadí je do času, v tomto případě do odbíjení hodin.
Příběh je vyprávěn v ich formě a přítomném čase jednotlivými osobami, největší část zabírají myšlenky Clarissy a Warrena Smithe. Je to neustálý příval proudu vědomí – přeskakujeme z jedné mysli do druhé, nikdy se zde neobjeví vypravěč.
Charakteristika postav
Clarissa Dalloway – 50ti letá žena z anglické vyšší střední vrstvy, finančně zaopatřená svým manželem Richardem, o kterém stále pochybuje, zda byla dobrá volba odmítnout nabídku ke sňatku od Petera Walshe a vzít si Richarda, ale nedochází k jasné odpovědi, miluje přítomný okamžik, miluje Londýn, návštěvy květinářství, (úryvek č. 3) avšak není si zcela jistá sama sebou, všímá si detailů, je velmi citlivá, ale nepříliš hezká, nepříliš chytrá a nepříliš vzdělaná[4]. Spolu s manželem mají dceru Elizabeth.
Septimus Warren Smith –navrátivší se voják z první světové války, kde se seznámil se svojí manželkou Lucrezií W. Smithovou (Rezií), trpí silnými záchvaty depresí (úryvek č. 4), má pocit, že mu nikdo nerozumí, nikdo nemůže pomoci a v doktorech spatřuje hrozbu. Zároveň je přesvědčen, že on jediný je vyvolen, aby porozuměl smyslu života. Nutí svou manželku, aby sepisovala jeho myšlenky, ta tím trpí.S Clarissou je propojenější, než by se podle děje mohlo zdát (nikdy se nesetkají, Clarissa se pouze doslechne o jeho sebevraždě, když pořádá večírek a velmi ji to zasáhne), ale jsou dvěma aspekty jedné osobnosti. Septimus vidí hrůzu života, Clarissa jeho radost[5]. Snad není třeba dodávat, že touto osobností je Virginia Woolfová. Jeho šílenství je symbolicky vyjádřeno rudými květinami, které prorůstají jeho tělo.
Richard Dalloway – milující manžel Clarissy, vyjádřen drahým pugetem rudých a bílých růží, který přináší své ženě a chce ji říci, že ji miluje (úryvek č.5), je méně vnímavý než jeho manželka, v mnohém ji nerozumí, ale snaží se ji podporovat a respektuje ji
Sally Setonová –v mládí výstřední a nekonvenční (odstřihuje květinám stonky a nechává květy plout v míse s vodou – její květinová charakteristika, kouří doutníky, běhá nahá po domě), v den oslavy vdaná za nudného úředníka, mající děti –
Peter Walsh – inteligentní cestovatel, navrátivší se po 6ti letech z Indie, který se nedokáže ztotožnit s životem tehdejší vyšší střední třídy, pochybuje o životě samém a způsobu života, není si jist ani svou cestou, ostatní ho vnímají jako podivína, prohlašuje: „Já mám radši lidi, než květák.“
Lucrezie W. Smithová – Italka, manželka Septima Smithe, snaží se mu být oporou, cítí, jak se jí manžel vzdaluje a nechce se vrátit, doufám, že mu pomůžou doktoři a přeje si, aby se uzdravil a byl to ten samý Septim, do kterého se zamilovala a vzala si ho
Symboly
Spolu s myšlenkami postav nejdůležitější součást knihy. Ať už to je odbíjení Big Benu, květiny (nebo postoj k nim – Peter Wash), které charakterizují postavy, nebo klobouk, který v poslední části knihy šije Lucrezie Smithová pro jistou paní, a je symbolem postrádaného, opravdového porozumění manželů, kdy se Septim chová, tak jako před nemocí a vznikne mezi nimi citový korálek [úryvek č. 1]
Myšlenky
Duševní choroby, krása okamžiku, úcta k významným osobnostem, obyčejnost středostavovského života, varianty života, přetvářka, důležitost, ale i povrchnost večírků, nostalgie plynoucí ze vzpomínek, psychické následky válečných veteránů, nevyléčitelné psychické choroby.
Úryvky
1
Manželské vztahy
Arnold Bennet tvrdí, že hrůza manželství spočívá v „ každodennosti“. Veškerá živost vztahu se tím otupí. Pravda se spíš blíží tomuhle: život – řekněme čtyři dny ze sedmi – se zautomatizuje, ale ten pátý den vznikne mezi mužem a ženou jakými citový korálek, který je plnější a citlivější právě díky těch automatickým a obvykle nevědomým dnům po obou stranách. Rok je pak poznamenán velice intenzivními okamžiky. To jsou ty Hardyho „ vidoucí okamžiky“. Jak jinak než právě za těchto podmínek může vztah vydržet?
Deníky, Odeon 2011, s. 112
2
„ Časté nálety. K jednomu došlo, zrovna když jsem vyrazila na procházku. […] Letěli hodně blízko. Lehli jsme si pod strom. Ten zvuk zněl, jako by někdo ve vzduchu přímo nad námi cosi řezal pilou. Leželi jsme tváří dolů, rukama si chránili hlavu. Nezavírej úplně pusu, radil mi L. Jako by řezali cosi nehybného. Výbuchy bomb otřásaly sklem v oknech mé zahradní pracovny. Spadne to sem? ptala jsem se. Pokud ano, rozmašíruje nás to oba. […] Asi jsem se trochu bála. Neměli bychom vzít Mabel a schovat se do garáže? Je riskantní teď běžet přes zahradu, usoudil L. […] Na vřesovišti zaržál nějaký kůň. Bylo hodně dusno. Není to hřmění? ptala jsem se. Ne, to jsou děla, ujistil mě L. […].“ (Deníky, s.379-380)
3
„ Vešla lehce, vysoká, vzpřímená, a už jí vítala slečna Pymová s obličejem jako knoflík a s rukama věčně červenýma, jako by se máčely v chladné vodě spolu s květinami.
Byly tam květiny: orlíčky, hrachory, kytice šeříku a karafiáty, spousta karafiátů. Byly tam růže, byly tam irisy. Á, ano – vdechovala sladkou vůni v té pozemské zahradě, jak tam stála a mluvila se slečnou Pymovou, která jí nabízela pomoc a jíž připadala laskavá, protože laskavá byla již před léty; velmi laskavá, ale letos jí připadala starší, jak tam otáčela hlavou ze strany na stranu mezi těmi irisy a růžemi a přikyvujícími trsy šeříku, s očima polozavřenýma, vdechujíc po té vřavě na ulici sladkou vůni, skvostný chlad. A pak, jak zavřela oči, jak svěže vypadaly růže, jako prádlo s volánky zrovna z prádelny, růže naskládané na proutěných podnosech; temné a upjaté rudé karafiáty, s hlavičkami vzpřímenými; a všechny ty hrachory roztahující se v kulatých vázách, fialové, sněhově bílé, bledé – jako by byl večer a dívky v mušelínových šatech vyšly ven natrhat hrachory a růže poté, co nádherný letní den s téměř tmavomodrou oblohou, s orlíčky, karafiáty a kalami skončil; byla to chvíle mezi šestou a sedmou, kdy každá květina – růže, karafiáty, irisy, šeřík – září; bílá, fialová, červená, tmavě oranžová; každá květina jako by sama žhnula, něžně a čistě na mlžném záhoně; jak milovala ty šedobílé můrky, které poletovaly sem a tam, nad otočníkem a pupalkami!
A když začala se slečnou Pymovou chodit od jedné vázy k druhé a vybírat s, nesmysl, nesmysl, stále tišeji, jako by tahle krása, tahle vůně a barvy a to, že ji má slečna Pymová ráda, že jí důvěřuje, byly jakousi vlnou, kterou se nechala oblévat a nechala ji překonávat tu nenávist, toho netvora, překonávat to vše; a ji to pozvedlo výš a výš až – ach! venku se ozval výstřel z pistole!“ (Paní Dallowayová, str. 13)
4
„ Lidé nesmějí kácet stromy. Bůh existuje.(Takové objevy si poznamenával na zadní stranu obálek.) Změňme svět. Nikdo nezabíjí z nenávisti. Ať to vejde ve známost (zapsal si to). Čekal. Naslouchal. Vrabčák usazený na zábradlí naproti němu cvrlikal Septime, Septime, čtyřikrát nebo pětkrát za sebou, a pokračoval dál, vyluzoval noty a znovu pronikavě vyzpěvoval řeckými slovy, že zločin neexistuje, a když se k němu přidal další vrabec, zpívali pronikavými, protáhlými tóny řecká slova, od stromů na lukách života za řekou, kde chodí mrtví, zpívali, že smrt neexistuje.“ (Paní Dallowayová, str. 22)
5
„[…]Je to velká doba, v které žije. Jeho život je vlastně zázrak; o tom není sporu; tady jde, v nejlepších letech, kráčí do svého domu ve Westminsteru, aby řekl Clarisse, že ji miluje. Tohle je štěstí, pomyslel si.
Tohle, říkal si, když vcházel do Dean´s Yard. Big Ben už začínal odbíjet, nejdřív trošku jako upozornění, zpěvně; pak celá, neodvolatelně. Společným obědem se vyplýtvá celé odpoledne, pomyslel si, když přistupoval ke dveřím.
Vyzvánění Big Benu zaplavilo Clarissin salon, kde seděla, tak podrážděná u svého psacího stolu; ustaraná a podrážděná. […] Už jsou tři! Neboť s tou mocnou přímostí a důstojností hodin odbily tři; a ona nic jiného neslyšela; ale klika se pohnula a vešel Richard! To je ale překvapení! Vešel Richard s květinami v ruce. […] Napřahoval ruku s květinami – růžemi, rudými a bílými růžemi. ( Ale nedokázal se přimět k tomu, aby ji řekl, že ji miluje; ne výslovně.)“ (Paní Dallowayová, str. 97)
Další díla vztahující se k VW nebo PD
Kdo se bojí Virginie Woolf –Edward Albee, divadelní hra o dvou manželských párech z 1. pol. 20. st USA, o lhostejnosti, o vytahování kostlivců ze skříně, o hloupých rolích a nedorozumění, původně překládána jako Kdopak by se Kafky bál ( VW nebyla v Čechách známá až do 70. let 20.st.)
Hodiny – Michael Cunningham, 1998, kniha vyhrála Pulitzerovu cenu, 3 linie – 1. VW píšící PD 1923 Velká Británie, 2. Paní Brownová, 1951, USA, čte PD od VW, prožívá manželskou krizi, 3. novodobá PD, vlastním jménem Clarissa Vaughnová, rok 2001, New York, žije se svou partnerkou Sally, stará se o přítele Richarda (Septimus Smith), kterému pořádá večerní oslavu při příležitosti získání literární ceny
Hodiny –Stephen Daldry, film na motiv knihy Hodiny, 2002, v hlavních rolích Meryl Streep, Julianne Moore, Nicole Kidman (za roli VW získala Oskara pro nejlepší herečku v hlavní roli)
[1]Martin Hilský, doslov Jeden docela malý experiment s hlemýžděm, Smyčcový orchestr, přel. Zuzana Mayerová, vydal Odeon, Praha 1982, s. 158
[2]Tamtéž, s. 156
[3]Tamtéž, s. 154
[4] Květiny pro paní Dallowayovou, doslov Martina Hilského k novému vydání Paní Dallowayové, Odeon 2004
[5] Tamtéž jako [4]
