Kniha: Pygmalion
Autor: George Bernard Shaw
Přidal(a): iiwanka
George Bernard Shaw
George Bernard Shaw (1856–1950) byl irský dramatik, kritik a esejista, který většinu života působil v Británii. Patřil k výrazným autorům moderního společensky kritického dramatu, pracoval se satirou, paradoxem a diskusní komedií a získal Nobelovu cenu za literaturu.
Ve své tvorbě se opakovaně zabýval společenskými konvencemi, třídními rozdíly a rozporem mezi veřejnou morálkou a skutečným jednáním lidí. Mezi jeho další známé hry patří Svatá Jana, Caesar a Kleopatra a Živnost paní Warrenové.
Literárně-historický kontext
Pygmalion patří do světového dramatu první poloviny 20. století. Hra využívá sociální kritiku a jazykovou komiku: výslovnost, slovní zásoba i vystupování zde fungují jako znaky společenského postavení a současně jako prostředek kritiky britských třídních předsudků.
Námět volně navazuje na antický příběh Pygmaliona známý z Ovidiových Proměn. Shaw však motiv proměny převádí do moderního Londýna a soustředí jej na lidskou důstojnost, ženskou emancipaci a otázku, zda lze společenskou identitu vytvořit pouze změnou řeči a chování.
Rozbor díla: Pygmalion
Zařazení: Světové drama 1. ½ 20. století
Rok vydání: 1912
Literární žánr: sociálně kritické drama, satirická komedie
Charakteristika díla: Komedie je autorem napůl ironicky označena jako romantická hra.
Námět: Publius Ovidius Naso – dílo Proměny – námětem jsou řecké a římské báje, pověsti a legendy, ve kterých se vypráví o proměně člověka ve zvíře, rostlinu, kámen, vodu, hvězdu apod. a o různých nadpřirozených změnách bytostí a věcí.
Pygmalion – mladý sochař si vytesá ženu dle svých představ, prosí bohy o oživení sochy, jeho přání je vyslyšeno
Shaw tento příběh přenesl do Anglie své současnosti a už z tohoto napětí mezi antickou reminiscencí a moderním světem vytěžil řadu skrytých i méně skrytých vtipů a narážek. Především ovšem došlo k proměně ústředního tématu. Není jím jako u Ovidia mýtus o všemocné síle lásky, nýbrž aktuální problematika ženské emancipace a v širším kontextu pak otázka lidské důstojnosti vůbec.
TÉMATICKÝ PLÁN
Téma: ženská emancipace, autorův útok proti společenským předsudkům, společenské konvence, jazyková komika; Motiv proměny
Doba: počátek 20. století
Dějiště: Děj se odehrává v měšťanském prostředí soudobého Londýna
Děj:
Higgins uzavře sázku s přítelem plukovníkem Pickeringem, že pouliční prodavačku květin Lizu Doolittlovou naučí vystupování ve vyšší společnosti, včetně dokonalé spisovné konverzace. Pod vlivem Higginsovy intenzivní výuky, avšak ještě více pod vlivem pozorného Pickeringa i ctihodné hospodyně paní Pearcové se dívka postupně proměňuje ve vznešenou dámu. Nikdo ve společnosti nepochybuje o jejím skvělém původu. Jakmile Higgins splní svůj úkol, přestane se o Lízu dál zajímat. Dívka se však nemůže vrátit tam, odkud přišla, a nalézá útočiště u Higginsovy matky. Posléze přijímá lásku chudého a netalentovaného mladíka Fredyho Eynsforda-Hilla, a to navzdory Higginsovu náhlému přemlouvání, aby u něho zůstala.
Hlavní postavy:
- Líza Doolittlová– pouliční květinářka; mluví i chová se celkem jako hrubiánka, není se však čemu divit, když vyrůstala v chudých poměrech, citově založená a jediné po čem v životě touží je špetka uznání od ostatních
- Henry Higgins– postarší profesor fonetiky; starý mládenec, který svou práci přímo zbožňuje, roztěkaný a vznětlivý, nemá příliš rád vysokou společnost a jejich mravy se mu hnusí, ke každému se má člověk chovat stejně
- plukovník Pickering – Higginsův přítel; pravý gentleman; expert na indické jazyky; na rozdíl od Higginse se zajímá i o city člověka
Vedlejší postavy
- Paní Pearceová – Higginsova hospodyně, stará se o všechny v domě
- Freddy – mladík, který je zamilovaný do Lízy, požádá ji o ruku
- Paní Higginsová – noblesní dáma s vybranými mravy a vytříbeným vkusem
- Doolittle – popelář Doolittle: svérázný typ, přizpůsobivý konvenčním mravům vyšší společnosti (využívá pro sebe peněz z milionářovy nadace, ač penězi dosud pohrdal)
Hlavní myšlenka:
Shaw zde naráží hlavně na problematiku společenských vrstev a také toho, jak je těžké se přenést především z té nižší do vyšší. Život spodiny a smetánky od sebe totiž odděluje mnohem více než jen finanční situace. Způsoby, vyjadřování, myšlení, předsudky. Poukazuje na život plný falše, přetvářky a především stále rostoucí moci peněz. Autor se také snaží ukázat, jak je důležité umět nejen správně artikulovat a používat jazyk, ale také umět se správně chovat a vyjadřovat.
KOMPOZIČNÍ PLÁN
- Komedie je o pěti dějstvích – děj je zde spíše útržkovitý a málo rozsáhlý
- Hlavní prostor zde tvoří dialogy – Před samotným dialogem je vždy krátký úvod do děje
- Na začátku knihy nalezneme předmluvu a na konci doslov
JAZYKOVÝ PLÁN
Forma: monology a dialogy
Jazykové a stylistické prostředky:
Slohový postup:charakterizační, popisný
– kontrasty – kultivované, ale strnule nepřirozené měšťanské vzdělanecké prostředí Xpřirozený půvab a citlivost obyčejné dívky, morálně převyšující panský svět
Hovorová angličtina: Já žádnej rozdíl neslyším, akorát že když to řeknete vy, zní to ňáko nóblejc.
Přímá řeč: „Prosím vás, mluvte se mnou anglicky, já francouzsky neumím“
Archaismus: milospaní
burleskní jazyková komika – bohatě odstíněný jazyk (na rozdíl od ost. her, kde pouze tlumočí jeho názory) – má blízko např. ke komice O. Wilda
ironie – stylotvorný prvek – prostředek k tomu, aby s vtipem, nadhledem a elegancí bez hořké jízlivosti vystavil kritice špatné vlastnosti lidí, společenské konvence a předsudky, které považuje za hloupé a nebezpečné.
Charakter díla:
- vtipné dialogy, duchaplná ironie, jízlivost a komika, diskuse o vztazích muže a ženy, o morálce
- komika je založena na jazykových rozdílech společenských vrstev (spisovný a nespisovný jazyk)
- podtext – autor předpokládá spolupráci čtenáře (domýšlení, hodnocení)
