Kniha: Vyšetřování ztráty třídní knihy
Autor: Ladislav Smoljak
Přidal(a): sombrero70
- Druhý liptákovský nález – nález Cimrmanova pedagogického díla pod podlahou domku v Liptákově
- Osobní vzpomínka dr. Svěráka
- Cimrmanova šesterka a futurismus – učí diváky telefonovat („Potřeboval bych vycházkové hole, asi takhle dlouhé“)
- Separace průtokových poznatků – rozdělení učiva na část k zapamatování a část k zapomnění
- Trestání učitele učitelem – vycházel z předpokladu, že žáky by mělo mrzet, když učitel trpí
- Názorné a úlekové fixace – další pedagogické metody + mimoverbální komunikace („Mohu jít na stranu?“)
- Oživlé dřevo – nahrazení živých loutek herci se špagáty
- Hodina fyziky – důkazy, že světlo je rychlejší než zvuk a při dopadu se láme
- Teorie poznání – Bohlen nepřesná pravda → zpřesňujeme → víme vše
– Cimrman přesný omyl → vyvracíme omyl → nevíme nic, omyl je vyvrácen
krok stranou
Divadelní hra
Na začátku vstoupí na jeviště učitel a snaží se žáky (=hlediště) přesvědčit, aby vrátili třídní knihu, která se pohřešuje už sedmý rok. Používá k tomu různé pedagogické metody, zkouší být přísný, zkouší dělat, že to je vlastně všem jedno, říká žákům, že by ho nejvíc naštvalo, kdyby se třídní kniha najednou objevila na katedře. Pak na chvilku odejde a po návratu jde pln očekávání ke katedře. Nic. Vynadá třídě a pak začne číst oběžník pana ředitele, ve kterém se píše o prohřešcích proti kázni všech tříd kromě 7. C, která je na exkurzi v pivovaru. Po dočtení oběžníku se vytasí se svou přezdívkou Strašlivý Láďa a učiní poslední pokus, aby něco zvěděl o třídnici. Vstoupí pan ředitel, nechá si políbit ruku a vede s učitelem dialog.
„Ředitel: Tak co, kolego třídní, co vaše třída?
Učitel: No, pane řediteli, nerad to říkám. Ale musím si postěžovat.
Ředitel: Ale, ale. To je mi pěkné.
Učitel: No, pane řediteli. Učí se dobře, to nemohu říct. Ale máme tady jeden takový ošklivý, nepěknou věc.
Ředitel: Co to slyším?
Učitel: No, pane řediteli.
Ředitel: Ve třídě, která se pěkně učí? To nemůže být nic vážného. Leda nějaká maličkost.
Učitel: No, pane řediteli, není to maličkost. Skoro se vám to bojím říct.
Ředitel: Ale jděte, pane kolego, snad ono to nebude tak hrozné.
Učitel: No, pane řediteli, je to takový ošklivý a skoro bych řekl zlý, zlý, pane řediteli, nepěkná věc.
Ředitel: Ale ne.
Učitel: Už je to tak, pane řediteli.
Ředitel: Pane kolego, řekněte – že vy to trošičku přeháníte. (Ředitel jde ke katedře, smete prach ze židle a urovná lejstra.)
Učitel: No, pane řediteli. Nepřeháním. Jen se zeptejte žáků, jestli přeháním. No, žáci, řekněte tady panu řediteli, jestli přeháním. Že nepřeháním?
Ředitel: Ale přeháníte.
Učitel: Nepřeháním.
Ředitel: Ale přeháníte.
Učitel: Nepřeháním.
Ředitel: Ale přeháníte.
Učitel: No tak, trošku jsem si zapřeháněl.“
Takhle pokračuje dialog dále. Nakonec přečte ředitel oběžník pana inspektora („Co vidíme na poli na jaře? Příroda ožila…. Vypište z článku slova s dy, ty, ny..atd.“) Opět to nezabírá a ředitel pohrozí příchodem inspektora. Inspektor skutečně za chvilku přijde a přinese velkou bednu, ze které se vyklube hrací skříň sestrojená žáky z Maletic při práci v kůlně a na podzimku. Ředitel s učitelem vedou v podstatě stejný dialog jako předtím (aby se něco dělo), občas přerušováni inspektorem a jeho snahou o uvedení hudební skříně do chodu. Když se mu to povede, pustí jim árii ze Smetanovy Libuše. Pak se inspektor ptá na třídu ředitele. Ředitel stále stejnými formulacemi obchází kolem horké kaše (ztracené třídnice), zatímco inspektor mluví o práci v kůlně a o tom, jak se ztrácejí čepice. Když pak i jeho pedagogické metody s hrací bednou selžou („Tak slabou reakci na tak silné výchovné působení jsem nečekal.“), není už zbytí a žákům přečte oběžník zemského školního rady o tom, že se zálohy na služební cesty nebudou vyplácet předem.
Pak přijde zemský školní rada, inspektor na znamení úcty políbí jeho hůl. Pak zazpívají zemskému radovi píseň Okolo Suče (po předchozím neúspěchu, kdy jeden zpíval Okolo Hradce, druhý Okolo Frýdku, Okolo Třeboně). Zemský rada nehne brvou. Inspektor, ředitel a učitel se ještě chvíli snaží držet řeč, ale každému se podaří nějaké přeřeknutí z toho, jak jsou nervózní. Je pro ně vysvobozením, když si zemský rada vytáhne svačinu a jim také nabídne. Všichni spokojeně přežvykují a hra končí.
Postavy
společné rysy – čím výše postavený, tím méně lidský a tím méně přítomný duchem, jasně daná hierarchie, jinak nejsou charaktery moc upřesněny
Učitel – myslí to s dětmi dobře, snaží se výchovně působit
Ředitel – k učiteli se chová pánovitě, po příchodu inspektora zkrotne
Inspektor – podobné chování jako ředitel, navíc senilní
Zemský školní rada – za celou hru nepromluví ani slovo a neprojeví sebemenší zájem o to, co se děje okolo
Rozbor
- částečně absurdní drama (nesmyslné a opakující se dialogy, jeden neposlouchá druhého), navíc komické prvky, groteskní
- dialogy zakrývají absenci jakékoli akce
- není zápletka → nemůže být rozuzlení děje
- krize jazyka – opakování, plané fráze, prázdné tlachání
- paroduje pedagogy a jejich metody, podlézavost vůči nadřízeným
Autor
Režisér, scénárista, spoluautor parodických divadelních her Divadla Járy Cimrmana, herec. Narodil se 9. prosince 1931 v Praze do rodiny krejčího. Během svých studií se osudově seznámil se Zdeňkem Svěrákem. Nějaký čas působil jako středoškolský profesor, později jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta.
V roce 1967 se podílel na založení Divadla Járy Cimrmana, kde působil jako autor, režisér a herec. Po revoluci je ve svobodném povolání.
Dramatické texty, psané převážně ve spolupráci se Zdeňkem Svěrákem, přibližují s komickou nadsázkou a specifickým humorem působení neuznaného génia Járy Cimrmana, fiktivní postavy z konce Rakouska-Uherska. Připisují mu prvenství objevů v nejrůznějších oborech lidské činnosti. Modely představení spočívají na dvou částech, po semináři badatelů-cimrmanologů na určité téma následuje rekonstrukce Mistrova objevu. Inteligentní humor je zvýrazněn i volbou jazykových prostředků, autoři užívají četných slovních hříček a neobvyklých slovních spojení, vyšinutí z vazby, kupí synonyma a homonyma.
Divadlo Járy Cimrmana uvedlo mimo jiné hry Akt (1967), Vyšetřování ztráty třídní knihy (1967), Hospoda Na mýtince (1969), Vražda v salónním coupé (1970), Němý Bobeš (1971), Dlouhý, Široký a Krátkozraký (1974), Posel z Liptákova (1977) Dobytí severního pólu (1985), Blaník (1990), Švestka (1997), Afrika (2002)
Smoljak též režíroval „cimrmanovské“ filmy (Jára Cimrman, ležící, spící – 1983, Rozpuštěný a vypuštěný – 1984, Nejistá sezóna – 1987), dále film Vrchní, prchni (1980) aj. Spolu se Zdeňkem Svěrákem se podíleli na komediích „Marečku, podejte mi pero!“ (1976), Kulový blesk (1978). Je autorem filmových scénářů Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974), Na samotě u lesa (1976). V mnohých filmech se zároveň uplatnil i jako herec.
Ladislav Smoljak zemřel v neděli 6. června 2010 ve věku 78 let po dlouhodobých zdravotních problémech.
Žižkovské divadlo Járy Cimrmana
- 1966 přichází s postavou Járy Cimrmana Jiří Šebánek
- první oficiální představení 1967 Akt, tenkrát v Malostranské besedě
- 1972 zakázáno vystupovat v Praze, ale stejně hrají Na zábradlí
- 1972 předěláno Vyšetřování ztráty třídní knihy (přeneseno do časů c. k. monarchie)
- 1974 zabaveno vybavení, DJC vystupuje na alternativních scénách
- až do 1989 museli dávat každou hru schvalovat
- 1992 stěhování na Žižkov
- 1998 po Járovi Cimrmanovi je pojmenována planetka
- 2002 otevřena stálá výstava na Petříně
