Kniha: Vyšetřování ztráty třídní knihy
Autor: Ladislav Smoljak
Přidal(a): chikita
Ladislav Smoljak
Fiktivní autor Jára Cimrman
1. Background:
– Česká literatura 2. pol. 20. století – radost z konce války a z osvobození od fašismu
– v tvorbě se promítá reakce na získanou svobodu
– likvidace knih a časopisů, pronásledování spisovatelů, první seznam zakázaných knih
– druhá nejstarší z her v repertoáru Divadla Járy Cimrmana
– premiéra 4. října 1967 v Malostranské besedě v Praze, později obnovená premiéra 14. listopadu 1973 v pražském divadle Reduta
– Ladislav Smoljak (9. prosince 1931, Praha – 6. června 2010, Kladno)
-filmový i divadelní režisér, scenárista a herec
– úzce spolupracoval se Zdeňkem Svěrákem, se kterým psal pro Divadlo Járy Cimrmana hry o českém fiktivním géniovi Járovi Cimrmanovi (Jára Cimrman je fiktivní postava univerzálního českého génia, vytvořená Jiřím Šebánkem a Zdeňkem Svěrákem)
– Další díla tohoto autora: Švestka – hra ze repertoáru Divadla Járy Cimrmana
Malý říjen – divadelní hra, která se odehrává v době 1.sv.války v cele rakouské věznice
Autoři tohoto období: Zdeněk Svěrák – Jaké je to asi v Čudu – pohádky, písničky a povídky pro děti od 8 let
– Vratné lahve – literární scénář k filmu Vratné lahve
– Učitel v Hodinách zpěvu
Miloň Čepelka – Abeceda lásky – básnická sbírka
-Dvě básně o smrti – básně
2. Obsah: jako každé dílo o Járovi Cimrmanovi se skládá ze dvou částí. První část obsahuje sérii odborných referátů týkajících se života a díla Járy Cimrmana
V této hře jsou tyto referáty:
Druhý liptákovský nález – po důkladném překopání tří arové zahrady se potvrzuje, že Jára Cimrman na zahradě obklopující dům ze dvou stran nezakopal zhola nic.
Osobní vzpomínka– dr. Zdeněk Svěrák vzpomíná jak pod vrzajícím prknem nalezli celé Cimrmanovo dílo pedagogické, včetně jeho školské reformy a včetně jeho nedokončeného románu Školník
Cesta do Haliče – Cimrman jako pedagog, sjednotil celé zaostalé Haličské školství
Cimrmanova šesterka a futurismus – výklad Cimrmanova pedagogického díla, které je rozděleno do šesti zásad (Futurismus, Separace průtokových poznatků, Trestání učitele učitelem, Názorné a úlekové fixace, Mimoverbální komunikace, Oživlé dřevo).
Futurismus – Cimrman učil své žáky nejen tomu, co po nich žádal současný život, ale měl neustále na mysli, jak doslova říkal, „světlejší futurum lidstva“
-učil žáky např. telefonovat
Separace průtokových poznatků – zavedení pojmů pomněnka a zapomněnka – pomněnka byli informace asi 1/10 všech informací, co si žáci museli pamatovat a zapomněnka informace 9/10 všech, které si žáci nesměli pamatovat
Trestání učitele učitelem – za jakékoli provinění netrestal učitel nikdy žáky, ale vždy jedině sám sebe. Cimrman vycházel z předpokladu, který uznává – teoreticky – i dnešní škola, že žáci mají mít svého učitele rádi, a tudíž by je mělo mrzet, když učitel trpí
Názorné a úlekové fixace – Ve chvíli, kdy se probírala důležitá poučka, vzorec či datum, učitel žáky vylekal např. prostým prásknutím biče, anebo tím, že si nečekaně sundal paruku
Mimoverbální komunikace – Při Cimrmanových písemkách bylo vždy naprosté ticho, a to právě díky jeho systému mimoslovního dorozumívání. Cimrman i jeho žáci ovládali celou soustavu mimických znaků
Oživlé dřevo – Recitátor přednese báseň zapojen na vodící šňůry. Vodič stojí za jeho zády na židli. Z prostých veršů stává se dramaticky působivé sdělení, plné neočekávaných gest, která překvapují i samotného recitátora
Hodina fyziky – Cimrman zde udivuje názorností a mistrovským vedením důkazů. Ukázka:
Vysvětlení pojmů světlo x tma, zvuk x ticho. Názorná ukázka světlo je rychlejší než zvuk a světlo se při dopadu láme.
Teorie poznání – poznávací proces – podle Bohlena ZPŘESŇUJEME PRAVDU, kdežto podle Cimrmana pouze VYVRACÍME OMYL
Konečným cílem našeho poznání je pak podle Bohlena stav, kdy je pravda už naprosto přesná a my VÍME VŠE. Podle Cimrmana je na konci poznávacího procesu omyl zcela vyvrácen a my NEVÍME NIC.
Závěry obou teorii spojil pak Cimrman ještě tzv. DVOJTEČKOVÝM OPERÁTOREM, který oběma protichůdným tvrzením dává společné vyústění slavnou filosofickou větou:
VÍME VŠE: NEVÍME NIC.
Poté už začíná druhá část samotná hra přesněji činohra (dramatický útvar kde se na jevišti jedná a mluví obvykle v próze, neodpovídá starověkému rozlišení na vznešenou tragédii a lidovou komedii, stojí někde mezi nimi)
Vyšetřování ztráty třídní knihy
Drama pojednává o snaze donutit žáky třídy 8. C k navrácení třídní knihy, která se ztratila před sedmi lety. Nejdříve je zkouší přesvědčit učitel, který jim povídá o tom, že je to pěkný žert, ale ještě vtipnější by bylo, kdyby se třídní kniha po 7 letech najednou objevila. Snaží se je vystrašit řečením své přezdívky strašný Láďa, ale nic nezabírá. Poté do třídy přichází pan ředitel. Učitel se baví s ředitelem o své třídě a říká řediteli, že si musí postěžovat. Chvíli se dohadují, protože ředitel tvrdí, že přehání, ale nepřehání. Ředitel se snaží žáky donutit třídní knihu vrátit opět neúspěšně. Do třídy vchází inspektor. Inspektor sleduje opakující se scénku s příchodem ředitele. Inspektor mluví o práci v kůlně a na podzimku. Mělo by to zvýšit kázeň. Ředitel si stěžuje panu inspektorovi, že se třídní kniha stále nenašla. Pan inspektor zjišťuje, kdo má ve třídě jedničku z chování, jeden chlapec má 2 zbytek třídy 3. Inspektor se také snaží z žáků vytáhnout ztracenou třídní knihu, ale neúspěšně. Do třídy dorazí zemský školní rada. Všichni jsou z něj celí špatní a pan zemský školní rada si vyndá svačinu a tím dá pokyn žákům, ať si vezmou svačiny a jdou ven.
Dílo ukazuje strach z autorit. Nebyl to však strach žáků, ale strach vyučujících. Z celé hry se dojde k tomu, že učitel je „slaboch“, který se bojí ředitele, ředitel se bojí inspektora a dobrácký inspektor se bojí zemského školního rady.
Přes snahu všech se třídní kniha ani po sedmi letech nenajde.
3. Kompozice:
– drama – činohra (komedie)
– Ich-forma
– děj se odehrává v české škole
– kniha je rozdělena na dvě části
– v první části se popisuje Cimrmanův pedagogický systém, který je dále rozdělen do 11 krátkých kapitolek
– poté nastupuje samotná činohra, která má pouze jedno dějství, ve kterém se odehraje celý příběh
4. Charakteristika postav:
– Ředitel – snaživý, přesvědčuje žáky k navrácení třídní knihy, občas nadává. Ukázka – Ředitel: My se tady s vámi moc mažeme. A to je chyba. Člověk s vámi jedná jako otec a vy si toho nevážíte. Vždyť já vás mám rád!!! Proč myslíte, že tady na vás řvu?!
-Třídní učitel – plachý a bojácný, má svoji třídu rád a tak je k nim milý, ale také je prosí o vrácení třídní knihy. Ukázka – No, jak chcete. Času máme dost. (Pohodlně se posadí a nehnutě zírá do hlediště. Pauza je tak dlouhá, až to publiku začne být trapné.) Okrádáte sami sebe! Za deset minut přijde pan ředitel. Záleží na vás, co mu řeknu. Tak neblbněte, mezuláni. Každý vtip ztrácí časem na účinnosti. Ztratí se třídní kniha, prosím. Je to studentská legrace a já mám pro studentskou legraci pochopení. Také jsem býval student. Ale, chlapci, vždyť my už tu třídní knihu hledáme sedmý rok. A to už, nezlobte se, to už pomalu přestává být vtipné.
-Inspektor – dobrák, který se taktéž snaží žáky přesvědčit, aby vrátili třídní knihu.
-Zemský školní rada – zamlklý (v celé hře neřekne jedinou větu).
-Žáci – lhostejní k autoritám, třídu představuje obecenstvo
5. Jazyk:
– text je psán spisovně, občas hovorové výrazy (kravál)
– jasně kladené otázky a odpovědi, občas záměrně s dvojím významem,
-občas jsou v kontextu zařazeny vtipné názvy, jako například jména žáků,
které v podání učitele a ředitele dávají jiný rozměr
– místy inverze a špatné skloňování
-občasné nevulgární nadávky
Ukázky:
1) Ředitel: Rozumní chlapci! Toto jsou rozumní chlapci!? Vždyť je to tu jeden vedle druhého samý debil nebo blbeček! Vždyť se podívejte! (Ukazuje do zasedacího pořádku.) Debil – blbeček, debil – blbeček, debil – blbeček, debil – blbeček, debil – blbeček! Akorát tamhle vzadu – to je snad jediná výjimka – sedí dva blbečci vedle sebe!!!
2) Učitel: No, pane řediteli, nerad to říkám. Ale musím si postěžovat.
Ředitel: Ale, ale. To je pěkné.
Učitel: No pane řediteli. Učí se dobře, to nemohu říct. Ale máme tady jeden takový ošklivý, nepěkná věc.
Ředitel: Co to slyším
Učitel: No, pane řediteli.
Ředitel: Ve třídě, která se pěkně učí? To nemůže být nic vážného. Leda nějaká maličkost.
Učitel: No pane řediteli, není to maličkost. Skoro se Vám to bojím říct.
Ředitel: Ale jděte, pane kolego, snad ono to nebude tak hrozné.
Učitel: No, pane řediteli, je to takový ošklivý a skoro bych řekl zlý, zlý, pane řediteli, nepěkná věc.
Ředitel: Ale ne.
Učitel: Už je to tak, pane řediteli.
Ředitel: Pane kolego, řekněte: že vy to trošku přeháníte.
Učitel: No, pane řediteli. Nepřeháním. Jen se zeptejte žáků, jestli přeháním. No žáci, řekněte panu řediteli, jestli přeháním, že nepřeháním?
3) Ředitel: A to je mi pěkné! Pročpak nevstaneš, Zdeňku, když tě volám, co? Tak! Ale teď už se opravdu žerty stranou tohleto! Už mě to namouduši žádná legrace! Pane kolego, dejte mi seznam žáků. (Natáhne ruku směrem k učiteli. List je však v deskách na stole. Učitel ho vyjme a chvíli mu trvá, než si ujasní, že konec ředitelovy ruky trčí za jeho zády. Ředitel mu list vztekle vyškubne, posadí se a čte.) Brázda, Budil, Crha, Čepelák, Dejmek, Hošek, Hrdlička, Chalupa, Jech, Jirotka, Klásek, Klempera, Matula, Nechutný, Nepevný, Netěsný, Nerez, Řezník, Říha, Smolík, Svist, Ševel, Tvaroh, Uřídil, Veškrna. (Rozhlédne se po třídě.) No, jak chcete. Času máme dost.
