Kniha: Z Čech až na konec světa
Autor: Alois Jirásek
Přidal(a): TerkaCZ
Rozbor: Z Čech až na konec světa
Základní údaje o díle
- Literární forma: próza
- Literární druh: epika
- Literární žánr: historické povídky (cestopisný dobrodružný cyklus pro mládež)
- Rok prvního vydání: 1894 (v časopisech), knižně 1895
Téma
- Cesty české šlechty z 2. pol. 15. století (rok 1465–1467), vedené panem Lvem z Rožmitála, přes Německo, Burgundsko, Španělsko, Portugalsko až na „konec světa“ (mys Finisterre).
- Dobrodružství, rytířské zápasy, setkání s cizími kulturami a obdiv české statečnosti v době husitských válek a krále Jiříka z Poděbrad.
Motivy
- Cestování a objevování světa (moře, turnaje, exotická zvířata, římské památky).
- Česká čest a sláva (vítězství v zápasech, tanec s pochodněmi, palcáty).
- Diplomatická mise: získávání spojenců pro krále Jiříka proti papežskému tlaku.
- Kontrast domova (mezihorská tvrz) a ciziny, minulost versus současnost.
Hlavní myšlenka
- Češi jsou stateční, vzdělaní a rytířští lidé, kteří si v Evropě vydobývají úctu i v dobách nepříznivých; historie inspiruje k hrdosti na předky.
Námět
- Rámcový příběh: starý Václav Šašek z Mezihoře vypráví vnukům své zážitky z cesty s panem Lvem z Rožmitála, inspirované skutečnými událostmi (diplomacie krále Jiříka).
Kompozice a struktura
- 16 číslovaných povídek (kapitol), rámcové vypravování na mezihorské tvrzi s retrospektivními vložkami.
- Chronologická cesta: Plzeň → Německo → Burgundsko (turnaj v Bruselu) → Španělsko → Portugalsko („konec světa“) → Francie → Alpy → Itálie → zpět.
- Každá kapitola samostatný epizoda (přípravy, zápasy, hostiny, divy ciziny) s didaktickými vsuvkami.
Vypravěč
- Ich-forma starého Šaška z Mezihoře (vnukům), s prvky er-formy v popisech; autentický, lidový tón s archaizmy.
- Autorský komentář (poznámky k místům, osobám) pro historickou věrohodnost.
Jazyk a styl
- Archaizující čeština („vladyka“, „panic“, „statečný“), dialogy s dobovým kolorem, bohaté popisy krajin a zvyků.
- Patetický, vzdělávací styl pro mládež: obdiv české síly, morální ponaučení, humor v dobrodružstvích.
Charakteristika hlavních postav
- Václav Šašek z Mezihoře – vypravěč, mladý dvořan → starý vladyka; statečný, zvědavý, věrný, reprezentuje českého rytíře (zápasí v Brabantsku).
- Lev z Rožmitál – vůdce výpravy, nejvyšší sudí, diplomat; dvorný, obratný, rytířský, získává spojence pro krále Jiříka.
- Jan Kolovrat Žehrovský – hrdina zápasů a turnajů; nejsilnější Čech, symbol udatnosti (povalí obra, lámá dřevce o zeď).
- Družina (Bořita z Martinic, Kovarský, Švamberk atd.) – rytíři, věrní druhové, vítězové v cizině.
- Cizí panovníci (Filip Dobrý, Karel Smělý, portugalský král) – obdivovatelé Čechů, hostitelé turnajů.
Časoprostor
- Čas: léto 1465 – 1467 (za krále Jiříka z Poděbrad, po husitských válkách).
- Místo: Čechy (Plzeň, Mezihoří) → Evropa (Nürnberg, Kolín, Brusel, Barcelona, Finisterre, Avignon, Alpy).
Stručný obsah
Rámcový příběh zachycuje vzpomínky starého vladyky Václava Šaška z Mezihoře, který svým vnoučatům barvitě líčí zážitky z velké diplomatické mise z let 1465–1467. Výprava vedená panem Lvem z Rožmitála, švagrem krále Jiříka z Poděbrad, měla v evropských zemích šířit slávu českého jména a získat spojence proti tlaku papeže. Družina projela Německo a Burgundsko, kde čeští rytíři v čele s udatným Janem Žehrovským ohromili cizí dvory vítězstvími v turnajích a elegancí tance s pochodněmi. Cesta pokračovala přes Anglii do Portugalska, kde poutníci poprvé spatřili oceán, exotická zvířata a otroky, až stanuli na „konci světa“ u mysu Finisterre. Při návratu přes Španělsko, jižní Francii a italské Benátky obdivovali antické památky a čelili nástrahám v Alpách. Putování oslavuje rytířskou čest, odvahu a hlubokou lásku k vlasti, která je pro Šaška krásnější než veškerý přepych ciziny.
Podrobný děj
1. Na mezihorské tvrzi v Prácheňsku žije starý vladyka Václav Šašek z Mezihoře, urostlý zeman s bílými vlasy a kníry, který rád nosí staročeskou sukni a kožešinovou čapku. Narodil se krátce po husitských válkách a zažil vládu krále Jiříka z Poděbrad, Ladislava Pohrobka i Vladislava Jagellonského. Projel velký kus Evropy, plavil se do Anglie, navštívil Španělsko, Itálii i Francii, a dokonce stanul na samém „konci světa“. Jeho vnoučata Jaroslav, Václav a Liduška ho u krbu neustále prosí o vyprávění o těchto neobyčejných cestách. Dědeček si své vzpomínky zapisuje husím brkem do velké knihy, aby budoucí generace věděly, jak udatní byli jejich předkové. Vzpomíná na doby, kdy bylo cestování nesmírně drahé a nebezpečné, neboť poutníkům často šlo o hrdlo. Sousedé mu zprvu nechtěli věřit, že na konci světa byl, ale on je vždy s úsměvem odbyl tím, že tam končí i veškerá nevěra. Nyní nastal čas, aby otevřel svou kroniku a začal líčit nejslavnější výpravu svého života.
2. Mladý Václav pocházel z početné rodiny, a proto vstoupil do služeb mocného pana Lva z Rožmitála, švagra krále Jiříka. V létě roku 1465 mu pan Lev nabídl, aby ho doprovázel na daleké cestě za moře, což mladého šlechtice zprvu vylekalo kvůli historkám o mořských obludách a pirátech. Přesto nadšeně souhlasil a začal pod přísným utajením připravovat nádherné obleky, zbraně i brnění pro turnaje. Pan Lev nakoupil silné koně, mezi nimiž vynikal vraník darovaný králem, zatímco Šašek dostal bystrého hnědáka Jiskru. Václav měl na starosti také latinsky psané průvodní listy a zásoby zlata a stříbra od krále. Před odjezdem dostal svolení rozloučit se s rodiči na mezihorské tvrzi. Matka ho s pláčem varovala před otroctvím v Africe, ale otec ho povzbuzoval, aby nezůstal „peciválem“ a poznal svět. Loučení bylo dojemné, rodiče mu požehnali a Šašek se slzami v očích vyrazil vstříc dobrodružství.
3. Družina se shromáždila v Plzni koncem listopadu roku 1465, kde se všichni v kostele vyzpovídali a přijali tělo Páně. Výpravu tvořilo čtyřicet českých šlechticů, mezi nimiž byli například Burian ze Švamberka či udatný Jan z Kolovrat Žehrovský. Vyjížděli za mrazu ještě za tmy, přičemž pan Lev stále tajil skutečný diplomatický účel cesty. Staří zemané se divili, proč králův švagr utrácí peníze v cizině, místo aby pomáhal Jiříkovi proti papeži přímo doma. Ve skutečnosti však výprava směřovala ke dvorům evropských panovníků, aby mařila intriky papežského legáta a získala pro krále spojence. Pan Lev byl pro tento úkol ideální, neboť byl diplomaticky obratný, výmluvný a přitom nesmírně udatný. Šašek, ač mladý, tušil, že král Jiří výpravu štědře podporuje penězi i listy. Celá družina byla odhodlána šířit slávu českého jména i rytířských dovedností.
4. První zastávkou byly německé země, kde v Norimberku obdivovali císařské relikvie včetně meče Karla Velikého a mohutná děla. V Anspachu je přijal markrabě Albrecht Achilles a zde se odehrál i první turnaj, v němž Žehrovský změřil síly s vladykou Mirošem. Cesta pokračovala přes Kolín nad Rýnem a Cáchy až na hranice Burgundska, ovládaného vévodou Filipem Dobrým. Zde Češi spatřili nevídaný hon na králíky, k němuž se používali vycvičení tchoři, kteří vyháněli zvířata z nor. Padlo jich tehdy přes čtyři sta a psi je v hromadách dávili, což Čechy velmi udivilo. Země byla zmítána válkou s městem Lutichem, a tak se všude hemžili žoldnéři, na které platily spíše palcáty než průvodní listy. Češi byli několikrát přepadeni, ale díky své udatnosti a pověsti husitů si vždy zjednali respekt. Šašek popsal Burgundsko jako krajinu plnou větrných mlýnů a čistých vesnic s mnoha kostely.
5. Do Bruselu, sídla vévody Filipa, dorazila družina v době velkého lesku a nádhery. Na hradě zdobeném mramorem a koberci stolovali s princi a ochutnávali vzácná vína a vybrané pokrmy. Pan Lev nabídl Karlu Smělému pomoc svých rytířů v boji proti Lutychu, což bylo přijato s uznáním. Vrcholem společenského programu byl tanec s pochodněmi, který vyvolal vlnu obdivu. Čtyřiadvacet párů tanečníků, z nichž polovina byla v plném brnění, se proplétalo v rytmu hudby za doprovodu řinčení zbraní. Burgundské dámy byly tímto neobvyklým spojením rytířské síly a elegance nadšeny. Češi tímto vystoupením vyvrátili předsudky cizinců, kteří je dosud považovali za barbarské „lidojedy“. Hostitelé žasli nad dvorností a vtipem pana Lva, který si podmanil celý dvůr. Brzy se však pozornost všech upřela k nadcházejícímu rytířskému klání v síni.
6. Ve zlaté hradní síni, obložené čalouny a zaplněné vznešenými paními, se konaly souboje o čest. Hlasatelé na bílých koních ohlásili začátek klání, do kterého nastoupil i obávaný burgundský obr. Jan Žehrovský se mu postavil a k úžasu všech ho třikrát za sebou povalil k zemi. Za toto vítězství získal pět set dukátů a zasloužený obdiv všech přítomných. Také vladyka Kovarský slavil úspěch, když porazil místního hraběte. Václav Šašek sám svedl vyrovnaný zápas s cizím rytířem; sice padl, ale zůstal neporažen a bojoval statečně. Vévoda Karel dokonce Žehrovského podezíral z kouzel a nechal ho prohlédnout, ale nenašel nic než čistou sílu. Čeští rytíři se stali hrdiny dne a byli obdarováváni uznáním i lahůdkami. Jejich odvaha v uzavřeném prostoru síně ukázala, že se nebojí žádného soupeře.
7. Venkovní turnaj probíhal na prostranství za fanfár a výskotu šašků. Burgundští rytíři se předváděli tím, že o sebe lámali tenká dřevce, což Čechům připadalo jen jako „hračka pro panošky“. Když došlo na české rytíře, rozhodli se ukázat skutečnou sílu a použili silná dřevce. Pan Lev a Jan Žehrovský je s neuvěřitelným hřmotem lámali přímo o zeď nebo o soupeře, až dav trnul v úžasu. Žehrovský v turnaji porazil tři burgundy, zatímco pan Lev a Bořita si připsali po dvou vítězstvích. Vévoda Karel Smělý byl natolik ohromen, že pasoval pana Lva na rytíře Řádu zlatého rouna. Celý Brusel jásal a Češi se radovali ze své nesmírné slávy. Jirásek zde zdůrazňuje, že udatnost našich předků v turnajích dělala čest celému národu. Po tomto triumfu se družina vydala na další cestu směrem k jihozápadu.
8. Výprava putovala přes Cáchy hlouběji do Francie a následně do Španělska, kde navštívili slavné Santiago de Compostela. V tamní katedrále svatého Jakuba uctili vzácné ostatky a prohlíželi si drahocenné relikvie. Cesta španělskými zeměmi byla náročná, krajina se měnila v hory a pustiny. V Barceloně i dalších městech obdivovali Češi krásnou architekturu a katedrály, ale setkávali se i s nedůvěrou. Místní lidé se jich často báli kvůli jejich husitskému původu, který měl v katolickém Španělsku špatnou pověst. Šašek v kronice barvitě popisuje exotiku, kterou poprvé spatřili: sady plné pomerančů a výrobu hedvábí. Museli překonávat potoky na hranicích mezi Biskajskem a Kastilií, kde na hlídkách stáli osmahlí ozbrojenci. Poutníci trpěli žízní v nekonečných lesních pustinách, kde se snadno zabloudilo. Přesto víra a odhodlání hnaly výpravu stále dál na západ k oceánu.
9. Po překročení řeky na hranicích, kde se na loďky vešli vždy jen dva koně, vstoupili do Portugalska. V Lisabonu stanuli v úžasu nad přepychovými paláci a poprvé spatřili opice, papoušky a africké otroky. Šašek s úzkostí sledoval nekonečnou vodní hladinu a popisoval ji jako nebezpečný živel plný oblud. První plavba na velké lodi Galleo pro ně byla zkouškou odvahy, neboť se obávali bouří i pirátů. Portugalský král Afonso přivítal české rytíře s velkou ctí a obdivoval jejich koně, zejména Jiskru a králova vraníka. V Braze si prohlíželi starověké římské lázně, které jim připadaly jako zázrak. Přestože je exotika lákala, začínala se mezi dvořany šířit únava z neustálého putování. Cesty v Portugalsku byly strmé a divoké, koně museli vést nad hlubokými propastmi s pěnícími se bystřinami. Václav Šašek si do své knihy pečlivě zaznamenával každý neobvyklý jev.
10. Konečně dorazili na mys Finisterre, který byl tehdy považován za samotný konec světa. Na vysokých skaliskách hleděli do hlubin oceánu, kde podle pověstí stál „zkamenělý koráb“ a byly vidět obří stopy v kameni. Celá družina se zde společně pomodlila za šťastný návrat do vlasti. Pan Lev i jeho doprovod byli dojati tím, že stanuli na místě, kde dál už země nepokračuje. Šašek si uvědomil, jak daleko jsou od domova a na vladyky padla tíživá tesknota. Moře zde hlučelo o útesy se strašnou silou, což v nich vzbuzovalo posvátnou úctu. Král Afonso jim vyprávěl o dalekých zemích, které se snad skrývají za obzorem. Tímto dosažením cíle byla jedna etapa cesty završena a započaly přípravy na návrat. Sláva Čechů, kteří dorazili až sem, se šířila po celém Pyrenejském poloostrově.
11. Z Portugalska se výprava vracela lodí do Porta a odtud putovala suchou cestou k Valencii. Opět projížděli kraji plnými pomerančových hájů, ale cesta byla plná nástrah. V Olmedu narazili na město, kde žili křesťané i Saracéni dohromady, a Šašek na ně vzpomínal nerad, protože se k nim chovali zle. Zde také zastihli kastilského krále a vyslechli si podivný příběh o králi, který se stal poustevníkem. Na jedné úzké stezce mezi skalami a bažinami číhali mořští loupežníci, kteří přepadali poutníky. Šašek se zpozdil za družinou a byl jedním z lupičů napaden; útočník ho strhl z koně a chtěl ho zabít. Naštěstí ho zachránil Jan Žehrovský, který se pro něj vrátil a svým hromovým hlasem loupežníka zahnal. Listy krále Jiříka jim sice poskytovaly ochranu, ale v zemi inkvizice museli být neustále ve střehu. Nakonec se jim podařilo bezpečně překročit Pyreneje směrem k Toulouse.
12. Při cestě Francií dorazili do nádherného města Avignonu, které Šašek vyhlížel s velkým očekáváním. Město bylo obehnáno čtverými hradbami a příkopy s vysokými věžemi z tesaného kamene. Pan Lev vnoučatům vyprávěl, že zde kdysi sídlili papežové, a prohlíželi si jejich nádherný hrad. Zvláště vzpomínali na Jana Milíče z Kroměříže, českého kazatele a předchůdce Mistra Jana Husa. Milíč zde byl kdysi obžalován, ale i v Avignonu statečně hlásal potřebu nápravy církve. Družina navštívila také město Nîmes, kde obdivovali obrovský římský akvadukt a amfiteátr. Stavby starých Římanů v nich budily úžas svou mohutností a trvanlivostí. Putovali úrodnými rovinami, za nimiž se v dálce modraly vysoké hory. Cesta Francií byla plná kulturních památek, které Šaškovi připomínaly slavnou minulost českého národa.
13. Cesta přes Alpy byla jednou z nejtěžších zkoušek, neboť se museli probíjet lavinami a úzkými soutěskami. V Itálii navštívili Janov, kde v přístavu spatřili galéry plné otroků a slyšeli o námořních bitvách. Poté dorazili do Milána, kterému se tehdy říkalo Mediolan, a žasli nad rozestavěnou katedrálou. Vládli tam mocní Sforzové, s nimiž pan Lev jednal o diplomatických záležitostech. Dalším zastavením byly Benátky, město na vodě s nespočtem kanálů a slavným arzenálem. Šašek popsal Benátky jako místo nesmírného bohatství a obchodu s celým orientem. Italská města vynikala uměním, které v Čechách té doby nebylo k vidění. Přestože byla Itálie krásná, rytíři se již těšili na návrat přes německé země. Každý krok směrem na sever je naplňoval radostí, že se blíží k domovu.
14. Cesta zpět vedla přes Innsbruck a rakouské země, kde v Hradci Štýrském proběhl další slavný turnaj. Jan Žehrovský zde opět ukázal svou neporazitelnost a získal si uznání místní šlechty. V Norimberku se setkali s tureckými posly, jejichž vzhled i zbraně vzbuzovaly v Češích velké obavy z budoucího nebezpečí pro křesťanstvo. Pan Lev se snažil upevnit spojenectví s knížaty, která slíbila podporu králi Jiříkovi. Cesta přes německé státy byla sice klidnější než ve Španělsku, ale politická situace byla stále napjatá. Rytíři si vyměňovali dary a upevňovali rytířská přátelství navázaná během výpravy. Šašek si všímal rozdílů v hospodaření a stavbě měst v porovnání s českou zemí. Putování trvalo již téměř dva roky a všichni byli vyčerpaní. V srdci však nosili hrdost na to, kolik spojenců se jim podařilo získat.
15. Když se družina blížila k českým hranicím, musela projet hlubokými saskými lesy. Zde na ně na silnici znenadání zaútočili loupeživí rytíři, kteří chtěli výpravu oloupit o zlato a koně. Strhla se prudká bitva, v níž Češi opět prokázali své válečné umění. Jan Žehrovský se bil jako lev a osobně zneškodnil několik útočníků, čímž si vysloužil další vyznamenání od pana Lva. Loupežníci byli nakonec na hlavu poraženi a zbytek cesty již proběhl v poklidu. Pan Lev mohl s uspokojením konstatovat, že jeho diplomatická mise byla úspěšná. Získal přízeň mocných panovníků a dokázal, že český král není izolován. Šašek byl hrdý na své druhy, kteří se nezalekli ani početní převahy nepřátel. Toto poslední dobrodružství bylo jen potvrzením slávy, kterou si po celé Evropě vydobyli.
16. Po návratu na mezihorskou tvrz vyprávěl Václav Šašek svému otci o všech divech, které viděl. Otec byl na syna hrdý, že nezklamal a vrátil se jako zkušený a udatný muž. Šašek ve své knize shrnul, že nejkrásněji je přesto ve vlasti a nabádal své vnuky, aby milovali svůj jazyk a zemi. Vzpomínal na kraje rajské i města překrásná, ale věrnost Juditě a statečnost předků pro něj byla nejvyšší hodnotou. Pan Lev z Rožmitálu splnil svůj úkol a zjednal českému jménu čest v dalekých zemích. Dědečkova kronika zůstala jako památka na slavné časy krále Jiříka z Poděbrad. Vnuk Jaroslav a vnučka Liduška se slibem v očích naslouchali závěrečným slovům svého děda. Příběh o cestě na konec světa se tak stal trvalou součástí rodinné i národní hrdosti. Dědeček pak s uspokojením svou těžkou knihu zavřel.
Vlastní zhodnocení
Dílo je ideální pro mládež: kombinuje dobrodružství, patriotismus a historii, inspirované skutečnou Rožmitálovou cestou (diplomatickou misí). Jiráskův styl buduje národní hrdost („sláva českého jména“), vhodné pro analýzu rytířství, cestopisu i husitského odkazu v školní výuce.
