Kniha: Dekameron
Autor: Giovanni Boccaccio
Přidal(a): Týna
Giovanni Boccaccio
Autor: Giovanni Boccaccio
- básník a prozaik
- italský spisovatel
- inspiroval se především milostnými vztahy
- psal novely, erotické romány a lyrické básně
- první životopisec Danteho a vykladač jeho Božské komedie
- pocházel z Florencie
- původem právník – otec dbal na jeho učení
- jedním ze zakladatelů italské a světové renesance
- psal italsky a latinsky Dekameron je v článku vykládán v souvislosti s humanismem a renesancí; rámcový příběh deseti vypravěčů, morová Florencie a soubor sta novel propojují historický kontext s kompozicí samotného díla. Jednotlivé části článku ukazují, že rámcová kompozice není jen technickým spojením sta novel. Útěk před morem vytváří kontrast mezi hrozbou smrti a potřebou vyprávět, bavit se a zachovat si životní energii. Tím se do struktury knihy promítají renesanční důraz na člověka, světskou zkušenost, individualitu i kritický pohled na společenské vrstvy.
Literárně-historický kontext
Literárně historický kontext:
Humanismus
od slova „humanus“ = lidský, ušlechtilý, vzdělaný. Zájem poantického světa o antiku jako ztělesnění dokonalého lidství, kdy úmyslem bylo dosáhnout tohoto ideálu vzděláním – a to studiem ant. lit. (humaniora) jako příkladným výrazem antiky
v užším smyslu se pod h. rozumí lit. a duchovní osvojení antiky ve 14.-16. století jako doprovodný jev renesance
cíl obrodit souč. člověka podle vzoru antiky. Autoři opisovali a vykládali staré lat., později i řec. rkp., zdůrazňovali starý řec. ideál dobra a krásy, práva člověka jako jednotlivce, lidské vědění a jeho všestrannost, čímž se vymaňovali z pout střv. myšlení
filozoficky vyrůstala renesance z humanismu, který se v Itálii uplatňoval od 14.století. V širším smyslu byl humanismus /humanus = lidský/ předchozím stupněm renesance, v užším smyslu zahrnoval profesionální učenectví, zaměřené především ke studiu antiky.
Zdůrazňuje svobodný rozvoj lidské osobnosti
Kritizuje církev jako vládnoucí orgán
Renesance:
období renesance /slovo pochází z francouzštiny a znamená „znovuzrození“/ v Evropě za Alpami je vymezováno léty 1490-1560
vznikla v Itálii a tam se vyhranil i renesanční sloh
Renesanční literatura vytvořila ve velkých evropských zemích spisovný národní jazyk tím, že povýšila na toto místo některý dialekt
rozvoj renesanční literatury jde souběžně s rozvojem humanismu, jeho studiem antických textů a tvořivým využíváním podnětů antické literatury
myšlenkový a umělecký směr, který zobrazuje snahu o obrození společnosti na základě antických ideálů
důraz kladen na poznání a vzdělání
středem světa není Bůh
svoboda je vnímána jako přirozený stav člověka
Historické zařazení:
- rozvoj ekonomického a společenského vývoje díky mnoha novým vynálezům a objevům (kompas, knihtisk)
- zámořské objevy – K. Kolumbus objevil Ameriku v roce 1492, Vasco da Gama navázal obchodní vztahy s Indií (koření)
- vývoj v astronomii – G. Bruno, M. Koperník, G. Galilei
- vznik národních států s literaturou v národních jazycích
- velký rozvoj podstoupila Itálie
- znaky v architektuře: kopule, sgrafita = fasáda jako psaníčka
- renesanční zámek Telč
- malíř Sandro Botticelli – Zrození Venuše
- sochař Michelangelo Buonarroti
Rozbor díla: Dekameron
Novela:
- próza kratšího rozsahu
- stojí mezi povídkou a románem
- zajímavý a napínavý děj vede často k překvapivému konci
- z novely vznikly renesanční povídky
- opak románu
- G. Boccaccio, E. A. Poe
Próza:
- není psána ve verších
- vyprávění a objektivní zachycení skutečnosti
- prozaické žánry jsou povídka, novela, román, esej, pohádka, pověst, anekdota
Povídka
- jednoduchý děj
- méně rozvětvený než román – odbočuje se pouze od hlavní linie a začlení epizody
- rozvoj od 19. století
- B. Němcová, J. Neruda, K. Čapek, I. Olbracht Román prozaický epický žánr, smyšlené vyprávění; dlouhý vývoj románu se výrazně projevil na proměnlivosti jeho struktury; uvádí se, že by měl obsahovat minimálně 40 000 slov, ale nejedná se o závazné pravidlo; často rozvíjí příběh několika směry, zachycuje více hlavních postav a mnoho postav vedlejších
Útvar:
Epika – má děj, časové a příčinné souvislosti; píše se prózou nebo formou poezie
Žánr:
Soubor 100 novel – Dílo není jedna novela, ale cyklus sta novel, které jsou propojeny úvodním rámcovým příběhem (tzv. rámcová kompozice). Jednotlivá novela je pak krátký prozaický útvar s překvapivým závěrem (pointou), přičemž postavy se v jejím průběhu obvykle nevyvíjejí.
Obsah
Své příběhy, novely, pohádky, historky vypráví deset lidí (7 mužů a 3 ženy 7 žen a 3 muži), kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348.
Během deseti dní si takto převypráví celkem 100 novel. Snaží se tak zkrátit si dlouhé chvíle, pobavit se, rozptýlit. Každý den jsou vypravovány příběhy s různým vypravěčem a motivem, nejčastěji však milostným – lidské vztahy.
- kniha vznikla v době černé smrti
- v této době nebylo příliš vyvinuto lékařství; lékaři často říkali, že jediný lék je útéct
- lidé věřili, že radost napomáhá k léčbě
- zábava byla jediným únikem od každodenní hrůzy Jazyk
- typická renesance – přes těžkou situaci mají urození lidé stále optimistický pohled na svět a i přes zapeklitost jejich příběhů vždy skončí šťastně; jako urození lidé jsou velmi sebevědomí, spoléhají na své síly a schopnosti, žijí podle obecných zákonitostí
- v příbězích je možno najít pokrytectví, pověrčivost i výsměch
- renesance se zde střetává se středověkem (v podobě čísel či jmen vypravěčů)
- použitá satira především proti šlechtě, duchovenstvu i měšťanům
- příběhy jsou v celku krátké, důležitý je děj a ne složité detaily
Postavy
- hlavní vypravěči – urozené dámy a páni, jejichž jména jsou symbolická (např. Pampinea, Fiammetta, Dioneo)
- hlavními hrdiny příběhů jsou sedláci, řemeslníci, vznešené dámy, měšťané či duchovní
- postavy z vysokých vrstev se mísí z postavami z nižších vrstev, a to především díky fyzické přitažlivosti
- sluhové mohli být chytří než páni a ženy mohly být silnější než králové
