Dekameron – rozbor díla k maturitě (7)

 

Kniha: Dekameron

Autor: Giovanni Boccaccio

Přidal(a): VytiskovaL

 

 

 

 

 

Autor:

Giovanni Boccaccio – narodil se roku 1313 ve Florencii nebo v Certaldu, kde také 21.12.1375 zemřel. Narodil se jako nemanželský syn zástupce florentského bankovního domu Bardiů. Nepoznal matku, ale jeho otec  věnoval značnou pozornost jeho vzdělání. Vystudoval práva na Neapolské univerzitě a díky otci se setkal s řadou královských učenců. V Neapoli také prožil nešťastnou lásku k hraběnce Marii d´ Aquino, která v jeho díle pod jménem Fiammetta měla obdobné postavení jako Dantova Patricie či Petrarkova Laura. Po návratu do Florencie již jako vzdělaný učenec byl pověřován diplomatickými cestami. Přátelil se s Petrarcou, na jehož varování nespálil Dekameron. K tomu ho vyzývali představitelé církve a v záchvatu kajícnosti k tomu byl odhodlán. Ke konci svého života psal převážně latinsky a věnoval se studiu klasiků.

 

Autor a jeho jiná díla:

Boccacio, jehož pohled na svět byl otevřený, bez předsudků, nebyl však amorální. Nevylučování pozemské lásky a sexu ze života člověka bylo podle něj důsledkem lidské přirozenosti a hodnoty dekorující božským či mravním přikázáním.

Giovanni psal italsky a latinsky. Čerpal z množství latinských, starofrancouzských a italských pramenů. V řadě dalších děl dokazuje, že italština je stejně vhodná pro všechny žánry „vysoké literatury“ jako latina.

Je autorem mytologicko-alegorické poemy o 18 zpěvech DIENIN LOV (1334), prozaického románu o rozloučených milencích FILOCOLO (1336-39), poemy o 12 zpěvěch v oktávách, italské obdoby Vergiliovy Aeneidy, THESEIS (1339-41), alegoriko-pastorálního románu v próze prokládaného zpěvy v tercinách BÁSEŇ O NYMFÁCH AMETOVÝCH (1341-42), didakticko-alegorické skladby o milostném putování za ctnostným životem je poema o 50 zpěvech v tercinách MILOSTNÝ SEN (1342-43), originálního románu v próze FIAMMETTA (1343-44), pastorálního eposu v oktávách FIESOLSKÉ NYMFY (1344-46) a jeho posledním dílem v italštině je prozaická satira na ženy KOŠ ANEB BLUDIŠTĚ LÁSKY (1345-55). V latině alegoricky interpretoval v 15 knihách řecké a římské bájesloví O DODOKMENECH POHANSKÝCH BOHŮ (1350-66). Psal i o osidech slavných mužů a žen, je prvním životopiscem Dantových – ŽIVOT DANTŮV (1357-62).

Jeho význam pro italskou i evropskou kulturu je značný, jeho próza je považována za závažný vzor italského literárního jazyka. V podstatě ovlivnil vývoj evropské novely.

 

POEMA=básnická povídka, tj. rozsáhlejší epická nebo lyricko-epická skladba. Je zpravidla delší než běžná báseň. Mnohdy převládají lyrické složky nad epickými. Skládá se většinou z několika zpěvů.

 

NOVELA= prozaický žánr kratšího nebo středního rozsahu podobně jako povídka, s níž se někdy zaměňuje. Od povídky a od románu se liší tím, že se soustřeďuje na jeden jednoduchý, ale poutavý a nápaditý příběh.

 

Dekameron – o knize

 

Boccacciův Dekameron vyšel na 604. Výročí jeho smrti. Dekameron, jedině z jeho děl, které přežilo autora, začal Giovanni psát skutečně „ uprostřed dráhy svého života“, tj. roku 1348. Tehdy mu bylo pětatřicet let. Knihu psal podle jedněch ve Forli, podle druhých na zámku Montefugone nedaleko Florencie, podle jiných v Neapoli, ale zcela určitě ne ve Florencii. Tam právě v té době zuřil mor a Boccaccio před ním uprchl, tak jako jeho krásné paní a galantní mladíci, které nám představil hned v úvodu knihy. Svou „ přeúnavnou“ práci dokončil v roce 1353, v době, kdy mor už drahný čas nevládl. Mnozí by čekali, že v období jako bylo tohle vznikne kniha smutná, ale ne. Autor napsal knihu opačného rázu: usměvavou, plnou humoru, vtipu a žertu. Překvapivý je i fakt, že toto dílo se může na první pohled jevit jako únikové, že dílo, které má mít tak výrazný aspekt díla zábavného, se stalo významným mezníkem, přímo základním kamenem italské a evropské prózy vůbec. Dílem se inspirovali autoři jako Moliére nebo La Fontaine, Ben Jonson nebo Hans Sochs.

Dekameron je psaný italsky. Je to cyklus sta novel, rozdělen do deseti dnů po deseti příbězích. Příběhy si vypráví společnost tří mladíků a sedmi urozených mladých žen, kteří roku 1348, v době moru, utekli z Florencie na venkov. Rámcová povídka spojuje novely v organický celek. Vypráví se na volné téma, na téma z lásky se šťastným i nešťastným koncem, na téma lidská inteligence  a to od ušlechtilé moudrosti až po vychytralost, využívanou ke klamání hlupáku a jiná další témata. Časté milostné příběhy dokládají, že láska je hlavním zdrojem lidských radostí i žalů a hybnou sílou života.

Jedná se o soubor sta novel, jejichž hlavní funkcí je pobavit, poskytnout rozptýlení (,kniha krve a rozkoše“). Je na pomezí středověku a renesance. Středověké jsou motivy (každý den se volí král/královna, která pak určuje závazná témata např. o lidech, jejichž láska vzala nešťastný konec; o taškařicích, jimiž obalamutily ženy své manžely), výstavba, a především symbolika (číselná, barevná, symbolika jmen, renesanční je realistický pohled na svět, víra v množnosti uchopit zákonitosti přírody rozumem. Důraz je kladen na zábavnost, radost a příjemnost, ale také poučení a vyjádření významných idejí.

 

Obsah díla:

Děj se odehrává na venkovském sídle nedaleko Florencie, kam skupinka desíti mladých lidí utekla roku 1348 před morovou nákazou.

Deset mladých lidí se ve florentském kostele rozhodlo, že opustí ¨Florenci, jednak kvůli morové nákaze a jednak kvůli společenské situaci panující mezi florentskými obyvateli. Proto odcházejí do blízké rezidence, kde si užívají života, což obnáší zpívání písní, různé tance a mimo jiné i vyprávění různých příběhů. A tak začíná každý člen společnosti o sedmi ženách a čtyřech mužích vyprávět po deset dní různé novely a povídky na různá témata, která určuje na ten den jmenovaný král či královna. Jedenáctý den zrána se společnost rozpouští. Celkem je zde deset hlavních smyšlených postav, kteří tvoří celou společnost. Ti všichni se chovají normálně, je jasné že nejsou z vrstvy chudých rolníků a řemeslníků. Možná by se dali označit pojmem zlatá mládež. Jejich jména mají různé symbolické významy, např. Pamfilo (řecky vše milující) nebo Fiammetta (plamen, láska, milenka).

Charakteristika hrdinů:

-typičtí renesanční hrdinové, plní života a odhodlání užívat si života, zejména ženy

 

Jazykový plán:

Autorovým záměrem bylo především bavit, čemuž odpovídají i zvolené jazykové prostředky. Často se vyskytují slovní hříčky, opisy, eufemismy, erotické motivy nepůsobící vulgárně – pracuje s náznakem. Použil spisovný, archaický jazyk. Dílo je psáno er formou. Převládá řeč vypravěče. Použil přímou řeč i nepřímou řeč. Novely nejsou příliš rozsáhlé, autor se soustřeďuje na děj, dlouhé popisy a charakteristiky ponechal stranou.

Kompoziční plán:

Na začátku je vždy krátký ,,prolog“, který čtenáře dopředu informuje, o čem daná novela pojednává. Je použita rámcová kompozice (dílo se skládá z více příběhů vložených do hlavního děje), kterou tvoří motiv útěku malé skupiny lidí před morem na venkov (nedaleko Florencie), kde si po 10 dnů vyprávějí příběhy na různá témata. Samotné příběhy jsou psány chronologicky. Hlavními náměty jsou mezilidské vztahy.

 

Jednotlivé příběhy:

 

1.den – co je každému libo – Pampinea

Ser Ciappeletto oklame falešnou zpovědí zbožného mnicha a zemře. Ačkoli to byl za svého života nejhanebnější člověk, nabude po smrti pověstí světce a je nazýván svatým Ciappelettem.

 

2.den – o lidech, které postihly různé nehody s nimiž to ale nakonec nad veškeré očekávání dopadlo dobře – Filomena

Madonna Beritola ztratila své dva syny a žije v jeskyni na jednom ostrově, kde jí najdou dvě srny. Žije tam s nimi několik let, když v tom na ostrov doplují obchodníci. Ty jí společně s její srny vezmou na loď a vrátí se do Luigiany. Tam se jeden její syn dá do služeb jejího hostitele, ale protože lehá s jeho dcerou, je uvržen do žaláře. Sicílie povstane proti králi Karlovi a syn, kterého matka konečně pozná, se ožení s dcerou onoho pána. Když pak naleznou i druhého syna, nebudou opět bývalého postavení.

 

3.den – o lidech, kteří svou obratností dosáhli něčeho, po čem velice bažili, a nebo nabyly toho, oč předtím přišli – Neifile

Žárlivý Ferondo spolkl jistý prášek a je pohřben jako mrtvý. Opat ho vytáhne z hrobu, uvrhne do žaláře, namluví mu, že je v očistci a dopřává si mezitím s jeho ženou, kterou Ferondo podezříval z nevěry a která ho nechala takto trpět. Ferondo posléze „vstane z mrtvých“ a vychovává syna, jejž zplodila jeho žena s opatem, jako vlastního.

 

4.den – o lidech, jejichž láska vzala nešťastný konec – Filostrat

Tři mladíci milují tři sestry a společně uprchnou na Krétu. Nejstarší sestra zavraždí svého milence. Jí však zachrání mladší sestra tím, že je po vůli krétskému vévodovi. Její mileneci se to nelíbí a zabije ji. Posléze uprchne s nejstarší sestrou. Ze všeho toho zla je obviněna třetí sestra se svým milencem, oba jsou jati a přiznají se. Ale ze strachu před smrtí podplatí penězi stráže a úplně chudí prchají na Rhodos, kde v chudobě umírají.

 

5.den – o milencích, jejichž láska se po různých strastech či neblahých příhodách dočkala šťastného konce – Fiammetta

Theodoros se zamiluje do Violanty, dcery svého pána messera Ameriga. Dívka s ním otěhotní a Theodoros je odsouzen na šibenici. Když ho však k ní vedou a cestou mrskají, pozná ho vlastní otec a osvobodí ho. Theodoros si pak vezme Violantu za manželku a vychovávají společně jejich dítě.

 

6.den – o lidech, na něž byl zaměřen nějaký vtip, oni však jej odrazili buď pohotovou odpovědí nebo se předvídavě vyhnuli ztrátě, nebezpečí či hanbě – Elisa

Mnich Cipolla slíbí vesničanům, že jim ukáže péro z křídla archanděla Gabriela. Když však najde místo péra uhlí, namluví jim, že je to uhlí, na kterém byl pečen svatý Vavřinec.

 

7.den – o taškařicích, jimiž dílem z lásky, dílem pro svou záchranu obalamutili své manžely, ať to ti chudáci zpozorovali nebo ne – Dioneo

Jeden žárlivec se přestrojil za kněze a zpovídal svou choť, jež mu prozradila, že miluje jiného kněze. Zatímco žárlivec na něj tajně číhá u vrat, paní ho k sobě vpustí střechou a prodlévá s ním celou noc.

 

8.den – o šprýmech, které denně tropí žena muži či muž ženě nebo muži jeden druhému – Lauretta

Probošt z Fiesoly miluje vdovu. Ona ho ráda nemá. Požádá svou služebnu, aby si jednu noc lehla místo ní do postele a pozve si probošta domů. Probošt domnívaje se, že spí s onou vdovou, spí s její šerednou služebnou, která mu nedovolila v pokoji rozsvítit. Její bratři přijdou na to, že v sestřině pokoji je nějaký muž a způsobí, že probošta při ležení přistihne

biskup.

 

9.den – každý co chce a co se mu líbí – Emilina

Abatyše ve spěchu po tmě vstane, aby přistihla jednu řeholnici s milencem- jak jí to bylo žalováno od ostatních řeholnic. A ježto sama meškala z knězem, zabalila si hlavu do jeho kalhot, domnívaje se, že si ji zahalila závojem. Obviněná si toho všimne a upozornila ji na to. Bylo jí odpuštěno a dokonce mohla pobýt s milencem po libosti jen proto, aby mlčela.

 

10.den – o lidech, kteří vykonali něco šlechetného nebo skvělého ve věcech lásky či jiných – Pamfil

Jeden rytíř sloužící španělskému králi si myslí, že je za svou práci špatně odměněn. Upozorní na to krále a ten mu základě bezpečné zkoušky dokáže, že to není jeho vinou, ale vinou osudu. Dá rytíři na výběr ze dvou truhel. V jedné jsou drahokamy a zlato, v druhá je prázdná. Dá rytíři na výběr a ten si vybere prázdnou truhlu.

 

Renesance – 14.-16.století

–          vznikla v Itálii = byla bohatá

–          renesance je úplně nový směr myšlení

–          lidé se odklánějí od církve

–          je epocha ve vývoji společenského, politického i kulturního života

–          odvrácení od Boha k člověku samému

–          mnohé přírodní a astronomické objevy, heliocentrismus a názory a nekonečnosti světa otřásly autoritou církve

–          důvěra v lidský rozum

–          inspirace antickou kulturou

–          objev knihtisku=Johannem Gutenbergem

 

Znaky renesance v díle:

–          hrdinové si plně užívají života

 

Další představitelé italské renesance:

Dante Alighieri – Božská komedie, Francesco Petrarca – Zpěvník, Niccolo Machiavelli -Mandragora





Další podobné materiály na webu: