Dekameron – rozbor díla k maturitě (4)

 

Kniha: Dekameron

Autor: Giovanni Boccaccio

Přidal(a): Leontýna

 

 

 

 

 

Giovanni Battista Boccaccio
(16. 7. 1313 – 21. 12. 1375  )

Giovanni Boccaccio byl italský spisovatel, autor lyrických básní, novel a románů. Je všeobecně považován za zakladatele italské umělecké prózy. Narodil se jako nemanželský syn zástupce florentského bankovního domu Bardiů. Svou matku sice nepoznal, ale jeho otec věnoval jeho výchově a vzdělání značnou pozornost; již v mládí Giovanniho poslal do Neapole za obchodem. Boccaccio studoval práva na neapolské univerzitě, otec mu umožnil přístup na neapolský královský dvůr, a tím i styk s řadou vzdělanců. Díky svému nadání vyprávět vtipné příhody ze života a zajímavě fabulovat měl Giovanni Boccaccio ve společnosti velký úspěch. Milostné vztahy ho inspirovaly i k napsání erotického románu.

Boccaccio se stal se prvním životopiscem Danteho a vykladačem jeho Božské komedie. V Neapoli prožil nešťastnou lásku k hraběnce Marii d´Aquino (Akvinská), králově nemanželské dceři, která se pravděpodobně pod jménem Fiammetta objevila i v jeho díle. Po návratu do Florencie byl pověřován diplomatickými cestami do Avignonu a Říma. Později, když byl zbaven městských úřadů, procházel Giovanni Boccaccio náboženskou krizí, přijal nižší svěcení a odjel do Certalda.

Ke konci života psal převážně v latině a věnoval se studiu jazyků. Boccacciův význam pro italskou i evropskou kulturu je značný. Boccaccio psal italsky a latinsky. Je jedním ze zakladatelů italské a světové renesance, jeho próza je považována za vzor italského literárního jazyka, podstatně ovlivnil vývoj evropské novely. Roku 1344 napsal Boccaccio básnické dílo Fiesolské nymfy, které se proslavilo jako první pastýřský epos v italské literatuře. Za jeho vrcholné dílo je považován známý cyklus Dekameron, soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením, vyprávěný deseti různými lidmi v deseti dnech.

 

 

Dekameron

Přeložil: Radovan Krátký

Vydalo státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění

Praha 1959

 

     Dekameron,( deka – deset, hemera – den)vznikl v letech 1348 – 1353 v době, kdy ve Florencii vypukl mor. Hned na začátku této knihy autor velmi podrobně popisuje mor a jeho příznaky. V této době vypukla velká panika a každý se snažil před morem schovat nebo někam utéct. Hlavní postavy této knihy, Pampinea, Fiammetta, Filomena, Emilia, Lauretta, Neifile a Elisa, Pamfilo, Filostrato a Dioneo se rozhodli odjet na venkov a zůstat tam nějakou dobu, než ve Florencii mor přejde. Usadili se tedy na jednom opuštěném venkovském sídle, kde se každý den schází, aby si vyprávěli příběhy. Každý z nich tak každý den vypráví jeden příběh. Takto pokračují deset dní. Po deseti dnech se vrací zpět do Florencie.

 

Každý den měl své téma:

  1. Den mohl každý vyprávět, co mu bylo libo
  2. Den se vypravuje o lidech, které sice postihly drobné nehody, s nimiž to ale nakonec nad veškeré očekávání dobře dopadlo
  3. Den pod vedením Neifile, vypravoval o lidech, kteří svou obratností dosáhli něčeho, po čem velice bažili, anebo opět nabyli toho, oč předtím přišli
  4. Den pod vladařením Filostrata vypravuje o lidech, jejichž láska vzala nešťastný konec
  5. Den vypravuje o milencích, jejichž láska se po různých strastech či neblahých příhodách dočkala šťastného konce
  6. Den pod vládou Elisy vypráví o těch, na které byl zaměřen nějaký vtip, oni však jej odrazili buď pohotovou odpovědí, nebo se předvídavě vyhnuli ztrátě či nebezpečí či hanbě
  7. Den vypráví o taškařicích, jimiž dílem z lásky, dílem pro svou záchranu obalamutily ženy své manžely, ať už to ti chudáci zpozorovali anebo nezpozorovali
  8. Den hovořili o šprýmech, které denně tropí žena muži či muž ženě anebo muži jeden druhému
  9. Den vypráví každý, co chce a co se mu líbí
  10. Den pod vladařením Pamfila  vypravuje o lidech, kteří vykonali něco šlechetně nebo skvěle ve věcech lásky či jiných

  

  

Den první, příběh šestý…

 

Jeden řádný muž usadí vtipným výrokem hanebné pokrytectví řeholníků

Emilia vypráví příběh, který se dle ní nestal zas tak dávno, kdy v jejich městě žil jeden mnich minorita. Tento mnich se tvářil jako velký ctitel křesťanské víry, ale přitom prahnul jen po penězích a hledal ty, které by o nějaké peníze mohl obrat. Jednou narazil na dobrého muže, který byl bohatý. Tento muž jednou v hospodě u vína prohlásil, že jeho víno je tak dobré, že by ho i Kristus pil. Když se tato hláška donesla k mnichovi, udeřil na onoho muže s tím, že ho nechá oběsit, protože udělal z Krista opilce. Když mu ovšem muž zaplatil, nechal ho místo oběšení jen několik dní v pokání, kdy musel chodit každý den na mši a v hodině jídla k němu. Jednoho rána zaslechl muž při mši slova z evangelia: „Stokrát více vezme a život věčný dědičně obdrží.“  Slova si zapamatoval a v čase oběda je zopakoval mnichovi s tím, že je všechny velmi lituje. Mnich se zeptal proč a muž mu řekl, že každý den vidí vynášet dva obrovské kotle polévky, která jim zbude, pro chudé. Pokud tedy na onom světě dostanou stokrát tolik, asi se v ní všichni utopí. Mnich se rozzlobil, a řekl muži, aby mu už nechodil na oči.

 

 

Den třetí, příběh čtvrtý

 

     Don Felice poučí bratra Puccia, že dosáhne věčné blaženosti, jestliže vykoná jisté pokání. Bratr Puccio se kaje a don Felice si zatím dopřává s jeho ženou

 

Panfilo vypráví příběh o dobrém a bohatém muži, který žil blízko San Brancasia, jmenoval se Puccio di Rinieri. Tento muž se dal na víru, dostal jméno bratr Puccio, měl jen ženu a služebnou, proto trávil většinu času v modlitbách a v kostele. Jeho manželka, jménem monna Isabetta, byla velmi mladá a krásná, ale Puccio ji pro svou víru zanedbával a nutil k půstu a k víře.

Bratr Puccio se seznámil s řeholníkem donem Felice a začal ho občas vodit do svého domu. Po nějaké době si don Felice všiml, že bratr Puccio svou ženu zanedbává, rozhodl se mu ulehčit a mladé paní „pomoci“. Když si byl jist, že Isabetta mu náklonnost opětuje, pověděl ji o svých tužbách, bohužel bratr Puccio skoro nevycházel z domu, proto bylo cokoliv nemožné. Až don Felice dostal nápad, namluvil Pucciovi , že pokud se chce stát svatým a dostat se do ráje, existuje krom dlouhé cesty i cesta kratší, o které ví málokdo a kterou používají nejvyšší kněží a papež.  Tato cesta spočívala v tom, že po dobu 40dní musí dodržovat přísný půst a zdrženlivost, nesmí se dotknout žádné ženy, a po večerní motlitbě se každý den odebrat na místo kde je vidět na oblohu a tam se opřít o široké prkno, stát zde jako ukřižovaný až do rozednění a u toho odříkávat otčenáše. Potom si může jít lehnout a ráno jít hned do kostela, po obědě opět do kostela a takhle pokračovat každý další den. Bratr puccio souhlasil a řeholník mu tedy našel místo hned vedle pokoje, kde spala jeho žena. Bratr Puccio tedy činil pokání a don Felice si chodil každý večer užívat s jeho ženou do jiné místnosti.

Takže bratr Puccio, který se chtěl dostat do ráje, tam nakonec dostal řeholníka a svou ženu, která s ním trpěla nedostatkem.

 

Charakteristika postav:

Puccio di Rinieri – dobrý a bohatý muž, přesto tak zaslepený touho stát se svatým, uvěří lži a přehlédne nevěru své ženy

Don Felice – vychytralý řeholník, který zalhal jen proto, aby si mohl užívat s ženou svého přítele

Monna Isabetta – žena, kterou její muž zanedbával, proto se chytla první příležitosti a byla svému manželovi nevěrná

 

 

Den čtvrtý, příběh pátý

 

     Bratři zabijí Lisabettě jejího milence, který se jí objeví ve snu a ukáže, kde je zahrabán. Ona tajně vyhrabe jeho hlavu a dá si ji do bazalkového květináče. Protože však nad ním neustále pláče, bratři jí bazalku vezmou, ona pak brzy na to zemře žalem.

 

Filomena vypráví příběh o třech bratřích a jedné sestře, z kupecké rodiny, kteří se po otcově smrti stali velkými boháči. Zaměstnávali mladíka Lorenza z Pisy. Lorenzo a Lisabetta se po nějaké době do sebe zamilovali a tajně si spolu užívali. Až jednoho večera zahlédl jeden z bratrů Lisabettu jak jde do Lorenzova pokoje. Druhý den ráno vše sdělil svým bratrům a společně se shodli, že Lorenza při vhodné příležitosti zabíjí, aby se sestra nedostala do hanby. Nedali ovšem na sobě nic znát a vše bylo jako doposud. Jednoho dne jeli za město a vzali s sebou i Lorenza, kterého na opuštěném místě zabili a zahrabali. Po návratu řekli, že Lorenza poslali ještě vyřizovat nějaké záležitosti. Lisetta se na Lorenza stále ptala a trápila se, že se nevrací. Až jí ve snu Lorenzo řekl, že ho její bratři zabili a řekl jí, na které místo ho zahrabali. Lisabetta se tedy vydala na ono místo, kde vykopala svého milence a protože nemohla odnést celé tělo, uřízla tedy jen hlavu a vrátila se domu, kde nad hlavou dlouho plakala. Potom hlavu zabalila do hedvábí a dala ji do květináče, do kterého zasadila bazalku, kterou zalévala svými slzami. Trávila celé dny nad květináčem a plakala nad ztrátou svého milovaného. Dívka stále více a více chřadla a bazalka byla stále krásnější, všichni si toho již začali všímat, proto se bratři rozhodli, že jí květináč tajně vezmou. Lisabetta  z toho onemocněla a neustále chtěla svůj květináč zpět. Bratři ho vysypali a našli v něm Lorenzovu hlavu. Lekli se, hlavu zakopali a odstěhovali se. Lisabetta pláčem zemřela.

 

Charakteristika postav:

Lorenzo – obyčejný, zamilovaný mladík

Lisabetta – mladá trochu naivní zamilovaná dívka, milovala tak že po ztrátě svého miláčka, žalem zemřela

 

 

Den pátý, příběh devátý

 

Federico degli Alberthi miluje a není milován. Při svém rytířském dvoření přijde na mizinu a nezbude mu nic, než jediný sokol, jejž předloží k jídlu své paní, když ho přijde navštívit. Když se to paní dozví, změní své myšlení, vezme si Federiga za manžela, a ten tímto sňatkem zbohatne.

 

Královna vypráví o muži, Coppo di Boghese Domenichi, který vyprávěl příběh o Florentském mladíkovi Federigovi, který byl velmi šikovný a velmi dobře ovládat různé zbraně. Federigo se zamiloval do jedné urozené paní,monny Giovanny, pro kterou utrácel a dvořil se jí, ale ona si ho přesto ani nevšimla. On však utrácel víc a víc až nakonec zůstal na mizině. Jelikož už nic neměl, odstěhoval se na malý stateček na venkov, kde v chudobě žil. Ovšem mezitím onemocněl manžel monny Giovanny a za krátkou dobu zemřel. Všechno své bohatství odkázal své ženě a svému synovi. Monna Giovanna se tedy stala bohatou vdovou. Jedno léto se vydala  se  svým synem na venkovské sídlo, které leželo nedaleko Federigova statečku. Syn se s Federigem spřátelil, protože měli stejné zájmy. Jednoho dne syn monny Giovanny onemocněl a prosil svou matku, aby mohl mít také takového sokola jako Federigo, že by jej to jistě uzdravilo. Monna Giovanna nejprve váhala, ale potom se pro sokola vydala. Když přišla se svou společnicí k Federigovi vlídně ho přivítala a řekla mu, že k němu přišly s přítelkyní poobědvat. Federigo bohužel neměl nic, čím by paní pohostil, proto zabil svého sokola a nechal jej připravit k obědu. Chvíli nato bylo vše hotové a pozval paní ke stolu. Po obědě, když nastala vhodná chvíle, pověděla monna Giovanna proč vlastně přišla a co by od Federiga chtěla pro svého syna, jenž onemocněl. Federigo se rozplakal a řekl monně Giovanně, že jí sokola dát nemůže. Nechal ho totiž připravit k obědu, protože pro svou chudobu neměl nic jiného, čím by paní mohl uctít. Po krátké době syn monny Giovanny zemřel. Paní velmi truchlila, ale protože byla ještě mladá, její bratři ji stále přemlouvali, aby se znovu vdala. Paní se vdávat nechtěla, ale na jejich naléhání odpověděla, že jediného, kterého by si vzala je Federigo. A také bratřím řekla proč právě jeho. Bratrům se její rozhodnutí moc nelíbilo, protože byl Federigo velmi chudý, ale nakonec souhlasili. Federigo tedy dostal za manželku ženu, kterou miloval, stal se velkým boháčem, dobrým hospodářem a žil se svou ženou spokojeně až do smrti.

 

Charakteristika postav:

Federigo – Naivní mladík, který byl pro svou lásku schopný obětovat veškeré své jmění a pak žít v chudobě

Monna Giovanna –  mladá paní, která nevyslyšela dvoření mladíka, protože byla věrná svému manželovi a milovala svého syna.

 

 

Den šestý, příběh sedmý

 

     Manžel přistihne svou choť Filippu s milencem; volá ji před soud, ta se však pohotovou a rozmarnou odpovědí osvobodí a způsobí změnu zákona.

 

Filostratův příběh byl o jedné urozené paní jménem Filippa. Tato paní žila v pratském kraji, kdy byly zákony velmi kruté a za cizoložství se ženy upalovaly.  Jednoho dne tuto krásnou a urozenou paní načapal manžel v náručí Lazzarina de ´Guazzagliotri, místního krasavce, kterého tato paní velmi milovala.  Manžel se velmi rozzuřil a rozhodl se na ni uplatnit pratský zákon. Jelikož měl dost důkazů, nechal tedy svou ženu předvolat k soudu.  Paní Filipa se rozhodla před soud předstoupit a přesto, že jí mnoho známých odrazovalo, byla rozhodnuta stát si za svou láskou a vše přiznat. Paní tedy přišla k soudu a podesta ji sdělil, z čeho ji manžel obvinil a pokud vše přizná, čeká jí smrt. Zeptal se tedy, zda je pravda to, z čeho ji manžel viní. Paní vše přiznala a podotkla špatnost zákona, který se vztahuje pouze na ženy a ne na muže. Že jediná žena nebyla přítomna tomu, když se tento zákon psal, proto že je velice špatný. Dále poprosila podestu, aby se zeptal jejího manžela, zda se mu vždy oddala anebo zda jedinkrát odporovala. Podesta se jejího manžela zeptal a ten hbitě odpověděl, že nikdy neodporovala. Paní tedy pokračovala, že pokud byl manžel vždy spokojený a ona přesto měla ještě něco navíc, co mohla nabídnout, posloužila tím tedy jinému člověku, který ji navíc miluje. Všichni lidé, kteří přišli k soudu, s ní souhlasili a na radu podesty změnili zákon tak, že postihoval jen ty paní, které byly nevěrné za peníze. Paní tedy soud vyhrála a její muž šel s ostudou.

 

Charakteristika postav:

Filippa – panička, která se zamiluje do mladého krasavce a je schopná pro něj udělat vše na světě, přesto že je vdaná

Manžel paní Filippy – rozzuřený manžel, který přistihne ženu s jiným mužem – přeje si pro svou ženu ten nejvyšší trest

 

  

Den šestý, příběh osmý

 

Fresco nabádá svou neteř, aby se nezhlížela v zrcadle, vidí-li nerada – jak říká – protivné lidi.

 

Emilia vypráví příběh o půvabné dívce jménem Ciesca, byla neteří Fresca de Celatica.  Tato dívka se považovala za tak krásnou, že pomlouvala všechny okolo, ale nedívala se ve skutečnosti na to, jaké je ona sama. Cisca byla totiž ta nejnepříjemnější a nejprotivnější ze všech. Na ulici cítila zápach hadru a na každého se šklebila, jako by každý člověk kolem ní smrděl. Jednoho dne se vrátila dřív domů, sedla si vedle svého strýce a opět ohrnovala nos na vším kolem. Fresco se jí zeptat proč je tak brzy doma, když je svátek. Odpověděla, že netušila, že potká tolik protivných a nechutných lidí. Strýc jí odpověděl, že když nemá ráda takové lidi, ať se tedy nikdy nedívá do zrcadla. Cisca  sice strýcovu narážku pochopila, ale přesto řekla, že se bude do zrcadla dívat, kdy bude chtít. Proto zůstala ve své hlouposti dodnes.

 

Charakteristika postav:

Ciesca – mladá namyšlená husička, která si o sobě myslí, že je dokonalá, přitom je jen ubohá a každý ji nesnáší

 

 

Den sedmý, příběh pátý

 

     Jeden žárlivec se přestrojí za kněze a zpovídá svou choť, jež mu prozradí, že miluje jednoho kněze; zatím co žárlivec tajně hlídá u vrat, paní vpustí k sobě svého milence střechou a prodlévá s ním.

 

Fiammettin příběh vypráví o jednom kupci, který žil v Ariminu. Tento bohatý kupec měl velmi krásnou manželku, na kterou velice žárlil. Jeho paní nesměla chodit na žádné zábavy ani do kostela a nesměla ani přistoupit k oknu. Protože věděla, že ji manžel neprávem podezřívá, byla velmi nešťastná, ale rozhodla se, že si tedy najde skulinku ve zdi k sousednímu domu, kde pobýval krásný mladík Fillip, že se s ním seznámí a dá mu svou lásku. Když manžel není doma, našla tedy paní trhlinku ve zdi. Trhlinkou viděla Fillipa jak spí. Házela tedy trhlinkou různé kamínky, aby si ji mladík všiml. Když se ji konečně mladík všiml, začali si spolu často povídat. Na vánoční svátky šla paní ke zpovědi. Žárlivec souhlasil, ale řekl, že musí jít jen do kaple a jen ráno. Paní ráno vstala a vydala se ke zpovědi, nevěděla ovšem, že její muž již měl vše domluveno s knězem, že se za něj převleče a celou zpověď své ženy si vyslechne sám. Žena tedy dorazila do kostela a kněz jí pověděl, že nemá čas, ale že jí pošle svého druha.  Když paní viděla přicházet zahalenou postav, pochopila, že je to žárlivec, její manžel. Řekla si tedy, že mu dá to, co si zaslouží. Paní tedy přistoupila ke zpovědi a začala vyprávět o tom, jak je vdaná, ale přitom zamilovaná do jednoho kněze, se kterým  je každou noc. Falešný kněz přemlouval paní, aby vztahu s knězem nechala, jinak ji nebude moci dát rozhřešení, ale paní řekla, že je jí to líto,ale že tohoto kněze moc miluje. Převlečený manžel, řekl, že se tedy za ní bude modlit a že k ní několikrát pošle svého klerika a u jejího manžela vše zařídí tak, aby nemohl nic říci. Paní souhlasila, dostala rozhřešení a šla domů. Manžel se převlékl zpět a šel také domů, byl velice nervózní a řekl své ženě, ať vše dobře zamkne, že musí dnes přespat jinde. Paní souhlasila. Dala heslo svému krásnému sousedovi. Žárlivec se tedy usadil dole v přízemní místnosti a hlídal vrata, odkud by měl přijít milenec jeho ženy. Paní zavřela všechny vchody a to tak aby se žárlivec nemohl dostat domů. Potom mladík přešel po střeše a strávil s paní noc. Ráno se žárlivec vrátil, jako by trávil noc někde jinde a poslal k paní klerika, aby zjistil, zda tuto noc milenec přišel. Paní odpověděla, že ne. A tak žárlivec strávil řadu nocí v přízemní místnosti a čekal na milence jeho ženy. Paní si zatím užívala s mladíkem od vedle. Jednoho dne to už žárlivý manžel nemohl vydržet a zeptal se ženy co, že to řekla onomu knězi tenkrát u zpovědi. Paní mu nechtěla nic říci, protože to není počestné ani slušné. Manžel však už dále nevydržel a řekl jí, že ví vše, co mu řekla a ať mu okamžitě poví, kdo je ten kněz, do kterého je zamilovaná. Paní se mu vysmála a řekla mu, že od začátku poznala, že kněz u zpovědi byl on. A že miluje toho kněze, který ji zpovídal a že je pravda, že s ním leží každou noc a nemusí ani odmykat zamčené dveře, protože celou dobu mluvila o něm, o svém manželovi. Poprosila manžela, aby se změnil a býval tak skvělý jako dříve. Manžel tedy souhlasil, dal paní větší volnost a milenec už nemusel chodit po střeše, ale dveřmi.

 

Charakteristika postav:

Žárlivec – žárlivý manžel, který donutil ženu svou žárlivostí k nevěře

Manželka (žárlivce) –  zoufalá žena, která nemohla vydržet přehnané žárlení manžela, si našla rozptýlení někde jinde

 

Den osmý, příběh osmý

 

Dva muži se přátelsky stýkají a jeden z nich obcuje s manželkou svého druha. Ten druhý to zpozoruje, a z pomoví své nevěrné manželky dosáhne toho, že jeho přítel je zavřen do truhlice. Zatím co je jeho přítel uvnitř, obcuje na truhlici s jeho manželkou.

 

Fiammetta začala svůj příběh o dvou mužích, kteří žili v Sieně. Jeden se jmenoval Spinellocio Tanena a druhý Zeppa di Mino. Byli jako bratři a často se navštěvovali, až si začal Spinellocio užívat s manželkou svého druha, když nebyl doma. Nikdo si toho nevšiml, až jednou přišel Spinellocio do Zeppova domu zeptat se zda je jeho druh doma. Manželka odpověděla, že není, aniž by věděla, že je manžel nahoře. Když se oba začali líbat, zrovna přicházel Zeppa a zahlédl je. Velice se rozzlobil, ale počkal až Spinellocio odejde a pak si teprve šel promluvit se svou paní. Řekl jí, že po ní chtěl, aby řekla Spinellociovi, aby za ní ráno přišel a jakmile uslyší, že přichází, ať ho schová do truhly a zamkne ho, aby se nebála, že mu nijak neublíží. Manželka tedy souhlasila a přesně tak vše udělala. Ráno řekl Spinellocio, své ženě, že musí jít někam poobědvat a odešel za manželkou Zeppovou, tak jak bylo domluveno. V tom se však vrátil Zeppa a jeho žena schovala milence do truhly. Když se Zeppa vrátil, poslal svou paní pro manželku Spinellociho, aby ji pozvala na oběd, když její manžel není doma. Pak svou ženu poslal do kuchyně a v oné světnici s truhlou se Spinellociho ženou zavřel a vše ji pověděl. Na oplátku ji nabídl drahý šperk. Žena tedy souhlasila a se Zeppou si užívala na truhle, ve které byl zavřený její manžel, který všechno slyšel. Když si užili, vešla Zeppova žena a prohlásila, že tímto je vše urovnáno. A Zeppa místo klenotu otevřel velkou truhlu, ve které byl Spinellocio. Tím si byli oba muži vyrovnáni a od té doby měl každý dva manžele a dvě manželky.

 

Chrakteristika postav:

Zeppa a Spinellocio – dva přátelé kteří si mezi soubou chytrým způsobem nevěru

 

 

Den devátý, příběh druhý

 

Abatyše ve spěchu a potmě vstane, aby přistihla jednu řeholnici s milencem v lůžku – jak jí bylo žalováno. A ježto sama meškala s knězem, zahalí si hlavu do jeho kalhot, domnívajíc se, že si ji zahalila závojem. Obviněná si toho všimne a upozorní jí na to; je jí odpuštěno a může pobýt s milencem po libosti.

 

 

Elisin příběh vypráví o mladé a krásné řeholnici, jménem Isabetta, z jednoho Lombardského kláštera, která se jednoho dne u motlitby zamilovala do krásného mladíka. Dlouho nenašli příležitost, jak byt spolu sami, až jednou na to mladík přišel. Scházeli se spolu v Isabettině cele. Takto se scházeli velice dlouho, až jednoho dne si mladíka všimla jedna z jeptišek, zrovna když od Isabbety odcházel. Jeptiška to všem řekla a s ostatními se domluvila, že to abatyši neřeknou, že bude nejlepší, aby ji přistihla sama. Jednou zas takhle přišel mladík i k Isabettě, ovšem nevěděl, že ho již jeptišky sledují, když vstoupil do Isabelina pokoje, polovina jeptišek se rozběhla k abatyši a druhá hlídala u Isabettiny cely. Abatyše zrovna trávila noc s jedním knězem, kterého k ní nosili v truhlici. Potmě rychle vstala, na hlavu si dala kalhoty onoho kněze a v domnění, že má svůj šátek vyrazila potrestat Isabettu. Jeptišky si v tom shonu ani nevšimly co to má abatyše na hlavě. Společně pak vyrazily dveře a uviděli oba milence v posteli. Mladá Isabetta byla odvlečena do kapituly, kde jí nadávaly, hrozily, vyčítaly její chování. Abatyše dlouho, dlouho mluvila, až e Isabetta osmělila a upozornila ji, aby si upravila „její čepec“. Abatyše se velice pohoršila,ale tu si všimly i ostatní jeptišky cože to má abatyše na hlavě. Potom tedy abatyše uznala, že pokušení těla nelze odolat a všem jeptiškám dovolila si potají užívat.

 

Charakteristika postav:

Isabetta – mladá jeptiška, která si i přes její zákaz chtěla užít lásku a trochu radostí s milovaným člověkem

Abatyše – zdánlivě „svatá“ žena, která chtěla trestat jeptišku za užívání si s mužem, sama ovšem byla stejná

 

 

 Den desátý, příběh první

 

     Jeden rytíř slouží španělskému králi,a protože se mu zdá, že byl za to špatně odměněn, dokáže mu král za základě bezpečné zkoušky, že to není vinou jeho, ale vinou osudu, jejž není rytíři přízniv, a potom rytíře skvěle obdaruje.

 

Příběh je o chrabrém rytíři, který se jmenoval Ruggieri. Tento rytíř se vydal do Španělska, kde vládl velmi štědrý král. Tam působil a po nějaké době, protože od krále nic nedostal, poprosil ho o propuštění. Král mu dal za odměnu nejlepší mulu a poslal s ním svého sluhu, aby tajně zjistil všechno co Riggieri řekne. Po cestě Riggieri řekne krom velké chvály, kterou králi vyslovoval, že ta mula je jako sám král.Zrovna když mula močila do vody. Když se vrátili, král se ho na vše zeptal, Riggieri odpověděl, že ano, že také dává tam, kde nemá přesně jako ta mula, která močila, kde neměla. Král mu řekl, že to není jeho vinou,ale osudem, který mu nepřál. Zavedl ho tedy do velké síně, kde byly postaveny dvě veliké truhly. V jedné byla královská koruna, žezlo a jablko a druhá byla plná hlíny. Tím se mělo rozhodnout, zda je nevděčný za jeho služby král nebo osud. Riggieri tedy vybral truhlu, když ji otevřeli, byla plná hlíny. Král se usmál a řekl, že tedy osud mu nepřeje, ale že navzdory osudu mu dá i druhou truhlu jako důkaz jeho vděčnosti za Riggieriho statečnost. Riggieri se tedy spokojeně vrátil domů.

 

Charakteristika postav:

Riggieri – rytíř, který dokázal říct králi o své nespokojenosti s honorářem, který mu dal

Španělský král – spravedlivý, štědrý dokázal chytře napravit svou chybu

 

 

Úryvek z knihy:

„Když mi to tedy slibuješ,“ pravil mnich, „já ti ukáži: vez, že svatí církevní Otcové hlásají, že ten, kdo chce dosáhnout věčné blaženosti, musí konat pokání, o kterém hned uslyšíš. Abys mi však správně rozumněl: neříkám ti, že po onom pokání nebudeš hříšníkem, jakým jsi nyní. Stane se však to, že budeš očištěn od hříchů, které jsi spáchal do pokání, a že ti budou po pokání odpuštěny. Ty hříchy, kterých se dopustíš potom, nebudou ti přičítány k zatracení a půjdou smýt svěcenou vodou, jako se to dělá dnes s lehkými.

Než člověk začne pokání, je především třeba, aby se velmi bedlivě vyzpovídal ze svých hříchů; potom musíš začít dodržovat půst a převelikou zdrženlivost, a to po čtyřicet dní, během nichž musí dbát, aby ses ani nedotkl nejenom jiné ženy, ale ani své vlastní manželky. A mimo to je třeba, abys měl ve svém domě nějaké místo, odkud by bylo v noci vidět na nebe, a tak se odebereš po večerní modlitbě. Tam musíš mít velmi široké prkno, postavené tak, abys u něho mohl stát, opřít se o ně zády a roztáhnout ruce jako ukřižovaný, stoje přitom na zemi. Kdyby sis chtěl ovšem ruce opřít o nějaký kolík, můžeš to udělat.

V této poloze se musíš dívat na nebe a nesmíš se do jitřní hodiny ani pohnout. Kdybys byl učený, musel bys odříkávat některé modlitby, které bych ti dal; ježto však učený nejsi, musíš odříkat tři sta otčenášů a tři sta zdrávasů k poctě svaté Trojice. Budeš se tedy dívat na nebea neustále budeš myslet na to, že Bůh je stvořitelem nebe a země, jakož i na utrpení Kristovo, jenž byl přibit na kříž tak, jak budeš stát ty.

Až budou zvonit na jitřní, budeš-li chtít, můžeš si jít oblečen lehnout na lůžko a spát. Ráno však musíš jít do kostela a tam se nejméně na třech místech modlit padesátkrát otčenáš a tolikéž zdrávasů. Potom si můžeš s čistou myslí vyřídit několik svých záležitostí, budeš-li nějaké potřebovat vyřídit, nato se naobědváš, ale na nešpory už musíš zase být v kostele, kde se budeš modlit modlitby, jež dostaneš ode mne napsané a bez nichž by se to všechno nevyvedlo. Po večerní modlitbě začneš všechno znovu tak, jak jsem ti už řekl. Uděláš-li tohle tak, jako jsem to už udělal já, a uděláš-li to všechno zbožně, doufám, že ještě před koncem pokání budeš mít divuplný pocit věčné blaženosti.“

Tu pravil bratr Puccio:

„Tohle není příliš těžká věc, ani dlouho netrvá, takže půjde velmi dobře splnit. V neděli ve jménu Božím začnu.“

Poté odešel, vrátil se domů a podle řeholníkova svolení pověděl všecko po pořádku své manželce.

Paní až příliš dobře porozuměla, co zamýšlí řeholník tím, že má bratr Puccio stát a nehýbat se až do jitřní; a jelikož se jí tento způsob zdál velice vhodný, řekla, že nemá nic ani proti tomuto, ani proti jinému dobrému skutku, který učiní pro spásu své duše, a že se  s ním ráda bude postit, aby mu Pánbůh pomohl přičíst k dobru i její pokání; více však prý dělat nebude.

Ježto se tedy ve všem dohodli, zahájil bratr Puccio – když nadešla neděle – své pokání a pan řeholník se jal podle dohody k paní přicházet po většinu večerů v hodinu, kdy ho nemohl nikdo spatřit, povečeřet s monnou Isabettou; přinesl s sebou vždy dobré jídlo a dobré pití a potom s ní ležel až do hodiny jitřní, kdy vstal a odcházel, než se bratr Puccio vrátil na lože.

 

Vlastní hodnocení knihy:

Když jsem začala číst úvod této knihy, byla jsem docela vyděšená z toho, že bude tato kniha pokračovat i nadále ve stejném duchu. Popis průběhu moru a jeho příznaků mi přišel dost odporný a čeština, kterou je kniha psaná mi nepřišla také dvakrát srozumitelná. Naštěstí se vše změnilo, když jsem začala vybírat a číst jednotlivé příběhy. Vše bylo daleko srozumitelnější a často velice vtipné. Ať už šlo o hloupost a falešnost kněží, hloupost žárlivých mužů, nešťastnou lásku anebo vychytralost nevěrných žen. Prostě a jednoduše, v této knize si každý člověk rozhodně najde příběh, který ho pobaví a možná taky trochu ponaučí.

Mě osobně se kniha, i přes ne zcela srozumitelnou češtinu, líbila a moc mě pobavila trefnými vtípky. Rozhodně si přečtu i ostatní příběhy. Už teď se na ně moc těším J





Další podobné materiály na webu: