Kdo se bojí Virginie Woolfové? – rozbor díla k maturitě

 

Kniha: Kdo se bojí Virginie Woolfové?

Autor: Edward Franklin Albee

Přidal(a):  HappyFeet

 

Období:

Zachycuje poválečné období. Ve světě nastupují totalitní režimy a s tím souvisí pocit bezmoci a nepochopitelnosti světa. Vznikají nová hnutí, která podporují tento pohled na svět jako byl existencialismus, neorealismus. Ve Francii vzniká novy trend : Nový román, neboli anti-román. Ten popisuje, ale nikdy se nedostane hlouběji pod povrch. Lidé nemohou pochopit, co je uvnitř.

V souvislosti s tím vznikl podobně jako v próze, tak v dramatu tzv. absurdní drama, neboli anti-drama. Absurdní drama má kořeny v existencialismu. V existencialismu byla zdrojem absurdity konečnost lidského bytí. V absurdním dramatu to je absurdita lidského bytí ve vztahu mezi člověkem a světem. představuje člověka v nesmyslných, bezvýchodných a absurdních situacích. Aktéři se nejsou schopní dorozumět mezi sebou a často dělají nesmyslné a zbytečné věci, které nic neznamenají. Jsou bezmocné a pasivní a nechávají sebou unášet. Jazyk dramatu neslouží k dorozumívání, ale jen k hlasitosti. Postavy si nenaslouchají, nezajímají se a nereagují na sebe.

Hlavními představiteli byli Artur Miller, Tennessee Williams a Samuel Beckett

 

Eduard Albee

• americký dramatik, následovník Artura Millera a Tennesseho Williamse

• narozen 1928, místo není jisté, protože byl jako mimino adoptovaný

• adoptivní rodiče byli newyorkští divadelníci, otec vlastnil několik divadel, a tak Albee odmala vyrůstal v divadelním prostředí

• student byl podprůměrný, byl vyhozen z několika škol, ale i přes svá nezdařilá studia se věnoval psaní

• přestože se ho rodič snažili vychovat v lepší společnosti, nikdy si k nim nenašel cestu a necítil se s nimi spokojený, jeho přitahoval spíš bohémský život a jako mladý odešel z domova a usadil se v Greenwich Village, kde našel sám sebe

• vystřídal mnoho zaměstnání, ale všechna v okruhu médií (textař, moderátor, novinář)

• Albee je spojován s absurdním dramatem. To vznikalo právě v této době.

• podle něho bylo absurdní vše, co postrádalo smysl. V našem moderním světě se člověk cítí ztracený, protože se odtrhnul od náboženských a morálních kořenů, a veškeré jeho činnosti se tudíž stávají neplodnými, bezvýznamnými a ve svých důsledcích tedy absurdními. Oproti evropských tvůrcům jako Sartre nebo Camus, kteří ukazují realitu v nelogické absurdnosti, jak Albee se spíše zabývá iluzemi, které brání aby realita vyšla na povrch. A snaží se, aby čtenáři dospěli ke skutečnosti která se za těmi iluzemi skrývá.

• Albee psal spíše kratší hry, někdy jen jednoaktové

 

Kdo se bojí Virginie Woolf

• první tříaktová hra, tz. trochu delší

• je považována za absurdní drama, ale sám autor ji nazývá jako hru „Realistickou“

• titul hry je těžko překladatelný, uvádí jméno slavné anglické spisovatelky Virginie Woolfové. Ta je zakladatelkou proudu vědomí a poukazuje k samotnému ponoru Albeeho do nitra postav. Zajímalo ji hlavně, co bylo pod povrchem – Proto by se dalo dílo přeložit laicky i jako „Kdo se bojí dostat pod povrch“. V té době bylo v Čechách celkem neznámé jméno spisovatelky nahrazeno populárnějším Franzem Kafkou. Původní název byl ještě k tomu parafrází na písničku z Disneyovy pohádky o třech prasátkách – kde se zpívá Who is afraid of big bad woolf → Virginia Woolf, a tak i český název se inspiroval a protože v české verzi písně je Kdopak by se vlka bál → proto zní název Kdopak by se Kafky bál.

• Sám výklad pouhého názvu naznačuje, jak komplikovaná a propracovaná je samotná výstavba textu.

 

• Děj a kompozice a postavy

• hra respektuje klasickou jednotu místa, času a děje. Odehrává se během jedné noci v bytě manželů Jiřího a Marty. Ve hře vystupují jen čtyři postavy:

Marta je velká hlučná žena, která řekne, co má na jazyku. Je rázná, stále umlčuje svého muže a komanduje, možná je to kvůli tomu, že je starší, než on. Potom asi ve snaze, aby Jiří žárlil, začne se snažit dostat do bližšího kontaktu s Nickem.

Jiří je její manžel, je profesorem na malé americké univerzitě ve fiktivním městečku Nové Kartágo. Je člověkem, jenž se již vzdal všech ambicí. Martu si kdysi vzal jako dceru rektora univerzity s vidinou, že jej jednou ve funkci vystřídá, ale postupně se ukáže neschopen jakékoli podobné práce.

• druhým párem postav jsou mladý a pohledný biolog Nick (na rozdíl od Jiřího plný ctižádosti), který právě nastoupil na univerzitu, a jeho malinko nedůvtipná manželka Drahunka, která se zdá nemít žádný názor. Staví se do přímého kontrastu s Martou.

• oba páry jsou na první pohled protikladné, u obou však postupně vystupují na povrch nemoci jejich vztahů.

• Po té, co se Marta s Jiřím vrátí pozdě v noci domů, přichází na návštěvu Nick s Drahunkou. Čtenář neví proč, už tady se vyskytuje absurdní situace. Proč Marta pozvala hosty, když je pozdě v noci a navíc manžel je přímo proti tomu. Páry se navzájem poznávají a představují, při čemž dochází k mnohým nedorozuměním.

• Marta s Jiřím vyprávějí hostům epizody ze svého života, u kterých si ani hosti ani čtenář není jistý, zda jsou vůbec pravdivé. Každý z nich má jinou verzi a snaží se v ní shodit verzi toho druhého. Jiří se měl údajně podílet na nešťastné smrti svých rodičů, rozebírají se finanční motivace jejich sňatku.

• Páry se zapojují do svérázných her pravd a lží, kterou mezi sebou hrají patrně už několik let. Při podivných hrách jako „Hurá na hosty“ nebo „Hupky, hupky na hostitelku“ vychází na povrch samotná nitra postav. Velkým motivem hry jsou také neustálé narážky Jiřího a Marty na zítřejší narozeniny jejich syna. Na konci vyplývá, že to byla také jedna z her, tentokrát však smrtelně vážná hra, a že žádného syna nemají. Jiří potom bez Martiny přítomnosti oznámí, že jejich fiktivní syn zemřel. Tím zabíjí dosavadní způsob možná i smysl soužití Marty a Jiřího. Možná to sloužilo jako katarze, jako vysvobození z jejich nesmyslného a bezvýchodného vztahu, který patrně vznikl po tom, co Marta nemohla mít děti.

• Hra má tři dějství uvedené názvy: Rodovánky a hry, Valpružina noc a Zažehnání zlých duchů. Pravidelně se v ní obměňuje počet postav na jevišti, takže v průběhu hry se téměř všechny postavy vystřídají v dialogických scénách – Jiří s Nickem debatuje o situaci na fakultě, Marta se pokouší Nicka svést, Jiří odhaluje Drahunčiny tajné potraty a její strach z bolesti při porodu. A přestože v začátku to vypadá, že se páry navzájem neznají, sdělují si velmi intimní a osobní věci.

• Vedle příběhu obou starších partnerů se tak na jevišti odvíjí paralelní příběh manželství Nicka a Drahunky, jejichž vztah má, zdá se, potenciál dopadnou jednou podobně jako vztah Jiřího a Marty.

 

• Myšlenka

• V díle nejde o prostředí, o poetiku a nejde ani o příběh. Jde čistě o psychologii postav a jejich vztahy, manipulaci, moc a pestrost dialogů. Kde je hranice mezi fikcí a realitou a kam až může člověk zajít?

• Drama ukazuje člověka ve sterilitě, která pramení z moderní společnosti a shazuje americký sen. Každý ze čtyř aktérů má své utajované problémy, hluboko zakořeněná tajemství, úzkost, nenávist i komplexy. Během jedné noci všechna tato tajemství vyjdou na povrch a postavy zůstávají zcela obnažené. Hlavním tématem je prázdnota manželství obou postav, která je založena na neplodnosti. Marta s Jiřím to řeší formou neexistujícího syna. Toto téma pravděpodobně pramení z Albeeho zkušenosti opuštěného adoptivního dítěte.

 

• Jazyk

• Jazyk dramatu vychází z přesně odposlouchaných frází a hovorových obratů. Ty jsou pospojovány a převráceny naruby, že jsou většinou užity v úplně nesmyslné kombinaci. Při čtení dialogů postav si člověk říká, že to není jazyk, kterým spolu mluví manželé, možná ani přátelé, ale že jsou to slova nejhorší, co by mohla být řečena. Dialogy jsou pichlavé, vtipné, s ironickým a cynickým nadhledem. Mluva postav je plná vulgarismů, nespisovných a hovorových výrazů a občas i latinským výrazů.

 

• Okolnosti

• Premiéra hry proběhla na Brodwayi v roce 1962. Popularitu získala okamžitě. Pravděpodobně proto, že Brodway byl v té době a i dnes scénou, kde vládl jediný zájem, totiž prodat iscenaci za co nejvíce peněz. Umělecká díla byla považována za zboží. A proto byly uváděny hry zcela komerční, modelové a neoriginální. Scéna potřebovala změnu a o tu se zasloužilo právě drama Kdo se bojí Virginie Woolf.

• Kvůli své provokativnosti měl větší úspěch v zahraničí, než v upjaté Americe. Pro svojí kontroverznost nebyla hra dokonce přijata do nominace na Pulitzerovu cenu, což je prestižní americké žurnalistické a umělecké ocenění. Nicméně autor získal tři tyto ceny za jiná díla – Křehká rovnováha, Pobřeží a Tři velké ženy.

• U nás byla první premiéra jen rok po světové v Divadle S.K.Neumanna.

• Zatím jeho poslední hra je z roku 2007 a jmenuje se Me myself and I.





Další podobné materiály na webu:

    Prohledali jsme celý web, ale nic parádního jsme nenašli :-(.