Manfréd – rozbor díla

 

Kniha: Manfréd

Autor: George Gordon Byron

Přidal(a): TerkaCZ

 

Základní charakteristika

• Literární forma: próza
• Literární druh: drama
• Literární žánr: dramatická báseň (filozofické, romantické drama s lyrickými prvky)
• Rok vydání/premiéry: 1817 (první vydání v Londýně, český překlad Jaroslav Vrchlický 1901)
• Určeno: dospělí čtenáři, milovníci romantismu, filozofických a existenciálních témat

 

Téma

• Vnitřní boj člověka s vinou, svědomím a smyslem existence.
• Vzdor vůči osudu, nadpřirozeným silám i lidské společnosti.
• Hledání zapomnění, smíření a odpuštění.
• Tragická láska a její důsledky.
• Konflikt mezi svobodnou vůlí a determinací.

 

Hlavní myšlenka

• Člověk je zodpovědný za své činy a nese jejich důsledky, odpuštění nelze získat magií ani únikem před svědomím.
• Vzdor vůči autoritám (božským i lidským) je cestou k osobní svobodě, ale i k osamění.
• Skutečné smíření a klid nelze dosáhnout vnějším zásahem, ale pouze vnitřní proměnou.
• Láska a vina jsou neoddělitelně spjaty, minulost nelze vymazat.
• Smrt není únikem před vinou, ale završuje lidský úděl.

 

Motivy

• Vyvolávání duchů, magie, zaklínání
• Alpská příroda jako symbol krásy, samoty a věčnosti
• Postava Astarty – zakázaná, tragická láska
• Vina, svědomí, pocit prokletí
• Vzdor proti Bohu, osudu, společnosti
• Smrt, sebevražda, touha po zapomnění
• Symbolika věže, hor, propasti
• Rozhovory s nadpřirozenými bytostmi (duchové, Ariman, Nemesis, sudičky)

 

Námět

• Byronova osobní zkušenost s vyhnanstvím, společenským skandálem a pocitem viny.
• Inspirace Goethovým Faustem a dobovou oblibou gotického románu.
• Reflexe romantického hrdiny – rozervaného, osamělého, vzdorujícího.
• Dojmy z alpské přírody, které Byron prožil ve Švýcarsku.
• Možný autobiografický odraz Byronova vztahu s nevlastní sestrou (Astarta jako Augusta Leighová).

 

Kompozice a struktura díla

• Kompozice: děleno na 3 jednání, 8 scén
• Stavba:
  • Expozice: Manfrédova samota, vyvolání duchů, žádost o zapomnění.
  • Zápletka: duchové odmítají splnit jeho přání, Manfréd se pokouší o sebevraždu.
  • Kolize: Manfréd hledá pomoc u Alpské víly, v paláci Arimana vyvolává Astartu.
  • Krize: Astarta mu neodpouští, Manfréd zůstává bez naděje.
  • Rozuzlení: Manfréd umírá vzdorovitě, odmítá církevní útěchu i moc démonů.
• Rytmus: střídání monologů, dialogů, lyrických a dramatických scén, napětí mezi realitou a fantastičnem, gradace vnitřní krize.

 

Vypravěč, způsob prezentace děje

• Děj je tvořen přímou řečí postav – monology a dialogy.
• Významné jsou básnické obrazy, zaklínací scény, vize a vnitřní promluvy.
• Chybí klasický vypravěč, děj je posouván vnitřními stavy hlavního hrdiny.
• Stylizace: patos, filozofické úvahy, romantická vznešenost, symbolika.

 

Jazyk a styl

• Vysoký básnický styl, bohatá obraznost, metafory, symboly
• Prvky romantismu: vznešená příroda, osamělost, rozervanost, mystika
• Dialogy i monology často přecházejí v lyrickou meditaci
• Stylistické prostředky: zaklínání, opakování, kontrasty, ironie
• Využití jazykových vrstev: archaizmy, cizí jazyky, filozofické termíny

 

Charakteristika postav

• Manfréd: osamělý, vzdorovitý šlechtic, učenec a mág, sužovaný vinou za smrt milované Astarty; odmítá autority, hledá zapomnění, touží po odpuštění, ale není schopen pokořit se; typický byronovský hrdina – rozervaný, pyšný, tragický
• Astarta: tajemná, ideální a zakázaná láska Manfréda, pravděpodobně jeho sestra; její smrt je zdrojem Manfrédovy viny a utrpení; v dramatu vystupuje jako mlčící přízrak
• Lovec kamzíků: prostý člověk, symbol zdravého rozumu, soucitu a života v souladu s přírodou; zachrání Manfréda před sebevraždou
• Opat ze sv. Mauritia: představitel církve, nabízí Manfrédovi útěchu a smíření, ale je odmítnut
• Alpská víla: personifikace krásy přírody, nabízí Manfrédovi splynutí s vyšším řádem, ale je odmítnuta
• Ariman, Nemesis, sudičky, duchové: nadpřirozené bytosti zosobňující kosmické i morální síly, s nimiž Manfréd zápasí, ale nikdy se jim nepodřídí

 

Časoprostor

• Doba: neurčitá, romanticky stylizovaná minulost.
• Místo: Bernské Alpy (hory, propasti, vodopády), Manfrédův hrad, nadpřirozené sféry (palác Arimana, síň duchů), hory.

 

Stručný obsah díla

Manfréd, osamělý šlechtic v Alpách, je sužován vinou za smrt milované Astarty. Vyvolává duchy a žádá je o zapomnění, ale ti mu nemohou pomoci. Pokusí se o sebevraždu, kterou mu překazí lovec kamzíků. Hledá útěchu u přírodních i nadpřirozených bytostí, ale spásu nenachází. V paláci démona Arimana vyvolá přízrak Astarty, která mu mlčením potvrzuje, že odpuštění nedosáhne. Nakonec Manfréd umírá ve svém hradě, odmítá církevní útěchu i moc démonů a umírá vzdorovitě, sám se sebou nesmířen.

 

Podrobný děj podle jednání

Jednání první
Manfréd, vládce na osamělém hradě v Bernských Alpách, je zmítán vnitřním neklidem a pocitem viny za smrt milované Astarty. V gotické galerii o půlnoci vyvolává sedm duchů, kteří ovládají různé živly a sféry světa, a žádá je o zapomnění – touží vymazat z paměti svou vinu a bolest. Duchové mu však sdělují, že zapomnění není v jejich moci, mohou mu nabídnout pouze moc, bohatství nebo dlouhý život, což Manfréd odmítá. Požaduje, aby se mu zjevili v podobě, kterou považují za nejvhodnější – sedmý duch se mu ukáže v podobě krásné ženy, což Manfréda hluboce zasáhne. Když duch zmizí, Manfréd upadá do bezvědomí. Zazní kletba, která mu přisuzuje věčné utrpení, neschopnost spánku i smrti. Ráno Manfréd vystoupí na skálu v Alpách a rozhodne se spáchat sebevraždu. V poslední chvíli jej zachrání lovec kamzíků, který jej odvede do své chatrče. Manfréd mu v deliriu naznačí, že jeho vina souvisí s krví a smrtí Astarty. Lovec mu nabízí útěchu a víru, ale Manfréd odmítá a odchází.

 

Jednání druhé
Manfréd pokračuje v bloudění Alpami. U vodopádu vyvolává Alpskou vílu, symbol krásy přírody, a žádá ji o pomoc. Víla mu nabízí splynutí s vyšším řádem, ale Manfréd odmítá zbavit se odpovědnosti za svůj čin. Jeho bolest pramení z hluboké, zakázané lásky k Astartě, která byla jeho duchovní sestrou a jejíž smrt si klade za vinu. Manfréd se vydává na vrchol Jungfrau, kde v paláci démona Arimana shromáždí sudičky, Nemesis a další duchy. S pomocí Nemesis vyvolává přízrak Astarty. Manfréd jí vyznává lásku a prosí o odpuštění, ale Astarta mlčí, a nakonec pouze předpoví, že Manfréd zemře následující den. Manfréd si uvědomuje, že odpuštění a zapomnění není v jeho silách ani v moci nadpřirozených bytostí.

 

Jednání třetí
V Manfrédově hradě se objevuje opat ze sv. Mauritia, který Manfréda nabádá k pokání a smíření s Bohem. Manfréd však odmítá církevní útěchu, protože věří, že žádný prostředník nemůže zbavit člověka viny, kterou si nese v srdci. Sám sebe považuje za tvůrce i soudce svého osudu. Opat jej varuje před nebezpečím, ale Manfréd zůstává neoblomný. V závěru díla, v noci ve věži, se Manfrédovi zjevuje jeho démon, který jej vyzývá, aby odešel s ním. Manfréd odmítá podrobit se jakékoli moci – démonické i božské – a umírá sám, vzdorovitě, bez smíření a bez útěchy. Opat se modlí za jeho duši, ale Manfrédova smrt zůstává otevřenou otázkou – je symbolem lidské svobody, ale i osamění a neodčinitelné viny.

 

Vlastní zhodnocení

Manfréd je vrcholným dílem evropského romantismu, v němž Byron vytvořil obraz moderního, rozervaného hrdiny, který se vzpírá osudu, společnosti i nadpřirozeným silám. Drama je hluboce filozofické, klade otázky viny, svobody, smyslu života a možnosti odpuštění. Byron zde spojuje prvky faustovského mýtu, antické tragédie i gotického románu, ale dává jim zcela originální, osobní rozměr. Manfréd je typickým byronovským hrdinou – pyšný, osamělý, vzdorovitý, ale zároveň tragicky zranitelný. Dílo vyniká básnickou silou, obrazností a filozofickou hloubkou. Oslovuje čtenáře nejen dramatickou zápletkou, ale především existenciálními otázkami, které jsou aktuální i dnes. Manfrédova smrt není porážkou, ale potvrzením lidské svobody – i za cenu osamění a utrpení. Dílo doporučuji všem, kdo hledají hlubší smysl v literatuře a nebojí se konfrontace s temnými stránkami lidské duše.