Jméno: Počátky české literatury v staroslověnském a latinském jazyce
Přidal(a): pipuskha
Velká Morava
Do dějin evropské literatury vstoupily naše země v polovině 9. století. Vedle lidové slovesnosti se vytváří i první umělé písemnictví. Vzniká s Velkomoravskou říší a později s přemyslovským českým státem. První tyto dochované texty jsou náboženského obsahu a dokumentují pronikání křesťanství do našich zemí.
Do evropského kulturního vývoje zasahovaly tehdy vlivy ze dvou hlavních center, z Byzance a z Říma. Velkomoravský kníže Rastislav (846-870) pořádal r. 862 byzantského císaře Michaela III. O vyslání křesťanské mise. Jejím úkolem nebylo jen pokřesťanštění dosud pohanské země, cílem bylo také zvýšit na Velké Moravě byzantský vliv (obrana před rozpínavostí Franků ze západu). Šlo o upevnění církevní organizace, která by byla bezpečnou oporou panovníkova úsilí. Tak došlo k vyslání byzantského dvorského učence Konstantina (826 nebo 827 – 869, později přijal klášterní jméno Cyril, často bývá nazýván Konstatnin Filozof) a jeho bratra Metoděje (zemřel r. 885) – obratného diplomata. Oba bratři se účastnili podobných misí už dříve.
Cyrilometodějská mise dorazila na VM v r. 863. Aby bratři lépe dosáhli svého cíle, zavedli do bohoslužby slovanskou řeč – tzv. staroslověnštinu (uměle vytvořená řeč srozumitelná všem Slovanům, jejím základem bylo nářečí, kterým mluvili Slované v okolí Soluně). Pro svou literární práci sestavili rovněž první slovanské písmo – hlaholici (základem byla malá řecká písmena. Brzy přeložili do staroslověnštiny velkou část bible. Protože užívali jazyk srozumitelný domácímu obyvatelstvu, byl jejich vliv nesmírně hluboký.
Staroslověnské památky:
Proglas – veršovaná předmluva k překladu evangelia, autorem je pravděpodobně samotný Konstantin. V předmluvě se mluví o velikém významu překladu Bible (Písma), je kladen důraz na právo člověka na srozumitelný, mateřský bohoslužebný jazyk.
Moravskopanonské legendy – nebo také Život Konstantinův a Život Metodějův. Označení legenda je trochu zavádějící, oba Životy se snaží popsat život a činnost obou bratří od jejich narození až do jejich smrti; byly napsány pravděpodobně brzy po jejich smrti. Život Konstantinův je starší a napsal ho pravděpodobně Metoděj. Život Metodějův vznikl později a napsal ho pravděpodobně některý z jeho žáků.
Čechy – přemyslovský stát, Lucemburkové
Písemnictví ve staroslověnštině
Rozvoj staroslověnské literatury ve Velkomoravské říši skončil brzy po smrti Metoděje. Jeho žáci byli vypuzeni ze země. Jedním z míst, kde našli útočiště byly i Čechy, kde se v té době rozvíjí přemyslovský stát a jehož centrem je kromě knížecího dvora i Sázavský klášter.
Z děl, která vznikla na území Čech (tedy po rozpadu VM) vyniká ve staroslověnštině psaná legenda zvaná Život svatého Václava (tato legenda vznikla brzy po smrti knížete Václava, nevyskytují se tu ještě žádné zázraky, Václav je tu popisován jako postava s kladnými i zápornými vlastnostmi, samotná vražda je popisována poměrně detailně, jako by ji líčil očitý svědek události).
Svatý Václav se stal oblíbeným námětem velkého množství legend, často byly psány v latině. Jednu takovou latinskou legendu (Gumpoldova legenda) překládá tzv. Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu (toto dílo působí vyumělkovaně, objevují se zázraky, objevuje se v ní větší míra smyšlenek než v legendě předešlé).
Písemnictví latinské
V této době (11. stol.) však měla rozhodující vliv latina. Latinské knihy opisované na území Čech často vynikaly skvělou iluminační technikou (Vyšehradský kodex). V latině vznikaly zejména legendy oslavující knížete Václava, sv. Ludmilu nebo např. sv. Vojtěcha či Prokopa.
Nejslavnější legendou je tzv. Kristiánova legenda, která pojednává o životě sv. Ludmily a sv. Václava, a která se staví na obranu staroslověnské literatury.
Hranici náboženské literatury nejvíce překračovali autoři historických zápisků (letopisů) a kronik. Nejcennějším dílem tohoto druhu je latinsky psaná Kronika česká (Chronica Bohemorum), kterou napsal děkan svatovítské kapituly Kosmas. Kronika česká je většinou nazývána právě podle svého autora Kosmovou kronikou. Je prvotním zdrojem našich znalostí o nejstarších pověstech. Autor čerpá ze 3 okruhů:
- z bájného vyprávění starců (od nejstarších dějin do r. 1038 – úplně opomíjí staroslověnskou tradici),
- z hodnověrných zpráv svědků (vláda Přemyslovců, do r. 1092),
- z toho, co sám zažil (autorova současnost).
Kosmas se snaží zachytit naši historii od nejstarších dob – od příchodu praotce Čecha na naše území, až do své současnosti (1125-Kosmova smrt). Hlavně první dvě části se však nesnaží o zaznamenání přesných historiografických údajů, přestože to sám autor v textu tvrdí. Často sklouzává k vyprávění zábavných historek, jehož cílem je zaujmout čtenáře. Jde o prozaickou kroniku, do níž jsou ojediněle vkládány verše, k oživení slouží rovněž dialogy a citáty z klasických římských autorů.
Kosmova kronika končí v r. 1125, kdy autor umírá. Na jeho dílo se snažilo navázat několik pokračovatelů – např. kanovník vyšehradský, Kanovník Vincentius, opat Jarloch…, ale žádný z nich už neměl takový úspěch.
Vznik česky psané literatury
V období 10. a 11. stol. však staroslověnština začíná ztrácet význam, posiluje se moc latiny. Literární tvorba užívající staroslověnštinu končí v českých zemích na hranici 11. a 12. století. Staroslověnská tradice však zcela nevymizela a zřejmě ovlivnila v té době vznikající písemnictví v českém jazyce. Dosvědčují to Svatořehořeské a Vídeňské glosy (poznámky překládající nebo vykládající slovo v originálním spisu. Byly vepsány do latinských rukopisů latinkou kolem r. 1100.
První česká věta je zapsána v zakládací listině litoměřické kapituly tzv. primitivním pravopisem a pochází z pol. 11. stol. (Pavel dal jest v Ploškovicích zem´u, Vlach dal jest v Dolas zem´u bogu i svatému Ščepánu se dvěma dušnikoma Bogučeja a Sedlatu).
V počeštěné podobě se dochovala původně staroslověnská píseň začínající slovy Hospodine, pomiluj ny…(vznikla pravděpodobně na začátku 11. stol., bývala zpívána při slavnostních příležitostech a často také hrála úlohu dnešní hymny. Podobnou úlohu měla i o něco mladší – už česká píseň Svatý Václave… Obě písně jsou zřejmě nejstaršími skladbami složenými v českém jazyce.
Literární práce, které byly do poloviny 13. stol. psány českým jazykem pro potřeby publika neznalého latiny, nepřesahovaly úzkou oblast náboženského života. Opravdová literární česky psaná tvorba vzniká až v období rozvinutého feudalismu. Podmínky k ekonomickému, politickému i kulturnímu rozvoji se zlepšily už na začátku 13. století za vlády Přemysla Otakara I. Dochází k rozvoji měst (těžba stříbra, pražský groš za Václava II. Kultura se rozvinula zejména v pol. 14. stol, kdy se začal uplatňovat gotický sloh. Neustále přetrvává silný vliv církve na literaturu, ale o slovo se stále více hlásí i česká šlechta.
Rovněž v českém prostředí jsou střediskem vzdělanosti kláštery, kdy se uplatňuje literatura latinská.
Pro část vysoké šlechty vzniká tvorba v německém jazyce, s nástupem Lucemburků k nám proniká i tvorba francouzská. Za vlády Karla IV. (1347-1378) se staly naše země centrem světové říše a tedy i kultury. Praha se stala evropskou metropolí. Pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství (1344) a byla založena pražská univerzita (1348)– velký kulturní i politický dosah, se založením univerzity roste význam českého písemnictví. Praha byla obohacena o mnohé stavitelské památky, začal se stavět chrám sv. Víta, bylo založeno Nové Město. Je postaven hrad Karlštejn – pevnost na ochranu korunovačních klenotů.
Nejstarší dochované české skladby patří do oblasti duchovní lyriky. Z druhé poloviny 13. stol. se dochovala Ostrovská píseň (Začíná slovy Slovo do světa stvořenie). Kolem roku 1300 vzniká tzv. Kunhutina modlitba (byla zapsána v brevíři Kunhuty – abatyše Svatojiřského kláštera, dcery Přemysla Otakara II.).
Duchovní epika je zastoupena především legendami, z nichž se zachovaly pouze zlomky. Nejcennější je apokryf o Jidášovi.
Vzniká rovněž lidová píseň (lidová slovesnost)– většinou milostná (např. Byla ti sem v sádku, Kudy sem já chodila, Jměj se dobřě, srdéčko).
Nejvýraznější středověkou milostnou lyrickou skladbou je Závišova píseň (psal ji pravděpodobně student), výjimečná např. výraznou symbolikou (orel, oči spálené sluncem, řev lva, zpěv labutě)
Vzniká i žákovská poezie – např. Píseň veselé chudiny. Nejznámější skladbou je satirická skladba Podkoní a žák (student na univerzitě). Je to výstup ve staročeské krčmě, veršovaná hádka, kde se dva chudáci hádají o přednost svého stavu; oba se snaží upozorňovat na výhody svého stavu. Z jejich projevu je však zřejmé, že oba jsou stejní chudáci.
Hlavním dílem světské (necírkevní) epiky je rozsáhlá výpravná báseň Alexandreida (vznik kol. r. 1310, skladba měla původně cca 9000 veršů, z nichž se dochovala asi třetina). Hlavním hrdinou je starověký král Alexandr Veliký (356-323 př. n. l.), který je zde zobrazen jako ideál feudálního křesťanského panovníka – ochránce vdov a sirotků. České zpracování se opírá o latinskou a německou předlohu. Autor nebyl znám, ale patrně se jednalo o vysoce postaveného šlechtice (vynikající znalost terminologie rytířských turnajů, opovrhování sedlákem).
Kolem roku 1314 vznikla tzv. Dalimilova kronika. Jedná se o první česky psanou kroniku, která líčí české dějiny od nejstarších dob až po korunovaci Jana Lucemburského (1310). Autor není znám, Dalimilovo jméno bylo ke kronice připojeno mylně, ale protože se název vžil, název nebyl upraven. Kronika je psána z pozice nižší šlechty, autor je vlastenec. Uznává jako správný sňatek knížete Oldřicha se selkou Boženou (Češka – i když chudá mu bude děti vychovávat česky, zatímco bohatá Němka by je vychovala německy. Pro svou lidovost byla kronika velmi oblíbena.
Za vlády Karla IV. (1347-1378) se staly naše země centrem světové říše a tedy i kultury. Praha se stala evropskou metropolí. Pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství (1344) a byla založena pražská univerzita (1348)– velký kulturní i politický dosah, se založením univerzity roste význam českého písemnictví. Praha byla obohacena o mnohé stavitelské památky, začal se stavět chrám sv. Víta, bylo založeno Nové Město. Je postaven hrad Karlštejn – pevnost na ochranu korunovačních klenotů.
Vita Caroli – Život Karlův – latinsky psaný životopis, autorem je Karel IV. a lidé z jeho okolí.
Život sv. Kateřiny – tato světice byla oblíbena hlavně ve 14. století oblíbená u vyšších vrstev a vzdělanců, spjatých s univerzitou, i u císaře Karla. Byla patronkou artistické fakulty pražské univerzity. Kateřina (její totožnost není prokázána) je mladá, krásná, vzdělaná a hrdá žena, která si vybírá manžela. Zdá se jí však, že jí není žádný hoden. Jednou ve snu se jí zjeví Kristus. Kateřina se začne zabývat křesťanství a svou duši zaslíbí Kristu. Když odmítne bohaté nápadníky a svou vírou je zahanbí, k víře přivede ji 50 mudrců, kteří ji mají „napravit hlavu“, pro stálost ve víře je umučena. Tato veršovaná legenda je plná symboliky (barvy při bičování Kateřiny) exotických motivů (dvůr císaře Maxencia). Autor patřil zřejmě k příslušníkům královského dvora.
Legenda o sv. Prokopu – skladba je psána na způsob kroniky, líčí život Prokopa od jeho narození až do smrti, je zdůrazněno jeho opatské působení v Sázavském klášteře. Vyprávění vrcholí posmrtným zázrakem – Prokop se po smrti zjeví a vyhání z kláštera německé mnichy ranami opatskou berlí.
Zvláštní postavení mělo drama. Středověkým dramatům se říkalo OFFICIA – hráli je mniši v klášterech a kostelech (šlo o dramatizaci evangelií). Tyto hry se pak přesunuly před kostely – na tržnice, kde už je hráli obyčejní lidé – herci. Nejčastějším námětem byly hry Tří Marií – tři dívky, které přišly ke Kristovu hrobu, aby jeho tělo pomazaly vonnými mastmi. Anděl jim zvěstuje, že hrob je prázdný.
Objevil se v něm poprvé zájem o každodenní život a o jeho pravdivé zobrazení. Dokladem je zlomek velikonoční hry, tradičně zvaný podle hlavní postavy Mastičkář (40. léta 14. stol.). Jde zřejmě o scénu z dvojjazyčné velikonoční hry. V textu se líčí najímání sluhů mastičkářům, vychvalování mastí na trhu, aby se vzbudila koupěchtivost, předvádí mastičkář dokonce zázrak – vzkřísí z mrtvých Abrahamova syna Izáka tím, že mu nalije na zadek kvasnice. Zde vrcholí komika celé scény. Poprvé tu zaznívá hovorový jazyk, mluví příslušníci neprivilegovaných stavů.
Ve druhé pol. 14. stol se také objevují první satiry (Jde o skladby útočící proti dobovým nešvarům, proti špatným vlastnostem nebo chování určitých stavů či lidí. Cílem satiry je vzbudit výsměch). Nejvýznamnější památkou tohoto žánru je tzv. Hradecký rukopis, který kritizuje církevní i světské nedostatky soudobé společnosti. Obsahuje např. Sedm satir o řemeslnících a konšelích (vyčítá jim přestupky hospodářského rázu a hrozí peklem; nebo Desatero kázanie božie (veršované kázání útočící na hříšníky proti božím přikázáním, hlavně proti okrádání a šizení všeho druhu. Staví se na stranu chudých.). V rukopisu je dochována se satirami i Bajka o lišce a džbánu (Liška se chtěla pomstít džbánu, přivázala si ho k ocasu, aby ho utopila. Džbán se však naplnil vodou a svou tíhou stáhl lišku pod vodu.
