Tři legendy o krucifixu – rozbor díla k maturitě (2)

 

Kniha: Tři legendy o krucifixu

Autor: Julius Zeyer

Přidal(a): Tihonová Tereza

 

 

 

 

HISTORICKÝ ÚVOD

Tato doba začíná koncem 50. let a končí letech 90. Jan Neruda ji označil jako dobu zaživa pohřbených.Je odvolán Bachův absolutismus a roku 1860 vydává František Josef I. říjnový diplom, ve kterém se absolutismu vzdal.

V kultuře dochází k rozkvětu. V politice vedle sebe stojí dvě strany – STAROČEŠI, konzervativní a MLADOČEŠI, liberální. Rozvíjí se i publicistika, začínají vycházet noviny a časopisy (Národní listy, Lumír, Osvěta). Vznikají i nové spolky (Hlahol, Sokol..). Roku 1868 je položen základní kámen Národního divadla, které bylo v 80. letech otevřeno.

V literatuře dochází k proměně postavení autora. Spisovatel=povolání, autor se aktivně účastní politického života, všímá si více sociálních rozdílů, nedostatků ve společnosti, tvorba na pomezí realismu a romantismu, funkce estetická, zábavná.

Vznikají tři literární skupiny: májovci, ruchovci, lumírovci.

 

MÁJOVCI–almanach Máj.

  • kosmopolitismus
  • odmítají představu národního umění
  • tvorba na pomezí realismu a romantismu
  • současná témata
  •  kratší literární žánry (povídka)
  • význam novin
  • snaha se přiblížit lidové tvorbě

 

RUCHOVCI -almanach Ruch, tiskovým orgánem Osvěta.

  • označování jako škola národní
  • návrat se ke slovanské myšlence
  • návrat do minulosti, historie
  • snaha osvobodit českou literaturu od cizích vlivů
  • zájem o venkov (sedlák = symbol mravní dokonalosti)

 

LUMÍROVCI – časopis Lumír.

  • světovost díla
  • navazují na májovce
  • překladatelská činnost
  • novoromantismus
  • obracejí se do současnosti i do minulosti
  • parnasismus (důležitější je forma než její obsah)
  •  umění pro umění

 

Julius Zeyer

(26. duben 1841 Praha  29. ledna 1901 Praha 

Byl to český prozaik, dramatik a epický básník. Jeho rodným jazykem byla němčina. Studoval německou reálku a poté techniku v Praze. Studia nedokončil, rozhodl se pro soukromé studium jazyků a literatury. V jeho tvorbě ho ovlivnila česká chůva, kterou považoval za ideální lidovou ženu a která mu vyprávěla staré příběhy. Bývá většinou řazen k lumírovcům a je rovněž označován za jednoho z nejvýraznějších českých novoromantiků. Náměty čerpal nejčastěji z dávné historie, mytologie, bájí a pověstí (českých, ruských, francouzských).  Jeho poezie je převážně epická a má často nostalgický ráz. Ve svém literárním díle si vysnil vlastní svět, který měl s realitou jen málo společného. Tento fiktivní svět byl i se svými hodnotami a pravidly pravým opakem tehdejšího provinciálního českého maloměšťáctví, se kterým přicházel Zeyer denně do styku a které tolik nenáviděl.   V  jeho díle se také často objevuje motiv silného, citového přátelství mezi muži  a až eroticky laděné popisy krásy mladých mužů. Na základě těchto faktů a pečlivého rozboru jeho díla došla řada literárních vědců a historiků k závěru, že Julius Zeyer byl s největší pravděpodobností homosexuál či bisexuál.  Této teorii nasvědčuje i Zeyerova osobní korespondence, v níž se opakovaně zmiňuje o jakémsi svém velkém a strašném tajemství, o svých pocitech osamělosti, smutku a vyděděnosti ze společnosti. Pravdou je také to, že se nikdy neoženil a není ani známo, že by měl vážný partnerský vztah se ženou. Zeyer cestoval po celé Evropě. V Rusku působil jako vychovatel ve šlechtických rodinách.

 

Jan Maria Plojhar

Román s četnými autobiografickými prvky, bývá považován za autorovo vrcholové   dílo. Hlavním hrdinou díla je stejnojmenný mladík pocházející z bohaté pražské měšťanské rodiny. Děj románu začíná v Římě, kde se u Jana Marii Plojhara při účasti na pouliční slavnosti se objeví zdravotní potíže způsobené dřívějším zraněním, je nucen ulehnout a my jako čtenáři tak máme možnost se, prostřednictvím jeho vzpomínek, seznámit s celým jeho dosavadním životem.

Jan Maria Plojhar se rozhodl se být vojákem a dal se do armády. Jeho sestra Rosa Marie se zatím vdala za Leopolda. Tento podnikavec se po smrti Plojharovy matky ujal rodinného majetku, Leopold různými investicemi  postupně přišel o majetek Plojharů a tím také i o peníze, ze kterých byl Jan Maria celý život živ.Jan Maria se zatím jako námořník v armádě plavil po Středozemním moři, kde na Korfu prožil vášnivé milostné vzplanutí k velmi krásné paní Dragopulos. Nakonec jej vymění za jiného milence. Aby se vyléčil ze zklamání, vrátí se do Prahy. V jednom sporu mezi důstojníky hájí urážku českého národa proti německému důstojníku se zbraní v ruce a je vážně zraněn na prsou. Léčí se a po vyléčení odchází z armády a snaží se prosadit jako spisovatel, ale neúspěšně. Na doporučení lékaře se stěhuje do Itálie.

Po krátkém pobytu v Římě, kde jsme jej zastihli na začátku příběhu, se stěhuje do San Catalda na statek ke Caterině. Tam teprve poznává pravou, hlubokou duševní lásku. Jejich vzájemný vztah projde těžkou zkouškou a to setkáním obou s paní Dragopulos při vyjížďce na koních. Tato žena jej ponižuje a Caterinu urazí. Při návratu z vyjížďky se každý z nich vrací sám a Jan Maria spadne z koně. Toto neštěstí zhorší nemoc Jana Marii a on pochopí, že umírá. Caterina se s ním na poslední chvíli nechá oddat. Krátce na to umírá Jan Maria na svou nemoc a Caterina po požití jedu v jeho objetí.

 

OBSAH

Inultus (legenda pražská)

Děj se odehrává po bitvě na Bílé hoře: ,,Bylo asi dvacet let po bitvě na Bílé hoře.“ [1] (ZNAK LUMÍROVCŮ-navrací se do historie)Na ulicích se nachází spousta žebráků, mezi nimi i hlavní postava tohoto díla, Inultus. Ten se jednou potká se sochařkou Flavii, která právě hledá předlohu pro její novou sochu, ukřižovaného Ježíše Krista. V Inultovi vidí člověka, který má ve tváři právě tu bolest a utrpení, jako Ježíš Kristus a tak si ho požádá, jestli by se nestal jejím modelem. Inultus souhlasí a začne pravidelně docházet do jejího ateliéru. Zde se nechává na dlouhé hodiny přivazovat ke kříži, snáší neskutečnou bolest a Flavia tím pádem dostává přesně ten výraz umučení, po kterém toužila. Avšak po nějakém čase, mu vnukne do hlavy myšlenka, že stejně jako Kristus i on se pro něco obětuje. Myslí si, že to vše dělá pro spásu českého národa: ,,On, Čech, který viděl zrazenou vlast svou udupanou, zavlečenou v kal krvavý a hnusný, v tom pekle neměl život pro něho nikdy čaru ani úsměvu, a smrt, která měla býti vykoupením nejen jemu, ale snad i celé jeho zemi, všemu jeho lidu, ta zdála se mu tím nejkrásnějším, nejvznešenějším,co člověka v tomto údolí slz a trudu potkat může. “[2] (ZNAK J. ZEYERA- vlastenectví- zklamání). Tato paralela s Kristem mu přináší uspokojení a jeho utrpení je najednou pryč, vystřídáno spokojeným výrazem. To Flavii přivádí k šílenství a Inulta v zuřivosti zabije:,,Cítila pravou lávu v žilách svých téci, v uších jí to hučelo jako zvony a tepny ve skráních jí bušily jako kladiva. Krvežíznivé šílenství, rovnající se divoké rozkoši, se jí zmocňovalo, mířila mu dýkou ve vzduchu na srdce(..) Couvla krok a pozvedla dýku, vrazila mu ji do prsou.“[3] Podle jeho mrtvoly dokončí své dílo a dosáhne velkého úspěchu. Tělo mrtvého Inulta hodí se služebnictvem do sklepa. Potom se ale dostaví výčitky svědomí a Flavia se zabije. Služebná potom řekne vše, co se stalo. Koná se Inultův pohřeb, kam přijdou davy lidí. Chudí, poctiví a věřící lidé vidí v čele průvodu kráčet Krista a Davida:  ,,..pro nešťastné a opovržené, pro smutné a potlačené, pro chudé a prosté byl Kristus přišel založiti své království, které nemá nic společného s tím, co sluje mocí a vládou toho světa. O těch, kteří prvními mezi lidmi slujou, neví Bůh, těm však, kteří platí za poslední, zjevuje Spasitel někdy pro útěchu sladkou, umučenou, slunně jasnou svoji tvář.“[4](ZNAK J. ZEYERA- víra v Boha).

 

El Cristo de la Luz (legenda toledská)

Děj této povídky nás zavádí do města Toleda, kde mezi sebou žijí křesťané a židi.  Abisaín, mladý žid, věří v Boha ale je proti Ježíší Kristu a tím pádem i proti křesťanům. Je zamilovaný do Rispy, dcery židovského přítele Meribála: ,,Rispa, Meribálova dcera, spanilá jako bílá růže, měla oči temné, lunné záře, vlasy její však byly jako rozpuštěné zlato Uprostřed těch temnokštících děv zdála se jako politá sluncem.“[5](ZNAK J. ZEYERA- andělská žena). Ten je však ochoten ji provdat pouze tomu, kdo je schopen proti křesťanům skutečně bojovat a doopravdy je nenávidět. Abisaín si všimne, že křesťané líbají nohu sochy ukřižovaného Krista. Rozhodne se ji pomazat jedem, aby všechny otrávil. Oznámí to Meribálovi, ale jejich rozhovor vyslechne i Rispa. Když Abisaín uskuteční svůj plán, ukryje se v koutě kostela a čeká. Přichází zástup lidí. První žena přichází ke Kristovi, chce ho políbit, ale najednou se stane zázrak a jeho noha se vysune do takové výše, že na ni nikdo nedosáhne. Ona žena, byla Rispa, která chtěla zabránit tomu neštěstí. V kostele všem řekne pravdu. Nejdříve neví, zda jí mohou věřit, když je to židovka, ale pak ji vezme pod ochranu jedna abatyše.  Abasaín je na dně. K tomu všemu se mu jednou v noci zdá sen, ve kterém se mu zjeví Ježíš Kristus a snaží se ho dostat na svou stranu: ,,Hlas tajeplný šeptal:,,Pojď v náruč mou a zahalím tě pláštěm lásky své! Slitování moje jest hlubší než tůň moj, než bezdno neobsáhlých nebes! Jsem tichý jako holubice, však van mého hlasu, hlas mé lásky překoná hukot větrů a vřavu bouří!“ Rty Kristovy byly už na rtech hrůzou zkamenělého Abasaína.“[6] (ZNAK J. ZEYERA- do textu jsou vloženy sny, halucinace). To ho ještě více rozzlobí a vypraví se do kostela, kde sochu Ježíše probodne. Pak sochu zabalí a odnese do svého domu. Ráno jej vzbudí křik rozběsněného davu. Krvavá stopa, kterou za sebou probodnutý Ježíš zanechával, dovedla lidi až k jeho domu. Ti se do něj pustí. Abasaínovi se opět zjeví Ježíš Kristus, tentokrát Abasaín jeho učení přijímá a potom, místo bolesti ze smrti, pociťuje pouze nevýslovné blaho.

 

Samko Pták (legenda slovenská)

Hlavní postavou je stejnojmenný mladí. Na začátku díla se vrací do svého domku, na samotě ve slovenských horách, ale toto obydlí už dávno patří někomu jinému. Samko ztratil oba rodiče, vyrůstal pouze se svojí babičkou, ale jednou přišli vojáci a zabili i ji a Samka odvlekli a musel spolu se spoustou ostatních lidí otročit a stavět hrad pro nějakého pána.  Samko tu velice trpí. Jelikož vyrůstal pouze se svojí prabábou, mluvil více se zvířaty než s lidmi (hlavně s ptáky, odtud přezdívka Pták)a to se odrazilo v jeho řeči a v něm celkově. Setkává se s neustálým ponižováním a šikanou. Ale Samko to vydržel. Potom, když byl hrad konečně postavěn, všichni dělníci byli rozehnáni. Samko se tedy chtěl vrátit do svého domu, ale našel tam jiné majitele. Zjistil, že nemá kam jít a tak se jen toulá. Jednou dojde do jedné vesnice, tam se přimíchá do zástupu lidí, po kterých potom přejde několik koní. Samko se probouzí až zraněný v kostele.  Tam se mu zjevuje Kristus a všechny raněné zbaví jejich utrpení. Tak se Samkovi vrátí všechna vnitřní síla a vydává se na další cestu. Myslí si, že najde ráj. Jednou konečně dojde k jakémusi klášteru. Mniši se ho tu ujmou, starají se o něj a on má pocit, že našel svůj ráj. Všichni jej však mají za blázna. Samkou jednou v kobce objeví starý krucifix. Krucifix je ve špatném stavu, a tak se o něj Samko začne starat. Nosí mu jídlo, pití, dokonce si s ním povídá a tráví tu všechen volný čas: ,,Tu schýlil dřevěný Kristus svou utýranou tvář, prosvětlenou náhle nevýslovným krásným úsměvem, rty jeho dotekly se pokrmu a Pán pojedl.“[7](ZNAK NOVOROMANTISMU-fantasy, nadpřirozeno.) Mniši jednou slyší jeho rozmluvu s krucifixem.Chtějí vejít dovnitř a smát se mu. Ale uvidí něco velkolepého. Kristus doopravdy se Samkem rozmlouvá!  Kristus mu slibuje, že ho vezme se sebou do opravdového ráje a teď se pro změnu bude starat on o něj, a to navždy. Mniši si uvědomí, že takový prostý člověk, jako Samko, stojí vlastně vysoko nad nimi a splní mu aspoň jeho poslední přání, pohřbí jej pod křižovatkou, aby prý po něm mohli lidé šlapat i po jeho smrt, stejně jako tomu bylo po celý jeho život.

 

JAZYKOVÁ ANALÝZA

Literární druh: EPIKA (má to děj)

Literární žánr: POVÍDKA (kratší útvar s jednoduchou zápletkou, pointou, postavy se v průběhu díla nevyvíjejí, děj je rychlý) s prvky LEGENDY- jsou tu obsaženy náboženské motivy, mučednická smrt, zázraky

Vyprávěcí forma: er-forma

STYL AUTORA

Autor používá spisovný jazyk, spisovná slova, ale je tu i pár slov zastaralých, popřípadě knižních. Věty jsou především oznamovací, dlouhé souvětí míchá s větami krátkými. Nachází se tu i několik vět rozkazovacích, zvolacích. Najdeme tu také věty tázací, někdy ve formě řečnických otázek, kterých je tu taky nemálo. Slovesa mají často zakončení -ti.

Využit je tu často inverzní pořádek slov. Z tropů a figur se tu nachází výše zmiňované řečnické otázky, dále velký počet metafor. Najdeme tu i hyperbolu a epizeuxis. Autor použil i několik přirovnání.

ZVLÁŠTNOSTI

Autor nepoužívá jména česká, ale jména cizí: ,,Meribál a Abisaín vedli Rispu..“[8] Je tu využita personifikace: ,,..vlasy se ježily“[9] Občas se tu vyskytuje i nějaká apostrofa: ,, Kriste, na tebe jsem myslila..[10] Nachází se tu hodně přívlastků, kromě normálního epitetonu constans, tu najdeme i orans: ,,tichý květ“ [11]

 

CHARAKTERISTIKA

Pro charakteristiku jsem si zvolila postavu dony Flavie.

Flavia Santini byla mladá žena: ,,..žena ztepilá a mladá.“[12] Byla velmi pohledná, její krása byla přímo nevídaná: ,,Byla krásná, tak krásná jako nikdo, jejž byl posud na světe viděl.“[13] Chodila pěkně, slušně oblékána, jelikož byla bohatá, mohla si to dovolit. Měla tmavě hnědé vlasy, hluboké, čokoládové oči a celkově úžasné rysy: ,,Měla temně žlutý hedvábný šat na sobě, pouze kolem krku a rukou stříbrem zdobený. Kaštanové její vlasy, měkké a bohaté, skládaly se krásně nad pyšným čelem, oči její, hnědé a velké, byly ku podivu krásné, ale pohled její byl chladný.“[14]

Po vzoru Properzie de Rossi se stala sochařkou: ,,Stala jsem se sochařkou jako Properzie.“[15] Sršelo z ní sebevědomí a také značná cílevědomost: ,,Mnozí z nejpřednějších lidí toho města pokládali by si za  čest pozvání do mého domu, které vy tak urážlivě odmítáte.“ [16]

Pro dosažení svého cíle byla schopna udělat cokoli, na konci díla dokonce spáchala vraždu, zabila Inulta: ,,Couvla krok a pozvedla dýku, vrazila mu ji do prsou. “[17] Na začátku jí byly přisuzovány motivy chladu, mramoru:,,..byla stále mramorně klidná, hrdá, chladná..“[18]  Potom, se zamilovala do Inulta a tyto motivy zmizely: ,,..já lásku zavraždila![19] Z toho, že však svou lásku zabila, se jí dostavily obrovské výčitky svědomí a osud této velkolepé sochařky skončil sebevraždou: ,,..na nejsilnější skobě visela dona Flavia uškrcena svým pásem.“[20] Stala se ale slavnou přesně tak, jak po tom toužila: ,,Sláva dony Flavie šířila se Prahou“[21]

 

BIBLIOGRAFICKÉ CITACE

  • POLÁŠKOVÁ, T. Literatura pro 2. ročník středních škol. Brno: Didaktis 2009. Str. 60-61
  • Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce. Praha: Slunovrat 1987.

 

POUŽITÁ LITERATURA

  • Julius Zeyer [online]. Cit [13.4.2012]. Dostupné z URL:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Julius_Zeyer

 

  • Jan Maria Plojhar [online]. Cit [15.4.2012]. Dostupné u URL:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Maria_Plojhar

 


[1] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce. Praha: Slunovrat 1987. Inultus, str. 213

[2] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce. Praha: Slunovrat 1987. Inultus, str. 225

[3] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce. Praha: Slunovrat 1987. Inultus, str. 227

[4] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce. Praha: Slunovrat 1987. Inultus, str. 231

[5] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce. Praha: Slunovrat 1987. El Cristo de la Luz, str. 234

 

[6] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce. Praha: Slunovrat 1987. El Cristo de la Luz, str. 249

[7] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce. Praha: Slunovrat 1987. Samko Pták, str. 273

[8] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce. Praha: Slunovrat 1987.El Cristo de la Luz , str. 237

[9] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce. Praha: Slunovrat 1987.El Cristo de la Luz , str. 242

[10] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce. Praha: Slunovrat 1987.El Cristo de la Luz , str. 242

[11] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce. Praha: Slunovrat 1987.El Cristo de la Luz , str. 255

[12] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce. Praha: Slunovrat 1987.Inultus, str. 215

[13] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce.  Praha: Slunovrat 1987.Inultus, str. 215

[14] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce.  Praha: Slunovrat 1987.Inultus, str. 217

[15] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce. Praha: Slunovrat 1987.Inultus, str. 216

[16] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce. Praha: Slunovrat 1987.Inultus, str. 215

[17] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce. Praha: Slunovrat 1987. Inultus, str. 227

[18] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce. Praha: Slunovrat 1987.Inultus, str. 216

[19] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce. Praha: Slunovrat 1987.Inultus, str. 230

[20] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce. Praha: Slunovrat 1987.Inultus, str. 230

[21] Zeyer, J. Tři legendy o krucifixu s jiné báje o lásce. Praha: Slunovrat 1987.Inultus, str. 229





Další podobné materiály na webu: