Báseň: Země mluví
Autor: Viktor Dyk
Přidal(a): TerkaCZ
Rozbor díla: Země mluví
Základní charakteristika
- Literární forma: poezie
- Literární druh: lyrická báseň
- Rok vydání: 1917 (v časopise Lumír)
- Zařazení: sbírka Okno (1921)
- Lyrický subjekt: personifikovaná země, promlouvající k člověku (národu, synovi)
- Funkce díla: výzva k odpovědnosti za zemi i budoucnost národa
Téma
- Vztah člověka k rodné zemi a jeho povinnost ochraňovat ji.
- Varování před odcizením, zradou a lhostejností k vlastním kořenům.
- Výzva k odhodlání, statečnosti a neústupnosti v boji za národní identitu.
- Nezničitelnost země, trvání života a tradice navzdory bolesti.
Hlavní myšlenka
- Báseň silně apeluje na věrnost vlasti (zemi-matce). Země varuje člověka, že bez ohledu na jeho věrnost přežije, zatímco člověk bez ní zaniká fyzicky i morálně.
- Klíčová je výzva ke statečnosti, boji za vlastní půdu a varování před ztrátou identity a následným prokletím budoucích generací.
Námět
- Námětem je dialog země jako přísné, ale pečující matky se „synem“ – lidem. Země připomíná svůj těžký úděl i péči, vysvětluje obtížné podmínky života a apeluje na synovu odpovědnost, uznání a ochranu.
- Dykovy vlastní zkušenosti patriotismu a politického boje za český národ jsou předlohou, kterou přetransformoval do dialogické poetické formy. (Dodatečně je třeba poznamenat, že Země mluví byla i základním textem pro kantátu Jana Hanuše z období druhé světové války, která svým hudebním zpracováním zdůraznila tvrdošíjnou neústupnost v boji za vlast).
Motivy
- • Matka Země vs. syn (člověk, národ) jako obraz vztahu
- Tíha a břímě (symbol práce, identity, tradice)
- Stín, rána, bolest – přenášené trauma
- Hrozba zničení, žehnání a kletba pokolení
- Smrt jako návrat k matce-zemi
Kompozice a struktura
- Báseň má volný verš, je členěna do několika delších strof.
- Kompozice je postavena na dialogu země s člověkem – promluva, výčitky, prosby, varování
- Postupná gradace výrazů naléhavosti a výstrahy až k závěrečnému apelu
Opakování klíčových slov a obrazů posiluje emotivní dopad
Lyrický subjekt
- Lyrický subjekt je zde personifikovaná Země, která promlouvá jako matka dítěti – člověku, národu či čtenáři
- Hlas je pevný, místy laskavý, ale i tvrdý a důrazný
- Syn – typizovaný, představuje každého člověka, národ, další generace
- Báseň oslovuje čtenáře přímo, vtahuje do univerzálního vztahu ke kořenům a odpovědnosti. Apeluje na odpovědnost, nevzdávání se, odvahu a věrnost
Jazyk a styl
- Výrazná personifikace (země jako matka hovořící k synovi) a metafory tvoří pevný základ lyrického obrazu
- Emotivní, sugestivní jazyk, silné citové napětí
- Opakování, anafory, apostrofy a paralelismy („Haj si mne. Braň si mne.“), gradace, symbolika
- Alegorie (čočka – odkaz na biblický příběh Ezaua, statky – oběť materiálních hodnot vyšším principům)
- Strohé, úderné i veršované pasáže
- Mnohost forem – výzva, prosba, klidné konstatování až k tragičnosti
- Rytmus je volný, text má patetický a zároveň naléhavý tón
Charakteristika postav
- Matka (země): tvrdá, přísná, vytrvalá, žije i navzdory zradě
- Syn (člověk, národ): odpovědný, ale často slabý, vzdorující nebo odcizený
- Pokolení/potomci: symbol následků činů předků (budoucích generací ovlivněných rozhodnutími současníků)
Časoprostor
- Čas: nadčasový, univerzální poselství
- Prostor: archetypální krajina domova a vlasti, pole, statek, dům – všude, kde člověk žije
Obsah básně
Matka-země líčí svůj drsný úděl i potíže, které staví před člověka, a připomíná, že i ve zlém dávala domov a obživu. Vyslovuje výčitku nad synovou lhostejností, varuje před zradou národní identity („neprodej úděl za čočovici“). Země varuje, že sama přežije, ale syn a jeho pokolení budou ztraceni, pokud zapomenou na své kořeny. Závěr je patetická výzva k ochraně země – je to úkol každého, nejen cit, ale osudové rozhodnutí, které určuje život a smrt jednotlivce i národa.
Analýza textu
Vybrané dvě po sobě jdoucí sloky z básně „Země mluví“ (přesné znění):
Tvrdá matka byla jsem tobě.
Těžce chléb jísti dala.
Nehýčkala jsem robě,
muže jsem zraňovala.
Když prohlédly poprvé tvé oči vyjevené,
smutný se obzor před tebou šířil.
Mluvila jsem o ráně zasazené,
které čas neusmířil.
Tropy a figury:
- Personifikace: již samotný název a celá struktura – země mluví v jádru jako matka
- Metafora: „rána zasazená, kterou čas neusmířil“ – dlouhotrvající bolest (válek, utrpení)
- Symbol: „chléb“, „robě“ (dítě) – symbolika základních hodnot života
- Anafora: opakování sloves „haj si mne, braň si mne“, „opustíš-li mne…“ v dalších částech této básně
- Apostrofa: země oslovuje přímo člověka, ale i čtenáře-budoucího ochránce
- Paralelismus: stylová i významová podobnost mezi matkou a synem („matka tvrdá byla jsem, ty tvrdý syn“)
- Aliterace: opakování znělých souhlásek pro rytmický efekt
- Antiteze: opozice mezi tvrdostí matky a syna; mezi životem a smrtí („nezahynu – zahyneš“)
- Ironie: matka nabízí, že přežije – ale za cenu „trapného úžasu“ nad synovou zradou
- Biblická aluze: „neprodej úděl za čočovici“ (odkaz k Ezau, který vyměnil prvorozenství za mísu čočky, symbol zrady vyšších hodnot za materiální užitek)
- Gradace: postupné stupňování apelu a výstrah („kolikrát pěst bude potomek zatínat, a syn tvůj kolikrát bude tě proklínat?“)
Vlastní zhodnocení
Báseň Země mluví patří mezi nejpůsobivější národní a vlastenecké básně české literatury. Viktor Dyk v ní mistrovsky zpracovává napětí mezi povinností k vlasti a lidskou slabostí, vystupňuje apel k osobní statečnosti a odpovědnosti. Personifikace země jako matky činí výpověď emocionálně silnou a univerzálně srozumitelnou i dnes. Dykovo varování před „prodejem údělu“ i výrazná symbolika dělají z básně trvalé svědectví o významu kořenů a identity každého člověka i národa.
Celý text básně
Tvrdá matka byla jsem tobě.
Těžce chléb jísti dala.
Nehýčkala jsem robě,
muže jsem zraňovala.
Když prohlédly poprvé tvé oči vyjevené,
smutný se obzor před tebou šířil.
Mluvila jsem o ráně zasazené,
které čas neusmířil.Na nás oba padal těžký stín,
matka tvrdá byla jsem, ty tvrdý syn.
Nepozdvihl jsi pro mne rámě.
S láskou jsi nepomyslil na mě.
Když vítr zahučel, zapraštěl mráz,
neslyšel jsi můj hlas.
A já přec mluvila, vidouc tvou psotu,
bídu, jež věčně tě štve.
A z úst mých zamlklých zaznělo tu:
Vezmi si své.Těžké břímě nosím.
Přichází radost, nebo děs?
Slyšíš mne dnes?
Matka, syna prosím.
Haj si mne. Braň si mne. Neoslyš matky.
Haj si mne. Braň si mne. Ať shoří statky,
pole ať udupou, zničí.
Zítra zas símě vzklíčí.
Chystala jsem ti úděl, děcko.
Úděl jsem tobě chystala.
Chraň si mne. Haj si mne. V moci tvé všecko:
aby ztroskotala loď, anebo přistala.Neoslyš slova varující:
Neprodej úděl za čočovici.
Třeba mne opustíš,
nezahynu.
Ale víš,
kolik sem přijde stínů?
Kolikrát pěst bude potomek zatínat
a syn tvůj kolikrát bude tě proklínat?Nezahynu, věčna jsem,
ale žít budu s trapným úžasem:
kterak jsi zapomněl dědičný na díl?
Kterak jsi váhal a kterak jsi zradil?
Jak možno kletý čin provésti vědomky?
Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky?
Dokavád dýchal jsi, proč ses vzdal?
Čeho ses bál?
Co je to smrt?
Smrt znamená jít ke mně.
Tvá matka země
otvírá náruč: možno bys jí zhrd?
Pojď, poznáš, jak je náruč země měkká
pro toho, který splnil, co čeká.
Prosím tě, matka tvá: Braň si mne, synu!
Jdi, třeba k smrti těžko jdeš.
Opustíš-li mne, nezahynu.
Opustíš-li mne, zahyneš!
