Balada o nenarozeném dítěti – rozbor díla

 

Kniha: Balada o nenarozeném dítěti

Autor: Jiří Wolker

Přidal(a): Denny

 

Jiří Wolker (1900 – 1924)

• Český básník, představitel proletářské poezie, člen Devětsilu.
• Syn bankovního úředníka, studoval gymnázium v rodném Prostějově, pak práva v Praze. Všestranně umělecky nadaný (nejen literárně, ale i výtvarně a hudebně).
• Zemřel na TBC.

 

Další básně

• Mirogoj, Vojáčku na přední stráži – básně s hlubokým protiválečným vyzněním
• Nemocný, Umírající – básně ze sklonku Wolkerova života, básník si uvědomuje blížící se smrt. Smrt chápe jako nedílnou součást života, věří, že neznamená definitivní konec („smrti se nebojím, smrt není zlá, je to jen kus života těžkého, co strašné je, co zlé je, to umírání je ..; snad stanu se stromem, snad děckem, snad hromadou kamení..“) Verše jsou působivým výrazem utrpení tělesného i duševního, zejména pocitu osamělosti.
• Epitaf – nápis na básníkův hrob, který si sám napsal.
• Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít. Dřív než moh srdce k boji vytasit,  zemřel, mlád dvacet čtyři let.

 

Literárně-historický kontext

Proletářská poezie:

• V české literatuře v l. 1920 – 1924, tj. v období od vydání básnické sbírky Josefa Hory Pracující den do smrti Jiřího Wolkera; proletářské umění prosazovalo sdružení Devětsil.
• Proletářské umění zobrazuje svět očima dělníka (proletář = dělník, proletariát = dělnictvo); poukazuje na příkré sociální rozdíly. Odstranění těchto rozdílů a vyřešení všech společenských problémů měla dle dobových představ přinést (socialistická) revoluce, která by nastolila nový, lepší, sociálně spravedlivý řád. Tyto postoje sbližovaly autory proletářského umění s komunistickou stranou (někdy dočasně, někdy trvale).

 

Další představitelé proletářské poezie:

• Josef Hora – sbírky Pracující den, Srdce a vřava světa
• Jindřich Hořejší – Hudba na náměstí, Korálový náhrdelník
• S. K. Neumann – Rudé zpěvy
• (Jiří Wolker – sbírka Těžká hodina)

 

Rozbor: Balada o nenarozeném dítěti

Základní charakteristika:

• Literární druh:
• • epika (děj vyprávěný v časových, prostorových a příčinných souvislostech), lyrika (vyjadřuje city a postoje)
• Literární žánr:
• • poezie (rytmicky organizovaný text, člení se na verše), sociální balada (zobrazuje chudobu; tragický závěr – interrupce)
    • Sociální balada: lyricko-epická báseň pochmurného děje a zpravidla tragického závěru; tragický závěr je způsobem nepříznivými sociálními poměry (stáří, chudoba). První česká sociální balada: Rudolf MAYER – V poledne; sociální balady psali i Jan NERUDA – viz básně Dědova mísa, Před fortnou milosrdných (sb. Knihy veršů) či Petr BEZRUČ – sbírka Slezské písně (Ostrava, Maryčka Magdónova).
• Rok vydání: 1922 v rámci sbírky Těžká hodina; 1930 i samostatně

 

Forma vyprávění:

• er-forma (vyprávění ve 3. osobě)

 

Zařazení do kontextu díla:

• jedna báseň ze sbírky Jiřího Wolkera Těžká hodina

 

Téma:

• těžká sociální situace mladého páru, který čeká dítě

 

Motivy:

• chudoba, láska, smutek, bolest, smrt

 

Postavy:

• dívka, její milý, lékař

 

Umělecké prostředky (viz báseň níže):

• metafora: tam poklady své spočítáme // tam si je věrně // odevzdáme (metafora s jemně erotickým nádechem); láska je žena a muž // láska je chleba a nůž // rozřízl jsem tě, milá má …; té noci se jí na srdci dětská ústa narodila (metafora vyjadřující početí); dětská ústa k srdci promluvila …(dívka si uvědomila, že čeká dítě); měl slova z ledu (mluvil chladně, lhostejně); na prsa bubnoval pohření pochod (vyšetření před interrupcí); jsem rána mrtvýma rukama dítěte zobjímaná; já nejsem žena, já jsem hrob.
• personifikace: voda běží a běží; zelené meze se zrodily (kontrast k nenarozenému dítěti); plakaly čtyři holé stěny (vyjádřen motiv chudoby); pokojík je smutný (vyjadřuje smutek milenců); dveře řeknou: Prosím!
• metonymie: měl ruce karbolu (přenesení pojmenování na základě věcné souvislosti – karbol = dezinfekční prostředek)
• synekdocha: když nohy se domů vracely (= milenci se domů vraceli); těžko bude dát hladovým ústům krajíc ukrojený (dítě bude obtížné uživit; motiv chudoby).

 

Shrnutí:

V baladě vystupuje mladý pár – milují se, ale jsou chudí; čekají spolu dítě, žena se rozhodne pro potrat. Ztráta dítěte na ni těžce doléhá („já nejsem žena, já jsem hrob“), zodpovědnost však přičítá nespravedlivému společenskému řádu („to není hřích,to je jen bída“).

 

Text básně:

Nejdříve se na sebe usmáli,
potom se do sebe zamilovali
u lucerny na nábřeží,
kde voda běží a běží
a lidé stojí, jako by odrazem světel na ní byli.
Nakonec se spolu políbili.

Milenci jsou lidé bohatí,
pokladů mají, že jich nelze vypočítati:
ruce, oči, prsa a ústa.

„Za město, má milá,
vede cestička bílá
a za městem hluboko v obilí
se zelené meze zrodily.
Tam poklady své spočítáme,
tam si je věrně odevzdáme,
aby nám neshořely
nebo neodletěly
jako ptáci
ohniváci.“

Za město šli a večer už byl,
o lásku nadarmo nikdo neprosil;
i mladí se smějí milovat,
i chudí se smějí milovat,
z lásky se člověk narodil,
za město šli a večer už byl.

Zprvu se bránila,
zprvu se bála,
nakonec se ale přece odevzdala.

Proč bych mu tělo své nedala,
tělo své z krve a života,
když jsem mu srdce už dala,
své srdce z krve a života?

Láska je žena a muž
láska je chleba a nůž.
Rozřízl jsem tě, milá má,
z pecnu bílého.

Když nohy domů se vracely,
daleko bylo od dveří k posteli,
když noc hoří, peřiny nehřejí,
té noci na srdci se jí
dětská ústa narodila.
Té noci plakaly čtyři holé stěny,
že těžko, těžko bude dát
hladovým ústům krajíc ukrojený.

Měsíc nad městem svítící
se třikrát naplnil a dvakrát has‘,
když po třetí hasl nad černou ulicí,
dětská ústa k srdci promluvila:
Maminko milá,
já jsem láska,
která by ráda se narodila!

Když to slyšela,
k milému běžela.
Pokojík jeho byl smutný a studený
jak těžká hlava mezi slabými rameny.

Když se to oba dověděli,
na pelest sedli.
Tiší byli, bledí byli,
k lásce a zabití sbírali síly.

„Dnes
naše srdce, milá má,
a ostatních srdcí tisíce
jsou jenom na pultu hospodské sklenice.
Stačí se zpíti zahořklým rtům.
Nalili krev jsme a vypili rum.
Statisíce lidí se milovalo,
žádné dítě se nenarodilo z nich,
– ni naše se nesmí narodit.
To není hřích,
to je jen bída.“

Slunce už nesvítí,
hvězdy už nezáří,
odešli k lékaři
milenci dva.
Tam nevede cesta bílá a měkká,
tam se jde po schodech z kamene
a v čekárně se čeká,
až dveře strašlivě zavřené
se otevrou pohledem žlutým a kosým
a řeknou: Prosím!

Lékař měl ruce z karbolu
a slova z ledu:
„Nemocné ženy léčit nedovedu,
spravuji jenom zlámané věci.“

Blůzičku svlékl,
prsty jí na prsa bubnoval
smuteční pochod.

Ó ženo,
slyšíš ten hlas,
co na prsu hořel ti?
Teď naposled zakřičel ještě.
Teď zhas‘.
On zatím stál
u dveří, na prahu pokoje stál.
Však oči jej zradily a nestály s ním,
křečovitě kráčely za její bolestí,
za její bolestí, za vozem pohřebním,
kola skřípěla, podzimním vítr vál.
Udělal jsem to já?
Já jsem to udělal.

„Podej mi, můj milý, ruku,
až půjdem po schodech dolů.
Už nejsem statečná a budu plakati,
že z bohatství všeho
mně v kapse zbyla jen lahvička eumenolu,
že jsem jen rána,
mrtvýma rukama dítěte zobjímaná.

Já nejsem žena,
já jsem hrob.
Dvě oči na mně stojí, jako dvě svíčky,
co na podzim hoří za dušičky,
a nikdo se nade mnou nemodlí.
I žena chce svět lepší a jinačí
a žena jen pláče, když ruce na to jí nestačí.“

Večer
mnoho milenců smutných je,
že to, co žít mohlo, nežije,
a mnozí ani smutní nejsou,
protože to nedovedou.

Slunce na zemi svítilo
a stromy zůstaly lysé,
lidé se na zemi milují
a láska nenarodí se.

Nenarodí se?