Kniha: Canterburské povídky
Autor: Geoffrey Chaucer
Přidal(a): Bugs Bunny
Dílo Canterburské povídky
- Vvrcholem středověké anglické poezie. Vzorem pro jejích napsáni byl pravděpodobně Boccacciuv Dekameron. Chaucer spojil středověkou žánrovou tradici s rané renesančními prvky.
- Dílo je velmi vlivné, především v anglický mluvcích zemích, kde je považováno za základ anglické Dílo bylo také několikrát zfilmováno.
- Dokládá značný rozhled svého autora, který znal písemnictví a byl překladatel (přeložil z francouzštiny Román o růží). Taky působil jako diplomat a díky tomuto povolaní cestoval,navštívil Florencii a seznámil s díly předních italských umělců (Boccaccio, Dante, Petrarca).
Literární druh: epika
Literární žánr: rámcová novela, používal rozmanité žánry-rytířský román, křesťanská legenda,bajka, pohádka, satira, parodie
Výrazová forma: ich-forma, er- forma
- Autor znal velké množství rétorických forem a stylových rovin. Měl rozmanitou slovní zásobu. Na začátku velice dobře vykresluje jednotlivé postavy, využitá rámcový postup.
- Většina povídek je z antiky a ze středověku. Canterburské povídky obsahuji 24 povídek, pouze 3v próze, mělo jich byt 120.
Jednou na jaře se v southwarském hostinci U Kabátce sešlo dvacet devět poutníku. Cílem jejich cesty byl hrob Thomase Becketa v Canterbury. Mezi putujícími byli různí lidé z rozdílných společenských vrstev (šlechtici, duchovní, příslušníci středních vrstev, prostí venkované). K nim se nakonec přidal i hostinský. Aby jim putování lépe ubíhalo, navrhl, že si budou vyprávět příběhy, každý poví dva cestou tam a dva na zpáteční cestě. Poutníci souhlasili i s jeho nápadem, že čí vyprávění všechny nejvíc pobaví i poučí, tomu ostatní po návratu z Canterbury zaplatí večeři. Aby určili, kdo bude povídat jako první, losovali a nejkratší dřívko si vytáhl rytíř. Díky organizaci hostinského se poutníci postupně střídají v méně či více zdařilém vyprávění humorných i vážných příběhů, reagují na předchozí povídky, někdy se spolu hádají, vyprávění své životní osudy. Sám Chaucer je nejen vyprávěčem celého příběhu, ale i jedním z poutníků, a tak i on přijde na řadu se svým vyprávěním. V úplném závěru Canterburských povídek se však omlouvá za spisy, kterými se provinil, a prosí Ježíše o milost a spasení.
Povídka rytířova
Postavy
Théseus– statečný vévoda,pomáhající, milosrdný, velkorysý
Palamon– lítostivý, citlivý, bojovný, milující Emílii
Arcita– věřící, učenlivý, snaživý, zamilovaný
Emílie-krásná, milující přírodu, ctnostná
Athénský vévoda Théseus se z mnoha vítězných bitev vracel domů i s manželkou Hippolytou a její sestrou Emílií. Z Théb, kde bojoval s tyranem Kreontem, přivezl dva zajatce-Palamona a Arcitu. Ti jednou z okénka vězení uviděli procházející se Emílii. Okamžitě se do ní oba zamilovali a kvůli dívce se velmi pohádali. Díky přímluvě přítele byl po čase Arcita propuštěn z vězení. I přesto, že nikdy už neměl nestoupit do Athén, vrátil se v přestrojení jako Filostrat a sloužil u dvora. Za několik let Palamonovi podařilo utéct z vězení. Schoval se v nedalekém lesíku, kterým ve stejný den projížděli také Arcita, a tak se oba znovu setkali. Kvůli hádkám o Emilii se rozhodli, že se o ni utkají v souboji. Během něj je uviděl projíždějící Théseus. Když odhalil, o koho se jedna a proč spolu bojují, chtěl je potrestat. Díky manželčině prosbě jim vévoda odpustil a jejich spor měl rozhodnout osud.Oba muži se svými vojáky se měli za padesát týdnů utkat na stejném místě a vítěz bitvy se ožení s Emílii. Když se všichni opět sešli v Athénách, Arcita, Palamon i Emílie požádali bohy o pomoc. Jejích spor musel vyřešit Saturn. V bojí sice zvítězil Arcita, ale když si jel pro Emílii, Saturn zasáhl a splašil mu koně. Arcita se při pádu zranil a zemřel. Na jeho praní i se souhlasem Thésea si Emílii vzal Palamon a žili spolu šťastně.
Jazyk díla
- Londýnská angličtina- se stal základem další anglické básnické tvorby. Použity jazyk -spisovna čeština. Dílo je psáno desetislabičným jambem se sdruženým rýmem (aabb) a sedmiveršovou a osmiveršovou stancí. Je to rámcová kompozice. Povídky mají různě témata , střída se zde rytířská historie, milostné příběhy, vypraveni kratochvilná i poučná.
Nadhled autora
- Projevuje se v promluvách jeho postav, nebojí se sám sebe jejích prostřednictvím i kritizovat. Na konci autor prosí čtenáře aby pro něj vyprosili u Boha milost a odpuštění jeho hříchu.
Vlastní názor
- Canterburské povídky se mi hodně líbily a k tomu se mi výborně četly. I když je jich 24 ,tak mi přišly všechny zajímavé, a proto můžu říci, že mě ani jedna nenudila.
