Jméno: Expresionismus
Zařazení: Umělecký směr
Přidal(a): David Hampl
Avantgardní umělecký směr, který se objevil především v německém prostředí na začátku dvacátého století, vrchol tohoto směru je spatřován zejména mezi lety 1910 až 1920. Jeho podstatou je vyjádření pocitů děsu, zoufalství a utrpení.
Základní znaky expresionismu
Stěžejní mezníky pro expresionismus představují historické události, zejména první světová válka, a následné změny v poměrech tehdejší společnosti. Cílem expresionismu je vyjádření prožitků a pocitů bez jakýchkoli konvencí, jde tak o určitý protiklad k impresionismu. V centru pozornosti stojí lidská psychika a ke zvýšení efektu prožitku v některých případech umělci realitu poněkud deformují.
Mezi hlavní rysy expresionismu patří celková krize lidské existence, jazyka a poznávání. Jazyk jako prostředek mezilidské komunikace podle expresionistů již není schopen okolní svět reflektovat, proto ho záměrně deformují a zneužívají. Zatímco před první světovou válkou spatřují expresionisté řešení této krize v pokroku souvisejícím s vědou a technikou, po ničivých zážitcích z války svou představu přehodnotí a jedním ze základních motivů jejich tvorby se stává apokalypsa, očista lidství skrze radikální konflikt.
Expresionismus v literatuře
Pokud jde o poezii, expresionistické verše jsou krátké a exklamativní, důležitá je expresivita výrazu. Jazyk je často vystavován různým experimentům, ale básně vždy zůstávají poměrně srozumitelné. Omezena jsou zejména slova gramatická, která nenesou žádný význam. Dochází k rozpadu tradičních syntaktických vazeb a důležitější roli než sémantická stránka jazyka má stránka zvuková. Častým využívaným prostředkem je například kakofonie.
V české literatuře se lze setkat se dvěma typy expresionismu, expresionismem programovým neboli hlasitým a neprogramovým neboli tichým. Programový expresionismus je spojován s Literární skupinou založenou v roce 1921, v jejímž čele byl literární teoretik František Götz. Tato skupina reflektuje první světovou válku stejně jako autoři německého expresionismu, nová literatura by podle nich měla být vystavěna na troskách první světové války. Představiteli tohoto typu expresionismu byli například Lev Blatný či Čestmír Jeřábek.
Neprogramový expresionismus v české literatuře
Významnější ale byl expresionismus neprogramový, který se projevil v dílech mnoha představitelů předválečné a meziválečné předválečné literatury, jako jsou například u bratři Čapkové, František Langer, Richard Weiner, Vladislav Vančura, Bohuslav Reynek, Jakub Deml či Jaroslav Durych. Prožitek první světové války, který zcela koresponduje s charakteristikou expresionismu, lze konkrétně najít v dílech Lítice či Škleb Richarda Weinera či v prózách Tanec smrti a Miriam Jakuba Demla.
Zcela jedinečné postavení má poté v české literatuře expresionisté drama bratří Čapků Ze života hmyzu. Expresionismus se projevuje nejen v celkové alegoričnosti hry a jejích tématech života, smrti a zrození, ale také ve dvou možných závěrech hry, které se dochovaly. V první a temnější variantě postava Tuláka umírá, ve druhé, smířlivější přežije, probudí se z těžkého snu.
