Ivan Sergejevič Turgeněv – životopis

 

Jméno: Ivan Sergejevič Turgeněv

Přidal(a): David Hampl

 

Významný představitel ruského realismu, prozaik a dramatik, jehož nejznámějším dílem je soubor povídek Lovcovy zápisky. Kromě literatury se Ivan Sergejevič Turgeněv věnoval i filozofii a politice, snažil se například o demokratizaci a sblížení ruské literatury a kultury s kulturou západní Evropy.

 

Život

Ivan Sergejevič Turgeněv se narodil 9. listopadu 1818 ve městě Orel v západním Rusku. Pocházel z velmi zámožné šlechtické rodiny, jeho otec byl bývalým důstojníkem a byl na Turgeněva velmi přísný. Po absolvování střední školy v Moskvě Turgeněv studoval literaturu, filozofii a jazyky na několika univerzitách, například v Petrohradu, Berlíně či německém Heidelbergu.

Krátce pracoval jako úředník, ale roku 1845 se vrátil na svůj venkovský statek nedaleko města Orel, osvobodil všech asi tisíc nevolníků, kteří na něm do té doby pracovali, a věnoval se psaní vlastních literárních děl. Turgeněv začínal jako básník, ale později se přiklonil k próze. Jeho tvorba byla ovlivněna tak zvanou naturální školou a také romantickým spisovatelem Lermontovem. Kromě toho se věnoval i filozofii a politice, byl mu blízký směr, který se snažil o sblížení Ruska se západní Evropou. S tohoto důvodu také často pobýval ve Francii, kde se sblížil s některými významnými francouzskými spisovateli, jako například Gustav Flaubert či Emile Zola.

V roce 1852 byl zatčen a nakrátko uvězněn pro svůj nekrolog, který napsal o jiném ruském spisovateli Nikolaji Vasiljeviči Gogolovi. Následně musel další dva roky strávit pouze ve svém rodném městě pod policejním dohledem. Poté, co mu byl tento trest zrušen, se téměř natrvalo odstěhoval do Paříže a do Ruska se vracel jen výjimečně. Ke konci života ho trápila dna a v letech 1874 a 1875 se léčil v lázních v Karlových Varech. Ivan Sergejevič Turgeněv zemřel 3. září 1883 v Bougival, v jedné ze čtvrtí dnešní Paříže.

 

Dílo

Lovcovy zápisky

Vrcholné dílo Ivana Sergejeviče Turgeněva, soubor dvaceti pěti povídek, který vyšel roku 1852. Jedná se o povídky, které na jednu stranu poetickým způsobem zachycují život na ruském venkově, jeho obyvatele a přírodu, ale na druhé straně i velmi ostře kritizují nevolnictví. Název Lovcovy zápisky souvisí s tím, že sám Turgeněv byl velmi nadšeným lovcem, hlavní postava s autobiografickými rysy nese jméno Kostomarovskij. Povídky původně vycházely v časopise Sovremennik, knižně vyšly až později a významně přispěly ke zrušení nevolnictví v Rusku v roce 1861. Kniha zachycuje pestrou paletu osob, se kterými se vypravěč na svých loveckých toulkách potkává a podává detailní popis jejich charakterů, jednání i zjevu.

Otcové a děti

Sociálně-psychologický román z roku 1862, jehož hlavním tématem je porovnání životních postojů dvou různých generací, rodičů a dětí a zachycení jejich odlišného přístupu k životu. Opět se zde setkáváme s tématem nevolnictví a jeho zrušení, které je jedním z názorových střetů mezi oběma generacemi. Otcové, kteří reprezentují klasické ruské statkáře, jsou proti jeho zrušení, v protikladu ke svým dětem, které jsou radikálnější a prosazují jeho zrušení.

Rudin

Román z roku 1856 nazvaný podle hlavní postavy, schopného a vzdělaného mladého muže, který se ale navzdory tomu nedokáže uplatnit ve společnosti a cítí se zbytečný. Rudin je nedostudovaný filozof, který je  plný plánů, které ale nikdy nezačne nebo nikdy nedokončí. Je plný filozofických úvah o životě, ale není schopen najít uplatnění ve svém vlastním životě, dokončit studium, najít si práci či mít “normální” vztah. Žije na úkor druhých, bohaté ruské aristokracie, je samolibý, zahleděný do sebe a do svých životních postojů. Tímto dílem Turgeněv vrátil zpět do ruské literatury jedno z jejích velkých témat, tak zvaný problém zbytečného člověka. Kromě Turgeněvova díla Rodin jsou dalšími známými knihami o zbytečném člověku například Hrdina naší doby od Lermontova, Evžen Oněgin od Puškina či Oblomov od Gončarova.