Jméno práce: Karel Čapek
Slohový útvar: Esej
Přidal(a): opajda
Karel Čapek
Tento spisovatel patří k nejvýznamnějším autorům 1. poloviny 20. století. Narodil se 9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích do rodiny venkovského lékaře a sběratelky slovesného folkloru. Vystudoval filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a dále působil jako prozaik, dramatik, překladatel. Byl mimo jiné i blízkým přítelem Tomáše Garrigua Masaryka, prvního prezidenta Československé republiky. Čapek tvořil nadčasová díla, mající velký úspěch jak na domácí scéně, tak na scéně zahraniční. Byl členem redakce Lidových novin, pátečníků a prvním předsedou Československého PEN klubu. Snažil se společnost varovat před nastupující diktaturou, avšak marně.
Roku 1917 začal svou novinářskou kariéru vstupem do redakce Národních listů, kde se stal referentem kulturní rubriky. O tři roky později ale Národní listy opustil, protože nesouhlasil s politickou strukturou listu a nastoupil do Lidových novin, které se věnovaly zahraniční politice a kultuře. Zde tvořil po boku svého bratra Josefa Čapka, významného malíře a spisovatele, mezi jehož díla patří například publikace Kulhavý poutník, pojednávající o lidském údělu a zamýšlející se nad životním cyklem. Josefovým nejpopulárnějším dílem je dětská kniha Povídání o pejskovi a kočičce, obsahující výchovné příběhy, jejímiž aktéry jsou právě pejsek s kočičkou, mající lidské vlastnosti a povinnosti. Společně s bratrem sepsal divadelní drama Ze života hmyzu, kritizující společnost a rozličné lidské vlastnosti. Přestože byl v roce 1945 zatčen gestapem a uvězněn v koncentračním táboře, kde nakonec i zemřel, ani zde nepřestával psát. Vznikla tak sbírka básní Básně z koncentračního tábora, kde vzpomíná na prožité a zároveň rozjímá o údělu člověka vydaného vládě zla. Kromě Josefa Čapka přispíval do Lidových novin také Eduard Bass, vlastním jménem Schmidt, autor románu Klapzubova jedenáctka, který pojednává o příhodách nevšedního fotbalového týmu. Pseudonym Bass si, mladý zpěvák a později i spisovatel, vymyslel podle svého hlubokého hlasu, se kterým vystupoval v kabaretu. Během okupace za druhé světové války, sepsal román Cirkus Humberto, zachycující sílu cirkusového kolektivu. Zemřel na srdeční onemocnění po skončení druhé světové války. Další výraznou osobností Lidových novin byl Karel Poláček, český spisovatel a humorista s židovskými kořeny. Byl představitelem meziválečné humoristické a satirické prózy. Je známý především díky románu Bylo nás pět, příhodách pěti chlapců, žijících na maloměstě. Tato kniha vznikla před jeho deportací do Terezína, kam byl deportován společně se svou partnerkou Dorou Vaňákovou. V roce 1945 umírá v koncentračním táboře Gleiwitz. Mimo spisovatele přispíval do Lidových novin také legionář a vojenský lékař židovského původu František Langr, účastník bitvy u Zborova a poté i Sibiřské anabáze, hromadného přesunu Československých legií na Sibiř, za první světové války. Langr byl výraznou osobností i za druhé světové války. Emigroval do Francie, kde byl šéfem zahraničního zdravotnictva československé armády. Po obsazení Francie Němci se podílel na evakuaci československých vojáků do Anglie. Tvořil především dramata, mezi která patří například Jízdní hlídka, popisující osudy skupiny legionářů obklíčených ruskými partyzány. Stal se předsedou československého PEN klubu, spolku spisovatelů rozvíjejících spolupráci mezi spisovateli. Konec svého života prožil v ústraní.
Tito spisovatelé byli Čapkovými blízkými přáteli a pravidelně se scházeli každý pátek u Čapků, proto jsou nazýváni pátečníky. Zde rozebírali především aktuální politickou situaci a dění. Byli ovlivněni ideami prvního Československého prezidenta T.G. Masaryka, zastávajícího názor, že česká politika má být politikou evropskou a světovou. Masaryk se těchto dostavení také účastnil a diskutoval po boku českých literátů své doby. Politik, sociolog a filozof Masaryk nejen, že se zasloužil o stát, ale také vyvrátil pravost Rukopisů Královédvorského a zelenohorského, které měly dokázat, že český národ byl v minulosti stejně rozvinutý, jako jiné národy. Otevřeně také vystoupil proti procesu hilsneriáda, v němž byl Leopold Hilsner, rakouský občan židovského původu, obviněn z rituální vraždy Anežky Hrůzové. Masaryk kromě své politické činnosti tvořil také díla literární, mezi která patří například sociologický rozbor nesoucí název Sebevražda, kde se zamýšlí nad příčinami vzrůstu sebevražd v moderní společnosti. Masaryk byl přítelem Karla Čapka, který na základě jejich rozhovorů sepsal třídílný spis Hovory s T.G. Masarykem, který vypovídá o prezidentově životě a jeho celkových politických, filozofických a náboženských názorech.
Karel Čapek měl také velmi silné pouto se svou matkou Boženou, která ho sice podporovala v literární činnosti, ale přesvědčovala mladého Karla, že by měl zůstat raději sám, aby se mohl naplno rozvíjet. Stejný názor zastávali i jeho sourozenci bratr Josef a sestra Helena, která se rovněž věnovala literární činnosti a je autorkou díla Moji milí bratři, ve které vzpomíná na Josefa s Karlem. Čapek jejich rady neuposlechl a oženil se s Olgou Scheinpflugovou, českou herečkou a spisovatelkou. Společně procestovali řadu evropských zemí a žili spolu až do jeho smrti roku 1938. Olga zemřela až mnoho let poté na dlouholetou srdeční chorobu v roce 1968.
Čapkovým přítelem byl i první prezident Československé republiky, Tomášem Garrigue Masaryk. Masaryk marně bojoval s onemocněním plic, kterému nakonec 14. září 1937 podlehl. Na jeho počest váže Čapek na břízu smuteční flór, kterou Masaryk, ještě za svého života, vlastnoručně zasadil. Dva roky před smrtí Masaryk abdikoval a na prezidentský post byl zvolen jeho přítel Edvard Beneš, který do této chvíle působil jako ministr zahraničí. Jakožto prezident se Beneš neúspěšně pokoušel o vyřešení sudetoněmeckého problému a zachování územní integrity státu. S Benešovým jménem jsou ovšem spojeny takzvané Benešovy dekrety, vydávané v letech 1940 až 1945, týkající se znárodnění, odsunu zejména Němců z území Československa a potrestání kolaborantů po druhé světové válce.
Před vypuknutím druhé světové války napsal Čapek hru Matka, zasazenou do občanské války ve Španělsku. S námětem na toto drama přišla Karlova manželka Olga, která se na jejich cestě po Francii zamýšlela nad tím, jak to mají ženy vlastně na světe nespravedlivé. Zbytečné války jim berou syny a jim nezbývá nic jiného než nečinně přihlížet.
Nebezpečí nehrozilo pouze vojákům na frontách, ale i běžným lidem, kteří byli nepřáteli režimu. Mezi ně patřili i Karel Čapek, který si to velmi dobře uvědomoval, ale i přes naléhání přátel a Olgy, i nadále odmítal opustit svůj dům, zahrádku, a především svou vlast. K emigraci do Švýcarska jej dokonce přijela přemlouvat i dcera spisovatele Thomase Manna Erika, jako projev vděku za pomoc, kterou Čapek jejímu otci a strýci při útěku z Německa poskytl. Thomas Man byl německý prozaik, esejista a držitel Nobelovy ceny za literaturu, který již ve třicátých letech varoval před hrozícím nástupem nacismu v Německu, ve své řeči Apel na rozum, později známé jako tzv. Německý projev. Po druhé světové válce vydal své nejznámější dílo, román Doktor Faustus, inspirovaný legendou o Faustovi, vyprávějící o osudu Německa v první polovině 20. století. Čapek pomoc jeho dcery Eriky odmítá a herečka, kabaretní umělkyně a aktivní odpůrkyně nacismu, neúspěšně odjíždí.
Mimo jiné Čapka navštívil také významný anglický spisovatel Thomas Bergin, který reprezentoval britský tisk na sjezdu PEN klubu. Čapek Thomase žádá, aby zburcoval anglický národ na pomoc Československu před hrozící okupací Německem. Nepřál si totiž, aby byla jeho vlast zabrána Němci stejně, jako se to stalo v sousedních zemích a byl odhodlán tomu zabránit. Bergin mu slíbí, že se o to postará. Čapek později píše dopisy dalším výrazným britským osobnostem té doby a upozorňuje je, že je ohrožen poslední demokratický stát ve střední Evropě, bohužel, bez výsledku.
I přes Čapkovy snahy přichází mobilizace a mnichovská dohoda. Tato dohoda z roku 1938 mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií byla stěžejní pro další vývoj v Evropě. Ustanovovala odstoupení Československa ze svých pohraničních území, Sudet, ve prospěch Německa. Mnichovská dohoda zvýšila Hitlerovo sebevědomí a urychlila německou expanzi po Evropě. Po abdikaci prezidenta Beneše se Čapek stal jediným viditelným symbolem první republiky a byl tak terčem šikany a mnoha výhružných anonymních dopisů. Přátelé z redakce Lidových novin ho z toho důvodu nenápadně hlídají a střídají se v doprovázení Čapka do bezpečí jeho Vinohradské vily. Jednoho dne je Čapek skutečně napaden českými fašisty. K jeho štěstí včas zakročí Jan Drda, spisovatel a autor jedenácti povídek se souhrnným názvem Němá barikáda a později člen KSČ, který násilníky odežene.
Karel Čapek byl velmi nadaný spisovatel o čemž svědčí i fakt, že byl sedmkrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Jeho próza a dramata patří mezi vrcholná díla české meziválečné literatury. Ve svých dílech se zaměřuje na propagaci demokracie, zdůraznění individualismu a upozorňují na vliv techniky na člověka. Dle těchto rysů můžeme jeho tvorbu dělit na díla zobrazující vnitřní život jedince a utopická díla kritizující společnost. Ve Válce s mloky varuje před nebezpečím fašismu a rasismu, představeného polidštěnými mloky. Tito zneužitelní tvorové jsou lidskou rasou využiti jako levná pracovní síla, které každým dnem přibývá. Mloci se rozhodnou převzít velení a vyděšení lidé prchají do hor. Hra R.U.R. je podobného rázu. Tato fantasticko-utopická hra pojednává o umělých lidech, schopných nahradit člověka. Tito roboti se vzbouří, což vede k zániku lidstva, které je ale díky robotům Heleně a Primusovi, kteří se do sebe zamilují, zachráněno. V této hře je vůbec poprvé použito slovo robot, novotvar vytvořený Josefem Čapkem, které je dnes slovem mezinárodním. V dramatu Bílá nemoc Čapek zobrazuje konflikt jedince, vyobrazeného doktorem Galénem, který má jako jediný lék na onu bílou nemoc, s držiteli moci, toužící po válce. Pod podmínkou, že bude válčení zastaveno přichází Galén dodat lék nemocnému Maršálovi, jenže je ušlapán davem lačnícím po válce. Skrze tuto hru se Čapek opět snaží varovat před fašismem a nebezpečím davové manipulace. Matka je Čapkova poslední hra. Opět v ní varuje před zločinností války, ale zároveň vyzívá k boji proti násilí a nelidskosti. Matka ve válce postupně přichází o všechny své syny, až ji nakonec zůstane pouze jediný, kterého do války sama vyšle poté, co v rádiu zaslechne, že jsou vražděny nevinné usmrkané děti ostatních matek. Typickým znakem Čapkových děl je využívání obrovské slovní zásoby, neobvyklých slov, několikanásobných větných členů a rozvitých souvětí.
Přestože si byl Čapek vědom hrozícího nebezpečí, spojeného se setrváním v Československu, rozhodl se zůstat. Byl přesvědčen, že československému národu nejvíce pomůže ze své vily na Vinohradech nebo z letního sídla Strž, ve kterém se rád schovával před světem a politikou. Především ale nechtěl Čechy podporovat ke statečnosti z bezpečí exilu.
Bohužel, Strž u Staré Huti zasáhla v srpnu 1938 povodeň, která zaplavila zahradu i dům. Při opravování škod se celoživotně nemocný a psychický vyčerpaný Čapek nachladil, což vyústilo v oboustranný zápal plic a zánět ledvin. Umírá na plicní edém 25. prosince 1938, tedy jen nedlouho před okupací Čech a Moravy nacistickým Německem. V den Čapkovy smrti vyšel v Lidových novinách poslední fejeton podepsaný jeho jménem. Byl pohřben na Vyšehradském hřbitově v Praze.
Čapek na mě působí dojmem člověka, který klade velký důraz na spravedlnost i přesto, že si je dobře vědom skutečnosti, že si tím kope vlastní hrob. Zároveň byl bezesporu spisovatelem světové úrovně, který českou literaturu velmi obohatil. Nebál se sdílet své politické postoje s širokou veřejností, prostřednictvím svých her a textů, za což si dle mého názoru zaslouží velký obdiv a uznání. Jeho texty jsou navíc stále aktuální. Kritizují lidské vlastnosti a situace, které jsou vlastní i současné době a před kterými Čapek varoval před více než sto lety.
Hodnocení: 2 = chvalitebně
