Kříž u potoka – rozbor díla k maturitě (2)

 

Kniha: Kříž u potoka

Autor: Karolína Světlá

Přidal(a): Kratochvílová

 

 

 

Jméno: Petra Kratochvílová

Kříž u potoka – Karolina Světlá

Odeon, Praha 1968

KAROLINA SVĚTLÁ A JEJÍ DÍLO

Zařazení díla do kontextu literární tvorby Karoliny Světlé

Kříž u potoka patří k autorčiným podještědským prózám.

Karolina světlá pala:

a) prózu z venkovského prostředí– především ještědské romány, v nichž jsou většinou hlavními postavami ženy (např. Vesnický román, Kříž u potoka, Frantina a Nemodlenec)

b) prózu z městského prostředí (např. První Češka, Černý Petříček)

Mimo toho napsala celou řadu povídek, např. Hubička, Přišla do rozumu,  Společnice, Cikánka, Lesní panna

 

Připomenutí základních informací o Karolině Světlé

Karolina Světlá (vlastním jménem Johana Rottová; 24. února 1830 Praha – 7. září 1899 Praha) byla česká spisovatelka, představitelka generace májovců (Jan Neruda, Vítěslav Hálek). Je považována za zakladatelku českého vesnického románu. Působila také jako novinářka, jejím hlavním tématem bylo postavení ženy ve společnosti.

 

KŘÍŽ U POTOKA

Hlavní postavy

Evička – sirotek, kterého se ujala mlynářka Dolanská, statečná, chytrá, trpělivá, obětavá a věrná dívka, která je velmi silná a cílevědomá, dokáže překonat rodinné prokletí.

Štěpán Potocký – později muž Evy, prokletý, žárlivý, chytrý, z části hodný muž, projde vývojem od zamilovaného novomanžela, přes násilníka až k moudrému mlynáři

Ambrož Potocký – bratr Štěpána, záhadný, hodný, uzavřený, samotář

Marička Holá – Štěpánova milenka, dívka s nehezkou pověstí, má ráda ženaté, bohaté muže, sprostá a nevděčná

Mlynář (stárek) – hodný, zásadový, pověrčivý muž, který má svou hlavu

Mlynářka – čestná, hodná, věrná žena

Józa Kobosilová– nešťastná, dvakrát podvedená a využitá dívka se zlomeným srdce, jež ve svém žalu vysloví krutou kletbu nad Potockých rodem

Franík Potocký, Mikeš Potocký – sobečtí bratři, jejichž vinou padne na celý rod Józina kletba

 

Kde se děj příběhu odehrává, jak je líčeno prostředí

Román se odehrává v 1. polovině 19. století v Podještědí. Dějištěm je mlýn Dolanských a statek Potockých, důležitá místa – kříž u potoka, kaplička. Dále hospoda, chalupa Mářičky Holé.

 

Světlá se často nechala inspirovat reálnou předlohou a děj i postavy vytvářela na základě vypravování ještědských známých a prostor popsala podle skutečných míst, které objevila během svých procházek krajem.

 

Vysvětli název románu – Kříž u potoka

Evička náhle se zastavila, ještě jednou pozorněji se ohlédla a polekaně ucouvla. Teď teprv viděla, že mezi vrbami právě naproti ní vypínal se kamenný kříž, zvětralý a šedý…nebylo pochybnosti, dostala se v myšlenkách dále, než hodlala. To staré černé stavení bylo u Potockých, to zbořeniště na skále rodiště Józino, na těch vrbách byly se zachytily její kytky…ten kamenný kříž – její to náhrobek… (str. 130)

 

Náhrobek prabáby Potockých Józy Kobosilové.

Prochází celým dějem – nejdůležitější momenty v životě postav.

– U potoka dochází k setkání Evy se Štěpánem.

Opět se náhrobek objevuje, když se manželství Evy a Štěpána začíná hroutit.

Na stejném místě se Evička sbližuje s Ambrožem.

U kříže dochází i k vyvrcholení celého příběhu, když manželem zraněná Eva odmítne Ambrožovou lásku.

 

Seznámení s dějovou linií románu

Začátek románu – ukázka str. 5

Román začíná smrtí mlynáře Dolanského. Vdova se po pohřbu ujala osiřelé Evičky, později se znovu provdala za stárka, který dosud sloužil ve mlýně.

Evička byla vnímavé a dobrosrdečné dítě, trochu samotářské. Ráda sedávala u kapličky a četla si, do té doby, než jí nový mlynář pověděl příběh o vraždě, která se tu odehrála.

 

– Nejstarší syn ze statku Potockých miloval dceru ze mlýna. Byl však odveden do války, a když se vrátil přistihl milou se svým mladším bratrem a v afektu je oba zabil.

 

Tragédie Potockých rodiny pokračovala údělem Józy Kobosilové, která se z donucení provdala za Franíka Potockého, po tom, co ji svedl a oklamal jeho bratr Mikeš. Aby Franík získal její lásku, přimíchal jí do mléka kouzelný lektvar. Dívka pak byla jako bez duše, omámená, nevzdorovala ničemu a do roka povila dítě. Jednoho dne však procitla, proklela rodinu Potockých a utekla k potoku, kde spáchala sebevraždu. Na tomto místě ji našel Franík a pochoval ji. Na jejím hrobě je vztyčený mohutný kříž. Od té doby nebylo při žádném z Potockých lásky poctivé. Každý vždy vlastní vinou zakrátko pozbyl štěstí manželského, připraviv sebe a děti svoje o mír rodinný. (str. 123)

 

Zvědavá Evička se vypravila ke kříži. Tam potkala Štěpána, nejmladšího z bratrů Potockých, který se do ní na první pohled zamiloval. Evička se polekala a utelka. Štěpán na neděli vyslal nejstaršího bratra Ambrože do mlýna, aby sjednal námluvy. Evička Štěpánovu žádost o ruku přijala, nejen z lásky, ale taky proto, že věřila, že dokáže zlomit Józinu kletbu.

 

Ukázka č. 1 (str. 143)

Po svatbě trávila Evička ještě nějaký čas ve mlýně podle starého obyčeje. Když se slavnostně přestěhovala k Štěpánovy na statek, stal se z něj milující a vášnivý muž. Několik let spolu žili v krásném vztahu plném lásky. Eviččino štěstí kazil pouze její švagr Ambrož. Byl to podivín, starý mládenec, který nerad chodil do společnosti a chtěl zůstat svobodný, aby nezpůsobil další bolest a neštěstí svému rodu.

 

Časem se Štěpán začal měnit k horšímu. Znelíbily se mu manželčiny knihy, Evička je tedy před ním ukryla. Když se jim narodila dcera, začal žárlit i na lásku, kterou jí Evička věnovala.

Štěpán pak sám odcházel do hospody za zábavou, začal pít, choval se k Evičce hrubě. V této době je jí oporou švagr Ambrož, který se postupně s Evou sbližoval.

Štěpán začal chodit za Mařičkou Holou, dívkou špatné pověsti, se kterou začal i žít. Eva jen tiše trpěla.

 

Jednoho dne po další propité noci se Štěpán rozhněval a prudce hodil po své milující manželce kovanou dýmku, která se jí zastavila o čelo. Evička okamžitě klesla k zemi. Našel ji švagr, jenž ji odnesl ke kříži u potoka a ošetřil ji. Přemlouval ji, ať s ním odjede a vyznal jí svou lásku. Eva jeho lásku neopětovala, lhostejně ho odmítla.

 

Ukázka č. 2 (str. 242)

Když se Evička zotavila, sebrala poslední síly a odhodlala se jít až k Mařičce domů a prosila ji o přímluvu u Štěpána, aby se k ní vrátil. Ale Mařička se jí jen vysmála a ponížila ji. (Evička se cestou domů zhroutila. Štěpán ji vzal do náručí a na sto tisíckrát se jí omlouval.)

 

Ukázka č. 3 (str. 254)

Štěpán celý rozhovor vyslechl, ukrývajíc se ve vedlejší komoře a uvědomil si, jak ho má Evička ráda. Načež spěchal za ženou, již do náručí zachytiv domů přinesl. Odporosil mlynářku, čeládku, každého, kdo se mu namanul v závrati největší radosti, slibovalť polepšení plakal a plesal, vše v jednom dechu jako hříšník, jemuž na popravišti milost udělena, přiznávaje a zaklínaje se, že kdyby nebyla Evička cestu tu za ním vážila, z lásky k němu tak velice se poníživši, že by byl do smrti setrval při svých vzdorech. Již za to se nehanbil říci a ukázat Evičce, jak vášnivě a hluboce ji vždy miloval… (str. 255)

 

Štěpán se stal vzorným, milujícím manželem a sousedé si ho tak oblíbili, že si ho chtěli zvolit za představeného vesnice. Jenže po odchodu bratra se musel o obchod starat sám a o mnoho přišel, ocitl se ve finanční tísni a musel si půjčit peníze, čehož chtěli jeho odpůrci využít proti němu. Štěpán našel svého bratra a prosil o odpuštění. Povídal mu o Eviččině veliké lásce, načež se Ambrož rozohnil a bratra vyhodil.

Štěpán se rozhodl u voleb pronést řeč a pravdu. Vypukla hádka a bitka. V tom se vrací Ambrož, který se přece jen rozhodl bratru pomoci, je však zraněn. Na smrtelné posteli se dozvídá od Evičky, jak ho měla ráda, a co to pro ni znamenalo, když ho odmítla, aby s ním odešla od svého manžela.

 

Ukázka č. 4 (str. 277)

Po smrti bratra už nemohl Štěpán déle vydržet na rodinném statku, a tak se spolu s rodinou odstěhoval do Dolanského mlýna, kde již všichni našli spokojenosti a duševního klidu.

 

V čem je dílo realistické, v čem nese rysy romantismu/sentimentalismu

realistické prvky – realný obraz života na vesnici v podještědí, hlavní hrdinka žena – postavení ženy

romantické/sentimentální prvky – tajemná místa, kříž, příroda, motiv kletby, pocity člověka, prožívání postavy, objetování ženy, zříkání se lásky, postavy stavěné do kontrastu (Evička x Štěpán; Evička – mravní čistota, dobro x Mařička – prospěchářská, prohnaná; Evička x kletba Potockých), láska x utrpení

 

Zamyšlení nad postavou Evičky a vůbec nad postavením ženy, jaké nám román nabízí

Evička zpodobňuje dobro, vnitřní krásu a morální čístotu. Četbou nabyla Evička značné znalosti, byla proto také vzdělaná a inteligentní.

Ženy Karolíny Světlé mají své sny, své ideály, za kterými jdou a jsou ochotné velkých obětí.

Také Evička má svůj cíl a navzdory všemu jej následuje. Vzdá se nejdříve svého čtení, své dcery a nakonec i své lásky.

– Největší obět Evička přinesla, když se vzdala Ambrožovy lásky a zůstala věrná svému muži, čímž zrušila kletbu. Ambrož pak umírá v bitce za svého bratra. Evička na lásku k němu nezapomíná, častokrát zasněně hledí směrem ke hřbitovu, kde věčným spánkem odpočívá její tajný milý.

 

UKÁZKY Z KNIHY

Ukázka č. 1 (str. 143)

„Dítě, dítě, cos to myslila?!“ zvolala mlynářka, když vyprovodivši Potockého s mužem svým velký kus za mlýn, k ní do sednice se vrátila, „ty, již každý zná a si váží co nejonačejší a nejhodnější holky široko daleko, do takového pospícháš místa?“ Co ti platno, že tam budeš mít všeho dost, snad i hezkého muže, sama že budeš doma paní bez tchyně a švakrové, když přec jen napřed víš, co tam na tebe čeká!“

„Jsem-li taková, jak mne děláte,“ odvětila Evička a svatý žár z oka jí vyšlehl, „pak právě nikam lépe se nehodím ne do toho místa nařknutého. Vždy v tajnosti srdce svého na bohu jsem si žádala, abych mu byla na tom světě přec co platna; pravda-li co ona svatá poustevnice matce vaší zvěstovala, pak jest Potockým pomoženo. Neslíbila jsem Józe, vijíc jí u kříže věnec, nalicho, že kdybych věděla, jak potomkům jejím pomoci, zajisté že bych to učinila.“

 

Ukázka č. 2 (str. 242)

„O to jediné, čeho jsem si vážil, na čem jsem si zakládal, mne jsi oloupila, vyrvalas mně štít můj, připravilas mne o mou k světu lhostejnost. Jak budu teď žít s tím srdcem toužícím, zkrváceným… jak budu bez tebe? Za málo neděl do tebe jsem se vžil, že duše tvoje se stala lepší částkou duše mé; jak tě z ní vyrvu, jak jí vrátím starý, mrtvý její klid, její tiché, vážné sny? Ale ne, není možná, že to, co se děje, vpravdě se děje, neklamal jsem se v tobě tak hrozně, jak se mi podobá, ty jsi se obětovala, pojímajíc Štěpána za chotě, ty znovu se obětuješ, setrvávajíc na místě svém, jak jemu i sobě jsi slíbila. Nepoutá tě k domu kletému láska, nýbrž ctnost… Ó Evo, vždyť jsem mužem, mnoho bolestného jsem snesl a vytrpěl, zkušen jsem v odříkání se, žije byl jsem již mrtev, nebožtíkem jsem byl, než jsi mne vzkřísila, vyřkneš-li, že tě již nikdy vídat nesmím, poněvadž se to s povinností tvou nesrovnává, naposledy dnes spolu jsme mluvili, odeberu se odsud a ty mne nikdy již nespatříš, ale jen aspoň té útěchy mi dopřej, abych tě směl nadál v duši chovat čistou a povznešenou… jedním slovem, ba jen hlavy pokynutím mi dej najevo že jsem měl u tebe také jakous cenu, ale hrdinkou že bylas a zůstaneš.“

Evička ale trvala před ním nepohnutěji a kamenněji než ten kříž, na kterém ležela – jen rána na jejím čele opět se otevřela a počala volně krvácet.

 

Ukázka č. 3 (str. 254)

Evička zahanbeně se vzchopila a ze dveří vrávorala. Ale nedošla daleko, přemožena slabostí tělesní a dojmy bolestnými a ponižujícími, sklesla na první za domkem mezi. Marně se byla pokořila, poslední prostředek jí selhal, čeho se uchopit, co teď podniknout?

V tom obtočil kdosi okolo ní rameno, pevně a mocně k prsoum bušícím ji vina, a na její čelo rozjizvené, na její hlavu zoufale sklopenou skanula vláha horkých, kajicných slzí.

„Tys mně odpustila, neslýchaně pro mne se ponížila, ty o mne stojíš, ty si mne váíš, ty mne miluješ – vše dobře mezi námi a navěky zůstane, láska tvoje mne zhojila…“

Omdlévalať Evička v náručí Štěpánově.

 

Ukázka č. 4 (str. 277)

Jako by ho bylo dotknutí to probudilo, otevřel oči s úžasem se rozhlížeje; tu klesl pohled jeho na bledou, nepohnutou ženu s tou rudou na čele jizvou, objímající, aby nepadla, sloup za sebou, jako tehdáž za onoho večera, kdy naposledy ji spatřil, kříž u potoka.

Znovu upjal na ni oči… spočívala v nich truchlivá výčitka, hluboká, uražená , nepřemožená láska…

„Podařilo se ti tedy přec sejmouti kletbu ze střechy naší?“ pravil jí namáhavě, svoje síly sbíraje, „láska ženy se osvědčila mocnější a silnější býti nenávisti ženy – pokořivši se neslýchaným způsobem před milostnicí mužovou Potockých vykoupilas…“

I odpověděl mu hlas z prsou nevýslovnou bolestí rozervaných jako z hrobu se ozývající: „Nevykoupila jsem Potockých pokořivši se před milostnicí mužovou, ale tenkráte jsem se vykoupila, když jsem se u kříže od tebe odtrhla…

Ambrož jedním rázem se vzchopil, jako by mu byla těmito slovy sílu i život vrátila, vztáhl po Evičce vášnivě ruce, aby mu opakovala, co do duše, zoufalostí zpustošené, mu zaznělo jako hudba rajská – byla tedy přec tou hrdinkou, jíž by se byl tak rád klaněl, jíž tak krutě zneuznával… ale síly jeho byly u konce. Mdle klesl nazpět, aniž se byl dotknul její ruky, a úsměv plný tiché, neskonalé blaženosti rozhostil se mu v tváři…

Byl mrtev…





Další podobné materiály na webu: