Kniha: Kříž u potoka
Autor: Karolína Světlá
Přidal(a): Kratochvílová
Karolína Světlá
- vlastním jménem Johana Rottová
- 24. února 1830 Praha – 7. září 1899 Praha
- Česká spisovatelka, představitelka generace májovců (Jan Neruda, Vítěslav Hálek).
- Je považována za zakladatelku českého vesnického románu.
- Působila také jako novinářka, jejím hlavním tématem bylo postavení ženy ve společnosti.
Karolina světlá psala:
- a) prózu z venkovského prostředí – především ještědské romány, v nichž jsou většinou hlavními postavami ženy (např. Vesnický román, Kříž u potoka, Frantina a Nemodlenec)
- b) prózu z městského prostředí – např. První Češka, Černý Petříček)
- Mimo toho napsala celou řadu povídek, např. Hubička, Přišla do rozumu, Společnice, Cikánka, Lesní panna
Literární kontext
- V čem je dílo realistické, v čem nese rysy romantismu/sentimentalismu
- realistické prvky – reálný obraz života na vesnici v Podještědí, hlavní hrdinka žena – postavení ženy
- romantické/sentimentální prvky – tajemná místa, kříž, příroda, motiv kletby, pocity člověka, prožívání postavy, obětování ženy, zříkání se lásky, postavy stavěné do kontrastu (Evička x Štěpán; Evička – mravní čistota, dobro x Mařička – prospěchářská, prohnaná; Evička x kletba Potockých), láska x utrpení
Rozbor díla: Kříž u potoka
- Odeon, Praha 1968
- Kříž u potoka patří k autorčiným podještědským prózám.
- Literární druh: epika
- Literární žánr: román
Inspirace pro vznik díla
- Světlá se často nechala inspirovat reálnou předlohou a děj i postavy vytvářela na základě vypravování ještědských známých a prostor popsala podle skutečných míst, které objevila během svých procházek krajem.
Název románu (Kříž u potoka)
- Evička náhle se zastavila, ještě jednou pozorněji se ohlédla a polekaně ucouvla. Teď teprv viděla, že mezi vrbami právě naproti ní vypínal se kamenný kříž, zvětralý a šedý…nebylo pochybnosti, dostala se v myšlenkách dále, než hodlala. To staré černé stavení bylo u Potockých, to zbořeniště na skále rodiště Józino, na těch vrbách byly se zachytily její kytky…ten kamenný kříž – její to náhrobek… (str. 130)
Náhrobek prabáby Potockých Józy Kobosilové.
Prochází celým dějem – nejdůležitější momenty v životě postav.
– U potoka dochází k setkání Evy se Štěpánem.
Opět se náhrobek objevuje, když se manželství Evy a Štěpána začíná hroutit.
Na stejném místě se Evička sbližuje s Ambrožem.
U kříže dochází i k vyvrcholení celého příběhu, když manželem zraněná Eva odmítne Ambrožovou lásku.
Hlavní postavy
- Evička – sirotek, kterého se ujala mlynářka Dolanská, statečná, chytrá, trpělivá, obětavá a věrná dívka, která je velmi silná a cílevědomá, dokáže překonat rodinné prokletí.
- Štěpán Potocký – později muž Evy, prokletý, žárlivý, chytrý, z části hodný muž, projde vývojem od zamilovaného novomanžela, přes násilníka až k moudrému mlynáři
- Ambrož Potocký – bratr Štěpána, záhadný, hodný, uzavřený, samotář
- Marička Holá – Štěpánova milenka, dívka s nehezkou pověstí, má ráda ženaté, bohaté muže, sprostá a nevděčná
- Mlynář (stárek) – hodný, zásadový, pověrčivý muž, který má svou hlavu
- Mlynářka – čestná, hodná, věrná žena
- Józa Kobosilová– nešťastná, dvakrát podvedená a využitá dívka se zlomeným srdce, jež ve svém žalu vysloví krutou kletbu nad Potockých rodem
- Franík Potocký, Mikeš Potocký – sobečtí bratři, jejichž vinou padne na celý rod Józina kletba
Zamyšlení nad postavou Evičky a postavením ženy, jaké nám román nabízí
- Evička zpodobňuje dobro, vnitřní krásu a morální čístotu. Četbou nabyla Evička značné znalosti, byla proto také vzdělaná a inteligentní.
- Ženy Karolíny Světlé mají své sny, své ideály, za kterými jdou a jsou ochotné velkých obětí.
- Také Evička má svůj cíl a navzdory všemu jej následuje. Vzdá se nejdříve svého čtení, své dcery a nakonec i své lásky.
- – Největší obět Evička přinesla, když se vzdala Ambrožovy lásky a zůstala věrná svému muži, čímž zrušila kletbu. Ambrož pak umírá v bitce za svého bratra. Evička na lásku k němu nezapomíná, častokrát zasněně hledí směrem ke hřbitovu, kde věčným spánkem odpočívá její tajný milý.
Časoprostor
- Román se odehrává v 1. polovině 19. století v Podještědí. Dějištěm je mlýn Dolanských a statek Potockých, důležitá místa – kříž u potoka, kaplička. Dále hospoda, chalupa Mářičky Holé.
Seznámení s dějovou linií románu
Román začíná smrtí mlynáře Dolanského. Vdova se po pohřbu ujala osiřelé Evičky, později se znovu provdala za stárka, který dosud sloužil ve mlýně.
Evička byla vnímavé a dobrosrdečné dítě, trochu samotářské. Ráda sedávala u kapličky a četla si, do té doby, než jí nový mlynář pověděl příběh o vraždě, která se tu odehrála.
Nejstarší syn ze statku Potockých miloval dceru ze mlýna. Byl však odveden do války, a když se vrátil přistihl milou se svým mladším bratrem a v afektu je oba zabil.
Tragédie Potockých rodiny pokračovala údělem Józy Kobosilové, která se z donucení provdala za Franíka Potockého, po tom, co ji svedl a oklamal jeho bratr Mikeš. Aby Franík získal její lásku, přimíchal jí do mléka kouzelný lektvar. Dívka pak byla jako bez duše, omámená, nevzdorovala ničemu a do roka povila dítě. Jednoho dne však procitla, proklela rodinu Potockých a utekla k potoku, kde spáchala sebevraždu. Na tomto místě ji našel Franík a pochoval ji. Na jejím hrobě je vztyčený mohutný kříž.
Od té doby nebylo při žádném z Potockých lásky poctivé. Každý vždy vlastní vinou zakrátko pozbyl štěstí manželského, připraviv sebe a děti svoje o mír rodinný. (str. 123)
Zvědavá Evička se vypravila ke kříži. Tam potkala Štěpána, nejmladšího z bratrů Potockých, který se do ní na první pohled zamiloval. Evička se polekala a utelka. Štěpán na neděli vyslal nejstaršího bratra Ambrože do mlýna, aby sjednal námluvy. Evička Štěpánovu žádost o ruku přijala, nejen z lásky, ale taky proto, že věřila, že dokáže zlomit Józinu kletbu.
Po svatbě trávila Evička ještě nějaký čas ve mlýně podle starého obyčeje. Když se slavnostně přestěhovala k Štěpánovy na statek, stal se z něj milující a vášnivý muž. Několik let spolu žili v krásném vztahu plném lásky. Eviččino štěstí kazil pouze její švagr Ambrož. Byl to podivín, starý mládenec, který nerad chodil do společnosti a chtěl zůstat svobodný, aby nezpůsobil další bolest a neštěstí svému rodu.
Časem se Štěpán začal měnit k horšímu. Znelíbily se mu manželčiny knihy, Evička je tedy před ním ukryla. Když se jim narodila dcera, začal žárlit i na lásku, kterou jí Evička věnovala.
Štěpán pak sám odcházel do hospody za zábavou, začal pít, choval se k Evičce hrubě. V této době je jí oporou švagr Ambrož, který se postupně s Evou sbližoval.
Štěpán začal chodit za Mařičkou Holou, dívkou špatné pověsti, se kterou začal i žít. Eva jen tiše trpěla.
Jednoho dne po další propité noci se Štěpán rozhněval a prudce hodil po své milující manželce kovanou dýmku, která se jí zastavila o čelo. Evička okamžitě klesla k zemi. Našel ji švagr, jenž ji odnesl ke kříži u potoka a ošetřil ji. Přemlouval ji, ať s ním odjede a vyznal jí svou lásku. Eva jeho lásku neopětovala, lhostejně ho odmítla.
Když se Evička zotavila, sebrala poslední síly a odhodlala se jít až k Mařičce domů a prosila ji o přímluvu u Štěpána, aby se k ní vrátil. Ale Mařička se jí jen vysmála a ponížila ji. (Evička se cestou domů zhroutila. Štěpán ji vzal do náručí a na sto tisíckrát se jí omlouval.)
Štěpán celý rozhovor vyslechl, ukrývajíc se ve vedlejší komoře a uvědomil si, jak ho má Evička ráda.
Načež spěchal za ženou, již do náručí zachytiv domů přinesl. Odporosil mlynářku, čeládku, každého, kdo se mu namanul v závrati největší radosti, slibovalť polepšení plakal a plesal, vše v jednom dechu jako hříšník, jemuž na popravišti milost udělena, přiznávaje a zaklínaje se, že kdyby nebyla Evička cestu tu za ním vážila, z lásky k němu tak velice se poníživši, že by byl do smrti setrval při svých vzdorech. Již za to se nehanbil říci a ukázat Evičce, jak vášnivě a hluboce ji vždy miloval… (str. 255)
Štěpán se stal vzorným, milujícím manželem a sousedé si ho tak oblíbili, že si ho chtěli zvolit za představeného vesnice. Jenže po odchodu bratra se musel o obchod starat sám a o mnoho přišel, ocitl se ve finanční tísni a musel si půjčit peníze, čehož chtěli jeho odpůrci využít proti němu. Štěpán našel svého bratra a prosil o odpuštění. Povídal mu o Eviččině veliké lásce, načež se Ambrož rozohnil a bratra vyhodil.
Štěpán se rozhodl u voleb pronést řeč a pravdu. Vypukla hádka a bitka. V tom se vrací Ambrož, který se přece jen rozhodl bratru pomoci, je však zraněn. Na smrtelné posteli se dozvídá od Evičky, jak ho měla ráda, a co to pro ni znamenalo, když ho odmítla, aby s ním odešla od svého manžela.
Po smrti bratra už nemohl Štěpán déle vydržet na rodinném statku, a tak se spolu s rodinou odstěhoval do Dolanského mlýna, kde již všichni našli spokojenosti a duševního klidu.
UKÁZKY Z KNIHY
Ukázka č. 1 (str. 143)
„Dítě, dítě, cos to myslila?!“ zvolala mlynářka, když vyprovodivši Potockého s mužem svým velký kus za mlýn, k ní do sednice se vrátila, „ty, již každý zná a si váží co nejonačejší a nejhodnější holky široko daleko, do takového pospícháš místa?“ Co ti platno, že tam budeš mít všeho dost, snad i hezkého muže, sama že budeš doma paní bez tchyně a švakrové, když přec jen napřed víš, co tam na tebe čeká!“
„Jsem-li taková, jak mne děláte,“ odvětila Evička a svatý žár z oka jí vyšlehl, „pak právě nikam lépe se nehodím ne do toho místa nařknutého. Vždy v tajnosti srdce svého na bohu jsem si žádala, abych mu byla na tom světě přec co platna; pravda-li co ona svatá poustevnice matce vaší zvěstovala, pak jest Potockým pomoženo. Neslíbila jsem Józe, vijíc jí u kříže věnec, nalicho, že kdybych věděla, jak potomkům jejím pomoci, zajisté že bych to učinila.“
Ukázka č. 2 (str. 242)
„O to jediné, čeho jsem si vážil, na čem jsem si zakládal, mne jsi oloupila, vyrvalas mně štít můj, připravilas mne o mou k světu lhostejnost. Jak budu teď žít s tím srdcem toužícím, zkrváceným… jak budu bez tebe? Za málo neděl do tebe jsem se vžil, že duše tvoje se stala lepší částkou duše mé; jak tě z ní vyrvu, jak jí vrátím starý, mrtvý její klid, její tiché, vážné sny? Ale ne, není možná, že to, co se děje, vpravdě se děje, neklamal jsem se v tobě tak hrozně, jak se mi podobá, ty jsi se obětovala, pojímajíc Štěpána za chotě, ty znovu se obětuješ, setrvávajíc na místě svém, jak jemu i sobě jsi slíbila. Nepoutá tě k domu kletému láska, nýbrž ctnost… Ó Evo, vždyť jsem mužem, mnoho bolestného jsem snesl a vytrpěl, zkušen jsem v odříkání se, žije byl jsem již mrtev, nebožtíkem jsem byl, než jsi mne vzkřísila, vyřkneš-li, že tě již nikdy vídat nesmím, poněvadž se to s povinností tvou nesrovnává, naposledy dnes spolu jsme mluvili, odeberu se odsud a ty mne nikdy již nespatříš, ale jen aspoň té útěchy mi dopřej, abych tě směl nadál v duši chovat čistou a povznešenou… jedním slovem, ba jen hlavy pokynutím mi dej najevo že jsem měl u tebe také jakous cenu, ale hrdinkou že bylas a zůstaneš.“
Evička ale trvala před ním nepohnutěji a kamenněji než ten kříž, na kterém ležela – jen rána na jejím čele opět se otevřela a počala volně krvácet.
Ukázka č. 3 (str. 254)
Evička zahanbeně se vzchopila a ze dveří vrávorala. Ale nedošla daleko, přemožena slabostí tělesní a dojmy bolestnými a ponižujícími, sklesla na první za domkem mezi. Marně se byla pokořila, poslední prostředek jí selhal, čeho se uchopit, co teď podniknout?
…
V tom obtočil kdosi okolo ní rameno, pevně a mocně k prsoum bušícím ji vina, a na její čelo rozjizvené, na její hlavu zoufale sklopenou skanula vláha horkých, kajicných slzí.
„Tys mně odpustila, neslýchaně pro mne se ponížila, ty o mne stojíš, ty si mne váíš, ty mne miluješ – vše dobře mezi námi a navěky zůstane, láska tvoje mne zhojila…“
Omdlévalať Evička v náručí Štěpánově.
Ukázka č. 4 (str. 277)
Jako by ho bylo dotknutí to probudilo, otevřel oči s úžasem se rozhlížeje; tu klesl pohled jeho na bledou, nepohnutou ženu s tou rudou na čele jizvou, objímající, aby nepadla, sloup za sebou, jako tehdáž za onoho večera, kdy naposledy ji spatřil, kříž u potoka.
…
Znovu upjal na ni oči… spočívala v nich truchlivá výčitka, hluboká, uražená , nepřemožená láska…
„Podařilo se ti tedy přec sejmouti kletbu ze střechy naší?“ pravil jí namáhavě, svoje síly sbíraje, „láska ženy se osvědčila mocnější a silnější býti nenávisti ženy – pokořivši se neslýchaným způsobem před milostnicí mužovou Potockých vykoupilas…“
I odpověděl mu hlas z prsou nevýslovnou bolestí rozervaných jako z hrobu se ozývající: „Nevykoupila jsem Potockých pokořivši se před milostnicí mužovou, ale tenkráte jsem se vykoupila, když jsem se u kříže od tebe odtrhla…
Ambrož jedním rázem se vzchopil, jako by mu byla těmito slovy sílu i život vrátila, vztáhl po Evičce vášnivě ruce, aby mu opakovala, co do duše, zoufalostí zpustošené, mu zaznělo jako hudba rajská – byla tedy přec tou hrdinkou, jíž by se byl tak rád klaněl, jíž tak krutě zneuznával… ale síly jeho byly u konce. Mdle klesl nazpět, aniž se byl dotknul její ruky, a úsměv plný tiché, neskonalé blaženosti rozhostil se mu v tváři…
Byl mrtev…