Máj – rozbor díla k maturitě (3)

 

Kniha: Máj

Autor: Karel Hynek Mácha

Přidal(a): Analeigh

 

 

 

Byl vydán v roce 1836.

Literární druh: lyricko-epická báseň               Žánr: smutná básnická povídka

 

Karel Hynek Mácha (16. listopadu 1810 Praha – 6. listopadu 1836 Litoměřice) byl český básník a prozaik, představitel českého romantismu a zakladatel moderní české poezie.

 

Hlavní funkce: vylíčení přírody, duševního stavu vězně, poukázat na pomíjivost člověka x

věčnost přírody, smysl života

 

Hlavní motiv: pohana, vina, pomsta, trest

 

Proč nebyl přijat společností své doby: nemá výchovný prvek, staví jedince nad společnost, kritika společnosti (světské moci – odsouzení), nevěří na posmrtný život, narušuje krásu – míchá do krás přírody vraždu. Autor se ztotožňuje s hrdinou.

 

Symboly: (Postavy (archetypy))

 

Poutník: neurčitost, nejistota, volnost, svoboda – symbol pochází z Bible (první poutník, trestem od Boha)

Vězeň: omezený prostor, čas, jistota, velký kontrast s poutníkem

Loupežník: je někdy mezi, má volnost, ale je vězeň svého povolání.

è Všichni milují svobodu

Postavy:

Vilém:

Loupežník, měl těžký život, ale byl to správný člověk, lidé i příroda ho měli rádi. Nechal se unést, protože byl hluboce zamilovaný do Jarmily a zavraždil jejího milence. Je mu jeho činu líto, ale nedává si plnou vinu. Je to milovník přírody.


Jarmila:

Vilémova dívka, osamělá, citově nedoceněná, zahýbá Vilémovi. Když zjistí, že její čin zabil oba „její“ muže. Spáchá sebevraždu, nesnese svojí vinu.

 

Poutník:

Objevuje se ke konci básně (v posledním zpěvu), ztotožnění autora, srovnává svůj osud s osudem Viléma. Mluví o sobě, o svém mládí a poznává, že mládí je již ztracené.

 

Jazykové prostředky: hudebnost, zvukomalba, intermezza (dramatické x lyrické zpěvy), spousta figur a trop. Máchova poezie založena na kontrastech (život-smrt, vítr-klid, den-noc, např.) Pocity zániku, úmrtí člověka x věčnost přírody. Výrazné plynutí času.

Nebylo přijato společností jeho doby, protože nemělo výchovný prvek, staví jedince nad společnost, kritika společnosti i světské moci (odsouzení), nevěří na posmrtný život, narušuje krásu – míchá tam vraždu a autor se ztotožňuje s hrdinou.

 

Útvary jazyka: Spisovná čeština. Jazyk archaický, knižní, básnický.

 

Zvukové prostředky: Eufonie (libozvučnost), zvukomalba, („řinčích řetězů hřmot“), zvukosled („Hrdliččin zval ku lásce hlas“), rytmus (vzestupný jamb) a rým (obkročný).

 

Stylové rozvrstvení slovní zásoby: Slova jak stylově neutrální, tak stylově zabarvená.

 

Textové prostředky: Styl vyprávěcí a popisný. Dialogy, monology, řeč postav přímá.

 

Pojmenování:

  • Přímá: epiteton (básnický přívlastek) „zelené jezero“, „bělavé páry“, „růžový večer“, přirovnání („co slzy lásky“), antiteze (otec a syn).
  • Nepřímá: metafory, personifikace („Jezero hladké v křovích stinných…“), metonymie, oxymoron („mrtvé milenky cit“).

Figury: Apostrofa, řečnické otázky, časté opakování slov máj, láska, den a noc.

 

 

Dílo se skládá ze čtyř zpěvů a dvou mezizpěvů (Intermezzo)

Celý Máj začíná básní – Čechové jsou národ dobrý – > vlastenecké

 

1. zpěv

Úvod k vylíčení krajiny. Hodně personifikací – zživotnění přírody (Ouplné lůny krásná tvář). Měkké koncovky (blíž atd.) dvojhlásky – zvukomalba. Představa přírody naprosto dokonalá, při líčení používá všechny smysly.

Jarmila se dozví, že Vilém, její chlapec, zabil jejího milence (Vilémův otec) a bude popraven. Jarmila se zabije skokem ze skály.

 

2. zpěv

Začíná přírodou, zpětně se dozvídáme o Vilémovi. Byl vyhnán jako dítě, vyrůstal v loupežnické tlupě a později se stal jejím vůdcem -> Strašný lesa pán. Zamiloval se do Jarmily, ale zřídka se vídali, citově strádala, nechá se svést otcem Viléma. Vilém netuší, že je to jeho otec, a tak ho zabije. Zjistí se, že je to jeho otec a Vilém je odsouzen ke smrti na kole (inspiraci vzal Mácha ze skutečné události). Sedí ve věži a čeká, až bude popraven, přemítá, zda je to jeho vina. Myslí, že není, podle Viléma je to vina jeho otce, který ho vyhodil. Přemýšlí, co bude po smrti – prázdno – po smrti nebude nic, smrt je totálním zánikem. Vidina smrti je pro něho strašná. Vilém strážci vylíčí svůj osud. Strážný se dostane do melancholického stavu, je mu Viléma líto.

Vilémův stav je beznadějný – opakování měkkých hlásek a výrazů jako „žádný, nic“ – beznaděj. Čas je zde měřen kapkami vody.

 

INTERMEZZO 1.

Dostáváme se na popraviště a hřbitov, popis přírody a její oživení a soucit s odsouzeným, příprava jeho pohřbu. Vděčnost a krása přírody.

 

3. zpěv

Poprava – lidé soucítí s Vilémem.

Vilém se loučí s přírodou („přírody slavný chrám“ – pokora přírodě). Miluje tu krajinu, strávil zde dětství, mluví k hvězdám (ráno – rozplývají se), metafory (stíny modra nebe). Prosí, aby pozdravily zemi (= všechno pro Viléma) a Jarmilu (netuší, že je mrtvá).

Konec třetího zpěvu jsou oxymórony (spojení nespojitelného, např. mrtvé milenky cit), stojí tu kontrast pomíjivosti člověka a věčnost přírody.

 

INTERMEZZO II.

Věnováno opět přírodě, která lituje smrti Viléma.

 

4. zpěv

Plynutí času (cyklické – roční období), objevuje se tu sám Mácha, zvyšuje to subjektivní dojem z básně. Po 7 letech od popravy je tu stále Vilémova lebka (výstraha a pomník), Hynek odejde a vrátí se až 1. Máje, dělá přesně to, co dělával Vilém (osoba, ne vrah – užívá si přírodu) -> Vilém nezemřel, připomíná se. Příroda ho oživuje (A kolem lebky pozdní zář se vložila, co věnec z růží; kostlivou, bílou barví tvář).

Zakončení – mladík Hynek (Mácha), melancholik, poslání putovat – nekonečné – nevyplněnost. Ztotožňuje se s Vilémem a Jarmilou.





Další podobné materiály na webu: