Kniha: Nesnesitelná lehkost bytí
Autor: Milan Kundera
Přidal(a): Clementine, Anna Marie
Milan Kundera
- Narozen 1. dubna 1929, Brno
- básník, dramatik, prozaik, esejista a překladatel, řadíme ho do postmoderny
- patří mezi nejpřekládanější česká díla na světě
- člen komunistické strany
- emigroval do Francie, zbaven československého občanství
- do sametové revoluce zakázán
- špatné zkušenosti s neautorizovanými překlady, nyní je jeho překladatelkou Anna Kareninová
- zemřel po dlouhé nemoci 11. 7. 2023 ve Francii.
Díla:
- Nesmrtelnost, Žert, Směšné lásky, Nesnesitelná lehkost bytí, Valčík na rozloučenou, Život je jinde, Kniha smíchu a zapomnění,…
Rozbor díla: Nesnesitelná lehkost bytí
Charakteristika díla:
- Literární druh: epika
- Literární forma: próza
- Literární žánr: filosofický, psychologický román
- Umělecký směr: postmodernismus, 60. léta 20. století
Vznik: 1982 ve Francii, původně napsán ve francouzštině, poté ho Kundera sám přeložil
Téma a motiv
- Námět: potácení mezi ideologiemi (žil ve svobodné Francii, zatímco v Československu byli komunisté)
- svět naplněn sexuálním a uměleckým požitkářstvím (= nesnesitelná lehkost bytí), protiklady dobra a zla (lehkosti a tíže)
- Motivy: láska, nevěra, soucit, ideologie, povolání, svoboda, komunismus
- Téma – hlavní: hledání smyslu života, dělání životních rozhodnutí
- Téma – vedlejší: protiklad dobra a zla (lehkost a tíže), boj s kýčem
Kompozice
- Kompoziční postup: částečně chronologický, částečně retrospektivní (autor se vrací k již zmíněnému ději z jiných úhlů pohledu, a například závěr se dozvídáme už v polovině knihy)
- Vztah dějových linií: rámcový (děj je nejednotný, ale propojují ho stejné postavy a motivy)
- Román je rozdělen do sedmi kapitol. Ty na sebe nutně nenavazují, ale doplňují se. Například je stejný obsah je vyprávěný z perspektivy jiné postavy.
- Lehkost a tíže – z Tomášova pohledu o jeho životě a seznámení se s Terezou
- Tělo a duše – z Terezina pohledu, jsou v ní vzpomínky na traumatické dětství s matkou, z čehož pramenila její touha po jedinečnosti, která s Tomášem kvůli jeho nevěře nebyla naplňována
- Nepochopená slova – ze Sabinina pohledu, o jejím vztahu s Tomášem, jehož byla nejlepší přítelkyně a milenka, a poté i o jejím vztahu s Franzem, ve kterém narozdíl od Franze nenachází pochopení a naplnění
- Duše a tělo – z pohledu Terezy, řeší se v ní Tomášova neustávající nevěra, její znásilnění náhodným inženýrem z baru, kde pracovala, a její paranoia způsobená režimem
- Lehkost a tíha – z pohledu Tomáše, řeší se v ní problémy s jeho článkem, je v ní vysvětlena Tomášova nevěra z jeho úhlu pohledu, a poprvé se zde setkává se svým synem, kterého nikdy předtím neviděl, a který po něm požaduje podepsání petice na podporu politických vězňů, kterou se nakonec Tomáš rozhodne nepodepsat a vědomě tím ničí svůj potenciální dobrý vztah se synem
- Veliký pochod – z pohledu Sabiny a Franze, který se snaží vyrovnat s odchodem Sabiny a v závěru umírá během účasti na humanitárním pochodu v Kambodži
- Kareninův úsměv – z pohledu Terezy o jejich životě na vesnici, smrti psa Karenina, usmíření s Tomášem a nelezení společného štěstí
Jazyk
- spisovný věcný jazyk, občas hovorové výrazy a vulgarismy, chvílemi se objevuje němčina
- propracované dialogy, Tomášovy vnitřní monology, přímá řeč
- vyprávěcí styl s úvahovými filosofickými pasážemi
- metafory, přirovnání, řečnické otázky, aposiopese (=nenadálé odmlčení), hyperbola (=nadsázka, zveličení), contrast
- metafora: “Hluk v masce hudby jí pronásleduje už od raného mládí.”, “ptáci náhod se jí snášeli na ramena”
- citáty filosofů (Nietzche), německé citáty
Charakteristika postavy:
Tomáš:
- nerozhodný, upřímný, neschopný věrnosti, podvádění bere čistě jako fyzický akt bez citů, nesobecký
Tereza:
- milující Tomáše, přecitlivělá, impulzivní, oddaná
Sabina
- umělkyně, hledá smysl života, věčně nenaplněná, milenka Tomáše, neschopna trvalého vztahu
- bez morálních zásad, odpůrkyně kýče, vnitřně neklidná
Časoprostor:
- příběh se odehrává během období normalizace a Pražského jara v Čechách a Švýcarsku, dále i v Kambodži a ve Francii
Charakteristika děje:
- příběhem dvou párů: pražského neurochirurga Tomáše, jeho ženy servírky Terezy, malířky Sabiny a učitele France
Obsah:
Tomáš je mladý a uznávaný lékař, žijící staromládeneckým životem. Měl mnoho žen, ale bál se ztráty svobody. S žádnou nedokázal sdílet jednu postel, všechny odvážel domů ještě téhož večera. S každou ženou se mohl vidět (milovat) maximálně třikrát a poté se s ní již nikdy nesetkal – takto poznal přes dvě stě dívek.
Běžně se mu stávalo, že ho povolali (jakožto jednoho z nejschopnějších chirurgů v republice) na druhý konec republiky. Během takové jedné cesty do západních Čech zažil několik neskutečných náhod:
V nemocnici Terezina města se objevil obtížný případ mozkové mrtvice, kvůli němuž pozvali Tomášova primáře k rychlé konzultaci. Ale ten měl ischias, nemohl se hýbat, a poslal do venkovské nemocnice Tomáše. Ve městě bylo pět hotelů, ale Tomáš padl právě na ten, kde byla zaměstnána Tereza. Náhodou mu zbylo před odjezdem vlaku trochu volného času, aby si šel sednout do restaurace. Tereza měla zrovna službu a obsluhovala Tomášův stůl.
Tereza zrovna končila, a tak ji Tomáš pozval na procházku do parku. Po rozhovoru ji dal svou vizitku, odjel do Prahy a nepočítal s tím, že by se mu někdy ozvala. Hned další týden však zavolala. Ráda by prý přijela na víkend. Tomáš zrušil všechny předem domluvené schůzky a Terezu vyzvedl na nádraží. Trval na tom, aby byla ubytovaná v hotelu. Po milování ji skutečně odvezl do hotelu. Během další noci u něj náhle začala mít horečku a usnula v jeho posteli. Tomáš byl bezmocný, musel s ní spát v jedné posteli. Lehl si vedle ní a cítil divný pocit. V neděli odjela Tereza domů. Další víkend se situace opakovala. Cestou na nádraží si Tomáš v hlavě připravoval, jak jí řekne pravdu o svém milostném životě. Nechtěl, aby si myslela, že ji patří a že to s ní myslí vážně.
V pátek stála na nádraží s obrovským kufrem v ruce. Tomáš vůbec nevěděl, co v něm má a co s ním zamýšlí. Oznámila mu, že v tom kufru je celý její život a přijela k němu žít. Nedokázal ji říct ne. Vzal ji k sobě domů. Nejdřív se ji postaral o práci. Zašel za svou nejlepší přítelkyní Sabinou, jenž byla malířkou a měla styky s lepší společností. Byla výjimka mezi milenkami Tomáše. S ní se miloval neustále, ale považoval ji pouze za kamarádku. Sehnala pro Terezu místo v jednom pražském deníku – vyvolávala filmy z fotoaparátů. Zanedlouho Tereza však chtěla víc a požádala o místo fotografky. Bylo jí vyhověno. Bla na sebe pyšná, že se z obyčejné servírky stala fotografkou. Poté však přišel srpen 1968 a ruská okupace. Tomášovi, Tereze a Sabině se podařilo emigrovat. Tomáš měl již kdysi několik nabídek od přítele z Curychu, aby pracoval v jeho nemocnici. Po několika odmítnutí se tentokráte ozval sám. Přítel ho s velikou radostí přijal. Tereza vyvolala fotografie z obsazené Prahy a přinesla je na ukázku do jednoho deníku. Redaktor ji přijal.
Něco podobného se přihodilo Sabině. Uspořádala svou výstavu a všechny obrazy prodala. Ze dne na den se z ní stal boháč.
Tomáš nepřestal mít milenky a Tereza mu to stále trpěla. Věřila jeho citátu, že láska a sex nemají nic společného. Nesmírně ji miloval. A ona byla asi jediná žena na světě, která dokázala jeho lásku pochopit.
V Curychu si také pořídili psa, kterému dali jméno Karenin. Tereza však postupně začala zjišťovat, že ji strašně chybí rodná vlast a přes okupaci se rozhodla vrátit do Prahy společně s Kareninem.
Z počátku byl Tomáš rád, že se jí zbavil. Potom mu ale došlo, jak mu chybí a rozhodl se vrátit také. Po příjezdu do Prahy ji okamžitě vyhledal. Začali spolu opět žít v jednom bytě. Tomáš začal znovu operovat, ale Tereza se vrátila k své původní profesi servírky.
Jednoho dne se Tomáš rozhodl napsat článek do novin o Oidipovi a přirovnal jeho činy k činům komunistů. Oidipus, když zjistil, co provedl, se necítil být vinen, ale nedokázal se dívat na neštěstí kolem a raději si propíchl oči a utekl. To samé poradil komunistům.
Jeho článek opravdu v jednom deníku vyšel, ale značně zkrácen. Ten vyvolal rozruch na ruské ambasádě.
Do nemocnice za ním přišla policie. Navrhli mu, ať napíše nějaké prohlášení, že to nemyslel vážně. Tomáš si vzal týden na rozmyšlenou. Pak řediteli nemocnice oznámil, že žádný dopis psát nebude. Ten mu pevně a s obdivem stiskl ruku. Tomáše přeřadili na 80 kilometrů vzdálené středisko. Jezdil domů pozdě večer a strhaný jak zvíře. Později si sehnal místo blíže Praze, ale už nikdy neoperoval. Pracoval jako obvodní lékař, pouze předepisoval aspirin nebo bromhexin.
Jednou se Tereza setkala v práci s milým mužem, který ji zbavil opilého zákazníka v baru, kde pracovala. Dal ji svou adresu. Poté ho už víckrát neviděla. Přiznala se Tomášovi, že už nedokáže žít vedle něho, aniž by žárlila.
Druhý den se spolu šli projít do parku, kam často chodívali, když se poznali. Tomáš řekl Tereze :
„Já Ti rozumím. Vím, co chceš. Všechno jsem zařídil. Půjdeš až nahoru a všechno pochopíš.“
Tím „nahoru“ myslel Petřín. Absolutně se jí nechtělo, ale nedokázala ho neuposlechnout. Když tam vyšla, setkala se se třemi muži, jenž drželi nějaké klacky v podpaží, a s dvěma skleslými muži. Muži se jí zeptali, zda to je opravdu její přání. Řekla ano. Ti dva muži se postavili ke stromu, oči jim zavázali muži s puškami a poté je zastřelili. Tereza si dlouho vybírala svůj strom, odmítla pásku a čekala na smrt. Když na ni jeden muž zamířil, vykřikla, že to vůbec není její přání. Muž okamžitě sklopil zbraň.
Bála se vrátit domů k Tomášovi. Nevěděla, jak mu vysvětlit, že neposlechla jeho příkaz. Rozhodla se navštívit muže, který jí dal adresu v baru. Ten ji doma znásilnil a zhrzená Tereza se vydala k Tomášovi.
Za Tomášem přišel do práce pohlavár z ministerstva vnitra. Nabídl mu něco podobného, jako policie před dvěma roky. Aby odvolal svůj článek o Oidipovi. Muž mu neustále kladl na srdce, že je skvělý chirurg a bez jeho šikovných rukou zemře mnoho lidí. Tomáš měl obrovskou chuť se vrátil do nemocnice a na operační sál, ale když si přečetl, co by musel podepsat, tak si to hned rozmyslel.
To, co měl teď podepsat, bylo mnohem horší, než co po něm žádal před dvěma lety jeho primář. To nebylo jen naprosté odvolání článku o Oidipovi. Zde byly věty o lásce k Sovětskému svazu, o věrnosti komunistické straně, zde bylo odsouzení intelektuálů, kteří prý chtěli zemi přivést k občanské válce, ale hlavně tu bylo donášení redaktorů z týdeníku spisovatelů i se jménem redaktora, kteří vědomě zneužili jeho článku, aby mu dali jiný smysl a proměnili v kontrarevoluční výzvu.
Tomáš se rozhodl nic nepodepsat. Komunisti ho odvolali z místa doktora a stal se z něj umývač oken. Každý si ho domů žádal a místo aby mu umyl okna, pili víno a diskutovali o režimu a jeho hrůzách. Po dvou hodinách mu naspal zákazník do výpisu třináct umytých oken a za „práci“ zaplatil.
V Praze to Tereza ani Tomáš už nemohli vydržet. Prodali všechno, co se dalo a odjeli na venkov, kde si koupili domeček s výběhem pro Kamenina. Štěstí jim ale pes začal kazit. Jednoho dne si Tereza všimla, že Karenin kulhá na jednu nohu. Tomáš mu ji ohmatal a našel bulku. Karenin měl bezpochyby rakovinu. Ještě téhož dne ho společně s místním veterinářem operovali.
Byly tři hodiny ráno, když se najednou probudil. Vrtěl ocasem a šlapal po Tereze i po Tomášovi. Mazlil se s nimi divoce a nenasytně. To se ještě nikdy nestalo, aby je vzbudil. Vždycky čekal, až se probudí někdo z nich a pak se teprve odvážil za nimi vyskočit. Ale tentokráte se neuměl ovládnout, když uprostřed noci přišel náhle k plnému vědomí. Když teď uviděl, že je doma a poznal své nejbližší, musil jim sdělit svou strašlivou radost, radost z návratu.
Jenže Kareninův stav se zlepšil jen dočasně. Za nějakou dobu u něj propukla rakovina na plno. Oba dva to hodně prožívali, věděli, že byl mezi oběma jakýmsi poutem. Karenin často celou noc naříkal. Společně se rozhodli, že nebude dál trpět a že ho utratí.
Bylo ráno, za chvíli měli oba odejít z domu. Tereza vešla do pokoje ke Kareninovi. Ležel až dosud netečně, ale nyní když uslyšel otevření dveří, vztyčil hlavu a podíval se na ni. Nemohla unést ten pohled, lekla se ho skoro. Takhle se nikdy na Tomáše nedíval, takhle se díval jen na ni. Ale nikdy ne s takovou intenzitou jako tentokrát. To nebyl zoufalý nebo smutný pohled, to ne.To byl pohled strašlivé, nesnesitelné důvěřivosti. Ten pohled byl dychtivá otázka. Celý život čekal Karenin na Terezinu odpověď a teď jí oznamoval, že je stále připraven se od ní dozvědět pravdu. Ten pohled strašlivé důvěřivosti byl jen krátký. Za chvíli položil zase hlavu na své packy. Tereza věděla, že takto se už na ni nikdo nepodívá..
Závěr knihy
„Tomáši, všechno zlo v tvém živote pochází ode mne. Kvůli mne jsi se dostal až sem. Tak nízko, že už se nedá jít níž.“ Tomáš jí řekl: „Co blázníš? O jakém nízko mluvíš?
„Kdybychom zůstali v Curychu, operoval bys pacienty.“ „A ty bys fotografovala.“ “ To je hloupé přirovnání. Pro tebe znamenala tvoje práce všechno, kdežto já mohu dělat cokoli a je mi to úplně jedno. Já sem neztratila vůbec nic a ty jsi ztratil všechno.“ Terezo, ty sis nevšimla, že jsem tady šťasten?
Nebylo možné nevěřit jeho upřímnému hlasu.
