Žert – rozbor díla k maturitě

 

Kniha: Žert

Autor: Milan Kundera

Přidal(a): Sarzah

 

 

Milan Kundera

Milan Kundera se narodil v Brně. Jeho otec, Ludvík Kundera, byl významný klavírista a rektor JAMU. V mládí se učil hrát na klavír. Milan Kundera patřil k prominentům oficiální literatury v éře stalinismu a je příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po uchopení moci komunisty. Tato generace se chopila příležitosti udělat kariéru, neboť nastoupila na místa uprázdněná vyhnáním nekomunistů z kultury.  Studoval na gymnáziu v Brně, kde roku 1948 maturoval. Ve stejném roce začal studovat na Filozofické fakultě UK literární vědu a estetiku, po dvou semestrech však přestoupil na FAMU, kde zprvu studoval filmovou režii a poté scenáristiku.

V roce 1948 vstoupil do komunistické strany, po dvou letech byl však vyloučen. Roku 1956 mu bylo členství obnoveno, ale v roce 1970 byl opět vyloučen. Po roce 1956 se postupně stal významným aktérem snah o liberalizaci kulturních poměrů z reformně komunistických pozic. V roce 1967 vystoupil na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů s ostrým referátem, ve kterém odsoudil pokus zakázat filmy Věry Chytilové a oficiální kulturní politiku obvinil z barbarství. Po srpnové intervenci zahájil svým článkem v týdeníku Listy diskusi o českém údělu, která pokračovala i v časopisech Plamen a Host do domu a do níž zasáhl rovněž Václav Havel. Od té doby se Kundera až na ojedinělou výjimku (esej Únos Evropy v exilovém časopise 150 000 slov) k politickým otázkám přímo nevyjadřuje.

Od roku 1975 žije v emigraci ve Francii, kde zprvu vyučoval na univerzitě v Rennes a později v Paříži. Po vydání knihy Kniha smíchu a zapomnění v roce 1978, mu bylo v roce 1979 české občanství odebráno. V roce 1981 získal občanství francouzské. Udržuje kontakty s okruhem přátel v Česku, ale do své vlasti se vrací zřídka a vždy inkognito. Ačkoli reviduje překlady svých děl napsaných ve francouzštině do jiných jazyků, jejich české překlady téměř nevydává a odmítá práci na nich svěřit jiným překladatelům.

 

Žert

  • společenský a historizující román
  • 1965
  • epika -> román

 

Téma, charakteristika

Knížka vypráví o tom, jak nevinný vtip může mít v totalitním režimu za následek ztrátu všeho, co člověk měl.

  • obraz tragických deziluzí ve světě, kde nevina je trestána jako vina
  • svět komunistických fanatiků a udavačů
  • nevinný žertík provokace vysokoškoláka – brána smrtelně vážně -> vyloučení ze strany, fakulty

Kundera dokonale zachytil dění tehdejší doby, neštěstí, ke kterému se člověk může dostat i díky pouhému vtipu.

Témata: msta, zapomnění, vážnost a nevážnost, vztah dějin a člověka, odcizení vlastního činu, rozpolcení lásky a sexu

 

Místo a doba děje

Děj knihy se odehrává v Praze a na Moravě (Slovácko) v letech 1948-1965. Retrospektivně se vracíme i do Ostravy.

 

Charakteristika postav

Ludvík Jahn

Lehkomyslný, celkem úspěšný a oblíbený student vysoké školy, člen komunistické strany. Na vlastní kůži se přesvědčil o tom, jak absurdní může být politický režim, kterému sám věřil. Svým nerozvážným vtipem si způsobil obrovské potíže a již nikdy nemohl být uznáván komunistickou společností tak, jako dřív.

 

Kompozice

–    7 kapitol, dále děleny do podkapitol

–    4 vypravěči (Ludvík, Helelena, Jaroslav, Kostka)

–    Kompoziční struktura: polyfonní

Každou kapitolu vypráví jiný vypravěč , každá postava vyjadřuje vlastní náhled na daný problém, což značně přispívá k věrohodnosti příběhu.

 

Dílo v kontextu autora

– první autorův román

 

Dílo v kontextu literatury

– 2. Polovina 20. Století

 

Umělecké a jazykové prostředky

– většina textu knihy je retrospektivní vyprávění, v jiných chronologicky

– esejistické a úvahové pasáže

 

Děj

Příběh začíná návratem Ludvíka Jahna do svého rodného městečka na Moravě, které mu díky dlouhému odloučení již nic neříká, veškeré emoce, láska k rodnému městu a vzpomínky jsou zapomenuty. Teprve později se mu vybavuje jeho charakter a příkoří, kterými musel projít. V celém příběhu se střídají vzpomínky s krutou realitou.

Jednoho dne přijde za Ludvíkem Jahnem redaktorka z rozhlasové stanice, aby s ním jako s vědeckým pracovníkem nahrála rozhovor. Po té, co se představí jako Helena Zemánková, manželka profesora přednášejícího marxismus na univerzitě, dojde mu, že je to žena jeho bývalého spolužáka a jednoho z hlavních lidí, kteří zapříčinili jeho utrpení. Vypráví o své lásce, o Markétce, idealistické svazačce. Strana, komunismus, byl pro ni vším. Odmítala chtíč, zajímala se jen o ideologii. Jednou Ludvíkovi říkala, že má pro něj překvapení.Myslel si, že snad její rodiče odjeli a tak budou moci být společně na chatě, kterou si Ludvík půjčil od svého kamaráda.Tím překvapením však bylo, že Markéta měla jet na čtrnáctidenní stranické školení.On neskrýval své zklamání a ona jej považovala za krutého a sobeckého, bez cítění pro stranu, národ a politické myšlení.

Ludvík měl značný smysl pro legraci, a protože Markétka byla velmi naivní, často si z ní utahoval. Ve stejném duchu byla míněna i pohlednice, na které stál provokativní text:“Optimismus je opium lidstva[1], zdraví duch páchne blbostí[2], ať žije Trockij[3]!“Pohlednice se však dostala do rukou fakultní svazácké organizace a ta ji rozhodně nebrala jako žert. Ludvík byl prověřován, vyslýchán a podezírán ze spiknutí. Nejdříve byl zbaven funkce ve svazu studentů na universitě a posléze, hlavně díky svému domnělému kamarádovi Zemánkovi, vyloučen z KSČ a university, čímž se obrací naruby celý jeho život. I přes to mu Markéta slíbila, že ho neopustí, i když ji k tomu Zemánek nabádal. Když ale zjistila, že Ludvíkovi politické názory a aktivita není taková, jakou považovala za odpovídající, tak se s ním rozešla.

Protože byl vyloučen z fakulty a byl údajným nepřítelem strany, musel nastoupit na vojnu k „pétépákům“ – pracovní technický prapor (nepřátelé režimu, těžili v Ostravě uhlí, protože se režim bál jim dát zbraň). Tam se seznámil se mnoha charakterově rozdílnými lidmi. Například s Jindřichem, který neustále posílal manifesty Stalinovi a Trumanovi, Matloch uměl nádherně zpívat a nadávat, nebo takový Čeněk, který studoval na výtvarné škole, kde byl za své kubistické dílo vyloučen. Vedle těchto byl u pétépáků také syn údajného špióna. Ten věřil v ideály komunismu, byl členem Strany, ale jakožto synovi kolaboranta mu nikdo nevěřil (zřekl se svého otce a také jej odsuzoval). Poslal stížnost, že zde nejsou vychováváni, ale trýzněni. Domníval se, že to celou situaci vylepší. Jeho dopis však neměl předpokládaný úspěch, ba naopak. Byl vyloučen z KSČ, což považoval za osobní prohru, proto se také otrávil léky. Celý tento děj nastiňuje tehdejší skutečnost v pravém světle a utrpení, které museli lidé během totalitního režimu prožívat. Ludvík byl po kruté a úmorné vojně donucen nastoupit do dolů.

Ludvík při rozhovoru s redaktorkou Helenou začne navazovat kontakt. Klaní se jejímu mladému vzhledu a kráse, ne však z opravdové náklonnosti, ale z důvodu pomsty kamarádovi, který ho kdysi zradil. Od svého evangelického přítele (Kostka) si půjčí byt v rodném městě. Tento přítel ho zrazuje od pomsty, která nic neřeší a jen ztěžuje život a dělá z něho peklo. Ludvík se však nenechá od svého plánu odradit. Sejde se s Helenou, která se mu svěřuje o své lásce k lidovému prostředí, vypráví, jak se seznámila se svým mužem na manifestaci, o jeho životě a především o působení ve folklórním souboru. Pod vlivem alkoholu se odeberou do půjčeného bytu, kde spolu prožijí fyzickou lásku. Takto si Ludvík představoval svoji pomstu na jejím muži a má ze svého činu radost. Záhy se však dozvídá, že Helena se svým manželem již tři roky intimně nežije. Poslouží tím tedy Zemánkovi, který se chce se svojí manželkou rozvést a má již mladou přítelkyni. Navíc Zemánek již není stalinista, ale liberální komunista a obhajuje stejné názory jako Ludvík. Když se dozví o vztahu své manželky s Ludvíkem, popřeje mu mnoho štěstí. Ludvík už ale chce skončit tento hloupý žert a proto řekne Heleně, že je mezi nimi konec, že už ji nechce nikdy vidět. Helena je tímto odmítnutím naprosto zdrcená a snaží se otrávit se prášky, ale místo toho sní omylem jen projímadlo. Po tomto zážitku se nechce s Ludvíkem také už nikdy setkat.

Ludvík se cítí osamocený a tak se vrací ke své staré lásce-k hudbě. Společně se svým kamarádem, který založil folklórní skupinu, hraje na zábavě. Je šťastný, cítí, že je opět mezi svými, mezi těmi, od nichž byl násilně odtrhnut.

 


[1] Pravý komunista je vždy optimistický

[2] Ve zdravém těle, zdraví duch à sokol, spartakiády…

[3] Trockij – s Leninem byl hlavním představitelem Říjnové revoluce (1917). Po smrti Lenina ho Stalin vyhnal z Ruska (bojovali spolu o moc), byl proti Stalinovi à byl zlý; označení Trockista, pro jeho následovníky; spisovatel – v díle se při výslechu ptají Ludvíka, co četl od Trockého





Další podobné materiály na webu: