Filozofská historie - rozbor díla k maturitě (5)

rozbor-díla

Kniha: Filozofská historie

Přidal(a): Andulis

Jiráskova Filozofská historie je novelou, která se odehrává okolo let 1847-1850 v Litomyšli a v Praze. Příběh čtyř studentů filozofie se protíná s revolucí z roku 1848 a kniha tak odhaluje jejich pravé povahy i v špatných časech. Čtenář se setkává se statečností i se strachem, a poukazuje na to, jak se mladí lidé dokáží postavit za své ideály a lásku. Filozofská historie není rozsáhlá, proto je považována za novelu a je napsána starší češtinou.

Alois Jirásek (1851-1930)

rozmach a dokončování průmyslové revoluce, hospodářský vzestup
vliv filozofie pozitivizmu (z fr. positiv- jistý, spolehlivý, skutečný)
věda se stává prostředkem poznání- spolehlivost exaktních věd
zklamání národních idejí po rakousko-uherském vyrovnání (1867)
otázka pravosti Rukopisu Královedvorského a Zelenohorského

Díla

Mohli řadit podle zobrazovaného období takto:
- Doba mýtů a pověstí- Staré pověsti české (1894)
- Husitské období- Mezi proudy (1887-1890); Proti všem (1893); Bratrstvo (1899-1909)
- Období baroka (rekatolizace)- Temno (1913); Psohlavci (1884)
- Období rokoka a osvícenství- Poklad (1881)
- Národní obrození- F.L. Věk (1888-1906)- pantalogie; U nás (1896-1903)
- krize historismu- historie obviněna ze škodlivosti (historická beletrie razila cestu proti proudu- v této oblasti působili hlavně Alois Jirásek a Zikmund Winter; opora hlavně v národně osvobozeneckém hnutí a v čtenářstvu, které hledalo v knize povzbuzení a útěchu)
Drama
- Vojnarka (1890); Jan Žižka (1903) Lucerna (1905), Jan Hus (1911); Jan Roháč (1918)

Literárně-historický kontext

Alois Jirásek se řadí k tzv. kritickým realistům:

tvořili hlavně v 19. století, ale jejich přesah do st. 20.
Prozaická tvorba kritických realistů přivedla realismus do jeho nejplnější podoby, téměř jako v západní literatuře. U nás totiž nelze hovořit o realismu, jenž by komplexně zobrazoval celou společnost (tak, jak to známe například z literatury francouzské). Autoři se naopak zabývali sociálním prostředím určitého kraje, popřípadě se soustředili na osudy jedné postavy, tím tak zúžili literární záběr a kladli důraz spíše na realistický detail. Dnes hovoříme v této souvislosti o drobnokresbě.
Diferencovali se tematicky do dvou základních podob:
- historická próza (tvorba pravdivě zobrazující historii- na základě studia dějin)- tuto podobu zastával i Alois Jirásek JAKUB ARBES – romaneta, Svatý Xaverius; ZIKMUND WINTER- Mistr Kampanus
- próza s venkovskou tematikou (tvorba pravdivě zobrazující venkov mj. i na základě národopisných studií, výstižně typizující postavy, zacílená na sociální problémy) RAIS- Výminkáři
Jejich tvorba zasahovala až do dvacátého století, čímž vznikala souběžně s mnohými moderními směry v umění (impresionismus, symbolismus, ale také expresionismus apod.), které byly zcela protikladné realistickému vnímání světa.

Inspirace autora

Povídka byla inspirována Jiráskovým pobytem v Litomyšli, kde působil jako učitel. Jirásek však některá fakta trochu pozměnil. Filozofové se například v Litomyšli bouřili proti zákazu Majálesu již v květnu 1838, ne v květnu 1847. Sem si tu událost autor posunul, aby ji mohl učinit předzvěstí revolučního roku. Studentská legie však doopravdy v tomto městě vznikla, světil se i, jak je v knize uvedeno, její prapor.
Materiál čerpal ze vzpomínek pamětníků doplněných historickými skutečnostmi. Dílo vyjadřuje jeho obdiv k Litomyšli, mládí i revolučnímu roku 1848.
V mnoha odkazech v textu hraje významnou roli Máchův Máj.

Rozbor díla: Filozofská historie

Literární druh

Epika

Literární žánr

Historická novela

Rok vydání

1999 (1927-využito vydání z tohoto roku; autor knihu několikrát přepracoval) Povídka vyšla poprvé v roce 1877 v časopise Světozor a později pod společným názvem Maloměstské historie spolu s novelami U rytířů (1880) a Na staré poště (1881)

Příslušnost k literárnímu směru

Kritičtí realisté

Hlavní myšlenka díla

Autor chtěl zpracovat tuto důležitou epochu českého národa, skrze studentskou odhodlanost, nebojácnost, víru a lásku k národu.
Tím tak chtěl podpořit české vlastenectví a češtinu, které byl zastáncem.

Téma knihy:

Za důležité téma knihy lze pokládat, život studentů filozofie během jejich studií v Litomyšli, dále jejich slasti a strasti studentského života.
Druhým neméně důležitým tématem je boj českých vlastenců za obrození jazyka.

Motiv knihy

studia na fakultě; Majáles; vzepření se profesorům; zkouškové období; filozofský ples; šťastná i nešťastná láska; revoluce v roce 1848; boj na barikádách
Za leitmotiv lze považovat boj nejen studentů za češtinu a českou literaturu.

Časoprostor

Autor lpí na tom, aby byl čtenář seznámen, v jaké době se děj odehrává, proto často zmiňuje letopočet. Podobně jako ve výňatku, se také dozvídáme, jaké je počasí. Tato skutečnost nám pak pomůže lépe proniknout do atmosféry města. (Podzim minul, půda utuhla, a ze zataženého, šedého nebe poletoval první sníh.) Jednotlivé události jsou řazeny chronologicky a jsou časově přesně vymezeny.
Děj neubíhá vždy stejně rychle, tj. autor často čas zhušťuje.

Kompozice

Knihu tvoří 13 kapitol a předmluva autora z roku 1877, v níž čtenáři vysvětluje, že tato kniha není o filosofských velikánech (v předmluvě jsou uvedena jejich jména a následně i pomocí metafor jejich hlavní vlastnosti), nýbrž o obyčejných studentech filosofie.
Poslední věta předmluvy nás uvádí do děje: Tak prolog svůj doříkav, již oponu vyhrnuji.
Na konci knihy je ediční poznámka a doslov od Jaroslavy Janáčkové.
Děj je prokládán popisem prostředí a přírodních scenérií.
Závěr knihy bychom mohli považovat za jakýsi epilog, protože od hlavního děje příběhu ho dělí pětiletá časová pomlka. Dozvídáme se v něm o šťastných či naopak smutných osudech postav. Poslední odstavec je pak poznámka od autora, v níž vyjadřuje své přání ohledně dobrého života a štěstí.

Vypravěč/Lyrický subjekt

Kromě předmluvy autora, která je napsaná v ich-formě, je celá kniha v er-formě.
Dílo má pouze jednoho vypravěče, a to samotného autora, který je vševědoucí.

Promluvy

V knize se vyskytují i delší monology i dialogy. Promluvy jednotlivých postav jsou od sebe diferenciovány rozdílným způsobem mluvy- filozofové užívají více latinská slova; Roubínkova rodina mluví napůl německy.

Jazykové prostředky

Psáno spisovným, živým a srozumitelným jazykem. Značné množství informací se čtenáři dostává prostřednictvím dialogů mezi postavami, které jsou i v samotném díle velmi časté (v
Kromě toho nalézáme i vnitřní monology postav a líčení jejich pocitů, ve výňatku např. vnitřní pocity slečny Lenky. Autor často střídá pohledy postav.
Snaží se o co nejbarevnější jazyk, při popisu prostředí jsou hojně používány básnické opisy (Podzim minul, půda utuhla…), personifikace (ozývala se … teskná obava).
Slovosled někdy kopíruje německou gramatiku se slovesem na konci věty. Dalším znakem, že jde o straší literaturu, je hojné používání koncovky –ti, která je zastaralejší než nynější koncovka –t.
Dále autor často i nad rámec tehdejší mluvy používá přechodníky.
Jazyk také slouží k dokreslení postav, např. paní aktuárová mluví napůl německy a napůl česky; studenti psychologie využívají heslovitě latinu.
V knize se objevuje i slangová čeština studentů, která je samozřejmě mnohem slušnější než slangová čeština nynější.
Kniha pochází z předminulého století, proto také obsahuje velké množství archaismů. Příklady mohou být slova jako: durdit se- zuřit, pulírovat-čistit, pantalóny-kalhoty, samojediná- samotná.
V knize jsem nalezla i četné personifikace, jako například: lichotný větřík; tiché nebe; teplé paprsky se opíraly.
Jirásek si také s jazykem hraje prostřednictvím metafor (hebounký šat čerstvě zelených listů), metonymií („Zase! Jestřáb krouží nám nablízku!“)
Nemohu taktéž opomenout, že Alois Jirásek citoval z několikerých děl, jinými slovy postavy v jeho knize citovali. Příkladem může být zamilovaný Vavřena, který Lence recitoval úryvky z Máchova Máje.

Postavy

Různorodé charakteristiky postav vytvářejí plastický obraz maloměsta. Postavy jsou navíc zobrazovány ze dvou úhlů současně, kdy jejich jednání a autorovy informace o nich jsou v kontrastu k tomu, jaký postoj k nim zaujímá a co si o nich myslí jejich okolí. Přesto jsou nedostatečně prokreslené- jsou jim předem dány kladné a záporné vlastnosti, dále se již nevyvíjejí, postrádají hlubší psychologii, což má za následek celkem průhlednou charakteristiku postav.

Vavřena-velice nadaný a všemi uznávaný student, jež nad učením netráví příliš mnoho času, a vždy má dobrý výsledek. Ve svém volném čase vyučuje u Roubínků Fricka, kde se seznámí s Lenkou, do níž se vroucně zamiluje a ve své lásce k ní je vytrvalý. Z celé skupiny studentů je také nejvážnější a také nejvíce přesvědčený vlastenec.
Zelenka– sirotek, asketa obětující vše studiu, svědomitý a vyhýbající se zábavě, který je za svou píli po zásluze odměněn. Zelenka je tak pojmenován podle toho, že hledá ve svém životě „zelenou“.
Frybort– lehkovážný komediant a vlastenec, který se na vlastním štěstí příliš nezakládá. Má však dobré srdce a svým vtipem baví všechny okolo. Frybortovi se líbí Márinka, dcera jejich domácí, kterou pak i pojme za ženu. Jméno pro tohoto studenta, stejně jako Vavřenovo jméno, si autor vyhledal v archivech gymnázia.
Špína– největší smolař z celé party studentů, sirotek, s nímž se osud nemazlil. I když se učil, stejně propadl. Pak musel nedobrovolně nastoupit do kláštera v Praze, kde v roce 1848 zemřel na barikádách při povstání. Měl rád, podobně jako Frybort, Márinku. Pro svou nesmělost se však s ní bál o svých citech mluvit.
Bytná Elis-stará panna, která již několikátým rokem své pokoje pronajímá studentům psychologie, ke kterým se chová téměř mateřsky. Vždy soucítí se svými studenty a snaží se o ně co možná nejlépe starat.
Rodina Roubínkova– Rodina aktuára Roubínka je poměrně bohatá a poněmčená rodina. Samotný pan Roubínek v knize ztělesňuje obraz povrchnosti a stereotypu. Paní Roubínková se cítí nad ostatními povýšená a sobecká, představuje naprostý protiklad mírumilovné Elis. Dcera Lotty je taktéž jako její matka velmi domýšlivá a chová se jako maloměstská slečinka, kterou zajímá pouze zevnějšek. Je proto velmi nasupená, že její idol, Vavřena, je zamilovaný do Lenky, což je pravý opak jí samotné.
Lenka je od smrti svého strýce Jiřího, silného vlastence, schovankou v Roubínkově domácnosti, kde zastává veškerou práci. Je velmi milá a hodná a také silná vlastenka. Je také značně ovlivněna svým zesnulým strýcem Jiřím, po kterém má české knížky.

Obsah (děj) knihy

Děj se upíná na hlavní postavy Vavřenu, Špínu, Zelenku a Fryborta, vlastenecké studenty filosofie, kteří bydlí u staré panny Elis. Na začátku se seznámíme se vztahy chlapců, které se dále rozvíjejí v průběhu celé knihy a samozřejmě vztahy k děvčatům k Lence a Márince a milostné trojúhelníky hrající v knize podstatnou roli.

Hlavní zápletka se objeví s blížící se oslavou majáles, která je mezi studenty velmi oblíbená. Vedení školy se však i letos vyslovilo proti této oslavě, a tak ji studentům zakázali. Svobodomyslní studenti se nenechají omezovat školním vedením a slavnosti se přesto účastní. Nakonec studenty díky přímluvě profesora Germana trest mine.

Následují závěrečné zkoušky, které se u mnohých studentů až na Špínu, jež propadne a odchází do pražského kláštera, stávají důvodem k oslavě. Revoluce v Praze vrcholí, a tak se někteří studenti z Litomyšle rozhodnou bojovat v Praze na barikádách, kde se shledají se Špínou. Zde nás ale čeká tragický konec postavy Špíny, který umírá. Po sléze jeho kamarádi z Prahy odcházejí, aby vedli vlastní život podle svých představ.

Reakce na dílo

Dílo získalo popularitu okamžitě po svém uveřejnění. Stalo se jedním z nejznámějších a nejoblíbenějších Jiráskových děl. Bylo přeloženo do mnoha jazyků a dočkalo se filmového (v roce 1937 Otakarem Vávrou), a dokonce i baletního zpracování. V období komunistického režimu byla Filozofská historie podobně jako jiná Jiráskova díla předmětem nekritického monumentalizování zejména Zdeňkem Nejedlým a zneužívána k propagaci kulturní demagogie.
Za autorova života byla kniha vydána celkem devatenáctkrát a Jirásek text několikrát upravoval a modernizoval, především se zaměřením na slovosled.

Moje hodnocení:

Když jsem do téhle knížky nakoukla tak pře půl rokem, upřímně jsem byla vyděšená. Novela o povstání, která je navíc napsána starou češtinou, mě poměrně odradila, takže jsem se docela divila, když jsem ji později celou přečetla a kupodivu s chutí. Abych řekla pravdu, byla jsem docela zvědavá, jak to dopadne s Vavřenou a Frybortem. Dokonce mi ani sloh nevadil, kterého jsem se bála úplně nejvíc. Byla to příjemná kniha, která mě skutečně překvapila.