Starý zákon – rozsáhlý rozbor díla k maturitě

 

  Kniha: Starý zákon

  Autor: apoštol Jan

  Přidal(a): Jan Gutvirt

 

 

 

 

Starý zákon je delší a starší část Bible. Jedná se o sbírku posvátných židovských knih, kterou přejalo z židovství vzniklé křesťanství. Vzhledem k tomu, že sbírku užívají židé i různé proudy křesťanství, nepanuje v mnoha otázkách shoda – ani v tak základních, jako je rozsah či název sbírky.

 

Kánon, označení a dělení

Rozsah kánonu se mezi těmi, kdo Starý zákon užívají, liší. Židé uznávají 39 knih. Protestanté přejali židovský kánon, jak se ustálil okolo roku 100. Katolíci uznávají kánon rozšířený o deuterokanonické knihy, neboť vychází z alexandrijské židovské tradice, a považuje tak za závazných 46 spisů. Nejvíce knih má v kánoně Etiopská ortodoxní církev – 54. Označení Starý zákon je křesťanské a starý stojí jako doplnění k Novému zákonu, druhé části křesťanské Bible. Toto pojmenování je částečně problematické, jelikož svádí, aby bylo označení chápáno jako zastaralý zákon. Podle klasického židovského dělení má Starý zákon 3 části: Tóra, Proroci a Spisy. Křesťané jej dělí na 4 části: 5 knih Mojžíšových (Pentateuch), historické spisy, mudroslovné knihy a prorocké knihy.

 

Vznik a charakter

Starý zákon vznikal v průběhu 1000 let. Nejstarší texty pocházejí z předmonarchického izraelského období, tj. před rokem 1000 př. n. l. (Někteří posunují počátky Bible až do roku 2000 př. n. l.). Zápisy historie pořizovali praotcové na hliněné tabulky, které se dostaly až do rukou Mojžíšových. Ten z nich udělal soubor, opatřil vysvětlivkami, převedl jednotky, místní názvy a Boží jména do podoby obecně známé a doplnil soupis vyprávěním o Josefovi. Nejmladší texty byly sepsány v posledních staletí př. n. l. Starý zákon začíná vyprávěním o stvoření světa a pokračuje sledováním dějin židovského národa jako zkušenosti lidí s Hospodinem až do 2. století př. n. l. (makabejské povstání). Knihy jsou výpravné, historické, výroky, vidění, úvahy, modlitby, písně apod. Je napsán z větší části hebrejsky, některé spisy aramejsky a v případě deuterokanonických knih řecky. Cílem většinou nebylo objektivně vylíčit historii, ale spíše ji interpretovat. Teprve po uchopení záměru textu je tedy možné přiblížit se skutečnému průběhu událostí. Starý zákon je mnohdy jediným pramenem židovských dějin. Mnohé knihy nebyly určeny pro literární užití, ale k určité příležitosti (liturgie, běžný život). Texty procházely dlouhým vývojem a ze začátku byly předávány ústně. Postupně vznikala potřeba texty zapisovat – zmínky o tom obsahuje i Starý zákon. Zároveň byl text ucelován – redakce, probíhající v 2. pol. 1. tis. př. n. l., textu dala konečnou podobu. I přes snahu sjednocení lze často rozlišit jednotlivé původní části a švy mezi nimi.

 

Deuteronimistické knihy

  1. 1.    Genesis

Někdy též První kniha Mojžíšova, je první knihou židovské i křesťanské bible. Židovství ji řadí na začátek Tóry, křesťanství na začátek Pentateuchu.

 

Struktura knihy

Kromě úvodního prologu (stvoření nebe a země) lze zbytek rozdělit do deseti oddílů, z nichž každý je uveden rodokmenem. Každý mluví spíše o potomcích daného uvedeného člověka. Jsou texty:

  •  rodopis nebe a země (Adam a Eva)
  •  rodopis Adamův (Adamovi potomci)
  •  rodopis Noeho (vyprávění o potopě)
  •  rodopis synů Noeho
  •  rodopis Šémův
  •  rodopis Terachův (vyprávění o Abrahámovi)
  •  rodopis Izmaelův
  •  rodopis Izákův (vyprávění o Jákobovi)
  •  rodopis Ezauův
  •  rodopis Jákobův (vyprávění o Josefovi a jeho bratrech)

Tyto genealogie mají několikerý účel:

  • spojují všechny hlavní postavy všech příběhů do jedné rodové linie;
  • ukazují na to, jak je plněn Boží příkaz množit se a naplnit zemi a slib Boha člověku požehnat;
  • spolu s množením lidí na zemi se množí a šíří i hřích;
  • sleduje dělení a tím i příbuznost různých národů v pojetí starověkého Izraele (horizontální pojetí);
  • paralelně s neustále se rozšiřujícím lidstvem čtenář může sledovat krystalizování jediné rodinné linie, kterou si Bůh vyvolí a která se stane zárodkem spásy pro zbytek lidstva (vertikální pojetí).

 

Obsah knihy

Prvních 11 kapitol tvoří po obsahové stránce zvláštní oddíl, neboť pojednává o pradějinách. Vypráví o stvoření světa (Bůh stvořil svět za šest dní a sedmý den odpočíval), o stvoření člověka, o lidském pádu a o jeho vyhnání ze zahrady v Edenu. Dále o Adamových potomcích, o Kainovi a Ábelovi (Kain zabil Ábela – bratrovražda), o potopě (lidé byli příliš hříšní, a tak je Bůh potrestal obrovskou celosvětovou potopou, která trvala 40 dní), Noemovi a jeho arše a o Babylonské věži.

Další kapitoly vypráví příběhy patriarchů. Za patriarchy čili praotce Izraelského národa jsou považováni Abrahám, jeho syn Izák, vnuk Jákob a dvanáct Jákobových synů. Rozlišují se různé cykly: Abrahámův cyklus; Izákův cyklus; Jákobův cyklus; vyprávění o Josefovi. Nejdelší jsou tedy cykly věnované životu Abraháma, Jákoba a Josefa.

Jednotlivé příběhy tvoří ucelený rámec. Bůh povolává Abraháma z Uru a posílá ho do kanaánské země, kterou mu zaslíbil. Abrahám se vydává na cestu a v zemi se usazuje. Jeho synové pak v této zemi žijí jako kočovníci. Vyprávění o Josefovi (jednom ze dvanácti Jákobových synů) popisuje, jak ho jeho bratři prodali do egyptského otroctví. Josef se zprvu dostane do vězení, potom však díky svému daru vykládat sny vejde ve faraonovu milost a stane se správcem země, kterou zachrání od sedmiletého hladu. Genesis končí, když se Jákob se svou rodinou stěhuje za Josefem do Egypta.

 

Adama a Eva

Byli první lidé. O nich se hovoří v části věnované stvoření světa a prvotnímu hříchu. Adam není původně vlastní jméno, nýbrž obecné označení. Dle Bible spadá stvoření Adama a Evy do období před 6000 roky. Když Bůh stvořil Adama, chtěl pro něj vhodného pomocníka, a tak před něj přivedl všechna zvířata, ale ta mu nebyla rovná. Proto Adama uspal, vyňal mu jedno žebro a z něj utvořil ženu.

Bůh usadil Adama a Evu do zahrady v Edenu, kde žili s Bohem. Avšak Adam s Evou se dopustili hříchu a byli ze zahrady vyhnáni. Jedli totiž z plodů stromu poznání dobra a zla, ze kterého jako jediného bylo zakázáno jíst. Byl to však had, který přesvědčil Evu, aby jedla, a Eva přesvědčila Adama.

V gnostickém učení se příběh o prvotním hříchu interpretuje odlišně. Jelikož je stvořitel chápán jako zlý, jeho příkazy mají člověka uvěznit a zahalit mu pravdu o něm samém. Had tedy, pokud Adamovi a Evě říká, že „budou jako Bůh“, pak je nenabádá ke zlému, ale pouze jim vyjevuje, kým skutečně jsou. Proto je v těchto systémech had často symbolem tajného, spásného poznání. Z Adamových potomků jsou známi jeho tři synové: Kain, Ábel a Šét (ten se narodil až po bratrovraždě, když bylo Adamovi 130 let!)

 

Kain a Ábel

Kain byl nejstarší syn prvních lidí Adama a Evy. Narodil se po vyhnání ze zahrady Edenu. Ábel je postava z biblické Genesis a koránu, druhý syn Adama a Evy. Byl pastýřem ovcí.

Odmítnutá oběť

Kain se stal rolníkem. Přinesl Hospodinu obětní dar z plodů země. I Ábel přinesl oběť. Hospodin shlédl na Ábela a jeho obětní dar, ale na Kaina a jeho obětní dar nikoli. Kain vzplanul hněvem. Hospodin se Kaina ptá po důvodech hněvu. Ubezpečuje Kaina, že i on bude pozdvižen, bude li jednat správně. Hospodin dále vysvětluje informace o hříchu. Hřích číhá ve dveřích. Hřích po Kainovi dychtí.

Bratrovražda

Když byl Kain se s Ábelem na poli, zabil ho. Poprvé v historii člověk viděl, že je možno ukončit život člověka. Hospodin se Kaina ptal, kde je Ábel? Kain odpověděl, že neví, že není strážcem svého bratra. Hospodin se ještě Kaina zeptal, co to udělal, a řekl, že krev jeho bratra k křičí ze země!

Prokletí

Potom vyslovil Hospodin kletbu, že bude Kain proklet ze země, která otevřela svá ústa, aby z Kainovy ruky přijala krev jeho bratra. Když bude Kain obdělávat zemi, již mu nevydá svou sílu. Kain bude na zemi bezdomovcem a tulákem. Kain odpověděl, že trest je větší, než může unést. Hospodin mu řekl, že kdokoliv by ho zabil, přivodí si sedminásobnou pomstu. A Hospodin vložil na Kaina znamení, aby ho nikdo, kdo ho najde, nezabil.

Další osudy

Kain odešel od Hospodina a pobýval v zemi Nódu na východ Edenu. Nestal se z něj ateista, stal se z něj člověk, který Hospodina zná, ale odešel od něj. Po nějakém čase poznal svou ženu. Ta mu porodila Enocha. Kain stavěl město a nazval jméno toho města podle jména svého syna Enocha.

 

Noemova archa

Bible připisuje stavbu archy Noemovi, který tak učinil na Boží příkaz, aby se spolu s dalšími sedmi lidmi a zástupci zvířat zachránil před potopou, která měla zničit zkažený svět.  Objevy geologů, archeologů a biblistů vedly většinu vědců a mnoho křesťanů k opuštění doslovného výkladu příběhu, avšak stále existují skupiny, které si za ním stojí a snaží se jej hájit.

Noe postavil loď o rozměrech 300 × 50 × 30 loket, tj. 135 × 22,5 × 13,7 m (poměr délky a šířky byl 6:1, což se používá i dnes). Uvnitř byla archa rozdělena do tří podlaží. Do jednoho lokte pod okrajem střechy sahalo okno nebo světlík pro zajištění světla a větrání a v boku archy byly dveře pro naložení a vyložení nákladu. Archa byla postavena z dřeva stromu gofer a potřena dehtem, aby nepropouštěla vodu. Strom gofer bývá považován za cypřiš, který je vhodný ke stavbě lodí, protože je odolný vůči vodě a hnilobě.  Noe měl přivést do archy ze všech živočišných druhů po dvou jedincích (samec a samice), z některých druhů (pro pozdější obětní použití) po sedmi. Archa měla přistát v pohoří Ararat (nikoli určitou horu).

 

Babylonská věž

Byla ohromná budova, která měla sahat až do nebe. Měla být postavena na místě nazvaném posléze Bábel, což je hebrejské jméno pro Babylón. Všichni lidé byli po potopě světa jednotní a mluvili společným jazykem. Rozhodli se postavit město a věž až do nebe, aby sebe oslavili a nikoli Boha. Bůh rozdělil dosud jediný lidský jazyk ve více jazyků a rozehnal lidi po celé zemi, protože se mu nelíbilo, že by chrám měl patřit někomu jinému než jemu samotnému.

 

Teologie knihy

Celkový smysl knihy je třeba chápat v rámci celé pětice Mojžíšových knih. V tomto kontextu pojednává o dějinách světa a o počátcích dějin vyvoleného lidu Izraele; o tom, jak lidstvo padlo a jak je Bůh začal vykupovat. Vše se soustřeďuje na příslib země daný Bohem Abrahámovi a na požehnání a dar potomstva. To vše se naplňuje na konci Deuteronomia a v knize Jozue. V prvních 11 kapitolách jsou obsažena klíčová témata pro porozumění Pentateuchu, jako je hřích člověka, boží potrestání hříchu, pokračující boží milost navzdory hříchu člověka, boží smlouva s člověkem. Navzdory neposlušnosti a hříchu člověka Bůh nadále usiluje o vztah s člověkem. Konec knihy se už nezaměřuje na celý svět, ale na rodinu Abrahámovu a na souvislosti národa Izrael se sousedícími národy. Ovšem vyvolení národa Izrael není samoúčelné, Bůh jedná s jedním národem, aby z toho měly užitek všechny národy. To je vidět např. u Josefa, který zachrání před hladem nejen Jákobovu rodinu, ale i většinu světa.

 

  1. 2.    Exodus

Někdy též 2. kniha Mojžíšova, je druhá kniha Tóry neboli Pentateuchu, jejíž obsah tvoří událost odchodu Izraelitů z Egypta a začátek jejich putování pouští na cestě do zaslíbené země.

 

Obsah knihy

Vyjití z Egypta (1 až 18)

Obsahuje popis konstitutivních událostí izraelského národa. Zde si Bůh z izraelského lidu učinil „svůj lid“ a začal plnit přísliby patriarchům. Spadají sem příběhy o Mojžíšově narození, o tom, jak byl vložen do rákosového košíku a vyloven faraonovou dcerou, o snaze Mojžíše přesvědčit faraona, aby propustil izraelský lid, o deseti egyptských ranách, kterými Bůh Egypt stíhal za držení izraelitů v otroctví, o pesachové večeři, pobití všech prvorozených v zemi a vyjití z Egypta, o přechodu Rudého moře suchou nohou. V první části putování pouští směrem k hoře Sínaj se vypráví o zázračném seslání many a křepelek nebo o vytrysknutí vody ze skály pro žíznící a reptající lid.

Putování pouští a hora Sinaj (19 až 40)

Stěžejními událostmi druhé části Exodu je příchod k hoře Sínaj a darování Tóry. Mojžíš vystupuje k Bohu na horu, kde dostává desky zákona, které obsahují první verzi desatera. Vyprávění o událostech pod horou Sínaj obsahuje také epizodu o nevěře Izraelitů, kdy si Izraelité pod vedením Áróna ulili zlaté tele a klaněli se mu jako Bohu. Po tomto porušení smlouvy Mojžíš rozbíjí desky zákona. Lid je potrestán, Mojžíš znovu vystupuje na horu, dostává nový opis zákona a smlouva mezi Bohem a Izraelem je obnovena. Exodus končí vyprávěním o vybudování přenosné svatyně podle Božích příkazů.

 

Teologie knihy

V Exodu existují dvě stěžejní události: vyjití z Egypta a smlouva na Sínaji. Vyjití se koncentruje do vyprávění o pesachové večeři, které je popisováno tak, aby zdůraznilo boží milost a moc, jeho zásah ve prospěch svého lidu a také aby osvětlilo stávající slavení velikonočního svátku, který se od té doby slaví. Pesach a vyvedení Izraele z Egypta, se pro židovství stalo jednou ze stěžejních událostí dějin. Jeho každoroční památka má připomínat velké boží skutky, které vykonal pro svůj lid, a vlít naději, že se Bůh bude nadále o svůj lid starat. Smlouva na hoře Sínaj a dar zákona je cílem vyjití z Egypta. Je to zde, kde pod dojmem velkých božích zásahů lid přijímá Hospodinovu svrchovanost a zavazuje se jej ctít jako svého jediného Boha. Kromě toho to bylo zde, kde Izrael dostal zákon, který řídil a stále řídí jeho každodenní život.

 

  1. 3.    Leviticus

Někdy též nazývána 3. kniha Mojžíšova.

 

Obsah a struktura knihy

Děj je zařazen mezi události odehrávající se při ustavení smlouvy mezi Bohem a Izraelem a předáním Zákona na hoře Sinaj.

  • Zákony o přinášení obětí
  • Vyprávění o ustavení velekněze a prvních obětí
  • Zákony o čistém a nečistém
  • Den smíření
  • Zákon svatosti
  • Závěrečné předpisy

 

Teologie knihy

Jak samotné praktické příkazy regulující obětní a kultovní řád v chrámu, tak celková teologie knihy odpovídají Kněžskému kodexu. Jedná se o zdůraznění stvoření a kultu coby účasti na něm, obřízky a slavení Velikonoc. Veškerý obsah je promítnut do doby putování Izraele pouští z Egypta do země zaslíbené. Proto je prostředníkem vydání zákona Mojžíš.

 

  1. 4.    Numeri

Někdy též nazývána 4. kniha Mojžíšova.

 

Obsah knihy

Kniha navazuje na události Exodu, právní kodexy též na Leviticus. Je pramenem historických informací o vybavení jeruzalémského Chrámu a o některých zvyklostech Izraelitů na poušti.

zeměpisné dělení:

  1. Sčítání lidu na Sinaji a přípravy na další pochod
  2. Vyprávění o cestě ze Sinaje do Moábu, vyslání zvědů a jejich zpráva, osmero brblání lidu a potíže během cesty.
  3. Přechod Moábské planiny před překročením řeky Jordánu

generační dělení:

  1. První generace Božího lidu po vyjití z Egypta: příprava a počátek pochodu pouští
  2. Období vzpoury první generace: střídání vzpoury, trestu a smíření
  3. Druhá generace Božího lidu

 

Teologie knihy

Teologicky představuje Izrael ideální komunitu, kterou stmelují jasně definované náboženské a sociální struktury. Na knihu měli vliv kněží, neboť zdůrazňuje teokratické principy – Boží zásahy do života společenství, kterou Boží přítomnost provází, hierarchické uspořádání, v jehož čele jsou kněží jako členové Áronova domu. Izrael jako komunita je prezentován jako kultovní společenství seskupené kolem Božího stánku, který zastupuje chrám. Vůdci lidu jsou kněží vedení Mojžíšem a Áronem, kteří jsou výhradními prostředníky mezi Bohem a národem. Po cestě se lid musí vypořádat s nepřátelstvím okolních národů a s pouští (hlad a žízeň) – obojí se stává pokušením vrátit se  do Egypta. Tato pochybnost Izraele je příčinou, že odmítne vstoupit do zaslíbené země, když už stojí na hranicích, a dovede k pochybnosti i Mojžíše, který je potrestán tím, že mu nebude dovoleno vstoupit do zaslíbené země. Velkou část kapitol 15 – 19 zabírá polemika o náležité a právoplatné vedení lidu a prostřednictví mezi ním a Bohem. Postupně je některými rebely zpochybňováno vedení Mojžíšovo a velekněžství Áronovo. Bůh se staví na stranu Mojžíše a Árona a dokazuje, že si je vyvolil. Věrnost lidu Hospodinu je odpovědí na věrnost Hospodina vůči lidu – Bůh se ukazuje jako trestající, ale zároveň milosrdně odpouštějící, jako Bůh, který svůj lid bezpečně vede pouští, dává mu vyhrávat bitvy, živí ho, ale současně vyžaduje od lidu svatost – úplnou důvěru a oddanost.

 

  1. 5.    Deuteronomium

Někdy též nazývána 5. kniha Mojžíšova. Je poslední knihou Tóry (Pentateuchu).

 

Obsah knihy

Vypráví o východu Izraelitů z Egypta, o jejich putování pouští do zaslíbené země a o obdržení Zákona od Boha na hoře Sinaj. V Deuteronomiu se Izrael nachází v moabské pláni, kde k němu má Mojžíš poslední proslov těsně předtím, než zdálky spatří zaslíbenou zemi a zemře a na hoře Nebo. Kniha tedy nemá děj, jejím obsahem je „opakování“ Zákona. Mojžíš lidu opakuje, co se událo na jejich cestě od hory Choreb až na moabskou pláň a připomíná jim znovu celý Zákon, který tam tehdy dostali od Boha. Ve skutečnosti se však jedná o zákon poněkud odlišný.

 

Struktura knihy

  •  shrnutí dosavadního putování
  •  varování před modloslužbou (samostatná vsuvka)
  •  desatero a „komentář na první přikázání“
  •  deuteronomický zákoník (včetně požehnání a zlořečení)
  •  obnova smlouvy mezi Izraelem a Bohem
  •  předání pravomoci Jozuovi a Mojžíšova smrt

 

Desatero

1)     Já jsem Pán, tvůj Bůh.

2)     Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.

3)     Pomni, abys den sváteční světil.

4)     Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.

5)     Nezabiješ

6)     Nesesmilníš

7)     Nepokradeš

8)     Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému

9)     Nepožádáš manželky bližního svého

10) Nepožádáš statku bližního svého

 

Teologie knihy

Tváří v tvář hrozbě zániku zdůrazňuje některé aspekty předexilní a exilní izraelské víry:

  • Uzavření smlouvy s Bohem, která je oboustranně podmíněná. Bůh si vyvolil Izrael za svůj lid a dal mu zákon; úkolem lidu je zůstat tomuto zákonu, a tedy Bohu, věrný. Pokud lid zákonu nedostojí, Bůh jej opustí. Tato smlouva vysvětluje mimo jiné porážku a zničení Judského království.
  • „Deuteronomický dualismus“ – Bůh předkládá lidu 2 cesty: cestu života a cestu smrti.
  • Zdůrazňování Božího daru a iniciativy. Opakuje, že země, úroda, blahobyt, to vše je nezasloužený dar Boha Izraelitům, na který by jinak neměli nárok. A připomíná, že Bůh vyvedl Izraelity z Egyptského otroctví a dal jim svobodu a zemi. Úkolem Izraele je na to odpovědět a milovat Boha tak, jak Bůh miluje svůj lid. Odpověď se odráží v zachovávání zákona, který však není kultický, jak tomu bude později, ale sociální. Povinností Izraelity je dbát a pečovat o spravedlnost v zemi, o všechny chudé a bezmocné.

Kniha klade zákoník a celý text do Mojžíšových úst, ale ve skutečnosti se obrací na Izraelity 7. století př. n. l., aby je přiměla k obnově náboženské věrnosti svému Bohu a tím odvrátila hrozící katastrofu. Následující rozšíření zákoníku pak nepřímo ukazuje, že jelikož lid této smlouvě nedostál, bylo spravedlivé, aby jej Bůh vydal do rukou nepřátel.

 

Historické knihy

  1. 1.    Jozue

Je zde popsána doba 14.–12. stol. př. n. l. Autorství je přisuzováno izraelskému vojevůdci Jozuemu, nástupci Mojžíše.

 

Obsah knihy

Přechod do zaslíbené země

Popisuje vyslání dvou zvědů do Jericha a zázračné přejití řeky Jordán. Bůh vody zastavil jako hráz proti proudu a dolní vody odtekly do moře. Izraelský národ přešel přes řeku po suché zemi. Jakmile Izraelité přešli řeku, voda opět začala téci, v ní se pak utopili egyptští pronásledovatelé.

Dobývání Kanaánu

Prvním městem, které Izraelité dobývají, je Jericho. Jozue dostal od Boha pokyny k jeho dobytí. Měl s vojskem 6 dní pochodovat jednou denně okolo města s průvodem kněží, kteří troubí na beraní rohy a nesou truhlu smlouvy. Sedmý den mají obejít město sedmkrát a nakonec mají všichni válečníci křičet válečný pokřik. Přitom se zdi Jericha zhroutí a vojáci vtrhnou do města. Další město je Aj. První tažení končí neúspěchem. Ajští muži obrátí na útěk 3000 izraelských vojáků. Izraelité ztratili Boží vedení, protože se mezi nimi našel zloděj. Teprve, když byl odhalen a potrestán, Bůh Izraelitům opět žehná a zjevuje jim novou strategii, která vede k dobytí města. Zprávy o vpádu Izraelitů do Kanaánu se rozšíří a řada kananejských království se spojí proti Jozuovi. Jen Gibeonité uzavřou s Jozuem mír. Město Gibeon je chráněno Božím zázrakem, když z nebe začnou na nepřátele padat veliké kroupy a zabijí víc nepřátel než vojáci. Aby byli zničeni všichni nepřátelé, Bůh zastaví Slunce. Jozue porazil 31 králů.

Rozdělování země na podíly

Země je rozdělována losem. Levité slouží pro Izrael jako kněží a učitelé. Levitům je vyhrazeno 48 sídelních měst. Šest z nich je označeno jako útočištná města a může v nich najít ochranu ten, kdo neúmyslně zabije člověka. Stan setkávání byl postaven v Šílu.

Jozuova napomenutí na rozloučení před smrtí

Jozue připisuje zásluhu za vítězství Bohu. Vybízí Izraelity, aby dodržovali zákon, který dostali od Mojžíše. Varuje před falešnými bohy a před modlářstvím. Jozue umírá ve věku 110 let.

 

Etická otázka války a genocidy

Izraelité dostali od Boha příkaz vyhladit původní pohanské obyvatele Země zaslíbené. Kananejci uctívali boha Baala, který byl krutý a nemravný. U Kananejců tkvělo uctívání v tom, že se bezuzdně oddávali nemravnosti v přítomnosti svých bohů, což bylo náboženským rituálem, a dále v tom, že zabíjeli své prvorozené děti, aby je obětovali bohům. Měla civilizace tak odporně zvrácená a brutální právo na existenci? Kniha Jozue popisuje vyhlazení Kananejců jako vykonání oprávněného rozsudku od Boha nad zločinci.

 

  1. 2.              Kniha soudců

Obsah knihy

Popisuje tu část dějin Izraele, kdy se Izrael usídlil v zaslíbené zemi Kanaánu, ale ještě neměl krále. V této době se řídil každý rod sám, jen v případě nouze, kdy na některý z izraelských kmenů dolehl nepřítel, se objevili soudci, lidé, kteří se stali vůdci kmenů a vedli je do boje proti nepříteli. Mezi soudce se řadí i ti, kdo lid spravovali v době míru, a to i ženy. Tato doba spadá do konce 2. tisíciletí př. n. l. Schéma většiny příběhů je stejné Říká se tu: Bůh dal lidu zem a vyžaduje za to jeho věrnost. Ale lid od Boha odpadl a začal sloužit jiným bohům. Proto jej Bůh vydal do moci okolních národů. Když tyto národy začaly lid utiskovat, volal k Bohu o pomoc. Bůh mu tedy poslal soudce, který lid vysvobodil a po dobu života soudce byl lid Bohu věrný. Avšak po smrti soudce se lid vrací k hříchu a vše začíná nanovo. Autor chce zdůraznit protiklad Božího a lidského jednání, který vede k tomu, že Bůh svůj lid definitivně potrestá a vydá jej do moci Babylonie.

 

Nejznámější příběhy

Mezi známé příběhy patří cyklus vyprávění o Samsonovi, silákovi a hrdinovi, jehož síla spočívala v jeho vlasech, které si nesměl stříhat. Tajemství vyzradil své družce Delíle, která jej zradila. Tak upadl do rukou Pelištejců. Když jej chtěli zabít, Samson si naposledy vyprosil od Boha sílu a podlomil sloupy v budově, kde se nacházel on i mnoho Pelištejců, kteří zahynuli s ním. Samson před tím, než se zamiloval do zrádné družky, pobil tisíc mužů oslí čelistí. Soudil Izrael po 20 let.

Dalším příběhem je vyprávění o Jiftáchovi a jeho dceři. Jiftách, když táhl do boje proti Amónu, slíbil Bohu, že když vyhraje bitvu, obětuje mu jako zápalnou oběť prvního, kdo mu vyjde vstříc, když se bude vracet domů. Touto osobou je však jeho vlastní dcera, která ho přivátala. Jiftách slib dodrží tím, že se jeho dcera nikdy nesměla vdát za muže, a tedy zůstala pannou. V Izraeli lidské oběti neexistovaly, naopak to bylo něco odporného, co existovalo v okolních národech, které neměly smlouvu s Bohem, a Izraelité se od nich měli odvracet.

 

Teologie knihy

Neustále opakuje myšlenku, že proti Boží věrnosti stojí zatvrzelost a hříšnost Izraele, který neustále upadá do modloslužebnictví. Schéma většiny příběhů je stejné. Říká se tu: Bůh dal lidu zem a vyžaduje za to jeho věrnost. Ale lid od Boha odpadl a začal sloužit jiným bohům. Proto jej Bůh vydal do moci okolních národů. Když tyto národy začaly lid utiskovat, ten volal k Bohu o pomoc. Bůh mu tedy poslal soudce, který lid vysvobodil a po dobu života soudce byl lid opět Bohu věrný. Avšak po smrti soudce se lid opět vrací ke svému hříchu a vše začíná nanovo. Autor chce zdůraznit protiklad Božího a lidského jednání, který nakonec povede k tomu, že Bůh svůj lid definitivně potrestá a vydá jej do moci Babylonie.

 

  1. 3.              Kniha Rút

Židovská tradice přisuzuje autorství Samuelovi.

 

Obsah knihy

Kniha se jmenuje podle hlavní hrdinky, Moabky Rút, která se provdala za židovského přistěhovalce. Když on i jeho bratr zemřeli, zůstali po nich Rút, její švagrová Orfa a židovská tchyně Noemi. Ta se rozhodla vrátit do své vlasti, do Judska. Zatímco Orpa raději zůstala doma v Moabu, Rút chtěla následovat svou tchyni. V Judsku žilo několik příbuzných Rútina manžela, kteří měli povinnost se Rút ujmout a zplodit s ní syna pro svého zemřelého příbuzného. Rút se dostala na pole Boaze, jednoho z nich. Boaz si ji vzal. Vstoupila do rodokmenu krále Davida, jehož se stala prababičkou.

 

Poselství

  • Věrnost smlouvě. Noemi se odvolává v modlitbě na Boží smlouvu a vyprošuje Boží věrnost pro své snachy; Boaz prokázal věrnost Boží smlouvě a svému příbuznému, když si vzal Rút; Rút prokázala věrnost, když se postarala o svou tchyni Noemi a zůstala věrná svému manželovi.
  • Levirátní manželství. Jelikož Starý zákon většinou nevykazuje víru v posmrtný život, jediná možnost, jak přetrvat, je skrze potomstvo. Levirátní manželství je možností, jak zajistit bezdětnému muži pokračování v dětech. Zemřít bezdětný znamenalo vyloučení, konec existence v rámci Izraele.
  • Ukazuje, že je možné, aby příslušník pohanského národa přijal víru v Boha Izraele a stal se členem vyvoleného lidu, a dokonce královského rodu. Kniha se staví proti vyhraněnému a výlučnému postavení Izraele, převážně proti snahám o udržení čisté, neporušené krve.

 

  1. 4.              1. kniha Samuelova

Obsah knihy

Navazuje volně na knihu Soudců a popisuje dějiny izraelského národa před vznikem monarchie a za prvních dnů prvního izraelského krále Saula. Obsahuje následující události:

  1.  Narození a povolání proroka Samuela
  2.  Boj s Pelištejci o archu úmluvy
  3.  Povolání a pomazání Saula za krále
  4.  Saulovy podniky
  5.  Vzestup mladého Davida a jeho boj se Saulem
  6.  Saulova smrt

Z historického hlediska zpracovává události odehrávající se v 2. polovině 11. století př. n. l. Kromě deuteronomistické kritiky monarchie a krále a dalších témat typických pro tuto písařskou školu se autoři zaměřují na osobu krále Davida a na legitimaci jeho nároku na trůn.

 

David a Goliáš

Goliáš byl pelištejský bojovník a zápasník, kterého pasáček a budoucí král David zabil kamenem z praku. Goliáš je symbol velikosti a spojení David a Goliáš znamená nepoměr mezi malým a velkým, které však nezvítězí. Pelištejské a izraelské vojsko se utábořilo proti sobě a obr Goliáš každý den děsil Izraelce tím, že vyzýval někoho z nich na souboj. Goliáš měl měřit dva až čtyři metry a jeho výzbroj se popisuje jako výzbroj řeckého těžkooděnce, jen mnohonásobně větší. Když Davidovi starší bratři odešli do boje, vrátil se David pást otcova stáda. Když se otec doslechl, v jaké nouzi je Saul, poslal Davida zpátky k vojsku. Malému Davidovi se všichni smáli, ten se však ohradil a nakonec si ho zavolal sám král. David mu řekl, že Goliáše s pomocí Hospodinovou přemůže a zabije. Král o tom nechtěl ani slyšet, pak mu oblékl své brnění, ale David v něm nedokázal chodit, a tak vystoupil proti Goliášovi jako pasáček s prakem v ruce. Goliáš se mu posmíval, David ho však trefil kamenem do čela a jeho mečem mu usekl hlavu.

 

  1. 2. kniha Samuelova

Obsah knihy

Popisuje dějiny izraelského národa za panování krále Davida. Autoři zpracovávají četné starší materiály a zapracovávají je do jednotného vyprávění. Obsahuje následující události:

  1.  Davidův nárok na trůn a jeho boj proti Saulovým potomkům
  2.  Dobytí Jeruzaléma
  3.  Davidův hřích s ženou Batšebou
  4.  Abšalómova vzpoura, porážka a smrt
  5.  Různá vyprávění o Davidovi
  6.  Druhý Davidův hřích (sčítání lidu)

Zpracovává události odehrávající se v 1. polovině 10. století př. n. l. Autoři knihy se zaměřují na osobu Davida, na vyzdvižení jeho ctností a legitikaci jeho nároků. David slouží jako příklad pro všechny následující krále. Všichni následující králové budou hodnoceni podle toho, nakolik se přiblížili Davidovskému ideálu. I když David dvakrát zhřešil (jednou s Uriášovou ženou Batšebou, podruhé tím, že sečetl lid), využívají toho autoři k tomu, aby Davida vyzdvihli jako vzor kajícnosti, obrácení a nápravy.

 

  1. 6.              1. kniha královská

V řecké Septuagintě se nazývá 3. kniha království. Za autora je tradičně považován prorok Jeremjáš (stejně jako druhá kniha). Kniha navazuje na 2. knihu Samuelovu a popisuje následující události:

  1.  Konec Davidovy vlády a jeho smrt
  2.  Šalomounův boj o trůn a jeho následná vláda
  3.  Rozdělení království na Izrael a Judsko
  4.  Paralelní dějiny těchto dvou království až do zániku severní Omrího dynastie

Končí nástupem judského krále Jóšafata a izraelského krále Achazjáše. Pojímá období mezi lety 960 př. n. l.(nástup Šalomouna) a 850 př. n. l. (nástup Achazjáše). Zahrnuje vyprávění o proroku Eliášovi (jeho smrt je popsána na začátku 2. knihy královské).

 

  1. 7.              2. kniha královská

Je deuteronomistické dílo. Navazuje na 1. knihu královskou a popisuje dějiny Izraelského a Judského království od panování Achazjáše a Jóšafata do zániku Izraele a Judska. Pokrývá období mezi roky 850 př. n. l. (nástup Achazjáše) a 587/586 př. n. l. (pád Jeruzaléma). Kromě starších a původních pramenů  zahrnuje vyprávění o proroku Elíšovi; jeho povolání za proroka je popsáno již v 1. knize královské.

 

  1. 8.              Knihy kronik

Vyprávění je z větší části paralelou k davidovským příběhům v 1. a 2. knize Samuelově a 1. a 2. knize královské. Je důležitým historickým pramenem pro studium izraelských dějin až po babylónské zajetí. Autorovi knihy však nešlo o kronikářský záznam událostí, jako spíše o zpracování historických událostí z hlediska výlučně náboženského, takže v centru jeho pozornosti stojí především chrámová bohoslužba.

 

  1. 9.              Kniha Ezdráš

Zachycuje události spojené s koncem babylónského zajetí. První část vypráví o prvním návratu z exilu na začátku vlády Kýra Velikého (536 př. n. l.) a o rekonstrukci jeruzalémského chrámu za Dareia (515 př. n. l.). Druhá část hovoří o Ezdrášově reformě za Artaxerxa (kolem 456 př. n. l.).

 

Babylónské zajetí

Zánik Judského království

V posledních desetiletích 7. století asyrská říše nezadržitelně slábla. To v judském království vzbudilo naděje na vytvoření panizraelského státu. Na západě však prudce rostla moc Egypta, zatímco na východě se vzmáhala Babylonie. Střetnutí těchto mocností mělo neblahé důsledky pro osud judského království. Když egyptský faraon Neko II. táhl proti Babylonii, zabil  roku 609 judského krále Jóšijáše u Megida, což znamenalo konec politického i náboženského reformního úsilí. Po vítězství Babylonie nad Egyptem u Karchemiše roku 605 se judský král stal babylonským vazalem. Ve snaze o vymanění se z područí král Jójakím požádal o pomoc Egypt, dříve než však pomoc přišla, oblehlo babylonské vojsko roku 597 Jeruzalém, během něhož Jójakím zemřel. Jeho syna Jójakína, kněze a aristokracii Babyloňané odvlekli do zajetí a na trůn dosadili Sidkijáše. Ten se vzbouřil, tentokrát však měla babylonská odveta drastičtější účinky. Nebukadnesar II. Roku 587 Judsko vyplenil, dobyl Jeruzalém, zbořil Chrám a část obyvatelstva odvlekl do zajetí.

Zajatci, uprchlíci, pozůstalci a navrátilci

Zbylému obyvatelstvu Judska nechal Nebukadnesar II. jistou míru autonomie, v jejíž čele stál Gedaljáš. Ten byl kvůli snaze o spolupráci s Babyloňany zavražděn a část obyvatelstva ze strachu před babylonskou odvetou prchla do Egypta, mezi nimi prorok Jeremjáš. Zbylí obyvatelé se dále živili zemědělstvím, v jisté formě pokračoval také náboženský život. Roku 539 dobyli Peršané Babylon a o dva roky později Kýros II. Vydal edikt, podle něhož se zajatí Judejci mohli vrátit domů. Jen část Židů v Babyloně však měla chuť se vrátit do stagnujícího Judska, a tak návrat probíhal pomalu. Navíc Židé, kteří se vrátili, se cítili nositeli pravého náboženství a považovali náboženství obyvatelstva, jež v Judsku zůstalo, za pokleslé. Přesto se podařilo postavit Jeruzalémský chrám. Avšak mezi původním obyvatelstvem a navrátilci vznikly těžko překonatelné rozpory. Obroda náboženského života nastala až okolo roku 458, kdy do Jeruzaléma přišel soudce Ezdráš, který kritizoval míšení Židů s cizinci a zpronevěřování se Božím zákonům. Jeho následoval představitel perského dvora Nehemjáš, jenž obnovil jeruzalémské hradby, prosadil sociální zákony a prosazoval náboženskou čistotu lidu.

Důsledky

Po babylonském zajetí židovské dějiny nabraly nový směr. Davidovská dynastie ztratila postavení a rozhodující roli hrál perský místodržitel a kněží jeruzalémského Chrámu. Odmítnutím dialogu s původním obyvatelstvem navrátilci prohloubili rozpory společnosti Judska. Z dlouhodobého hlediska nejdůležitější důsledek představovala proměna židovského náboženství. Židé se na rozdíl od mnoha okolních národů nesmířili s prohrou, neopustili Hospodina, ale snažili se katastrofu do náboženského pojetí zapracovat. Nenaplnění Hospodinova slibu Davidovi, že jeho potomci budou v Jeruzalémě vládnout navěky, zklamání, že odměnou za Jóšijášovu zbožnost a spravedlnost bylo zničení judského království, potřebovalo naléhavou odpověď. Zánik Izraele i Judska byl odplatou za činy hříšných králů a tuto odplatu činy spravedlivých králů pouze oddalovaly. Ze zajetí si také Židé přinesli znalost aramejského písma, z kterého se postupně vyvinulo v hebrejské písmo.

 

  1. 10.          Kniha Nehemjáš

Byla dopsána po roce 443 př. n. l., tedy po navrácení Židů z vyhnanství v Babylónu.

 

Obsah knihy

Nehemjáš odchází z Palestiny do Jeruzeléma: Nehemjáš se dozvídá o smutné situaci Židů v Jeruzalémě. Zdi města jsou pobořené. Proto se modlí k Bohu o pomoc. Požádá krále, aby se mohl vrátit do Jeruzaléma a zorganizovat obnovu města. Král mu vyhoví. Izraelity povzbudí k práci na zdech. Ostatní národy se tomu posmívají.

Obnova městských zdí: Jakmile Židé postaví polovinu výšky městské zdi, nepřátelé se zorganizují útok na Jeruzalém. Nehemjáš povzbuzuje Židy, že je Bůh na jejich straně. Nehemjáš musí řešit problémy mezi Izraelity. Někteří provozují nezákonnou lichvu. Nehemjáš se musí vyhnout ještě několika dalším lstivým pokusům, jak zabránit stavbě zdí. Nakonec je stavba zdi zdárně dokončena, po 52 dnech.

Shromáždění lidu a další potupy: Židé jsou svoláni na zvláštní slavnost. Nehemjáš a levité čtou a vysvětlují lidem Mojžíšův zákon. Izraelité vyznávají své hříchy a stvrzují, že nebudou uzavírat sňatky s lidmi z ostatních národů, že zachovají sabaty a zavedou opatření pro chrámovou službu.

Zasvěcení zdí: Zasvěcení městské zdi je další důvod k shromáždění. Židé čtou zákon, jsou zorganizovány pěvecké sbory a radují se.

Izraelité potřebují po čase opět ukáznění: Nehemjáš, který žil nějakou dobu v Babyloně, se vrací do Jeruzaléma a shledává, že Židé porušují boží zákon. Neplatí levitům desátky a tak se levité nemohou věnovat kněžské službě a vydělávají si na živobytí jinak. Nezachovávají sabat. Berou si za manželky pohanské ženy. Jejich potomci často nemluví židovským jazykem. Nehemjáš opět pomohl izraelitům, aby zachovávali boží zákon.

 

  1. 11.          1. kniha makabejská

Je kniha sepsaná hebrejsky před rokem 104 př. n. l. Zachovala se pouze v řeckém překladu Septuaginty a nestala se součástí palestinského kánonu hebrejské Bible.

 

Struktura knihy

  • příčiny konfliktu
  • skutky Judy Makabejského (166–161 př. n. l.)
  • skutky Jónatanovy (161–143 př. n. l.)
  • skutky Šimeónovy (143–135 př. n. l.)

 

Obsah knihy

Události líčí chronologicky, se zaujetím pro židovský Zákon a chrámovou bohoslužbu, přesto střízlivě a věcně. Její obsah tvoří dějiny židovského povstání proti násilné helénizaci Palestiny syrskými Seleukovci mezi roky 175 až 140 př. n. l. Antiochos IV. Epifanés zakázal židovskou bohoslužbu, obřízku a sobotu (šabat) a po roce 161 př. n. l. postavil v chrámu sochu boha Dia. Povstání zahájila rodina židovského kněze Matatiáše, jehož tři synové – Juda, Jónatan a Šimeón dostali přezdívku makabejští. Povstání začalo jako partyzánská válka v horách, postupně mělo úspěch a Juda mohl obnovit v jeruzalémském chrámu bohoslužbu. Po vojenských úspěších uzavřel s Římem smlouvu o spojenectví. Když roku 160 př. n. l. padl v bitvě, nastoupil po něm jeho bratr Jónatan Apfus, kterého nový král Alexander jmenoval veleknězem a jeho nástupce Démetrios II. stanovil, aby se daně z Judska neodváděly králi, nýbrž do Jeruzaléma. Po Jónatanově smrti roku 143 př. n. l. převzal vedení jeho bratr Šimeón, který nastolil mír a dosáhl mezinárodní uznání. Zajistil si římskou podporu, byl však zavražděn v Jerichu. Velekněžského úřadu se ujal jeho syn Jochanan.

 

  1. 12.          2. kniha makabejská

Je deuterokanonická kniha (uznávají katolíci, ale Židé a protestanti nikoli) sepsaná koncem 2. století př. n. l. Nenavazuje na První knihu Makabejskou, nýbrž podává jiný pohled na  makabejské povstání. Neklade důraz na faktografii a je tedy historicky méně zajímavá, události však interpretuje ve světle farizejské tradice. Více také zdůrazňuje Boží zásahy ve prospěch Izraele a sloužila tedy jako povzbuzení věrných Izraelců. Proto se těšila oblibě v dobách pronásledování křesťanů i ve středověku a významně ovlivnila i křesťanské představy Posledního soudu a vzkříšení.

 

  1. 13.          Kniha Tobijáš

Je spis ze 4. – 2. století př. n. l., který tvoří součást katolického a pravoslavného kánonu, avšak protestanté jej považují za apokryf. Spis není součástí Tanachu, hebrejských posvátných spisů.

 

Děj knihy

Tóbit byl při deportaci izraelských kmenů do Asýrie roku 721 př. n. l. odvlečen do Ninive. Král Sancherib popravuje jeho krajany, avšak Tóbit lpí na dodržování mojžíšského Zákona a zabité pohřbívá. Král zabavuje jeho majetek a posílá jej do exilu, a posléze je oslepen. Tóbit se modlí, aby zemřel. Posílá do Médie svého syna Tóbijáše, aby vyzvedl peníze, které svěřil příteli; na cestě jej provází jeho pes a anděl Rafael, jehož ovšem považuje za člověka. V Médii poznává Sáru,  které démon Asmodaj pobil již sedm manželů. Tóbijáš s pomocí Rafaela Asmodaje přemůže a vezme si Sáru. Po svatbě se se ženou vrací k otci, jehož uzdravuje dle Rafaelova návodu. Když se mu chce odvděčit, pozná, kdo Rafael je. Vzdává Bohu díky a předpovídá zánik Jeruzaléma roku 586 př. n. l. Kniha končí zprávou o smrti Tóbijášových i Sářiných rodičů a zkázou Ninive.

 

Význam knihy

Žánrově je náboženským románem s historickými prvky. Mnoho historických detailů protiřečí informacím, které máme mimo Bibli. Kanonicky se kniha řadí mezi historické knihy, avšak svou povahou je bližší židovské mudroslovné literatuře. Kniha vyzdvihuje hodnotu modlitby, postu a almužny, které hlavní postava, Tóbijáš, vychvaluje před svým odjezdem do Médie. Kniha dále nabízí tematiku přímluvy andělů, úcty k rodičům, úcty k zemřelým a čistoty v manželství. Pro tato svoje témata byla kniha ve starověku velmi oblíbena. Dnes je nám velmi cenná pro pohled do rodinného života a zbožnost na Blízkém Východě v 3. – 2. stol. př. n. l.

 

  1. 14.          Kniha Júdit

Obsah knihy

Popisuje fiktivní příběh, jak asyrský král Nabukadnésar bojoval proti Médům a porazil je. Poté se chtěl pomstít západu, který mu nepřispěchal na pomoc. Všichni se podvolili, jen Židé ne a opevnili se v Betulii. Nabukadnésar tam vyslal vojsko. Achior se jej pokusil varovat, že nad Židy bdí Bůh, ale Holofernes (velitel vojska) ho za trest poslal do Betulie, aby zahynul s tamními obyvateli. Město bylo obklíčeno. Zachránila je zbožná Júdit, která spoléhajíc na Boha se svou služkou vyšla mimo město, nechala se jím zajmout, oklamala ho a usekla mu hlavu. Poté se vrátila do Betulie. Následně bylo asyrské vojsko poraženo a odtáhlo. Kniha končí písní chvály Júdit na Boží dobrotu a věrnost. Z literární stránky je významná Júditina píseň, druhá část oslavuje Boha jako stvořitele a zachránce židovského národa. Júdit chápe svůj čin jako jeden z řady Božích zásahů ve prospěch svého lidu.

 

Historicita a datace

Z historického hlediska je kniha plná rozporů. Hovoří se o asyrském králi Nabukadnésarovi, který sídlil v Ninive, (byl králem Babylónským); chrám stále stojí (za Nabukadnésara byl zničen); Holofernes je vojevůdce z doby vlády perského krále Artaxerxa III., který táhl do Egypta; Betulie není známá. Někteří badatelé se domnívají, že se autor inspiroval Holofernovým tažením do Egypta, avšak odtud se Holofernes vrátil živý.

 

Poselství knihy

Autor v díle, kde vystupují symbolické postavy, popisuje útok nepřátel proti Židům a zdůrazňuje, že hlavní zbraní proti nim je důvěra v Boha. Bůh v pravý čas zasáhne, jako už vícekrát v dějinách (David a Goliáš) skrze slabého, mladého, nejmladšího nebo skrze ženu, aby tak ukázal svou moc.

 

  1. 15.          Kniha Ester

Obsah knihy

Achašverošova knihovna

Perský král Achašveróš, jenž je zpravidla ztotožňovaný s Xerxem I., pořádal oslavu k výročí své vlády. Hodně se hodovalo a pilo a opilý král poslal pro svou ženu, královnu Vašti, ať za ním přijde (patrně nahá), aby všichni viděli, jak krásnou mají královnu. To královna odmítla, a tak byla zbavena trůnu. Po čase král vyslal posly po své říši, aby mu přivedli kandidátky na novou královnu. Poslové sebrali krásné ženy, mezi jinými Židovku Ester, neteř Mordechaje. Král z ní byl unesen a Ester se stala královnou. Neprozradila však králi svůj původ ani vztah k Mordechajovi.

Hamanův plán na záchranu Židů

Jednou Mordechaj vyslechl rozhovor dvou mužů, kteří chtěli krále zabít. Vzkázal to Ester, která krále varovala. Po čase se stal královým prvním ministrem Haman, který nenáviděl Mordechaje a odmítal se mu klanět a vzývat ho jako boha, jak činili ostatní. Začal tedy Židy u krále hanit a přesvědčil ho, že by bylo dobré je zlikvidovat. Achašveróš dal souhlas (nevěděl, že jeho žena je Židovka). Mordechaj se to dozvěděl a vydal se v přestrojení varovat Ester. Královna mu vzkázala, aby svolal všechny Židy žijící v Šúšanu a aby se za ní tři dny postili. Ona sama se také se svými služebnými postila. Po třetím dnu se v královském rouchu vydala za Achašveróšem. Tehdy se stal zázrak, neboť král Ester přijal, ačkoli vydal rozkaz, že pod hrozbou trestu smrti nechce být rušen. Král se jí zeptal, co si přeje. Ester odvětila, že hostinu, kde by byla ona, král a Haman.

Esteřina hostina

Na večeři se král Ester zeptal, co by ráda. Odpověděla, že ještě jednu večeři ve stejném složení. Toho večera král nemohl spát. Četl si v Knize letopisů památných událostí a pozastavil se u dvou dvořanů. Služebných se optal, jak se Mordechajovi odvděčili, a oni odpověděli, že nijak. V tom přišel Haman, který původně chtěl po králi, aby nechal Mordechaje popravit. Achašveróš se ho zeptal, co by udělal člověku, kterého si král nanejvýš váží. Haman, domnívaje se, že mluví o něm, odvětil, že by ho oblékl do královského roucha a posadil na královského koně. Nato mu král nařídil, aby tuto poctu prokázal Mordechajovi. Haman začal Mordechaje nenávidět ještě víc. Při druhé hostině Ester požádala krále, aby jí a jejímu lidu, který má být povražděn a vyhuben, daroval život. Král se otázal, kdo je ten ničema, který chtěl toto provést. Ester odpověděla, že tím člověkem je Haman. Rozhořčený Achašveróš vyšel do zahrad, aby se uklidnil. Haman využil příležitosti a pokusil se královnu odprosit. V tu chvíli se vrátil Achašveróš a nechal Hamana pověsit na kůl, který měl připravený pro Mordechaje.

Záchrana Židů a ustanovení svátku Purim

Toho dne udělil král Židům svolení k obraně proti pogromu. Mordechaj napsal královým jménem list všem místodržícím, jimž Achašveróš vládl. Tím dával král všem Židům právo, aby se postavili se na obranu svých životů. Židé se shromáždili ve všech krajinách, jimž vládl Achašveróš, a pobili všechny, kteří je chtěl vyhubit. Mordechaj tyto události sepsal a rozeslal dopisy Židům ve všech krajinách krále Achašveróše. V nich uložil, aby každým rokem slavili 14. a 15. dne měsíce adaru jako památku na dny, v nichž se zbavili nepřátel, aby je slavili radostným hodováním, a aby ten čas posílali jeden druhému dárky a chudým dary.

 

Poselství knihy

Kniha reaguje na situaci Židů v diaspoře, mimo jejich vlast, a snaží se vyřešit otázku loajality a chování Židů vůči vrchnosti. Zdůrazňuje povinnost Židů se být loajální do té míry, dokud jim to umožňuje víra. V případě nebezpečí je vyzdvihnut příklad Ester a Mordechaje, kteří poctivostí, nasazením a moudrostí dokázali zvrátit osud národa.

 

Knihy moudrosti (naučné knihy)

  1. 1.              Kniha Jób

Struktura a obsah knihy

Kniha má dvě části, které vykazují nesrovnalosti, zvláště v jejich přechodu.

1) rámcové vyprávění: Příběh je zasazen do země Uz do nespecifikované doby. Je vyprávění o Jóbovi, spravedlivém člověku, který byl Satanem před Bohem nařknut, že je bezúhonný jen proto, že se o něj Bůh stará. Kdyby Bůh od něj přízeň odňal, odvrátil by se od Boha. Proto Bůh na Jóba sesílá zkoušky, aby Satanovi ukázal, že Jób je schopen sloužit Bohu z čisté lásky a úcty. Jób zůstává Bohu věrný a je od Boha odměněn násobkem toho, co ztratil, a dlouhým a šťastným životem.

2) poetická část: Tato část je vlastní část knihy, která pochází od autora. Na ní spočívá celá váha výpovědi knihy. Jedná se o rozhovor mezi Jóbem a jeho třemi přáteli (Elífaz, Sófar a Bildad – každý k Jóbovi mluví třikrát a každému Jób odpovídá). Mělo by tu být 9 řečí, ovšem poslední část rozhovorů je porušená. Je možné, že toto porušení posledního cyklu rozhovorů je záměrem autora a vyjadřuje, že si přátelé již nemají co říci. Poté, co Jób cyklus rozhovorů zakončí vlastní obhajobou, jsou připojena slova Elíhúa, mladého hosta, a nakonec zasahuje do rozhovoru sám Bůh. Na jeho dvě dlouhé řeči odpovídá Jób jednovětně a velmi krátce, a Boží řeči tak celou poetickou část uzavírají.

 

Poselství

Jóbovou tezí je, že, ačkoli je spravedlivý, musí trpět. Tím zpochybňuje teologii retribuce, kterou zastávají jeho přátelé. Podle nich jestliže se Jóbovi nedaří, znamená to, že zhřešil. Pointa spočívá v tom, že Jób nezhřešil. Jób žádá od Boha vysvětlení své bolesti, kterou vnímá jako nespravedlivou. Autor na Jóbův nářek odpověď nedává. Jób je sice spravedlivý, ale to neznamená, že by od Boha měl právo vyžadovat něco za odměnu. Bůh je svobodný a moudrý a žádná lidská moudrost před Ním neobstojí. Pro člověka tak utrpení zůstává tajemstvím a nezbývá mu, než Bohu věřit, že ví, proč utrpení dopouští. Těžištěm Boží odpovědi na Jóbovy výzvy je popis stvoření, jeho moci a nádhery. Bůh odkazuje Jóba na jeho místo; upozorňuje ho, že Jób není středem vesmíru, že se vše netočí kolem něj, a že mu svět ani Bůh nic nedluží. Vyzývá Jóba, aby se podíval na svět z jiného úhlu pohledu, nezaujatě a s odstupem. Na druhé straně však Bůh prohlásil, že Jób mluvil správně. Sice neměl pravdu, že má právo osočovat Boha a žádat od něj satisfakci za své utrpení, nicméně jeho postoj je lepší než teoretizování jeho přátel o Bohu.

 

  1. 2.              Kniha žalmů

Židé ji řadí mezi Spisy. Někdy se označuje také jako žaltář. Řecký termín psalm je překladem hebrejského píseň. Do češtiny se slovo žalm dostalo přes latinu (psalmus). Žalmy jakožto básnické formy modliteb se nevyskytují jen zde, ale najdeme je i jinde v Písmu. Texty jednotlivých žalmů vykazují málo odchylek. Na druhé straně v nich najdeme mnoho chyb a textových porušení, což je zaviněno značným stářím i častým používáním žalmů.

 

Struktura a číslování knihy

Žalmů je 150 (v Septuagintě 151) a tvoří nejdelší knihu Starého zákona. Proto se dělila do částí, které mají pravděpodobně odpovídat pěti knihám Tóry. Každá z těchto sekcí končí vlastní doxologií (chvalozpěv Boha na konci modlitby), která je připojena k poslednímu žalmu. V případě páté sekce se jedná o doxologii tvořenou hned několika žalmy, které mohutně a oslavně zakončují celou knihu. Kniha obsahuje několik sbírek, které původně kolovaly samostatně. Někdy výše zmíněné doxologie dělí tyto sbírky ve dví, takže byly vsunuty až později. Ze sbírek jsou nejvýznamnější:

  1.  Davidovy žalmy
  2.  Elohistické žalmy
  3.  Žalmy opěvující Boha-krále
  4.  Poutní písně

Původní sbírka začínala možná žalmem 2; žalm 1 by pak byl vsunut jako meditativní úvod do celé knihy. Kvůli pestré struktuře knihy došlo k tomu, že Septuaginta má částečně odlišné číslování žalmů než masoretský text.

 

Tituly žalmů

Žalmy jsou uvedeny tituly, které obsahují obvykle 3 druhy informací: 1) hudební nástroje a melodie; 2) osobní jméno; 3) historické okolnosti.

Hudební nástroje a melodie: jsou praktického charakteru a říkají, jakým způsobem se mají žalmy provádět. Většinou se objevují následující označení žalmů:

  • šir, šira: píseň
  • tehila: chvála
  • tefila: modlitba
  • miktam, maskil, šigajon: rozumný

Osobní jména: Jsou obvykle uvozena předložkou (k někomu, pro někoho), která může uvozovat posesivní genitiv (čí?) nebo dativ (komu?). Může to tedy být připsání autorství dané osobě nebo údaj, pro koho jsou určeny, kdo v nich mluví, případně bližší určení žánru. Nejčastěji uváděná jména jsou: David (74 žalmů), Šalomoun, Mojžíš, Jeremjáš, Asaf, Korachovci, Ethan a další. Naprostá převaha Davidova jména vedla k tomu, že mu byl tradičně připisován celý žaltář.

 

Literární druhy

  • Hymny (chvalozpěvy). Žalmista chválí Hospodinovy skutky a charakter. Bůh je stvořitel a udržovatel vesmíru.
  • Nářky (žalozpěvy). Hledá u Boha řešení problémů nebo nesnází. Prožívá pochybnosti, pocity, že Bůh je daleko.
  • Díkůvzdání. Vyjadřuje svou vděčnost Bohu, který jej zachránil v jisté situaci v minulosti.

Kromě základních tří kategorií výše existují další skupiny, kolem kterých panuje menší souhlas:

  • Královské žalmy. Týkají se izraelského krále a používaly se pravděpodobně při jeho intronizaci, svatbě či jiných svátcích s králem spojených.
  • Liturgické žalmy. Určené pro chrámovou liturgii. Přichází do chrámu před Boha a chválí skutky a charakter Boha. Někdy daná píseň vyzývá druhé ke chvále Boha a připomíná Hospodinovy skutky.
  • Hospodin kraluje. Slova „Hospodin kraluje“ jsou uvedena v úvodu žalmu. Dále je v královských žalmech přítomen motiv Boha jako krále, který má veškerou moc. Je to Bůh, kdo kraluje.
  • Žalmy moudrosti a zákona. Zdůrazňují, že je moudré číst Hospodinův zákon a dbát jeho pokynů.
  • Žalmy důvěry. Vyjadřují důvěru vůči Bohu.
  • Historické žalmy. Soustřeďují se na hymnické vyprávění dějin Izraelského národa a na oslavu Boha, který se v dějinách o svůj národ staral.

 

Poselství

Žalmy jsou záznamem modliteb, jsou vyjádřením víry jednotlivců i skupin. V žalmech se setkávají emoce i víra autorů v reálných situacích jejich života – žalmista říká Bohu o své situaci a vyjadřuje strach, prosby, chvály nebo díky. Protože texty Bible nebyly lidem běžně dostupné, zpívané žalmy v chrámu byly nejznámější částí Starého zákona. V křesťanské tradici modlitby hodin mají kněží i řeholníci každý týden projít všemi Žalmy, takže je často znají zpaměti. V reformaci z nich vznikaly písně v národních jazycích. Autoři uprostřed svých životních zápasů i radostí vyjadřují důvěru, že Bůh je mocný a dobrý.

 

  1. 3.              Kniha přísloví

Též Přísloví Šalomounova. Obsahem jsou ponaučení, jejichž autorství je připisováno králi Šalomounovi. Pravděpodobně vznikla pod vlivem staroegyptského písemnictví, v němž měl tento druh literatury tradici v podobě literárního žánru Knih moudrých rad do života. Možná obsahuje i překlady Amenemopova naučení. Příznačný je optimismus, který jako by nebral zřetel na životní skutečnosti: dobro bude odměněno, zlo bude potrestáno. Bohatství a blahobyt neminou člověka spravedlivého a zbožného.

 

Struktura knihy

První sbírka: 1.Vstupní slovo, 2. Výstraha před svévolníky, 3. Chvála moudrosti, 4. Varování a výstrahy, 5. Hlas moudrosti

Druhá sbírka: 1. První část, 2. Druhá část

Smlouva moudrých: 1. První část, 2. Druhá část

Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými: 1. První část, 2. Druhá část

Menší sbírky: 1. Slova Agúrova, 2. Číselná přísloví, 3. Slova Lemúelova, 4. Chvála ženy statečné

 

  1. 4.              Kazatel

Srtuktura knihy

Kniha je rozdělena do 12 kapitol a nevykazuje zvláštní strukturu. Po nadpisu (Slova Kazatele, Davidova syna, krále v Jeruzalémě) následuje řada krátkých úvah. Jejich počet záleží na pohledu čtenáře a rozdělení jednotlivých úvah, pohybuje se mezi 40 a 50. Kniha je uzavřena epilogem.

 

Obsah knihy

Základní otázkou, kterou autor v úvahách řeší, je smysl lidské činnosti. Otázku formuluje na více místech podobnými slovy (např.): Jaký zisk má člověk ze vší své námahy, kterou se pod sluncem namáhá? Tím se ptá, co je pro člověka dobré v nejzásadnějším smyslu, co je skutečným, nejvyšším ziskem a dobrem, kterého může dosáhnout, a které jej může uspokojit. Otázka se dá formulovat i jinak: Jaké dobro člověka opravdu konečně uspokojí a kde je člově najde? Termíny, které autor pro toto dobro používá, jsou různé: zisk, podíl či přímo dobro. Autor prochází jednotlivé činnosti, kterými se člověk zabývá, a v nichž spatřuje často smysl svého života – bohatství, jídlo a pití, usilovná práce, moudrost a vzdělání apod., hodnotí je a dochází k závěru, že všechny jsou marnost a honba za větrem.

Velký význam má pro autora smrt, která je koncem lidské existence, neboť relativizuje všechnu lidskou činnost a její hodnotu a způsobuje, že veškerá lidská činnost je marná. Tuto omezenost vyjadřuje nejen častými zmínkami o smrti či počtu dní lidského života, ale nejčastěji souslovím pod sluncem. Slunce symbolizuje provázanost člověka se zemí, jeho omezené obzory a životní prostor, a také to, že člověk se z této situace nemůže vymanit.

Smrti se týká i jedna z nejkrásnějších pasáží celé knihy, v níž autor čtenáři připomíná, aby myslel včas, dokud je mladý a plný síly, na svou konečnost a smrt, a aby pamatoval na svého stvořitele, který veškerou lidskou činnost vidí a soudí. Většina textu je věnována poetickému popisu stárnutí a smrti člověka. Dalším vyjádřením této omezenosti je opakované tvrzení, že člověk neví, co nastane po něm (a že tedy nemá smysl ani namáhat se pro budoucí pokolení). Poté, co člověk zemře, nebude na něj nikdo pamatovat a on upadne v zapomnění, stejně jako jeho předkové před ním.

Řešením je jíst, pít a užívat si z toho, co člověk svou prací získá. Nejedná se však o bezuzdné užívání si, nýbrž o nalezení správné míry, jak se namáhat a pracovat, a jak si najít čas zaslouženě si vychutnat plody své práce. Jestliže totiž někdo stále pracuje, takže nemá čas si odpočinout a užít si toho, co svou prací získal, počítá jej autor mezi blázny. Kromě toho připomíná, že zisk, který člověk má z námahy, a to, že má možnost si ho užít, není samozřejmost, nýbrž Boží dar. Proto jeho jíst, pít a užívat si je myšleno jako s vděčností přijímat od Boží prozřetelnosti to, co nám dává, a užít si toho k vlastní radosti. Kazatel nezapomíná ani na vybídnutí čtenáře, aby se o tyto své dary podělil s druhými, protože neví, kdy se situace změní. Respekt k Bohu je stálým motivem knihy.

Pro zdůrazňování smrti a v důsledku toho i relativní hodnoty lidské činnosti (marnosti, pomíjivosti) bývá Kazatel označován za pesimistickou knihu, i když by mu náleželo označení realistická kniha nebo dokonce optimistická, neboť učí člověka, jak prožít svůj život tak, aby byl skutečně šťastný.

Kniha obsahuje mnoho výroků, kterými autor upozorňuje na klišé, která se obecně tvrdí, ale nejsou pravdivá: moudrost se nemusí vždy vyplatit, kdo je poctivý, nemusí mít výhodu před nepoctivým, každá činnost, kterou se člověk zabývá, jej živí, ale současně i ohrožuje jeho život, když někdo zachrání své město, nemusí se mu dostat vděku apod. Těmito paradoxy autor napomíná čtenáře, aby životní realitu dobře zvážil a pořádně se zamyslel, co tedy má opravdu v životě cenu.

Úvahy se přibližují antické filosofii, zvláště Aristotelovi, stoikům, Hérakleitovi a Epikurovi. Spis je filosofický v tom smyslu, že je plodem rozumové úvahy nad pozorovanou životní realitou. Stejně jako jeho latinští a řečtí protějšci i autor knihy se soustřeďuje na smysl lidského života a na to, co člověka učiní šťastným, a pro co má smysl žít. I pojetí boha se podobá stoické Prozřetelnosti.

 

  1. 5.              Píseň písní

Někdy nazývaná též Píseň Šalamounova. Autorství je tradičně připisováno Šalomounovi. Někteří badatelé poukazují, že vykazuje analogie se staroegyptskou milostnou poezií. Její erotičnost byla pro některé rabíny překážkou v uznání jako součást Tanachu. I po její kanonizaci kolem r. 90 byly vedeny spory a bývala oblíbenou písní při nevázaných zábavách, za což hrozily různé kletby. Koncem 1. stol. n. l. se jí zastal rabi Akiva, který za Bar Kochbova povstání (r. 135) zahynul rukou Římanů. Podle židovské teologie popisuje alegoricky vztah mezi Bohem (ženichem) a Izraelem (nevěstou). Podle teologie křesťanské se alegorie týká vztahu Ježíše Krista a církve.

 

  1. 6.              Kniha moudrosti

Někdy také Moudrost Šalomounova, je jedna z deuterokanonických knih, sepsaná v 1. století př. n. l. pod vlivem antického mudrosloví. Koncept Moudrosti, je zprostředkující bytost mezi Bohem a světem.

 

Obsah knihy

  1.  kap. 1–5: boj zbožné moudrosti izraelského národa proti bezbožné moudrosti světa, napomenutí vládcům, polemika s židy, kteří opouštěli základní principy judaismu a tíhli k mravní nevázanosti a nihilismu;
  2.  kap. 6–9: přednosti moudrosti, modlitba za dar moudrosti;
  3.  kap. 10–19: působení moudrosti v dějinách Izraele, polemika s náboženskými kulty pohanů.

Pro vývoj židovské filosofie je významná myšlenka Moudrosti, jež vznikla na základě spekulací o hypostasích, tj. zprostředkujících bytostech mezi Bohem a světem. Moudrost tak představuje Boží pomocnici, učitelku lidstva, dech Boží moci. Nese stopy dualismu: Bůh je světu natolik vzdálený, že je potřeba zprostředkující bytosti (Moudrost). Zároveň však kniha zůstává pevně zakotvena v židovském monoteismu a staví se proti modloslužbě a mravní uvolněnosti.

 

  1. 7.              Kniha Sírachovcova

Zkráceně, ale nepřesně Sírachovec, je jednou z deuterokanonických knih.

 

Obsah knihy

Kniha působí dojmem školských skript nebo poznámek k výuce. Jedná se o dlouhou sbírku (má 51 kapitol) nejrůznějších naučení, rad a napomenutí na témata každodenního praktického života, jak nabýt moudrosti, jak zachovávat Boží zákon apod. Je typickou mudroslovnou knihou, podobně jako knihy Přísloví a Kazatel. I jako tyto knihy se zabývá otázkami dobrého života a nechává stranou veškerou židovskou tradici dějin spásy. Výjimku tvoří kapitoly 44–50, které obsahují Chválu otců. Zde Sírachovec převypravuje dějiny spásy a vyjmenovává jednoho po druhém významné otce, tj. postavy z dějin židovského národa. Nejedná se o dějiny v posvátném smyslu, ale tyto postavy slouží jako příklad pro ctnostný a bohabojný život a jako důkaz vysokého věku židovské víry. Kniha je zakončena modlitbou díkůčinění, za jeho vedení, pokoj a moudrost.

 

Význam a vliv

Sírachovec zdůraznil nebo snad zavedl v textu některá témata, která do té doby nebyla v židovském textu, což nám umožňuje sledovat vliv helénistické kultury obklopující tehdy Izrael ze všech stran. Jedná se o verše pojednávající o lékařském doporučení, o chování při hostině, o cti a hanbě. V textu lze sledovat paralely s řeckou literaturou, zejména u Herodota I., Sófókla, Euripida i Homéra. Dále jsou patrny stoické vlivy, v hymnu na Boží prozřetelnost a v představě harmonické krásy celku lze spatřovat myšlenku známou už od Platóna. Ústředním motivem sdělení je, že nejvyšším pramenem moudrosti je Tóra, zákon daný Mojžíšovi od Hospodina.

 

Větší proroci

  1. 1.              Kniha Izajáš

Obsahuje proroctví připisované proroku Izajáši. Jeho autorství lze v některých částech knihy vyloučit.

 

Struktura a obsah knihy

Až do 18. století byla kniha chápána jako celistvé dílo. S rozvíjející se biblickou kritikou však vysvítalo, že se kniha skládá ze tří částí. Text však nevznikl prostým spojením tří textů, ale mnohem složitěji jako výsledek jednotícího redakčního zpracování.

Proto-Izajáš

Mezi základní témata patří:

  • obhajoba Božího práva spojená s kritikou útlaku chudých
  • vyvolení Sionu, proti němuž útočí ostatní národy
  • Boží svatost a transcendence pojímané jako mysterium tremendum
  • spása, která přichází od Hospodina
  • očekávání Mesiáše vázaného na davidovskou linii

Deutero-Izajáš

Je sepsaná zřejmě mladším prorokem ke konci babylonského zajetí, jehož spis byl přiřazen k dílu Izajášovu. Rozdíly mezi oběma proroky jsou rázu stylistického i obsahového; Dt-Iz je rozvláčnější, méně konkrétní. Zmínka perského krále Kýra předpokládá zařazení této části do 2. poloviny 6. století př. n. l. Kapitoly 40-48 se zajímají o Jákoba-Izraele a tematiku tvoří návrat ze zajetí, nový exodus, slavnější než ten prvý. Kapitoly 49-55 vypovídají o Jeruzalému a Siónu, nalezneme v nich téma stvoření, zřejmě adresované zajatcům obklopených babylónskými kosmogonickými mýty.

Služebník je vyvolen Hospodinem a obdařen jeho Duchem, poslaný k Izraeli a ostatním národům, aby hlásal právo. Při tomto poslání narazí na odpor, ale jeho utrpení a smrt přinášejí spásu. Existuje několik výkladů, kdo může být služebníkem:

  • výklad kolektivní: Služebníkem je sám Izrael nebo jeho ideální část.
  • výklad individuální: vidí ve Služebníku buď: historickou osobnost (Jeremjáš, Deutero-Izajáš), nebo eschatologickou osobnost.
  • výklad kolektivně-individuální: Služebník je jedinec, který zastupuje celé společenství.

Zpěvy mají obrácené chápání běžných lidských hodnot. Spravedlivý není odměněn, ale ztroskotá, a tímto ztroskotáním splní svůj úkol. Křesťané tyto texty vykládají jako proroctví o Božím služebníku Ježíšovi, která se v jeho smrti naplnila.

Trito-Izajáš

Tato část patří neznámého prorokovi. Jde zřejmě o sbírku prorockých výroků od autorů z různých období, převážně ale z doby po návratu ze zajetí. Tato proroctví se vypořádávají se zklamáním, že naděje nebyly uskutečněny, že se lid ani přes svou zkušenost neobrátil.

 

  1. 2.              Kniha Jeremjáš

Obsahuje epizody ze života proroka Jeremjáše a jeho výroky. Prorok Jeremjáš žil v době zániku Judského království, kniha tedy zachycuje poslední roky judské samostatnosti před rokem 587/586 př. n. l.

 

Struktura a obsah knihy

  1.  Jeremjášovy výroky proti Judsku.
  2.  Příběhy z Jeremjášova života
  3.  Výroky proti okolním národům.
  4.  Dodatek o osudu posledního judského krále Sidkijáše.

V rámci první sekce kniha obsahuje následující prvky:

  • Jeremjášova vyznání. Jeremjáš si ve formě žalmů stýská na svůj osud proroka, který je nucen Bohem prorokovat, na druhé straně je však nevítaný, opovrhovaný a pronásledovaný, právě pro slova, která hovoří. Není však jisté, zda a nakolik jde o původní Jeremiášova slova.
  • Kniha útěchy. Tento oddíl je pozdějšího data a obsahuje pasáž o uzavření nové smlouvy mezi Bohem a Izraelem, která již nebude napsána na kamenných deskách, ale v srdcích každého člověka.

 

Dějiny knihy

1) Historické jádro představuje prvních 25 kapitol s výroky proti Judsku. Výroky pocházejí většinou z let 609 – 587 př. n. l. Obsahuje Jeremjášovu úvodní chrámovou řeč, která je jeho osobním prorockým programem a jíž začíná jeho prorocká kariéra.

2) Příběhy o Jeremjášově životě (s vsunutými výroky) vykazují podobně historické jádro, avšak jsou více zpracovány deuteronomistickou školou, která usiluje představit Jeremjáše jako ideálního proroka, druhého Mojžíše. Jeremjáš radí k pokoření se před Bohem, k přijetí babylonského jha a radí Židům, kteří byli ve vyhnanství v Babylonii, aby se nebouřili, ale pokojně se zabydleli. Tím proti sobě podněcuje silně národně smýšlející obyvatele Jeruzaléma a celý královský dvůr a je nařčen z kolaborace s nepřítelem.

3) Třetí blok obsahuje výroky proti pronárodům pocházející z nejrůznějších dob. Výroky odrážejí jednu z nejstarších funkcí proroka, totiž vydávat výroky proti nepřátelům, povzbuzovat tak svůj lid a svolávat na ně Boží trest. I když většina těchto výroků nepochází od Jeremjáše, z knihy vyplývá, že Jeremjáš vyřkl několik výroků o Babylonu.

 

Prorok Jeremjáš

Díky rozsáhlé deuteronomsitické redakci dostala kniha ucelenou strukturu. Kromě klasických témat napomínání Izraele a nabádání k obrácení se soustředí i na postavu proroka. Jeremjáš je poslední z řady Božích vyslanců k Izraeli, kteří měli lid vést či varovat. U Jeremjáše již Boží trpělivost s lidem dosáhla plné míry. Jeremjáš tedy stojí na druhém konci řady postav, kterou zahajuje Mojžíš. Jeremjáš je úmyslně ztvárněn právě jako Mojžíšův protějšek se všemi aspekty prorocké služby.

  • Povolání. Vyprávění o Jeremjášově povolání je paralelní k povolání Mojžíše. V obou případech si Bůh proroka připravuje od narození, a v patřičnou chvíli jej povolává. Prorok namítá, že není připraven, Bůh námitky vyvrací. Poté klade prorokovi do úst svá slova a dává mu konkrétní poslání. Nakonec jej ujišťuje o nesnázích, se kterými se setká, ale i o své pomoci a blízkosti.
  • Hlásání životem. Údělem každého proroka bylo nejen zprostředkovávat Boží vůli slovem, ale přímo ji ztvárňovat a někdy i symbolicky uskutečňovat nebo anticipovat svým životem. Prorocká služba Jeremjáše pohltila. Aby Jeremjáš mohl symbolicky ztvárnit Boží slovo, zůstává svobodný; jindy na Boží příkaz kupuje pole, aby dodal naději, že jednou se lid vrátí do své země a bude tu opět obdělávat půdu.
  • Pronásledování. Následkem toho, že hlásá, co není lidu a králi příjemné, je odmítán, zavrhován a pronásledován. Několikrát se dostal do vězení a vícekrát mu bylo ukládáno o život. Byl také svědkem, jak jiní proroci zaplatili své povolání životem. To, jak lid s nimi nakládal, je vyjádřením toho, jak nakládali s Božím slovem. Prorok je zástupcem Božím.
  • Přímluva. Prorok byl prostředníkem mezi Bohem a lidmi v obou směrech: zprostředkovával Boží vůli lidem a i přání a potřeby lidu před Bohem. V případě Jeremjáše Bůh prorokovi zakazuje se přimlouvat, protože již nechce lidu odpustit.
  • Rozlišení proroků. Lid neumí rozlišit mezi pravými a nepravými proroky. Deuteronomium vyslovilo jasné kritérium pro rozlišování: splní-li se to, co prorok předpověděl, byl pravý. Ne-li, musí zemřít. Jeremjáš se střetává s mnoha falešnými proroky, kteří všichni, v souladu s výše zmíněným kriteriem, poté, co je Jeremjáš usvědčí nebo obviní z výmyslů a z klamu, umírají.

 

  1. 3.              Kniha pláč Jeremjášův

Je jedna z krátkých poetických knih. V talmudickém období se nazývala nářky nebo žalozpěvy.

 

Obsah knihy

Kniha obsahuje 5 krátkých lyrických básní v žánru pláče, které naříkají nad zničeným Jeruzalémem a nad katastrofou, která dolehla na Judsko v létě 587/586 př. n. l., kdy bylo město dobyto, chrám zničen a obyvatelstvo odvedeno do vyhnanství. Básně naturalisticky líčí zničený Jeruzalém a bídu jeho lidu a prosí Boha o pomoc, srovnávajíce to s jeho bohatstvím před katastrofou. Přes smutné ladění se nevzdávají optimismu, naděje, že se Bůh smiluje nad svým lidem a zachrání ho. První čtyři písně z pěti jsou akrostické, každá sloka začíná jedním písmenem hebrejské abecedy. Kromě klasického hebrejského paralelismu se vyskytuje i pravidelný rytmus, většinou 3 + 2 přízvuky.

 

  1. 4.              Kniha Báruch

Je deuterokanonická kniha, připisovaná učedníku proroka Jeremjáše, Báruchovi.

 

Struktura knihy

1,1–14 úvod

  • 1,15-2, 10 vyznání hříchů
  • 2, 11-3, 8 modlitba o milosrdenství
  • 3, 9–4, 14 chvalozpěv na moudrost
  • 4, 15–5, 9 poselství odvlečeným do babylónského zajetí
  • 6 kapitola je nadepsána jako list Jeremjášův, který varuje před modloslužbou

 

  1. 5.              Kniha Ezechiel

Je prorocká kniha, která obsahuje výroky a vyprávění ze života a působení judského proroka Ezechiela. Ezechiel pocházel z kněžského rodu a byl odveden v roce 598 př. n. l. při první deportaci do zajetí v Babylonii. Jeho působení se datuje mezi roky 593 př. n. l. a 571 př. n. l.

 

Struktura knihy

Knihu je možné dělit na 3 značně odlišné části:

  • 1 – 24: výroky proti Judsku
  • 25 – 32: výroky proti národům
  • 33 – 48: ohlášení spásy pro Izrael

V prvních 8 kapitolách vidí Ezechiel ve viděních Boží slávu, jak se zvedá ze svého sídla v jeruzalémském chrámě a odchází k bráně a přes město na východ, ven z města na Olivovou horu. Praví se, že Bůh je chrámem pro Židy násilně přestěhované do Babylona. Na konci knihy pak Ezechiel vidí nový chrám a Boží slávu, jak se do něj vrací. Celá kniha tedy vypráví o tom, jak Bůh opustil svůj lid pro jeho hřích, ale jak jej provázel v zajetí, a jak se nakonec vrátil do jeho středu. Toto putování Boží slávy je úzce spojeno s jinými kněžskými texty v Bibli.

 

Obsah knihy

První část

1. Vidění Boží slávy, povolání Ezechiela za proroka.

2. Sláva opouští město, to je zničeno nadpřirozenými bytostmi jako předzvěst zničení Babyloňany.

3. Obsahuje 25 oddílů, z nichž každý začíná stejně slovy: Stalo se ke mně slovo Hospodinovo. Ezechiel se obrací proti falešným prorokům. Apeluje na osobní zodpovědnost a popírá možnost, že by někdo mohl zemřít pro hříchy druhých, třeba svých otců nebo soukmenovců. Stejně tak popírá možnost, že by spravedlnost a zbožnost několika málo Židů mohla zachránit zemi od trestu. Ezechiel se často uchyluje k obraznému vyprávění a k alegoriím, zvláště když popisuje vztah mezi Izraelem a Bohem (jako vztah muže a jeho nevěrné manželky). Ezechiel je silně zaměřený proti monarchii jako takové.

Druhá část

Výroky proti národům pocházejí patrně z dob pozdějších, např. proti Týru, který byl zničen v roce 332 př. n. l., nebo proti Ammonu. Jedná se pravděpodobně o rituální, kultovní výroky proti národním nepřátelům.

Třetí část

Rekapituluje témata první sekce a klade otázku: Jak budeme moci přežít? Následující oddíl je odpovědí na tuto otázku, je to zaslíbení Boží spásy, která přijde po (zaslouženém a nutném) trestu. Ezechiel používá mnoho obrazů, z nichž nejznámější je vidění o suchých kostech, kde hovoří o možnosti nového života pro Izrael, který již ztratil naději (je jako vybělené nepohřbené kosti). Ezechiel zaslibuje novou smlouvu, která bude uzavřena mezi Bohem a jeho lidem.

Dále popisuje eschatologickou bitvu mezi Božím lidem a jeho mýtickým nepřítelem, Gógem ze země Magóg. Inspiruje se tématem dne Hospodinova starších proroků. Za postavou Góga není třeba hledat konkrétní osoby. Touto pasáží se inspiroval také Jan, autor knihy Zjevení.

Závěr: Popis nového chrámu. Jelikož se chrám a jeho funkce neshodují s vzhledem a praxí druhého chrámu, jak byl postaven po roce 515 př. n. l., je pravděpodobné, že popis opravdu pochází od Ezechiela. Ezechiel se inspiruje rajskými popisy prvotní situace člověka a knihou Zjevení.

 

  1. 6.              Kniha Daniel

Vznikla zřejmě ve 2. století př. n. l. za vlády syrského krále Antiocha IV. Epifana nebo byla napsána v 6. století př. n. l. Pojednává o období přibližně od roku 618 př. n. l. do roku 536 př. n. l.

 

Obsah knihy

Král Nebukadnesar není historickým portrétem jedince, avšak obecným nepřítelem Božího lidu. Autorova zkušenost je alegoricky posunuta do dávných dob – záměr autora je čtenáře povzbudit ve víře a potěšit ho v útrapách. Látka je velmi různorodá – obsahuje mnoho podkladů izraelských, babylónských, ugaritských a perských. Ačkoli se kniha řadí mezi apokalyptickou literaturu, patří do této kategorie jen její druhá část.

První kapitola

Úvodní slova zní: „Ve třetím roce kralování Jójakíma, krále judského, přitáhl Nebukadnesar, babylónský král, k Jeruzalému a oblehl jej.“ (618 př. n. l. – 617 př. n. l.). Poté, co se Židé vzdali, byly do Babylónu odneseny poklady z chrámu a byly odvedeny děti. Mezi nimi i Daniel, Chananjáš, Mišael a Azarjáš. Nebukadnesar II. chtěl zajistit, aby hebrejští mladíci zapadli do babylónského systému, a proto jim zajistil tříleté vzdělávání, babylónskou stravu a víno, a dvorní úředník jim změnil jména. Po třech letech převýchovy a příprav na státní služby přichází pohovor s králem. Tito čtyři byli vybráni ke královskému dvoru. Moudrostí, kterou jim poskytoval jejich bůh, převýšili všechny rádce a moudré muže u dvora.

Druhá kapitola

Nebukadnesar měl sen, který jej tak rozrušil, že nemohl spát. Přesto na sen zapomněl. Předvolal tedy babylónské mudrce a požadoval, aby mu sen pověděli a vyložili. To však nedokázali. To Nebukadnesara tak rozzuřilo, že vydal příkaz, aby byli zahubeni všichni mudrci Babylónu včetně hebrejských. Když se to Daniel dozvěděl, vyžádal si od krále čas na odhalení snu. To mu bylo povoleno. Vrátil se do svého domu a společně se svými přáteli se modlil, aby poznal sen a jeho výklad. Bůh mu dal vidění, ve kterém mu tajemství snu sdělil. Další den Daniel řekl králi, že mu Bůh zjevil sen, který se týká lidských dějin až do posledních dnů. Vysvětloval, že král viděl obrovskou sochu strašného vzhledu, hlava byla ze zlata, prsa a paže ze stříbra, břicho a stehna z mědi, holeně ze železa, chodidla ze železa a z hlíny. Pak byl vysekán kámen, který udeřil sochu do chodidel a sochu rozdrtil. A z kamene se stala hora, která naplnila celou zemi. Poté sen vyložil. Řekl, že zlatou hlavou je Nebukadnesar II. (babylónská dynastie), po něm má povstat další království symbolizované stříbrnými prsy a pažemi sochy. Měděné břicho a stehna mají představovat třetí království, které bude panovat světu. Čtvrté království bylo symbolizováno železem. Poslední království bylo symbolizováno chodidly. Řekl, že Bůh zřídí království, které nebude zničeno a nahradí všechna předešlá království. Nebukadnesar II. uznal, že Danielův Bůh je zjevovatelem tajemství.

Třetí kapitola

Nebukadnesar II. chtěl posílit jednotu své říše, a proto postavil zlatou sochu. Byla 27 metrů vysoká a 2,7 metrů široká. Poté uspořádal zasvěcovací obřad. Shromáždil úředníky a prohlásil, že za zvuku hudebních nástrojů musí všichni padnout a uctívat sochu. Kdo nepadne, bude vhozen ohnivé pece. Všichni padli k zemi kromě tří Hebrejců – Šadraka, Mešaka a Abednega. To některé Babyloňany rozlítilo. Předstoupili před krále a obžalovali Židy. Chtěli, aby byli potrestáni za neloajálnost a zradu. Král je předvolal je a řekl, že je ochoten jim dát ještě jednu šanci. Šadrak, Mešak a Abednego odmítli, že cizí bohy uctívat nebudou. Král přikázal sluhům, aby pec rozpálili sedmkrát více než obvykle. Pak vojákům rozkázal, aby je svázali a hodili do pece. Nicméně s ohledem na žár vojáci zahynuli. Pak se stalo něco zvláštního. Hebrejci byli v peci, ale plameny je nepohlcovaly. Dokonce se začali procházet v ohni. Nebukadnesar si všiml, že v peci se nacházejí čtyři muži, jeden z nich vypadal jako anděl. Přistoupil ke dveřím a zavolal na ně, aby vyšli ven. Pak uznal, že jejich Bůh je nejvyšším bohem, a vydal rozkaz, že kdokoli z lidí by řekl něco proti bohu Šadrakovu, Mešakovu a Abednegovu, ať je rozsekán na kusy a jeho dům ať je učiněn hnojištěm.

Čtvrtá kapitola

Pojednává o strašlivém snu, který měl Nebukadnesar. Jediný, kdo ho byl schopen vyložit, byl opět Daniel. Nebukadnesar viděl obrovský strom a poté sestupujícího posla z nebe, který nařídil podetnutí stromu a opásání pařezu. Posel řekl, ať se srdce pařezu změní z lidského na zvířecí, a ať nad ním přejde sedm časů. Daniel vyložil, že strom je král. Nebukadnesara mělo čekat ponížení – měl být odehnán od lidí a žít se zvířaty. Daniel vysvětlil, že to, že stromu má být ponechán pařez i s kořeny, znamená, že Nebukadnesar království znovu dostane, až uzná vládu Nebes. Po 12 měsících se král procházel po svém panství a chlubil se, co dokázal v Babylónu. Slova nestačil doříct a z nebe zazněl hlas, který mu sdělil, že bude odehnán od lidí, bude bydlet se zvířaty a jíst trávu. To mělo trvat sedm časů, dokud nepozná, že nad lidmi vládne Nejvyšší. Po uplynutí sedmi časů byl král dosazen na trůn a začal chválit Nejvyššího.

Pátá kapitola

Odehrává se v noci z 5. na 6. října 539 př. n. l.. Král Belšazar nachystal hostinu pro velmože. Během hostiny se na stěně paláce objevila lidská ruka, která psala tajemnou zprávu. Belšazar se bál, zavolal si babylónské mudrce a prohlásil, že kdo odhalí význam slov, bude panovat jako třetí nejdůležitější osoba v království. Přesto nápis nebyl nikdo schopen vyložit. Byl předvolán Daniel. Řekl králi, že mu nápis vyloží, a že to souvisí s tím, že je pyšný a nevzdal slávu Bohu. Slova zněla: MENE, MENE, TEKEL, UFARSIN = pro tebe králi, že Bůh ukončil tvé království, byl jsi zvážen a shledán příliš lehkým a tvé království je dáno Médům a Peršanům. Daniel byl prohlášen za třetího nejmocnějšího muže království. Ještě té noci byl Belšazar zabit. Doslovný význam aramejských slov „MENE, MENE, TEKEL, UFARSIN“ = 1 mina, 1 mina, 1 šekel a půl šekelu“. Byly to peněžní jednotky a byly uvedeny od nejvyšší po nejnižší hodnotu. Každé slovo mohlo mít několik významů, například UFARSIN = půl šekelu. Použitá písmena však umožňují ještě dva významy: rozdělení a Peršané.

Šestá kapitola

Po pádu Babylónu Dareios Médský jmenoval 120 satrapů a nad nimi ustanovil tři úředníky, jedním z nich byl Daniel. Ostatním úředníkům se nelíbilo, že má mít Daniel nad nimi autoritu, a proto hledali záminku, aby se ho zbavili. Nemohli na něj nic špatného nalézt a tak se shodli, že se to musí týkat  náboženství. Požádali krále, aby se během dalších 30 dnů nikdo nemohl modlit k nikomu než k němu samotnému. Dareios výnos podepsal. Daniel se nepřestal modlit ke svému Bohu, i když o výnosu věděl. Úředníci jej nachytali při modlitbě. Král tím byl znepokojen a hledal způsoby, jak Daniela osvobodit. Doufal, že Danielův Bůh jej zachrání, ale ten byl vhozen do lví jámy. Dareios byl skleslý, postil se a byl celou noc vzhůru. Zrána spěchal k jámě a ptal se Daniela, zda jej Bůh ochránil. Slyšel Danielovu odpověď, že je živ a zdráv. Dareios si byl vědom toho, že se úředníci spikli, aby Daniela usmrtili, a že krále zmanipulovali. Nechal Daniela vytáhnout a přikázal, aby, ti kteří Daniela obžalovali, byli i se svými rodinami hozeni do lví jámy, kde byli roztrháni na kusy. Poté vydal prohlášení, aby všichni lidé ctili Danielova Boha.

Sedmá kapitola

Danielovo proroctví nás zavádí do prvního roku vlády babylonského krále Belšazara. Daniel měl vidění čtyř obrovských zvířat: okřídlený lev, zmutovaný medvěd, levhart se čtyřmi křídly a čtyřmi hlavami a velmi silné se zuby ze železa a deseti rohy. Bůh zasedl jako soudce a vynáší nad zvířaty nepříznivý rozsudek, odnímá jejich panství a čtvrté zvíře zabíjí. Trvalé panství nad všemi národy bylo svěřeno Synu člověka. Daniel žádá anděla o vysvětlení – zvířata představují čtyři krále nebo království.

Osmá kapitola

Daniel měl ve třetím roce vlády Belšazara vidění dvou zvířat: beran se dvěma rohy a kozel s nápadným rohem. Kozlovi má být roh zlomen a místo něj mají vyrůst čtyři rohy. Z jednoho z nich vyrazil maličký roh. Kozel má berana srazit a zlámat mu rohy. Anděl Gabriel poskytl vysvětlení vidění. Beran představuje médské a perské krále, kozel představuje prvního řeckého krále. Po něm mají povstat čtyři království z tohoto národa, ale nebudou již mít jeho sílu, nakonec má povstat král, který se postaví proti „Veliteli velitelů“, avšak bude zlomen bez zásahu ruky.

Devátá kapitola

Daniel uznal, že Židé zhřešili, když se odvrátili od Božích přikázání. Zatímco se modlí, objevuje se anděl Gabriel a ujišťuje jej, že se Židé vrátí do vlasti. Podrobný plán záchrany mu sděluje v podobě proroctví o sedmdesáti týdnech. Výklad tohoto proroctví je předmětem kontroverze mezi židovskou a křesťanskou tradicí i mezi jednotlivými křesťanskými církvemi. Přestože panuje shoda, že týden znamená sedm let, z proroctví není zřejmé, odkdy je třeba začít počítat, a s kterou etapou tohoto období jsou spojeny  události. Judaismus spojuje první zmínku o pomazaném s výnosem Kýra umožňujícím návrat Židů do Jeruzaléma a druhou zmínku se zkažeností kněžstva na konci období druhého chrámu, tedy po dalších 62 „týdnech“. Křesťanství obě období sčítá a vztahuje obě proroctví k působení Ježíše.

Desátá kapitola

Daniel má vidění muže, který je oděný v plátně a je nadlidského původu – andělem (archanděl Michael přišel tomuto andělovi na pomoc). Anděl měl Daniela posílit, než dostane další vidění.

Jedenáctá kapitola

Anděl Danielovi odhaloval podrobnosti o tom, jaká bude rivalita mezi dvěma králi (král severu a král jihu), kteří měli v budoucnu vládnout. Soupeření je ukončeno scénou, kterou ani jeden z těchto králů nepředpokládá. I Ezechiel prorokoval o tom, že proti božímu lidu bude veden útok, kdy Bůh se postaví na stranu svého lidu.

Dvanáctá kapitola

V čase konce má povstat Michael, aby ochránil boží lid. Daniel přiznává, že nerozumí tomu, co zapisoval a dozvídá se, že pochopení těchto prorockých slov se má dostat „moudrým“ až během času konce.

 

Historické souvislosti

Daniel popisuje události v noci z 5. na 6. října 539 př. n. l., kdy za hradbami tábořila Médo-perská vojska pod velením Kýra Velikého. Babylón byl obklopen vysokými hradbami a zdál se nedobytný. A městem protékal Eufrat, což přispívalo k obranyschopnosti. Přesto nakonec vstoupil do města bez boje. 200 let předtím prorok Izajáš předpověděl nejen jméno perského krále, Kýra, ale i to, jakou strategii k dobytí Babylónu použije – kanály napojené na Eufrat, které sloužily jako ochranný příkop, budou vysušeny. Také varoval Židy, že se dostanou do babylónského područí, a předpověděl zničení Babylónu. Pád Babylónu předpověděl také prorok Jeremjáš, také mnoho let předem. Bible – stejně jako řečtí historikové Herodotos a Xenofón – uvádí, že ve chvíli, kdy Peršané zaútočili, Babylóňané právě hodovali.

Po pádu Babylóna došlo několikrát k povstání, a v roce 478 př. n. l. byl Babylón zničen Xerxem. Koncem čtvrtého století chtěl Alexandr Veliký město obnovit, ale práce příliš nepokročila, a Alexandr zemřel. Od té doby město upadalo. Ještě v prvním století v něm žili lidé, ale dnes z Babylóna nezbylo nic než hromady trosek v Iráku.

 

Menší proroci

  1. 1.              Kniha Ozeáš

Struktura a obsah knihy

Úvod – časové určení působení proroka (polovina 8. století př. n. l.).

  1.  Prorokovo manželství – První tři kapitoly jsou směsí alegorie a životopisných údajů o prorokovi. Dostává od Boha příkaz oženit se s prostitutkou a mít s ní děti, kterým dává symbolická jména: Jizreel (planina, která je pro Izrael svědkem kritických okamžiků), Lórucháma (Neomilostněná) a Lóamí (Ne-můj-lid). Jeho život je symbolem vztahu mezi Bohem a Izraelem: Izrael představuje nevěrnou manželku, která se jako nevěstka vydává okolním národům a neustále opouští svého muže-Boha.
  2.  Výroky proti Izraeli – sbírka výroků proti Izraeli. Prorok odsuzuje odpadání od kultu jediného Boha, zavádění cizích praktik, nespoléhání se na Boha v politice a – i když v daleko menší míře než např. jeho současník Ámos – sociální nespravedlnost bující v zemi.
  3.  Nadějný a pozitivní závěr – i když se zde vyskytují stále tvrdé výroky proti Izraeli, celkový duch těchto veršů je pozitivní a hovoří o novém začátku, který bude lidu dán poté, co bude potrestán a očištěn. Tyto poslední kapitoly pocházejí z doby babylonského zajetí a krátce po něm.

 

Témata a poselství knihy

Knihou proniká ústřední téma, nevěrnost Izraele vůči Bohu. T je popisována prostitucí a manželskou nevěrou, což je umožněno i tím, že Izraelité přejímali s jinými prvky okolních kultur i prostituci. Dalším obrazem je smlouva a soudní spor, což je charakteristické pro dobu, kdy se to na neklidné mezinárodní scéně smlouvami a jejich porušeními jen hemžilo. Kniha je ve znamení vedení soudního sporu, který Bůh vede proti Izraeli. Izraeli není vytýkána v prvé řadě sociální nespravedlnost a útisk, ale odpad od uctívání jediného Boha. Sociální otázka je součástí odpadlictví, které má původ v pýše a zatvrzelosti srdce Izraele. Prorok odsuzuje situaci v zemi a vyslovuje ortel: Izrael bude zničen, vypleněn a odvlečen do zajetí. To se stalo v roce 722 př. n. l. Ozeáš je významný i tím, že se v něm poprvé objevuje základní schéma dějin Izraele: Ozeáš zmiňuje zničení Sodomy a Gomory, zápas Jákoba s andělem, vyjití z Egypta pod vedením Mojžíše a putování pouští. Ozeáš má vysoké mínění o poslání proroka. Ten je hlavním prostředníkem mezi Bohem a Izraelem, zatímco královská instituce je výplodem odpadlictví Izraelců. Ozeáš se považuje za jednoho z proroků, které Bůh vysílal k lidu, aby byli jeho strážci.

 

  1. 2.              Kniha Joél

Jméno proroka, jehož výroky obsahuje, je podle knihy Jóel, syn Petúelův. O něm však nic nevíme. Jméno Jóel je ve Starém zákoně obvyklé, znamená Jóh je bůh (Jóh je zkráceně Boží jméno).

 

Obsah knihy

  • 1 – 2 Rána kobylek spojená se suchem; celonárodní katastrofa.
  • 3 – 4 Den Hospodinův

Jóel volá národ do chrámu k pokání a modlitbě. Následující sekce popisuje zvrat událostí; Bůh se slitoval nad lidem. Izrael (prorok) má naději v tuto úlevu a i v konečné vítězství Izraele. Lid má uznat a rozpoznat Jeho přítomnost ve svém středu. Tato Boží přítomnost je zárukou jeho pomoci a spásy.

 

  1. 3.              Kniha Ámos

Struktura knihy

1) Úvod – časové určení knihy, obecný shrnující výrok pramenem zjevení je Bůh sídlící na Siónu.

2) Výroky proti okolním národům a proti Judsku a Izraeli – Prorok odsuzuje okolní národy pro jejich zločiny: genocidy, vyvražďování, zrady spojeneckých smluv, a nakonec Izrael. Ten neunikne Božímu soudu, a to pro svá provinění: sociální útisk, vykořisťování chudých, utiskování bezmocných.

3) Sbírka výroků proti Izraeli – všechny se zaměřují na sociální nespravedlnost, která je chápána jako vážné přestoupení Božího zákona, a na trest, který Izrael stihne, pokud se národ neobrátí a nenapraví.

4) Vidění – Sbírka Ámosových vidění s výkladem, proložená několika výroky. V této sekci se nachází i jediný biografický údaj o prorokovi, a to jeho střet s knězem v královské svatyni v Bételu. Vidění obsahují tatáž témata jako zbytek knihy.

5) Nadějný pozitivní závěr

 

Témata a poselství knihy

Ámos se soustřeďuje na provinění Izraele na sociální rovině a chápe je jako přestoupení Božího zákona a opuštění věrnosti Bohu. Využívá klasických motivů židovské víry – např. den Hospodinův, den, kdy Bůh měl zasáhnout ve prospěch lidu a dát mu vládu nad všemi národy, nebo jistotu, že Bůh svůj lid nikdy neopustí – tvrzení převrací. Tak den Hospodinův nebude dnem vítězství a slávy Izraelem, ale naopak Bůh navštíví lid, ale proto, aby jej ztrestal za hříchy. Ámos zpochybňuje vyvolení Izraele, neboť Bůh stvořil všechny, nejen Izrael, a naopak Izrael není v ničem lepší než ostatní. Všechny hrozby, o nichž Ámos hovoří, se týkají hrozby v podobě vzmáhající se asyrské říše.

 

  1. 4.              Kniha Abdijáš

Je nejkratší knihouStarého zákona i Bible vůbec. O tomto proroku nejsou známy žádné podrobnosti; jméno je symbolické. Pravděpodobně se jednalo o přeživšího chrámového proroka. Výroky obsažené v první části spadají do období vpádů Babylonie do Judska, v letech 605 (bitva u Karchemiše) a 587/586 př. n. l. (dobytí Jeruzaléma). Jedná se o tři výroky proti Edomu, neboť Edom využil nesnází a pádu a zničení Judska a podílel se na rabování v zemi. Podle některých biblistů se jedná o edomské vpády v letech 853-841 za krále Jórama, kdy v zemi řádili Arabové a Pelištejci. Pozdější redaktor přidal k předchozímu textu další verše o návratu Izraelitů do své země.

 

  1. Kniha Jonáš

Datace a povaha knihy

I když je řazena mezi prorocké knihy, nevykazuje typické rysy pro tyto knihy. Není sbírkou výroků ani vidění, je ryze výpravná. Má rysy knihy mudroslovné. Je rozsáhlým komentářem na verše jiných, hlavně prorockých knih. Kniha používá mnoho údajů, které jsou na první pohled dějepisného charakteru, které však jsou při pozorném čtení odhaleny jako hluboce symbolické:

  • Ninive je středem nepřítele Židů. Nepřátelé na život a na smrt jsou tedy Asyřané.
  • Moře/voda jako symbol vzdálenosti od Boha, místa, které Bohu odporuje a protiví se mu.
  • Radikální pokání týkající se i zvířat a všeho ve městě.
  • Počet čtyřiceti dní do záhuby a tří dnů Jonášova hlásání.

 

Obsah

Text je souvislý, bez přerušení. Začátek i konec jsou otevřené. Text začíná bez uvedení postav či nadpisu přímým vstupem do děje a končí otázkou bez odpovědi. Hlavní postavy jsou tři: Bůh, Jonáš a pohané. Bůh vystupuje v dialogu ve 4. kapitole, ale jeho jednání prosvítá v průběhu celého příběhu, který řídí podle své vůle. Boží řízení je tenká červená nit táhnoucí se textem. Jonáš vystupuje jako hlavní postava v 2. a 4. kapitole, vždy v rozhovoru s Bohem. V 1. a 3. kapitole je Jonáš jakoby druhotnou postavou, pozorovatelem a (poprvé nechtěně, podruhé úmyslěn) prostředníkem děje.

První kapitola

Pojednává o útěku Jonáše před Bohem. Převažující slovesa zde jsou sestupovat, klesat a vrhat. Kapitola se soustřeďuje na to, jak se Jonáš snaží dostat pryč od Hospodina, dolů a na moře, které je symbolem sil brojících proti Bohu. Jonáš raději obětuje život v rozbouřeném moři, než aby se obrátil a přiznal porážku před Bohem. Nakonec se ocitá tam, kam chtěl dospět: V útrobách ryby v srdci, v nejhlubší části moře.

Druhá kapitola

Jonášův žalm. Jonáš nacházející se daleko od Boha se začíná modlit. Bůh dokazuje svou všemohoucnost a všudypřítomnost. Nic Mu není překážkou a vysvobozuje Jonáše z útrob moře a ryby. Žalm má povahu děkovné modlitby.

Třetí kapitola

Vrací děj do výchozího bodu. Jonáš je na souši a znovu se k němu obrací Boží slovo. Kapitola začíná identickou větou jako kapitola první. Jonáš tentokrát Božího hlasu uposlechne a vydává se do Ninive. Zde hlásá, co mu Bůh uložil: po 40 dnech bude město pro své hříchy zničeno. Nehlásá možnost pokání a obrácení, ale jistou záhubu. Přesto stačí jeden den jeho chůze a už se celé město kálo. Kromě toho byla reakce radikální i co do povahy: káli se všichni, od krále až po dobytek – v naději, že se snad Hospodin obrátí a ušetří je. Bůh byl skutečně dojat jejich reakcí a obrátí se ve svém rozhodnutí.

Čtvrtá kapitola

Je pro pochopení textu klíčová a zabývá se rozhovorem mezi Jonášem a Bohem. Jonáš se cítí rozhořčen, že Bůh ušetřil hříšných Ninivanů, a že změnil své slovo. Kde je Boží spravedlnost? Bůh, aby poučil Jonáše, posloužil si podobenstvím. Nechal vyrůst skočec, který Jonášovi v parném počasí poskytoval stín, ale na druhý den jej nechal uschnout. Když se Jonáš rozesmutněl nad skočcem a ztraceným pohodlím, navazuje Bůh otázkou: Tobě je k smrti líto skočce, který jsi neučinil, který bez Tvého přičinění vyrostl a druhý den zeschl? A mně nemá být líto lidu, který je dílem mých vlastních rukou?

 

Teologie knihy

Kniha reaguje na problém soužití s pohany a na exkluzivistické proudy v tehdejším židovství, které by chtěly vyhradit Boží spásu a milost jen sobě. Kniha tvrdí, že Bůh si vyvolil Izrael jako svůj zvláštní lid – prorokem je Žid, ale miluje vše, co stvořil, tedy i ostatní pohanské národy. V příběhu se všechno odvíjí jinak, než by čtenář čekal: židovský prorok odmítá hlásat zvěst, zatímco pohanští obyvatelé Ninive přijímají víru v Boha a kají se. Autor říká, že ti, kdo si jsou jisti spásou, ji mohou ztratit, a kdo jsou v beznadějné situaci, mohou být omilostněni. Jonášova ironie a převrácení motivů jsou někdy až kruté.

 

  1. 6.              Kniha Micheáš

Tradicí je kniha připisována izraelskému proroku Micheášovi, který působil ve stejné době jako Izajáš a Ozeáš. Má povzbudit v dobách bojů s Asýrií, vyjadřuje hrozby i naději v příchod Mesiáše. Biblická kritika ukázala, že text knihy je složen z mnoha vrstev, které pocházejí z rozmezí 8. až 3. stol. př. n. l.

 

  1. Kniha Nahum

Datace a povaha knihy

Kniha je kratším spiskem, obsahuje několik skupin básnických skladeb namířených proti Asýrii a jejímu hlavnímu městu Ninive. Nahum Elkóšský, kterému je dílo připisováno, byl pravděpodobně kultovní prorok a mluvčí jeruzalémského kultu ve službách judského krále Jóšijáše. Výroky oznamují pád Ninive, k čemuž došlo v roce 612. Jedná se o chrámové proroctví a výroky proti okolním národům. Účelem bylo podpořit královu snahu o politické a náboženské osamostatnění od Asýrie. Nepřítel národa je nahlížen současně jako nepřítel Boha, stvoření a řádu. Ten dostane odplatu za své činy a stane se mu tak, jak sám činil druhým. Výroky jsou silné až sadistické, což vyplývá z identifikace Asýrie s nepřítelem Boha.

 

Struktura knihy

  •  Akrostický hymnus představuje teolfanii národního válečného Boha s klasickými, v tradici ustálenými atributy bojovníka, který se zastane svého lidu proti nepříteli.
  •  Tři krátké výroky, pravděpodobně fragmenty kultovních prorockých výroků.
  •  Zpěv oznamující pád Ninive.
  •  Popis zániku Ninive.

 

  1. 8.              Kniha Abakuk

Obsah knihy

První část je rozhovor mezi prorokem a Bohem ve vidění. Prorok se ptá, jak dlouho bude Bůh snášet násilí. Bůh odpovídá, že povolává Chaldejce (Babyloňany), aby ztrestal hřích. Na to však zaznívá otázka proroka, že utiskovaní budou trpět dál, i když rukou někoho jiného. Výroky reflektují pohnutou dobu politických zvratů na celém Předním Východě z pohledu malého Judska.

Druhá část obsahuje pateré „běda“ proti nejmenovanému tyranovi. Není snadné určit jeho totožnost, dá se aplikovat na všechny tyrany v průběhu tradování textu.

Třetí část obsahuje oddíl nazývaný Abakukův žalm, má vlastní nadpis a liturgickou rubriku. Může se jednat o odpověď na otázku v první části, která zůstala bez odpovědi. Současně se jedná o reakci na zklamání, které přišlo po nadějné Jóšijášově reformě, která byla utnutá Jóšijášovou smrtí u Megidda (609 př. n. l.). Prorok vyžaduje od Izraelitů víru v naplnění Božích proroctví a trpělivost, reaguje na krizi víry.

 

Poselství

Abakuk je významný tím, že zdůrazňuje víru. Vírou se vyznačují spravedliví, skrze víru budou žít. Víra je také to, co odlišuje spravedlivé od bezbožných. Abakuk nevydává výroky varovné či odsuzující, jako jeho předchůdci, ani výroky útěšné. Apeluje na víru, že Bůh v pravý čas pravým způsobem zasáhne; do té doby je třeba mít trpělivost a zůstat věrný. Částečně tak zpochybňuje tradiční etický obraz Boha.

 

  1. 9.              Kniha Sofonjáš

Výroky v ní obsažené se datují do posledních 20 let před Jóšijášovou reformou (622 př. n. l.).

 

Struktura knihy

1. Prorok Sofonjáš reaguje na neútěšnou situaci v Judsku, která se vyznačovala bezprávím, útiskem a modloslužbou. Sofonjášovou odpovědí je radikální odsouzení judského národa a hrozba trestu.

2. Výroky proti okolním národům pocházejí z proměnlivé politické situace za doby novobabylonské říše a z počátku perské hegemonie.

3. Následují další výroky proti Jeruzalému a okolním národům.

4. Sofonjáš předpovídá obrácení všech národů k Bohu Izraele.

5. Závěrečný celek obsahuje dva bloky pojednávající o znovuobnovení a očištění Izraele.

 

Obsah knihy

Sofonjáš vede kritiku především proti vládnoucí vrstvě, která přejala cizí kulty. Z kritiky nejsou vyňati ani soudci, proroci či kněží. Současně se objevuje kritika politické orientace na Asýrii. Sofonjáš staví do popředí program víry, věrnosti, spravedlnosti a pokory před Bohem. Podobně jako Ámos hovoří o dni Hospodinově, který se však bude týkat všech národů, a který bude dnem zničení všeho Božího stvoření.

 

  1. 10.          Kniha Ageus

Podle úvodu ji můžeme datovat do druhého roku perského krále Dareia I. (520 př. n. l.)

 

Obsah knihy

První poselství

Je určeno místodržiteli Zorobábelovi a veleknězi Jozuovi. Proroctví bylo pronášeno veřejně. Konec první kapitoly uvádí, že židé reagovali na výzvu proroka Agea a začali pracovat na obnově chrámu.

Druhé poselství

Je pronášeno měsíc po prvním a je opět určeno Zorobábelovi, Jozuovi a zbývajícímu lidu. Mnohým židům, kteří pamatovali první Šalamounův chrám, připadal ten druhý skromný. Bůh lid prostřednictvím Agea posiluje a ujišťuje je, že sláva tohoto druhého chrámu bude větší než sláva původního.

Třetí poselství

O dva měsíce a tři dny později pronáší Ageus třetí poselství. Tentokrát oslovuje kněze. Upozorňuje, že lid je v Božích očích nečistý, protože opomíjí uctívání a zanedbává práci na obnově chrámu. Říká, že pak je nečisté vše, co dělají. Povzbuzuje, že ode dne, co bude položen základ chrámu, bude udílet požehnání.

Čtvrté poselství

Je proneseno stejného dne jako třetí poselství a je určeno místodržiteli Zorobábelovi. Ageus Zorobábela ujišťuje, že má Boží přízeň a že Bůh zničí sílu okolních národů, kteří brání židům v obnově chrámu.

 

Ageus kladl důraz na:

  • Bohu se nelíbí formální uctívání.
  • Ukazuje, že boží služebníci se nemají ohlížet po „starých zlatých časech“, ale mají se dívat kupředu.
  • Vybízí boží služebníky, aby dávali uctívání Boha před své zájmy.

 

  1. 11.          Kniha Zacharjáš

Prorok Zacharjáš působil ve stejném období jako Ageus. Datace je za vlády perského krále Dareia I.  Kniha byla tedy napsána mezi roky 520 př. n. l. a 518 př. n. l.

 

Obsah knihy

  • První vidění: čtyři jezdci: Popisuje jezdce, kteří se vrátili z ohlídky země a stojí v noci mezi stromy u Jeruzaléma. Mluví s andělem o tom, že celá země je v klidu. Anděla ale poměry v Jeruzalémě rozrušili a nakonec promlouvá Bůh a slibuje, že Jeruzalému projeví milosrdenství.
  • Druhé vidění: rohy a řemeslníci: Čtyři rohy rozehnaly Judu. Nakonec jsou svrženy čtyřmi řemeslníky.
  • Třetí vidění: blahobyt Jeruzaléma: Muž s provazcem měří Jeruzalém. Anděl předpovídá, že se bude město zvětšovat a bude mu požehnáno. Obdrží Boží ochranu a k uctívání Boha se připojí mnoho národů.
  • Čtvrté vidění: Jozuovo vysvobození: Při soudním řízení je Jozue prohlášen za očištěného. Satan Jozuovi odporuje, ale anděl Satana napomíná. Jozuovi špinavé oděvy jsou vyměněny za čistá obřadní roucha.
  • Páté vidění: Svícen a olivovník: Zacharjáš vidí zlatý svíc se sedmi lampami mezi dvěma olivovníky. Slyší poselství od Boha, které obsahuje ujištění, že díky Božímu duchu se podaří obnovit chrám.
  • Šesté vidění: Letící svitek: Zacharjáš vidí 9 metrů dlouhý a 4,5 metru široký svitek, který obsahuje kletby proti zlodějům a těm, kteří falešně přísahají.
  • Sedmé vidění: Míra Efi: Je zdvižen poklop od míry Efi. Do míry je strčena žena, která se nazývá Bezbožnost. Pak je přenesena do Sinearu.
  • Osmé vidění: Čtyři dvoukolé vozy: vozy se objevily mezi dvěma měděnými horami. Na příkaz anděla objíždějí zemi.
  • Výhonek: Proroctví o muži jménem Výhonek, který vystaví chrám a bude sloužit jako král a velekněz.
  • Neupřímné půsty: Zacharjáš se ptá lidu a kněží, zda zachovávají půsty s upřímností. Upozorňuje, že Bůh chce poslušnost, spravedlnost a milosrdenství. Jeruzalém se bude těšit Boží přízni, období půstu skončí a změní se v radování a jásání. K Jeruzalému se přidá mnoho lidí z jiných národů, kteří touží po boží přízni.
  • Prohlášení proti národům, falešným pastýřům: V druhé části knihy Zacharjáš od alegorických obrazů přechází k prorockým prohlášením rozsudků nad městy a národy. Proroctví o dobytí Tyru, Gazy a dalších měst v oblasti Sýrie, Fénicie a Filistei se splnilo při tažení Alexandra Velikého. Dále jsou odsouzení falešní pastýři lidu, kteří usilují o bohatství.
  • Proroctví o Mesiáši a obnově Božího lidu: Jeruzalém je přirovnán ke kameni, který urazí všechny, kdo se ho pokusí zvednout. Bůh Jeruzalém ochrání. Pastýř (Mesiáš) bude udeřen a jeho ovce se rozprchnou.

 

  1. 12.          Kniha Malachiáš

Je poslední kanonickou knihou Starého zákona a je také poslední ze série malých proroků.

 

Obsah knihy

  • Úvod a připomenutí Boží lásky k Izraeli
  • Varování kněžím, za jejich špatnou bohoslužbu v chrámu
  • Odsouzení mezi-národních sňatků a rozvodů
  • Zaslíbení příchodu dne Páně
  • Odpadnutí od Boha a neplacení desátků
  • Zaslíbení vysvobození zbožných
  • Závěr: Vyzvání k následování Zákona a proroctví o příchodu Elijáše