Král Oidipus – rozbor díla k maturitě (5)

 

  Kniha: Král Oidipus

  Autor: Sofoklés

  Přidal(a): kikisecek13

 

Sofokles

• Byl řecký athénský dramatik, kněz a politik. Dříve hrál ve svých hrách, ale pro svůj slabý hlas skončil
• Napsal okolo 123 dramat, dochovalo se jich jen 7
• 18x vyhrál dramatickou soutěž při slavnostech Dionýsijí
• Sofokles přidal do dramatu třetího herce (3 herci a sbor)
• Sofokles je také autorem hymnů, elegií a jednoho prozaického díla
• Rysy jeho tvorby: Zvyšování dramatičnosti děje. Plně respektoval aristotelovskou jednotu děje, místa a času. Hrdinové jeho děl jsou obdařeni ideálními vlastnostmi a jednají zcela samostatně. Bohové vystupují jen zřídka. Vyjádřil jimi hlubokou víru v rozumné a mravní hodnoty člověka.

 

Další díla: 

• • Trachiňanky (438 př. n. l.)
  • Aiás (50. léta 5. stol. př. n. l.)
  • Antigona (442 př. n. l.)
  • Elektra (1. desetiletí 5. stol. př. n. l.)
  • Filoktétés (409 př. n. l.) a Oidipus na Kolónu (405 př. n. l.)

 

Rozbor díla: Král Oidipus

Jedná se o jedno z nejvýznamnějších dramat klasické řecké tragédie. Odehrává se na pozadí mýtů o králi Oidipovi. Toto téma bylo zpracováno také Euridipem a Aischylem, ale obě dramata byla ztracena. V obecné rovině lze hovořit o tzv. tragédii osudu. Drama neřeší individuální otázky, ale naopak celospolečenské.

 

Jazyková vrstva:

• Jazyk a styl jsou ovlivněny příslušností tragédie k vysokým žánrům. Příznačným je požadavek zabývat se závažnými tématy (především společenskými), přinášet poučení, formovat postoje vnímatelů. Tomu odpovídá nejen obsah, ale i forma. Časté jsou rozvláčné filozofující monology, na druhou stranu rychlá výměna replik navozuje dojem horečného dění, v němž se hlavní aktér snaží dopátrat pravdy.
• Autor zde nepoužívá nespisovné výrazy, naopak se snaží vyjadřovat spisovně. Časté je užívání archaismů (zváti, kmet, jinochové), poetismů (kol, bol, lkát, choť, klnula), metafor (se zlatým vínkem na hlavě – Bakchos měl kadeře svázány zlatou stužkou; syn noci – slepec; panna nestvůrná – Sfinga), přirovnání (Jak hbitý pták rychleji nezkrotné ohnivé vichřice duše za duší ulétá na západ k Hádovu břehu smrti; Ó Foibe, jako září jeho tvář, kéž spásné štěstí takové ho provází; jak bídně žil, tak bídně zloduch zhyň; podobu měl skoro jako ty), symboliky (smrt, rozcestí, město, narozen) a inverzního pořádku slov (rodné lůno své i dětí svých; jestliže prorocký mám zrak; kéž ze světa bych zmizel dřív). Objevuje se zde i hyperbola (prudkým přívalem se snášel černé krve lijavec – užitá pro čiré zoufalství), epiteta (lahodný sen, syn mateře smrtelné, krutá Sfinx, lidnatá zem, podmořská Amfitríta), eufemismus (dokraloval pod zemí – je mrtev; zhynul Láios; leží nebohá tu na zemi – mrtvá), sousloví (morová rána), ustálená pojmenování (věštírna Foibova), ironie (jen počkej nad tou „očistou“), metonymie (A Area, který zbraní prost – mor). Zajímavý je i protiklad mezi první a poslední scénou (v první scéně je Oidipus váženým králem a osvoboditelem, v poslední ubohým slepcem, který přivodil městu zkázu – mor).
• Příběh je vyprávěn prostřednictvím přímé řeči (monologů/dialogů). Kniha není členěna do žádných kapitol ani není rozdělena na jednotlivá dějství.

 

Tematická vrstva:

• a₎ námět: Král Oidipus
• b₎ předloha: Mýty o králi Oidipovi.
• c₎ téma: Oidipus se snaží utéct před vlastním osudem, ale marně.
• d₎ motiv: Osud.
• e₎ fabule: Na město, jemuž Oidipus vládne, udeří morová rána. Město bude očištěno tehdy, až odejde vrah předchozího krále Láia. Oidipus sešle na vraha kletbu, netušíc, že vrahem je on sám. Po odhalení kruté pravdy se jeho manželka/matka oběsí, Oidipus se oslepí a nakonec odejde i z Théb.
• f₎ obsah: Hlavní postavou díla je Oidipus, jemuž bylo při narození předpovězeno, že zabije svého otce a ožení se s vlastní matkou. Proto ho jeho vlastní otec dal pohodit ve skalách. Otrok, který to měl vykonat, se však slitoval nad dítětem a Oidipus se ocitl u korintského krále, který ho přijal za vlastního. Oidipus poté z korintského království uprchl a po cestě zabil zcela nevědomě svého otce. U města Théby vyřešil hádanku Sfingy, zachránil tak město před nestvůrou, vděčný lid ho učinil králem a za ženu mu dal Iokasté, jeho vlastní matku, bývalou ženu krále Láia, Oidipova pravého otce. Při hledání příčiny moru sužujícího město se Oidipus dozvídá pravdu. Iokasté se oběsí a on se sám oslepí, aby neviděl strašné následky svých činů. Nakonec je z Théb vyhoštěn.
• g₎ postavy: Hlavními postavami dramatu jsou Oidipus a jeho žena/matka Iokasté. Oidipus je chytrý, v lítosti nad svým osudem mu brání přílišná racionalita, s níž posměšně a takřka arogantně odvrhnul hrozivou věštbu.
• Na druhou stranu nese svůj osud statečně. Iokasté je jeho dokonalým protikladem. Přijímá život pasivně, tak jak běží, přijímá události takové, jaké jsou. Na závěr neunese hrozivou pravdu o Oidipovi a spáchá sebevraždu. Tento čin pramení hlavně ze slabosti a zoufalství.
• Jako vedlejší postavy zde vystupuje sbor starců thébských, Kreón (Iokastin bratr), Teiresiás, kněz Diův, Korinťan, pastýř (sluha Láiův), posel (sluha Oidipův), prosebné poselstvo, dvě Oidipovy dcerky, družiny, služebnictvo.
• Postavy tohoto dramatu jsou vznešené, ale ne bezchybné. Jsou vystaveny krizi, utrpení, sebepoznání a zjištění, že za událostmi stojí něco nadlidského.
• Autor přenechává vyprávění příběhu postavám (dialogy/monology), do děje nějak nezasahuje.
• h₎ prostředí: Před Oidipovým palácem v Thébách v antickém Řecku.
• i₎ žánr: drama (lit. druh – tragédie). Hlavním znakem dramatu je vyprávění příběhu prostřednictvím monologů/dialogů. V minulosti bylo obvyklé především divadelní scénické provedení, v současnosti se objevuje i v hraném filmu a televizi. Slovo „drama“ původně znamenalo tanec satyrů, ztělesňující určitý děj, a teprve později jevištní představení, především v tragédii. Základní teoretické principy dramatu ustanovil Aristoteles ve své Poetice, kde pojednává o tragédii. Děj dramatu se odvíjí prostřednictvím přímé řeči. Do 11. století bylo veršované, v současnosti převažuje próza.
• j₎ titul: Král Oidipus

 

Kompoziční vrstva:

• a₎ kompozice: Kompozice zde pracuje s retrospektivou a takřka detektivním odhalováním minulosti => kompozice retrospektivní. Ovšem s kompozicí retrospektivní se střídá ještě kompozice chronologická.
• b₎ V tomto dramatu se opakuje několik motivů pořád dokola. Opakuje se hlavně část, kde Oidipus nevěří, že Láia skutečně zabil, a proto hledá vraha nejdříve v poddaných, poté ve věštci Teiresiásovi a nakonec v Kreonovi.
• Příběh má také velmi výraznou pointu, je plný gradujícího napětí, které směřuje až k vyvrcholení.
• V dnešní době tento příběh není moc aktuální – čtenáře nezaujme hlavně kvůli samotnému ději a dlouhým monologům. Ale mně osobně se Král Oidipus docela zalíbil a dokonce jsem byla vtažena do děje, což bych od antické literatury rozhodně nečekala, protože mám ráda spíše moderní příběhy.
• c₎ kompozice dramatu:
  • 1. expozice – Byla předpovězena věštba, že Oidipus zabije svého otce a ožení se se svou vlastní matkou.
  • 2.kolize – Oidipus skutečně svého otce (krále Láia) zabije, ožení se se svou matkou (královnou Iokasté) a město postihne mor.
  • 3.krize – Musí být odhalen a vyhoštěn vrah bývalého krále Láia, aby bylo město očištěno. Oidipus neví, že vrahem je on sám.
  • 4. peripetie – Oidipus zjistí, že je vrahem on. Iokasté si tuto skutečnost nechce připustit.
  • 5. katastrofa – Drama zakončuje tragické oběšení královny Iokasty, oslepnutí krále Oidipa a nakonec jeho odchod z Théb.
  • Sofokles zpracoval dílo po kompoziční stránce výborně. Od úvodu, přes krizi, až po tragický závěr to bylo (aspoň pro mě) napínavé a čtivé i přesto, že autor použil nespočet archaismů a výrazů, kterým je v dnešní době těžké porozumět.
  • Tuto knihu bych tedy doporučila jen těm, kteří mají rádi antickou poezii.