Kniha: Lakomec
Autor: Molière
Přidal(a): Peetulkaa1+
Moliére (1622 –1673)
- Francouzský dramatik, původně herec a ředitel divadelní společnosti.
- Vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, přezdívku si zvolil proto, aby svým rodičům (otec byl zámožným měšťanem) nedělal hanbu (vždyť herectvím, které tolik miloval, bylo v tehdejší společnosti opovrhováno).
- Je představitelem klasicismu a jednoznačně nejúspěšnějším evropským veseloherním autorem.
- Přes 13 let působil u různých kočovných společností nejen jako řádový herec, ale rovněž jako spisovatel frašek a komedií, a dokonce režisér. Později byl přijat do královských služeb a stal se ředitelem královského divadla v Paříži.
- Molière ve své tvorbě vycházel z tradice lidového divadla i z odkazu antických komedií, stejně tak z italské komedie dell’ arte (zejména ve smyslu improvizace). Problematika v jeho díle je velmi široká, zápletky v jeho hrách však byly svým obsahem velice aktuální – Molière předváděl na jevišti lidské chyby, negativní vlastnosti hloupostí počínaje a přetvářkou a pokrytectvím konče, utahoval si ze šlechtických vrstev, z finančních vztahů či lakoty, úlisnosti nebo náboženského pokrytectví. Všechny tyto lidské chyby byly konfrontovány se zdravým rozumem a přirozenou lidskou morálkou. Molièrovy postavy byly natolik živé a natolik odpovídaly realitě francouzské společnosti, že nebylo divu, že si autor vysloužil negativní reakci dvorských kruhů, církev ho dokonce proklela. Molièrem vytvořené postavy mají nadčasovou platnost a některé z nich se staly natolik výraznými typy, že i dnes si mnohé charaktery spojujeme automaticky s jejich jmény (vždyť kdo by si nevzpomněl u každého lakomce na Harpagona). Humor se pro Molièra stal velice útočnou a navíc účinnou zbraní jak odsuzovat předsudky a zkaženou morálku společnosti. Paradoxní je, že Molière upadl do bezvědomí při závěrečné scéně své hry Zdravý nemocný a krátce nato zemřel.
Další díla:
- Don Juan
- Tartuffe neboli Podvodník (pokrytectví, svatouškovství)
- Zdravý nemocný
- Skapinova šibalství
- Misantrop (vypočítavost šlechty)
Literárně historický kontext
- komedie autora Molièra, představitele francouzského klasicismu
- Klasicismus
- Umělecký směr v Evropě 17. a 18. století, který se zrodil ve Francii za vlády krále Ludvíka XIV. Napodoboval formy antického umění, vyznačoval se přesně stanovenými pravidly a kladl důraz na: rozumovost a pravdu – heslo racionalismu – „Myslím, tedy jsem“.
- Usiloval o tvorbu odpovídající klasickým estetickým normám, odvozovaným z antických vzorů, se zaměřením na společenské a mravní problémy.
- klasický = dokonalý (dokonalost vidí v antice), šíří se do Evropy, Ruska i Ameriky
- Literární klasicismus
- projevuje se zejména v dramatu, uplatňuje se Aristotelova zásada 3 jednot (Poetika)
- alexandrin … druh verše, 12 slabičný verš se stálou přerývkou po 6. slabice a s metrickým důrazem na konci se střídá s 13 slabičným veršem, který má nedůrazné zakončení
- pravidla klasicismu zformuloval Nicolas Boileau v básni Umění básnické, toto dílo tvoří základ klasicistní literatury
- nemísí se tragické a komické náměty, klasicismus odmítá Shakespeara
- Historické pozadí
- Období probíhalo ve znamení pokroku vědy. Na síle nabývá hlas myslitelů, kteří vystupovali proti vlivu šlechty a církve na královskou moc (obdivovali parlamentní zřízení v Anglii). Vláda podle nich měla usilovat o blaho lidu, co možná nejméně pošlapávat svobody jedince a ctít svobodu vyznání.
Další autoři:
- Pierre Corneille – Cid
- Jean Racine – Faidra
- Jean de la Fontaine – bajky
- Carlo Goldoni – Poprask na laguně, Sluha dvou pánů
Rozbor díla: Lakomec
Hra o pěti dějstvích, která měla premiéru 9. září 1668 v divadle v Palais Royal.
- Literární druh
- Literární žánr
- komedie, divadelní hra
Lakomec je typická měšťanská komedie charakterů (psaná v próze) a pozornost autora je tedy upnuta více k charakteru ústřední postavy než k ději hry a výstavbě zápletky. Tím se liší bezesporu i od her, ze kterých Molière čerpal. Jednou z nich byla určitě Plautova Komedie o hrnci, v níž nalezneme mimo jiné monolog o ukradených penězích, který se velmi podobá monologu, který vede Harpagon, když zjistí ztrátu svých úspor.
Ústřední postava Molièrovy hry – Harpagon – si ovšem získala výjimečné postavení. Harpagon se stal synonymem lakomce. Od svého předobrazu z Komedie o hrnci, Euklióna, chudáka, který našel hrnec zlata a bojí se o něj, dokud se ho nezbaví, se zásadně liší. Harpagon zbohatl nečistými praktikami, především jako lichvář, který půjčuje na nestydatě vysoký úrok a jeho svět se zúžil na peníze a majetek a z tohoto světa nemůže uniknout.
Kritický pohled autora nemíří pouze na ústřední postavu, ani ostatní postavy nejsou vzorem mravopočestnosti. Má – li komedie skončit jak se sluší optimisticky a vesele, má to autor těžké. A tak řešení závěru hry je postaveno na osvědčeném principu. Jako deus ex machina (princip náhlého a nečekaného vyřešení situace) se objevuje Anselm, který se prohlásí za otce Mariany a Valéra a mohou se chystat svatby. Takové „divadelní“ řešení jen zakrývá skutečnou situaci. Nemůže nic změnit na charakterech postav a jejich životních postojích. A tak v rádoby optimistickém řešení komedie zůstává hořká pachuť. Hra poprvé vyšla knižně v roce 1669.
Komunikační situace
- autor: Molière
- adresát: široká veřejnost – čtenáři této knihy
- podmínky, aby došlo k ději: čtenář si tuto knihu musí přečíst nebo musí vidět divadelní představení či film
- záměr autora: viz podkapitola „K dílu Lakomec“
Výstavba textu
- celá hra je rozdělena do pěti dějství
- každé z dějství je rozděleno do několika scén – ty jsou psány formou dialogů – vše usnadňuje orientaci v textu
- kapitoly na sebe bezprostředně navazují
- vypravěč do děje vůbec nezasahuje
- kromě dialogů se někdy objevují i monology (viz výše: monolog Harpagona, když zjistí, že přišel o své úspory)
Stylistický rozbor
- funkční styl: umělecký – objevují se zde archaismy (mušketa, trnož, kvitance, krejzlík, trachtace, fortel…)
- kupodivu se zde převážně vyskytuje jazyk nespisovný (pořád, mýho, prachy, skrejš, žvásty, sežral, brejle, pačesy…), objevují se vulgarismy (mizera, parchant, pitomec, vařbuchta), jazyk spisovný se objevuje v menší míře – zejména, když hovoří Mariana, pan Anselm, či policejní komisař
Syntaktický rozbor
- jsou zde poměrně často použity věty holé („Už poslouchám.“, „Slyšela jsem o ní.“, „To je chyba.“ „Nechtěli jsme tě vyrušovat.“…)
- objevují se zde také souvětí:
„KLEANT: …A tak jsem tě chtěl poprosit, abys u otce vyzvěděla, jak by se tvářil na tu mou záležitost, a kdyby byl proti tomu, tak jsem si řek, že jednoduše s tím svým drahouškem uteču zkusit štěstí někde jinde, kde na nás nebe nebude tak skrblit. Proto si už teď půjčuju peníze, kde se dá, a jestli jsi na tom podobně jako já, tak od něho utečeme oba a osvobodíme se od tyranie, která už není k vydržení.“
objevují se věty zjišťovací („Kam běžet?“, „Líbím se ti?“, „Ty nepřestaneš?“)
Rozbor slovně – druhový a tvaroslovný, Rozbor zvukové a grafické stránky
- převažují zde podstatná jména a sloves
- zvuková stránka textu: autor často používá vykřičníky, otazníky, holé nerozvité věty- zvolání („Cože!“, „Tatínek!“, „Často?“, „Já?“, „Deset tisíc!“,“ Kdo? Ty, ty?“, „Ano! Já, já, já!“)
- grafické zvláštnosti: do závorek se někdy k textu píše, ke komu daná postava pomlouvá (či k jiné osobě, či k sobě), jak se tváří, odkud přichází atd. – čtenář si tak lépe může představit danou situaci
Kde a kdy se děj odehrává
- Paříž v 17. století (1670)
Postavy
- Harpagon – šedesátiletý vdovec, otec Kleanta a Elišky, zamilován do Mariany, lakomý, chamtivý, bezcitný, lichvář, stará se o peníze více než o své děti -> obětuje všechno – i rodinu
- Kleant – Harpagonův syn, nápadník Mariany, chytrý a podnikavý mladík
- Valér (Valerius) – správce (sluha) v Harpagonově domě, zamilován do Elišky, syn pana Anselma
- Eliška – Harpagonova dcera, zamilovaná do Valéra, spravedlivá, upřímná
- Mariana – Kleantova milá, do níž je zamilovaný Harpagon, dcera pana Anselma, sestra Valéra, krásná chudá dívka, která nezná svého otce (zpočátku), avšak má nemocnou maminku, o níž se láskyplně stará
- Anselm – postarší bohatý člověk, otec Valéra a Mariany, zpočátku nápadník Elišky, vl. jménem: Tomáš d’Alburcy
- Frosina – dohazovačka
- Mistr Šimon – pravá ruka Harpagona
- Mistr Jakub – Harpagonův kočí a kuchař
- Čipera – Kleantův sluha
Stručný obsah
(Obsah díla není natolik podstatný, hlavní je zde záměr autora – na co chtěl touto hrou upozornit.)
Kleant se svěří se svou láskou k Marianě své sestře Elišce, která zase miluje Valéra. Ale oba jejich vyvolení jsou chudí a Valerius dokonce slouží v jejich domě. Pro jejich otce Harpagona jsou peníze to jediné, co ho zajímá. Harpagon má úplně jiné plány, svou dceru provdá za starého Anselma, syna ožení s postarší vdovou a sám si vezme Marianu za ženu.
V tom mu napomáhá „dohazovačka“, tvrdí mu, že Mariana miluje starší muže, a že bude milovat i jeho. Ale ve skutečnosti se jí příčí tato myšlenka (provdat se za staršího muže). Harpagon zve všechny na večeři, aby se seznámili. Mezitím se Kleant rozhodne půjčit si peníze, aby si mohl vzít Marianu. Ale když přijde na to, že ten od koho si chtěl půjčit je jeho otec, je překvapen, naštván a zarmoucen.
Poté mu Čipera, Kleantův sluha, ukradne jeho zakopané peníze. Harpagon se může zbláznit a všechny obviňuje. Podezření omylem padne na Valéra. Čipera prohlašuje, že mu je vrátí pouze pod podmínkou, že se Kleant smí oženit s Marianou.
Vyjde najevo, že Valerius a Mariana jsou sourozenci, a že Anselm je jejich otec. Každý z nich si myslel, že zahynuli na moři. Anselm se nabídne Harpagonovi, že zaplatí obě jejich svatby. Harpagon je spokojený, že má zpět své peníze a je rád, že ani za svatby jeho dětí nedá ani korunu.
Obsah dle dějství
- 1. dějství
- Eliška a Valér – mají se rádi mluví o tom spolu, bojí se Harpagona (otec Elišky), Valér odejde, přijde Kleant (bratr Elišky) – je zamilovaný do Mariany, baví se o tom s Eliškou a také o otcově lakotě
- Mezitím Harpagon vyhazuje z domu Štiku, který čeká na Kleanta, ale nejprve ho prohledá, jestli mu něco nechtěl vzít, poté Harpagon má monolog – říká si sám pro sebe o těch jeho 30 tisících zakopaných na zahradě, v tu chvíli přijdou Kleant a Eliška – Harpagon se lekne, že ho slyšeli, a tak jim to hned začne vysvětlovat, začnou se bavit o manželství – Harpagon jim řekne, že si chce vzít Marianu – Kleant se naštve a odejde
- Harpagon jim přidělí ženicha a nevěstu, Eliška odporuje a Harpagon si na pomoc zavolá Valéra, aby to rozsoudil
- 2. dějství
- Kleant si chce půjčit od lichváře, Štika mu čte smlouvu půjčky, potom se dozví že ten lichvář je jeho otec – pohádají se
- Frosina se sejde s Harpagonem – lichotí mu a říká mu, že o něm mluvila s Marianou a jen ho vychvalovala, za toto její snažení by chtěla půjčit – odmítnuta
- 3. dějství
- Harpagon domlouvá večerní hostinu pro setkání jeho a Mariany, je hodně lakomý, a tak chce utratit co nejméně – domlouvá se s kuchařem Jakubem
- Frosina se s Marianou baví o manželství – Frosina jí dohazuje Harpagona, přijdou Harpagon, Eliška a Kleant – představují se Marianě, Kleant ji vyzná lásku, odejdou k občerstvení na zahradě
- Frosina, Mariana a Kleant chtějí zrušit vztah mezi Marianou a Harpagonem
- 4. dějství
- Harpagon a Kleant se baví o Marianě, Kleant se svěří že ji miluje – otec mu to zakáže – hádají se, mezitím Štika ukradne Harpagonovy těch 30 tisíc, které měl zakopané na zahradě
- 5. dějství
- Harpagon zavolá komisaře, ten se ho ptá na nějaké otázky, přijde kuchař Jakub – řekne že to ukradl Valér, zavolají Valéra – vyzná jeho lásku k Elišce a prozradí, že je syn Neapolského krále – Náhodou se setkají král, jeho syn a dcera
- Harpagonovy slíbí, že když povolí obě svatby, tak mu vrátí jeho peníze – on svolí
Kritika díla
- Přijetí této hry bylo velmi chladné, veselohře se nikdo v hledišti nesmál, hra propadla a Molière ji musel stáhnout z repertoáru.
Vlastní názor na knihu
Divadelní hra se mi moc líbila. Byla vtipná, někdy až absurdní a ironická. Ale zároveň Moliére úžasně popsal a představil divákům postavu Harpagona, jakožto velkého lakomce, pro kterého peníze znamenaly všechno. Nejsympatičtější byl pro mě Anselmem. Ano, jeho život byl asi strastiplný. Žil s vědomím, že jeho celá rodina zahynula, zatímco on je naživu. Ale poté se jeho život v dobrý obrátil. Myslím, že jeho osud je mi asi nejsympatičtější. Zápornou postavou pro mě byl rozhodně Harpagon. Ani rodičovská láska nedokázala přemoct jeho lakotu. Udělal by všechno pro peníze, dokonce i na úkor svých dětí. Prioritou jeho dětí byla naopak láska. Tohle byl podle mě celý smysl díla. Poukázat na absurdní chování Harpagona, na vliv peněz a lidskou hamižnost.