Kniha: Nikola Šuhaj loupežník
Autor: Ivan Olbracht
Přidal(a): Anna298
JAZYKOVÉ GYMNÁZIUM PAVLA TIGRIDA V OSTRAVĚ
Autor: Anna Kalíšková
Téma referátu: Nikola Šuhaj, bandita z Koločavy. Hlavním tématem referátu je velmi podrobný rozbor díla, dnes již o všeobecně známém podkarpatském zbojníkovi Nikolu Šuhajovi, které napsal Ivan Olbracht.
Děj začíná za první světové války, kdy Nikola dezertuje spolu s jedním Němcem. Ukryt jim poskytne jedna stará čarodějnice, která jim předpoví slávu a bohatství. Jednoho dne jim podá lektvar, který je učiní nezranitelnými vůči střelným zbraním, zprvu nevěří a zkouší se i navzájem střelit z pistole. Když jednou leze bába po žebříku všimnou si, že má ocas. V domnění, že bába je stará čarodějnice, ji umlátí a utečou. Poté se rozdělí a už nikdy více se nesetkají. Nikola se vrátí do rodné Koločavy, musí se však ještě skrývat před četníky, kteří na něj pořádají hony. Mezitím požádá otce Eržiky o ruku jeho dcery pod výhružkou, že když mu ji nedá, zapálí jeho dům. Po válce když se vrátí muži z vesnice a okolí a vidí bídu ve vlastních domech a bohatství starosty a ostatních bohatých židovských obchodníků nechtějí to nechat jenom tak. Obyvatelé se začnou bouřit. Starosta Herš Wolf včas uteče a povolá na vzbouřence z Koločavy vojsko, které umravní celou vesnici. Nikola je následně opět hlavním terčem pro všechny četníky a bohaté, protože utvořil loupežnickou bandu. Četníkům se ho podaří zadržet, ale díky Eržice se Nikolovi podaří podplatit četníka, který ho měl hlídat na policejní stanici a následně utéct.
Mezitím je na Nikolu několikrát provedena četnická rojnice, ale nikdy ho už nechytí, ani kulkou nezraní. Ale při sebeobraně Nikola četníky zraní nebo dokonce zabije. Proto se také tyranie na vesničany stupňuje a Nikola pomalu přichází o příznivce. Jednou se Nikolovi udělá zle – otrava. Dobelhá se v horečce až k jedné čarodějnici a ta ho vyléčí z otravy. Nikola se ale ještě dlouho léčí v chalupě v horách a je velmi zesláblý. V té době někdo začíná zabíjet nevinné obyvatele. Všichni si myslí, že to dělá Nikola a lidé ho začínají obviňovat. Nikolovi vše řekne jeho mladší bratr Jura, který se k němu také přidává. Nikola si myslí, že to dělá někdo z jeho bandy a proto už věří pouze bratrovi. Po dlouhé době se ve vesnici změní strážmistr a na Nikolu vypíšou vysokou odměnu. Další noc je vypálena chýše zrádce Derbaka Derbačka, který už nějakou dobu posílal četníky na Nikolovu stopu. Následně Jura zabije Derbačka při sklizni u lesa. Jurova přítomnost přináší mnoho problémů. Kvůli jeho ochraně už nemají zbylí Nikolovi přátelé k Nikolovi takový přístup. Za vysokou odměnu ho zradí – Danilo a Ihnat, a také syn mrtvého Derbačka – Adam Chrepta, který se tak i mstí za smrt svého otce. Ihnat s Danilou dobře vědí, že kulky se Nikolovi vyhýbají, vymyslí tedy jiný plán. Nikola svým přátelům po celou dobu důvěřoval, ale Jura ne. V nestřežené chvíli Nikolu zabíjí sekerou a Juru zastřelí. Když si však jdou pro svou odměnu, nedostanou nic.
2. Historický a politický kontext vzniku díla
Dílo vyšlo v roce 1933, jedná se tedy o 30. léta 20. století. Toto období můžeme považovat za českou meziválečnou literaturu. Z politických, hospodářských a společenských událostí doby bychom neměli zapomenout na důležité události (1. Světová válka, vznik ČSR), které se v 1. polovině 20. století udály. Víru v silnou individualitu a technologický rozvoj ochromila 1. světová válka (1914-1918), po které nastala velká poválečná krize. Špatné sociální podmínky vedou k realizaci socialistických myšlenek spojené se vznikem proletářské literatury a socialistického realismu. Tato krize byla překonána kolem roku 1924, kdy vzniká nový literární směr Poetismus, který se nikdy nerozšířil za území našich hranic. Výsledkem první světové války bylo mimo jiné i rozpad Rakouska-Uherska a vznik samostatné Československé republiky.
Od 10. září 1919 byl formálně uznán vznik Československé republiky, ke které byla připojena Podkarpatská Rus základě smlouvy uzavřené v Saint-Germain. Přineslo to naději do života mnoha utlačovaných Rusínů. Po válce byl zaznamenán na Podkarpatské Rusi nebývalý kulturní i hospodářský vzestup. ČSR byla parlamentní, demokratickou republikou, která byla založena na ideji jednoho československého národa. Němci a Poláci se už od začátku vzniku ČSR otevřeně stavěli proti nově vzniklému státu. Během První republiky (1918-1938) země prožívala hospodářský rozvoj, který byl zbrzděn ve 30. letech v souvislosti s celosvětovou hospodářskou krizí, kdy došlo v roce 1929 ke krachu akcií na newyorské burze. Také kulturní rozvoj byl významný, což dokazují díla jak v literatuře (K. Čapek, J. Seifert, I. Olbracht aj.), ve výtvarném umění (J. Zrzavý, J. Čapek) a v kinematografii.
V období, kdy proběhla první světová válka, nebyla situace na Podkarpatské Rusi jednoduchá. Její obyvatelé museli bojovat na straně Rakouska-Uherska. Bitvy se většinou odehrály v oblasti Karpat. Situace zde byla velmi špatná, na Zakarpatí se začalo usazovat velké množství židů, kteří si živili většinou lichvou. Postupem času židé začali původní obyvatelstvo vytlačovat. Spousta Rusínů se dostala do velkých dluhů a přišla o svůj majetek. Díky tomu velká řada Rusínu emigrovala do USA, Kanady nebo Argentiny.
Hlavními představiteli proletářské prózy v české literatuře byli zejména Ivan Olbracht Marie Majerová a Marie Pujmanová. Olbracht patří mezi levicově orientované autory, kteří se ve svých dílech zabývají sociálními problémy dané doby (Anna proletářka). Ivan Olbracht (1882-1952) vlastním jménem Kamil Zeman, se narodil v Semilech, v rodině, v níž byly živé pokrokové tradice i kulturní zájmy. Jeho otec byl advokát a spisovatel Antonín Zeman, známý pod uměleckým jménem Antal Stašek. Jeho manželkou byla spisovatelka Helena Malířová. Mládí prožil ve svém rodišti, kde probíhal zápas národnostní a sociální. Jeho otec několikrát zastupoval české dělníky ve sporech s německými zaměstnavateli a svým příkladem měl neuvěřitelný vliv na formování pokrokových názorů mladého Ivana.
Studoval na gymnáziu ve Dvoře Králové a následně se snažil o studia práv v Berlíně. Dokonce přešel na filozofickou fakultu v Praze, kterou nedokončil. Po studiích se Olbracht stal politickým novinářem, nejprve ve vídeňských Dělnických listech, pak v Právu lidu a nakonec v Rudém právu (do roku 1929). Je považován za prvního autora, který se přihlásil k sociálně demokratické levici. Počátkem roku 1920 strávil jako delegát několik měsíců v Rusku. Když se vrátil, účastnil se činně prosincových akcí roku 1920 i založení a budování Komunistické strany v Československu. Během okupace působil Ivan Olbracht v ilegálním vedení komunistické strany. Za první republiky byl dokonce dvakrát vězněn za své komunistické názory a v roce 1929 i přes své levicové přesvědčení z KSČ vystoupil po podepsání Manifestu sedmi, což byl protest sedmi umělců proti novým názorům Komunistické strany. Od roku 1931 začal pobývat na území Podkarpatska, kde začal čerpat materiály pro svá díla. Na Podkarpatské Rusi, která byla součástí Československa, založil Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi, do kterého se přidalo mnoho významných osobnosti té doby (např. František Xaver Šalda, Vítězslav Nezval). Založil zde i školu, protože v té době byla Podkarpatská Rus velmi zaostalá a většina obyvatelstva neuměla číst ani psát. Mezi lidmi neustále kolovaly záhadné legendy o hrdinech a čarodějnicích, které se skrývají v tamějších hustých lesích. Od května orku 1945 pracoval v tiskovém odboru ministerstva informací, který měl na starost knižní cenzuru a vyřazování závadné literatury z knihoven a později se stal i poslancem Národního shromáždění. Zemřel 30. prosince 1952.
2.2. Literární dílo Ivana Olbrachta
Svou literární dráhu začal drobnými povídkami. V knize O zlých samotářích (1913) vypravuje příběhy o lidských vyděděncích, kočovných lidech, žijících v bídě na okraji společnosti, která se jimi pohrdá a vysmívá se jim. Společnosti, která je ponižuje, se mstí, avšak jejich vzpoura se pouze protestem individuálním a osamoceným. „Zlí samotáři“ byli dobový typ, vyskytující se i ve světové literatuře (u Gorkého). „Zlým samotářem“, je vlastně i civilizovaný samotář komisař Mach, který oslepne. Slepý Mach je hlavní postavou románu Žalář nejtemnější (1916). Olbracht zde zobrazil psychologické stavy člověka zmítaného sžíravou žárlivostí na svou ženu. Je to drama muže, který až chorobně zapadl do žárlivého světa podezírání – do „žaláře nejtemnějšího“. Žalář nejtemnější je v podstatě románem negace života, kdy je název myšlen jako žalář lásky a žárlivosti. Mezi jeho jedno z největších literárních úspěchů tohoto úseku Olbrachtova vývoje, končící těsně po první světové válce, je román Podivné přátelství herce Jesenina (1919). Je to hluboký, psychologicky fundovaný obraz dvou protikladných hereckých typů. Je zde líčen život pražského umělce Jesenina, který je pracovitý, vyrovnaný, ale bez talentu, zatímco jeho oponent herec Veselý je lehkomyslný, ale nadaný a vše, na co sáhne, se mu daří.
Po Žaláři nejtemnějším a po tomto hereckém románu se Ivan Olbracht na několik let umělecky odmlčel. Jakoby hledal pro svou práci nové opory a jistoty. Tuto pauzu však vyplnil prací novinářskou. Jakýmsi úvodem k další vývojové etapě Olbrachtova slovesného umění jsou jeho reportáže ze země socialismu, Obrazy ze soudobého Ruska (1920), naše první přímé informace o novém sovětském státě. Objevuje se zde první charakteristika Lenina. Měly vliv na formování představ o socialistické revoluci a novém řádu SSSR. Olbracht je r. 1952 rozšířil a vydal pod změněným názvem Cesta za poznáním.
V beletristických pracích, které vznikly ve dvacátých letech, se Olbracht odvrací od intimity lidských osudů a svůj zájem především na osudy dělnické třídy. Tento zájem byl už naznačen v knize próz Devět veselých povídek Rakouska i republiky (1927), později vydáno pod názvem Bejvávalo. Přesto, že má kniha v názvu slovo „veselých“, nejde v ní o humor, nýbrž o satiru.
Výslovně třídní postoj projevil Olbracht v románu Anna proletářka (1928). Poprvé v naší literatuře výrazně typizoval postavu proletáře a popsal proces třídního uvědomování. Další kniha vznikla z autorových osobních zkušeností v politickém boji. Hlavně na něj zapůsobil pobyt v ostravském vězení. Nazval ji Zamřížované zrcadlo (1930). Je to autorova osobní zpověď, zamyšlení nad otázkami viny a trestu i nad různými osudy, které ve vězení poznal.
Po roce 1929 si Olbracht našel novou tematickou oblast – život na bývalé Podkarpatské Rusi. Hlavně česká agrární strana se tam snažila co nejvíce vytěžit z lesního bohatství země a zvyšovala bídu lidu. Život na Zakarpatské Ukrajině dal Olbrachtovi mimořádnou inspiraci k několika knihám. První z nich je nazvána Země beze jména (1932, v novém vydání Hory a staletí). Kniha, je v podstatě soubor reportáží, je pouze jakousi přípravou na další práce. Olbracht zde ukazuje, že zdejší lidé zde žijí stejně jako před staletími a poukazuje na jejich primitivní způsob hospodaření.
2.3. Zařazení díla – Nikola Šuhaj loupežník
Román je nazván jménem hrdinovým – Nikola Šuhaj loupežník (1933). Literárním druhem je próza. Jedná se o epický baladický román. Slovo balada je odvozeno od románského ballare, což znamená tančit. Baladu můžeme charakterizovat jako lyricko-epickou báseň s pochmurným dějem, rychlým spádem, stručnými dialogy a tragickým koncem. Tento román je prolnutím reálného příběhu a zbojnické legendy.
2.4. Struktura díla – Nikola Šuhaj loupežník
Ivan Olbracht se k napsání tohoto díla nechal inspirovat příběhem o známém loupežníkovi, který bohatým bral a chudým dával. Děj této balady se odehrává v nádherném, krutém, nedotknutelném a trochu tajemném kraji, na Zakarpatské Ukrajině, tvořící tehdy nejvýchodnější část nové republiky, do okolí vesnice Koločavy. „V tomto kraji kopců na kopcích a roklí a v roklích, kde se v tlejícím soumraku pralesů rodí prameny a umírají prastaré javory,“ jak čteme na začátku, „jsou posud začarovaná místa, odkud se ještě nikdy nedostal ani jelen, ani medvěd, ani člověk…“ Prý se v něm ještě potulují víly, vlkodlaci a vědmy. Nikola skutečně existoval, autor zde totiž nějakou dobu žil a seznámil se s jeho rodinou i s jeho přáteli. Děj se odehrává na konci první světové války a v prvních poválečných letech. Autor zde dokázal mistrně spojit legendu a pohádkové motivy s realitou, nevypráví jen příběh, ale také popisuje nádhernou zakarpatskou přírodu a věrohodně vykresluje sociální problémy zdejší oblasti a soužití obyvatel různých národností. Mezi hlavní postavy patří statečný, silný Nikola Šuhaj, jeho životní láska Eržika Dračová později Šuhajová, která Nikolu neuvěřitelně miluje a Nikolův bratr Jura. Mezi vedlejší postavy patří například Ihnat Sopka, Danila Jasinka a Adam Chrepta, kteří Nikolu zradí, dále pak Abram Beer, Herš Wolf, četník Svozil, Juraj a Ivan Drač, Leonard Béla aj.
Kompozice díla je chronologická. Skládá se z šesti kapitol (Koliba nad Holatýnem, Koločava, Nikola Šuhaj, Oleksa Dovbuš, Eržika, Přátelé).
2.6. Umělecké a jazykové prostředky
Kniha je psána velmi popisně, dostává se nám z ní ucelený obraz hor a lesů Verchovinského kraje. Základem je spisovná čeština. Autor využívá archaismů, ale i nářečí a rčení. Umělecká činnost románu je prohloubena Olbrachtovým básnickým jazykem, charakteristický volbou nezvyklých slovních spojení i skladbou vět, a využitím nových vytvořených básnických obrazů (tma byla tvrdá jako kamenní; bytost zabouřila krví). Velká pozornost je věnována detailnímu vykreslení prostoru díla a topografických reálií. Pravou představu o Koločavském prostředí autor vyvolává i užitím hebrejských slov nebo rčení (šechter m. židovský řezník; ztrejfnit tj. v náboženském smyslu nečistý). Vypravěč se stylizuje do postavy kronikáře a glosátora (autor stručných poznámek), vstupujícího do vyprávění živými komentáři, „Měl opravdu zelenou větvičku? Děti měly pravdu. Kolikrát to již po něm stříleli“.
Vydalo Naše vojsko, nakladatelství a distribuce knih, n. p. v Praze, v roce 1968 jako svou 3533. Publikaci, stran 196. Obálku a vazbu přebalu navrhl Leo Novotný. Doslov napsal známý český literární kritik a editor Miloš Pohorský.
Knihu ilustroval Ivan Velčovský jedenácti černobílými ilustracemi.
2.8. Nikola Šuhaj inspirace pro divadelníky a filmaře
Na pravdě založený příběh o slavném loupežníkovi Šuhajovi inspiroval mnohé umělce. Vznikly dvě filmové adaptace. První film byl natočen v roce 1947 režisérem Miroslavem J. Krňanským pod názvem Nikola Šuhaj. O třicet let později vznikl televizní film Nikola Šuhaj loupežník s Petrem Čapkem v hlavní roli, který režíroval Evžen Sokolovský. Příběh Nikoly inspiroval také hudebníky. V roce 1974 sourozenci Ulrychovi nahráli společně s Orchestrem Gustava Broma album Nikola Šuhaj loupežník. V brněnském divadle Husa na provázku vznikl slavný muzikál Nikola Šuhaj loupežník s Miroslavem Donutilem a Ivou Bitovou v hlavní roli, který byl i úspěšně zfilmován.
OLBRACHT, Ivan. Nikola Šuhaj loupežník. Praha: Naše vojsko, 1968, 192, [4] s. Máj (Naše vojsko).
PÁLENÍČEK, Ludvík, Ján GREGOREC a Vladimír PETRÍK. Rukověť české a slovenské literatury od roku 1918: pomocná kniha pro žáky středních všeobecných vzdělávacích škol a středních odborných škol. 7. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969, 252 s. JAKUBÍČEK, Daniel. Literatura v souvislostech. 1. vyd. Plzeň: Fraus, 2013, 256 s. ISBN 9788072389919.
HLAVAČKA, Milan a Petr ČORNEJ. Dějepis pro gymnázia a střední školy. 1. vyd. Praha: SPN – pedagogické nakladatelství, 2001, 175 s. ISBN 80-7235-172-9.
