Kniha: Paní Bovaryová
Autor: Gustave Flaubert
Přidal(a): Lucie
Gustave Flaubert (1821-1880)
- Francouzský spisovatel, představitel naturalismu (a realismu)
- Narodil se v rodině rouenského chirurga. Chtěl se stát právníkem, ale studium v Paříži přerušil kvůli nervové chorobě.
- Během studií náhle zemřel jeho otec, ale stihl ho předtím finančně zabezpečit. Po smrti otce a sestry žil převážně na rodinném statku v Croissetu.
- Flaubert si tak mohl dovolit psát na venkově a trávit prací nad každou knihou dlouhý čas.
- Žil jako samotář, stýkal se jen s pár přáteli, v manželství nevěřil.
- Byl kritik měšťanské společnosti, mistr v zobrazení lidských vášní a citových vztahů.
- Rád cestoval po Evropě, ale navštívil i Egypt, Sýrii a Tunis.
- Zemřel uprostřed práce nad románem Bouvard a Pécuchet na mrtvici.
Nejznámější díla:
- Paní Bovaryová (román), Salambo (historický román), Citová výchova (psychologicko-společenský román), Tři povídky (souhrn povídek), Bouvard a Pécuchet (poslední autorův román)
Literárně-historický kontext
Realismus
- Umělecký směr 2. poloviny 19. století, který se snaží objektivně ztvárnit svět tak, aby se zobrazované co nejvíce podobalo skutečnosti.
- Projevoval se především v malířství, sochařství a literatuře. (Někdy označován jako kritický realismus)
Znaky realismu v literatuře:
- Pravdivý obraz skutečnosti bez idealizace (vnímání či zobrazení někoho/něčeho v lepší nebo dokonalejší podobě než tomu je ve skutečnosti)
- Objektivní přístup ke skutečnosti (autor není účastníkem děje, stojí nad příběhem)
- Typizace = na jednotlivém zobrazeno složité (na jedné postavě vystižen problém celé společnosti)
- Literární hrdina se vyvíjí, proměňuje
- Nové výrazové prostředky (všechny vrstvy jazyka: nářečí, archaismy, hovorové prostředky)
- Obliba větších prozaických útvarů (román), společenských dramat
Rozbor: Paní Bovaryová (1969)
Román s podtitulem Mravy francouzského venkova
Celková charakteristika díla:
- Literární žánr: Psychologický román francouzského realismu.
- Jedná se o hluboce psychologicky prokreslený příběh o ztrátě iluzí romanticky založené ženy, která nedokáže ve svém manželství najít uspokojení a životní smysl. Hrdinčina tragédie je přímo podmíněna dobou a prostředím, v němž žije.
- Literární druh: Próza
- Předklad: Pavel Tůma
Hlavní myšlenka:
- Autor kritizuje měšťanskou společnost a její lži, přetvářku a pokrytectví, zachycuje manželství bez lásky i společenské rozdíly mezi jednotlivými vrstvami obyvatel.
- Hlavní postava Ema má o životě přehnané představy, iluze, které není možné naplnit. Proto je neustále nešťastná. Z její postavy se stal literární typ. Pojem „bovaryonismus“ označuje únik z reality do světa iluzí.
Kompozice díla:
- Skládá ze tří částí, které se dělí na kapitoly.
- Dílo je psáno chronologicky s občasnými odkazy na minulost postav.
Jazyk:
- Spisovný jazyk
- Psané v krátkých souvětích
- Častá obrazná přirovnání
- Er forma (kvůli níž čtenář k hlavní postavě tolik nepřilne a nemá ji tolik v oblibě i s jejími špatnými vlastnostmi jako v případě ich-formy, i když je o ní psáno téměř nepřetržitě a její myšlenkové pochody jsou čtenáři maximálně přiblíženy)
- Postavy jsou silně psychologicky vykreslené (I přes, nebo právě kvůli těmto popisům, které jsou občas delší, avšak velice neotřelé, výstižné a nápadité, je kniha docela čtivá a velmi poutavá jako svou formou, tak i obsahem a jeho myšlenkou)
Časoprostor
- Děj se odehrává v polovině 19. století ve Francii
- Zobrazuje prostředí francouzského maloměsta, postupně se odehrává ve třech městech.
Charakteristika hlavních postav:
- Ema Bovaryová – dcera bohatého sedláka, vychovávaná v klášteře, krásna, ale rozmařilá a povrchní, hledá smysl života a vzrušující dobrodružství mimo nevšední život, touží po přepychu, vášnivé lásce, ale nedokáže si o tom promluvit se svým mužem Karlem, a tak trpí v šedivém maloměstě. Od romantických postav se liší = není pasivní, o své lásce rozhoduje sama, z vlastní vůle, ale iluze ji zabíjí = literární typ tzv. bovarysmu (útěk od skutečnosti k iluzím)
- Charles Bovary – doktor, který se oženil se starší vdovou, vzplanul láskou k Emě. Po vdovině smrti se znovu ožení, a to s Emou. Je to usedlý rozvážný člověk toužící po klidném životě. Sice dobrý člověk, ale nesmírně omezený, jednoduchý, prostý, obětavý, po celodenních cestách za svými pacienty bývá velice často nesmírně unavený a nečinný, tudíž se nevěnuje své ženě dostatečně, jak by měl.
- Lékárník Homais – upovídaný plný frází a pokroků, filozofie, vědy. Typický měšťák, patolízal, honící se za získáním čestného kříže (viz poslední věta románu), naopak spokojený se stávajícími poměry, buduje úspěšně své pozice a myslí jen na svůj prospěch.
- Rodolpho Boulanger – zámožný, pětačtyřicetiletý muž. Miluje ženy, po omrzení však na ně zapomene.
- León – Mladý písař
Děj (obsah) díla:
Když Karel Bovary dostudoval medicínu, oženila ho matka se starší bohatou ženou paní Dubucovou. Karel se ale zamiluje do dcery svého pacienta Emy. Jeho žena brzy umírá, a tak se může s mladou Emou oženit.
Ema je žena vášnivá, touží po vzrušujícím životě a velké lásce, kterou poznala na stránkách milostných románů, které četla v klášteře, kde byla vychovávána. Do manželství tak vstupuje plná ideálů. Jenže její manžel se vrací domů z práce pozdě a unavený a není schopný plnit její přehnané představy, přesto ji upřímně miluje. Ona je náladová, podrážděná, i když vlastně neví, co chce. Každopádně manželství ji nenaplňuje. Přestává se o všechno zajímat, a tak se Karel rozhodne přestěhovat do městečka Yonville l’Abbaye, kde by to pro ni mohlo být lepší.
Ema tam záhy potkává mladíka Leona a oba se do sebe zakoukají. Její manžel se zatím těší na dítě, které Ema čeká. Když Ema porodí holčičku Bertu, je zklamaná, přála si syna. Brzy po porodu se začne opět scházet s Leonem. Na Karla je naštvaná, že nechápe její neštěstí. Láká jí cizoložství a pozlátko vyšší společnosti, život v přepychu. S Leonem se do sebe zamilují, i když city si nikdy otevřeně nevyznají. Ema se toho citu bojí, a tak se mladíkovi začne stranit. Nešťastný Leon odjíždí do Paříže dokončit studia. Ema je z toho zklamaná a uzavírá se do sebe. Nakonec ale smutek zažene v náruči jiného muže, kterého potkala v Karlově ordinaci.
Rudolf vlastní místní statek a ženy jsou jeho koníček. Ema se mu líbí, a tak se rozhodne ji získat. Záhy ji vyznává svou lásku, což romantickou Emu okouzlí. Začne si s Rudolfem poměr a zamiluje se do něj. Kupuje mu drahé dárky, aby mu to dokázala, jenže tak zadluží celou svou rodinu. Hrozí jim exekuce, pokud nezaplatí částku 3000 franků. Ema hledá finanční výpomoc u Leona i Rudolfa, nepomůže ani jeden. Proto se žena rozhodne vyřešit bezvýchodnou situaci sebevraždou, otráví se arzenikem.
Při umírání je konečně šťastná, protože jí už nic nebude trápit. Karel je ale z její smrti nešťastný a brzy také umírá, když se navíc dozví o Eminých dalších mužích. Bertu dostane do péče babička, která také nedlouho poté zemře. Děvčátko tak skončí v péči chudé tety a už od dětství se musí starat o to, aby si na sebe vydělala.
Inspirace ke vzniku:
- Román vznikl pravděpodobně na základě skutečného tragického příběhu muže jménem Eugen Delamare, který působil jako lékař v Ryonu a byl dříve žákem Flaubertova otce, taktéž lékaře.
- Stejně jako postava Karla byl dvakrát ženatý a po smrti manželky se oženil s mladou nemajetnou Alice-Delphine Couturierovou, která měla mnoho milostných avantýr a nadělala spoustu dluhů. Ve 27 letech spáchala sebevraždu otrávením a psychicky zlomený Delamare zemřel o rok později.
Autorův výrok:
„Paní Bovaryová, to jsem já“ se stal okřídleným citátem, Flaubert často ale prohlašoval opak. Tvrdil, že jeho děj je vymyšlený a že do něj nevložil nic ze svých citů ani ze svého života. – Dílo bylo odsouzeno. Na spisovatele byla dokonce podána žaloba pro ohrožování mravnosti.
Úryvek:
„Ema nosila župan hluboce otevřený, takže bylo mezi šálovými revery živůtku vidět zřasenou náprsenku se třemi zlatými knoflíčky. Místo pásu měla šňůru s velkými třapci a na nártu granátově rudých pantoflíčků seděl chomáč širokých stuh. Už dříve si koupila podložku, psací potřeby, násadku, obálky, ačkoliv neměla komu psát; utírala prach na poličce, prohlížela se v zrcadle, brala do ruky knihu; upadala mezi řádky do snění a knihu pouštěla do klína. Jímala ji touha cestovat nebo se vrátit do kláštera. Přála si současně zemřít a bydlit v Paříži.
Karel jezdíval na koni po postranních cestách v dešti i sněhu. Pojídal omelety na selských stolech, strkal ruce do vlhkých postelí, do tváře mu stříkal vlahý proud krve při pouštění žilou, poslouchal chroptění umírajících, prohlížel mísy, odhrnoval nemálo špinavého prádla; ale každý večer nalézal teplý krb, prostřený stůl, pohodlný nábytek a vkusně oblečenou ženu, půvabnou a voňavou; ani nevěděl, odkud se bere ta vůně, zdali snad spíše košile nevoní jejím tělem.
Okouzlovala ho mnohými půvabnými drobnůstkami; jednou to byla nová úprava papírové mističky pro svíčku, jindy pozměněný volán na šatech nebo zase neobyčejný název velmi prostého jídla, které služka zkazila; ale Karel je s rozkoší spolykal do posledního sousta. Viděla v Rouenu, že dámy nosí u hodinek svazeček přívěsků; koupila si přívěsky. Chtěla na krb dvě velké vázy z modrého skla a o něco později slonovinovou skříňku s náprstkem ze zlaceného stříbra. Čím méně Karel rozuměl půvabu těchto věciček, tím více podléhal jejich kouzlu. Přidávaly něco k rozkoši jeho smyslů a k pohodě jeho domácnosti. Bylo to, jako by zlatý prach posypával po celé délce ubohoučkou cestičku jeho života.“
