Santiniho jazyk – rozbor díla

rozbor-díla

 

Kniha: Santiniho jazyk

Autor: Miloš Urban

Přidal(a): GodSaveTheScream

 

 

Miloš Urban (* 4. října 1967 Sokolov)

  • vlastním jménem (do osmi let věku) Miloš Svačina, český spisovatel, překladatel a redaktor
  • Pochází z dvojčat, část dětství prožil v Londýně (1975–1979, rodiče působili v diplomatických službách). Po návratu absolvoval gymnázium v Karlových Varech (1982–1986).
  • Vystudoval moderní filologii na katedrách anglistiky a nordistiky na Filosofické fakultě UK v Praze (1986–1992), v letech 1992–2000 pracoval jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta, od roku 2001 v nakladatelství Argo, kde rok zastával funkci šéfredaktora.
  • Vydal 13 románů, několik novel a sbírku povídek; jeho knihy byly přeloženy do němčiny, španělštiny, nizozemštiny, maďarštiny, ruštiny a italštiny. Napsal také divadelní hry (Trochu lásky a Nože a růže) a několik povídek otištěných v různých časopisech (např. Host) a v povídkových knihách nakladatelství Listen.
  • Momentálně žije v Praze

Díla

  • Jeho život se promítá do knihy: dvojníci a dvojčata (podobnost Urmanna a Ropse, manželka je z dvojčat, Viktorie a Aurelie, souhvězdí Blíženců…); zmiňuje Prahu a různá místa v ní; studium jazyka – bohatý jazyk knihy; hlavní postava také psala o Rukopisech
  • Filologie – dnes tímto pojmem rozumíme nauku, která studuje daný jazyk spolu s literaturou v něm psanou a s kulturním a historickým kontextem
  • Poslední tečka za Rukopisy – románová mystifikace pokoušející se o nový pohled na Rukopis Královedvorský a Zelenohorský; vydal pod pseudonymem Josef Urban – nabízí nový přístup k literatuře faktu
  • Sedmikostelí
  • Hastrman – „zelený román“, postmoderní návrat k mýtickým příběhům
  • Paměti poslance parlamentu
  • Santiniho jazyk
  • Pole a palisáda
  • Mrtvý holky
  • Lord Mord
  • Přišla z moře
  • Praga piccola
  • Závěrka
  • Kar
  • Povídka Michaela – pod pseudonymem Max Unterwasser

 

Literárně-historický kontext

  • Literární směr: postmoderna (bývá řazeno do české postmoderní beletrie), rysy postmoderny:
    • více vypravěčů, několik časových rovin vyprávění apod
    • Ironický postoj vůči věcem, které bývají tradičně vnímány jako nedotknutelné (náboženství, věda, instituce, idoly)
    • Dekonstrukce ustálených modelů
      • Milenecký vztah dvanáctileté Lolity a jejího stárnoucího pěstouna Humberta Humberta Nabokov konfrontuje s konvencemi a morálkou americké společnosti
    • Četné citace a aluze (často i na vlastní texty)
      • Aluze = odkaz, narážka na jiný text nebo společenskou realitu
    • Intertextualita
      • Intertextualita – spojení/propojení textů -> část textu může být v samotném díle, citáty, odkazy, parodie, překlady…
  • Rysy postmoderní literatury v Urbanových románech: aluzívnost, intertextualita, dekonstrukce zažitých modelů, ludický princip (== hravý)
    • Urbanovým knihám předchází studování materiálů (V Santiniho jazyce: na konci knihy sekce „Prameny a inspirace“ -> musel si projet veškeré stavby, o kterých píše; byl s velkou pravděpodobností i v Římě; musel si nastudovat spoustu informací o Santinim a Janu Nepomuckém -> popisné pasáže staveb, pasáže s informacemi o životech J.A.B.S a J.N.)
    • Stejně jako u Eca – je pro zkušeného čtenáře, ale i pro laika (román může číst jak elitní, tak masový čtenář a oba budou mít před sebou tu samou linii příběhu, ale každý z nich si z něj odnese něco jiného)
    • Více rovin, je na čtenáři, jak si je vyloží
    • Jeho tvorba se přiklání k mýtům
      • V S.J.: časté odkazy na světce, různá náboženství; Hastrman – vychází z mýtů
    • Intenzivní práce s citáty, dekonstrukce zažitých modelů, aluzivnost, mystifikace a hra se čtenářem
      • V Santiniho jazyce: citáty – odkazuje se na různá díla, používá jiné jazyky v knize (angličtina, latina, italština…), odkazy – na vlastní díla (Rukopisy, Stín katedrály…), odkazy na Kafku (kavárna Řehoř Samsa, hlavní postava díla Sedmikostelí si nechává přezdívat K -> jako v Kafkově Zámku); odkazy na Bibli, Šalamounovu píseň písní („Kdo je ta žena, co přichází z pouště?“) dekonstrukce zažitých modelů – vztah k ženám/polygamie….

 

Rozbor díla: Santiniho jazyk

Identifikace díla:

  • Podtitul: Román světla
  • Rok prvního vydání: 2005, Argo

 

Genologická charakteristika

  • Literární druh: epika
  • Literární forma: próza
  • Literární žánr: román (detektivní, hororový, gotický)
  • Hlavní myšlenka knihy: pocta Santiniho architektuře

 

Jazyk díla a kompozice:

  • Počet stran: 252
  • Nemá kapitoly
  • Prohlášení (o (ne)pravdivosti událostí v knize)
  • věta na začátku knihy/motto: 2 + 1 = 3, Dva a jedna je dvacet jedna
  • epilog
  • zdroj pramenů
  • Vypravěč: ich – forma (z pohledu hlavní postavy Martina Urmanna)
  • Jazyk: čeština
  • Kompozice: chronologická (retrospektivní prvky – například když vzpomíná na svou manželku)

 

Prostředí:

  • Praha, Santiniho stavby – Kladruby u Stříbra, Poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře, klášter Rajhrad, klášter v Plasech, Řím…+
  • V dnešní době, odehrává se během několika týdnů

 

Postavy – hlavní a vedlejší:

  • Martin Urmann
    • Protagonista příběhu a také vypravěč. Muž, je mu více jak 30, méně jak 40; intelektuál, pracuje ve společnosti Stellar Brusque, chytrý, inteligentní, není se svým životem tak docela spokojen; zvídavý, pragmatický, racionální, poměrně rozvážný, ale místy impulzivní (na Martinovi mě zcela udivuje, jak jedno mu je, co se kolem něj děje – přestože se vlastně kolem něj neustále odehrávají podivné vraždy, až na pár zmínek to vypadá, že je mu to docela jedno; když ho má v hledáčku policie, také si z toho nic moc nedělá…)
  • Tereza Coufalová
    • Mladá žena, Martinova kolegyně z práce, milenka Kňoura. Je chytrá, labilní, nepředvídatelná, lehce mystická – vykládá například tarotové karty. S Martinem mají takový zvláštní vztah – Martinovi se Tereza líbí, ale zároveň ji zezačátku nemá vůbec rád. Později v knize si Tereza zvolí, že chce být s Martinem a opustí Kňoura.
  • Roman Rops
    • Profesor architektury, hlavní postava z knihy Stín katedrály. Je to intelektuál, pomáhá Martinovi při jeho cestě za Santinim. Má nemocnou milenku z předchozí knihy, která se ale nakonec uzdrdaví. Možná proto je Rops taková melancholická, vždy trochu smutná postava. V knize často figuruje jako prostředek pro předání faktických informací čtenáři – Rops Martinovi dává informace o stavbách či architektech, a tak se tyto informace dozvídáme i my. Roman Rops má být Martinův dvojník – jsou si velice podobní. Martin se v průběhu knihy začíná Ropsovi podobat čím dál více, což je mu i vytknuto.
  • Kňour
    • Martinův šéf v práci, hlavní záporná postava. Je vypočítavý, docela chytrý, takový grázl, je agresivní – v knize se s Martinem minimálně dvakrát poperou. Ziskuchtivý – myslí si, že Martin je opravdu na stopě univerzální větě, a chce si jeho práci vzít za svou, protože by z toho měl peníze.
  • Viktorie Unterwasserová
    • Záhadná dívka, která studuje architekturu, jako miminka ji a její dvojče rozdělí. Později se znovu shledají a mají společný zájem o Santiniho a jeho stavby. Je hodná, trochu nenormální, stará se o svou psychicky nemocnou sestru, kterou se snaží skrýt před světem. Kvůli sestře sleduje Martina a snaží se zakrýt vraždy, které napáchala. S Martinem mají také zvláštní vztah – Martin ji od začátku považuje za atraktivní, ale zároveň praštěnou.
  • Aurelie (Unterwasserová)
    • Viktoriino jednovaječné dvojče. Většinu knihy si myslíme, že jsou jedna postava. Nemá jazyk (jako Jan Nepomucký) – mluví břichomluvecky, což v několika scénách děsí postavy. Střílí s luku, je psychicky nemocná, studuje architekturu, je posedlá Santinim, myslí si, že je jeho vtělení. Chce chránit Santiniho stavby před znesvěcením, z nějakého důvodu se rozhodne chránit i Martina -> na základě toho zabíjí všechny, kteří Martinovi nějak ubližují. Nakonec skončí v ústavu pro duševně nemocné, není nijak odsouzena za vraždy.
  • Max Unterwasser
    • Adoptivní otec Viktorie, v příběhu nemá moc velkou roli, Martina odkáže na Romana Ropse. Je to takový bohém, miluje svoji dceru a má o ni strach, proto i poprosí Martina, aby se s Viktorií sblížil a případně pomohl.

 

Poetika díla

Stručný děj

Martin Urmann pracuje v reklamní agentuře, jeho práce ho moc nebaví a už se mu dlouho nepodařilo nic pořádného. Jeho šéf, kterému se říká „Kňour“ mu dá za úkol, že má najít „univerzální větu“ – tedy univerzální reklamní slogan, který by prodal všechno. Martin vidí, že je to blbost a že je to vlastně jenom záminka k tomu, aby ho vyhodili. Přesto se ale do hledání pustí – nejdřív hledá inspiraci u Jana Nepomuckého a od toho se dostane k Santimimu (obě reálné postavy: Jan Nepomucký je světec, který nechtěl prozradit zpovědní tajemství, proto ho zavraždili – shodili ho do Vltavy, údajně když byla prozkoumána jeho kostra po několika letech, jeho jazyk byl v lebce v úplně původním stavu; Jan Aichel Blažej Santini byl významný architekt, který postavil spoustu známých staveb v českých zemích – nejznámější Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře -> ve tvaru hvězdy, zasvěceno svatému Janu Nepomuckému; jeho stavby jsou známé svými symboly – propojuje matematiku a náboženství -> těchto symbolů využívá Urmann i pro zápletku díla). Na Stopu Santiniho ho právě dostane jedna vedlejší postava – starožitník Martin Unterwasser -> ten ho požádá, jestli by zároveň v průběhu nedával pozor na jeho adoptivní dceru Viktorii Unterwasserovou, která od začátku knihy Martina tak trochu pronásleduje, náhodně se zjevuje na místech, kde Martin zrovna je a chová se dost divně. Zároveň se setkáváme s další postavou – Romane Ropsem – což je profesor umění (Unterwasser i Rops jsou postavy v Urmanově předešlém románu Stín katedrály), který pomáhá Martinovi na jeho cestě za objevováním Santiniho. Martin začne objíždět Santiniho stavby na našem území (a že jich je opravdu hodně) a doufá, že v symbolech najde tu univerzální větu. Kam vkročí, tam někdo zemře rituální vraždou – nabodnutí na nějaký ostrý předmět + oběti je odstraněn jazyk (odkaz na Jana Nepomuckého). Všude na cestách ho pronásleduje záhadná Viktorie Unterwasserová a občasně jeho šéf Kňour a jeho kolegyně Tereza (Martin má se svým šéfem dost nevraživý vztah, z Kňoura se v průběhu knihy vlastně stává pořádný hajzl a hlavní antagonista). Martin postupně zjistí, že Santini v některých stavbách zanechal zakódované zprávy a řekne si, že je musí všechny najít a rozluštit. Se zprávami si neví rady a v tu chvíli mu na pomoc přichází Tereza. Tereza je takový zvláštní postava – je dost nevyzpytatelná, nejdříve je na Kňourově straně, ale v průběhu knihy začne pomáhat Martinovi a „přejde na jeho stranu“ + je tam samo sebou milostná zápletka. S Terezou přijdou na kód, pod kterým jsou ukryté zprávy, Martin zároveň přichází na to, že Viktorie Unterwasserová má jednovaječné dvojče Aurelii, která páchá ty záhadné vraždy. Martin nachází za pomoci Terezy a Romana Ropse další zprávy, Kňour přijde na to, že Martin je něčemu na stopě. Na závěr knihy zavře Kňour Martina, Terezu, Romana Ropse a sestry dvojčata Unterwasserovy v kostelu na Zelené hoře, kde je ukryta poslední zpráva. Kňour postřelí Aurelii, Martinovi zabodne šíp do nohy a hrozí jim pistolí, chce, aby pro něj našli poslední zprávu, věří, že tam bude univerzální věta, která by mu vynesla spoustu peněz. Věta tam sice je, ale o žádný univerzální slogan se nejedná. Všechny zprávy, které za sebou Santini zanechal, jsou vlastně deníkové záznamy, které nemají pro Kňoura žádnou cenu. Postavy Kňoura přeperou a pak přijede policie a záchranka. V epilogu knihy se dozvídáme, že Martin žije šťastnější život a je v takovém čtyřvztahu s Terezou, Viktorií a Aurelii. Sám bude psát knihu o Santinim.

Spoustu jsem toho vynechala, protože děj je hodně spletitý, je tam obrovský důraz na detail, odbočky od děje, spoustu popisů a polemik.

 

Co mi v ději nedávalo smysl

Jednak že jsou všichni úplně vedle ze Santiniho a že se ženou za touhle univerzální větou; Aurelie, které zabíjí a jak je to vlastně jedno ve většině knihy; Martin, který je úplně v pohodě s tím, že kam stoupne, tam někdo zemře a že byl vyhozen z práce; Tereza a Kňour, kteří Martina pronásledují; Max Unterwasser, který mu hned věří; postavy, které se chovají aspoň trochu normálně, dopadnou blbě – pán v autobazaru, mnich, detektiv Mráz….

 

Autorův styl + jak se podepisuje na tomto díle

  • Záhadné vraždy spojené s tajemstvím a architektonickými památkami, vše podpořeno důkladně nastudovanými historickými a teoretickými fakty spolu s důsledně uplatňovanou symbolikou
  • Vztah k historii
  • Studium jazyka – bohatý jazyk
  • Rysy jeho románů: Příběh je umístěn do současnosti a hlavní hrdina (vzdělaný mladý muž) se snaží odkrýt nějaké tajemství spojené s minulostí. Klíčem k onomu tajemství nebo aspoň hybným motivem k jeho odhalení jsou ženy, které v příbězích figurují po boku hlavního hrdiny.
    • Toto schéma v dílech: Poslední tečka za Rukopisy, Sedmikostelí, Stín katedrály, Paměti poslance parlamentu, Santiniho jazyk
    • Podivuhodné morbidní vraždy spojené se sakrálními památkami – Sedmikostelí, Stín katedrály, Santiniho jazyk -> vždy opěvuje nějakou historickou epochu: Sedmikostelí – středověk, Stín katedrály – vrcholná gotika, Santiniho jazyk – baroko (aliterace názvů – vždy S)
  • Divné postavy: Max Unterwasser, historik, Rytíř Gmünd a jeho pomocník….
  • Něco špičatého, zraňujícího je typické pro jeho díla (jehly, které nosí sestry Unterwasserovy, Santiniho stavby, sex s Viktorií na nůžkách…)
  • V anketě časopisu Tvar se vyjádřil tímto způsobem: „Jednou z cest jsou pseudonymy, ale ty já nikdy nepoužíval a používat nebudu.“ Stačí si vybavit jméno Max Unterwasser, pod kterým vydal knihu Michaela, a na ní umístěný reklamní proužek s podpisem Miloše Urbana a textem „Nejlepší horor, jaký jsem v posledních letech četl.“ -> už nikdo o zahrávání se čtenáři nebude mít pochyb.
  • Klade velký důraz na jména postav -> většinou používá více postav v různých dílech, sám své jméno použije v díle, odkazuje se na různé lidi tím, že jim dá slavná jména -> Martin Urmann, Aurelie a Viktorie (světci Aurelius a Viktorín v Kladrubech u Stříbra)
  • Iniciály -> Martin Urmann, Max Unterwasser -> Miloš Urban -> M.U.
  • Motivy: stavby, násilí, sexualita, dvojnictví
  • Lehké nevysvětlitelné magično (tarotové karty Terezy, divné oči Aurelie, vražda muže v autě…)

 

Film

  • Obecné informace:
    • Režie: Jiří Strach (točí české horory, thrillery, natočil i Anděl páně)
    • Natočeno: 2011
    • Hrají: David Švehlík (Martin Urmann), Marek Taclík (Kňour), Viktor Preiss (Max Unterwasser), Martin Stropnický (Roman Rops)
  • byla jsem velice zvědavá, jak knihu chtějí natočit -> je přeplněná odkazy, pasážemi s informacemi o architektech a budovách, spoustu úvah Martina nad vším možným; spoustu lokalit, kde se děj odehrává; jak se poperou například s tím, že jsou tam jednovaječná dvojčata, že Martin a Rops také vypadají jako dvojníci…
  • Porovnání:
    • je to spíš „na motivy“ než úplně „přesně podle knihy“ -> pokud vím, tak se Urban sám podílel na scénáři -> děj je zredukovaný (např. cesta do Říma tam vůbec není, informace o Martinově bývalé manželce, spousta detailů je úplně vynecháno – Tereza má ráda tarotové karty, předání pornofilmů…), postavy jsou mnohem plošší než v knize (to se dalo čekat), nemáme náhled do Martinova myšlení a jeho všudypřítomných úvah nad vším jako v knize, události jsou přeházené nebo pozměněné; zajímavost – Urban ve filmu sám hraje -> štěk -> sedí v knihovně
    • film jako prostředek: Proč si vybrali zrovna tenhle román? Viděla sem Hastrmana, a to mi připadalo mnohem lepší. Repliky zní ohraně, v knize se to dá ještě snést, ale ve filmu to zní přímo hloupě (například nějaká moudra o lásce…, Viktoriino „já a nejá“…). Stavby – největší plus filmu -> v knize jsou vždycky až vyčerpávající popisy staveb, ve filmu jsou moc pěkné záběry z nich, které navozují atmosféru + doprovázeno dramatickou hudbou; informace o stavbách a historický kontext ve formě přednášek – není v knize, chytré zpracování a předání faktických informací
    • dvojnictví: Aurelii a Viktorii hrají jednovaječná dvojčata; Martin a Roman si nejsou vůbec podobní

 

Smysl a hodnota

  • Proč je kniha zajímavá:
    • Mě osobně bavilo, jak kniha mluví o a zakomponovává stavby, vlastně jde o dost atraktivní způsob, jak přiblížit čtenáři architekturu a Santiniho. Po přečtení knihy odcházím s tím, že jsem se něco dozvěděla. Zároveň Miloš Urban používá bohatý jazyk a zajímavé fráze, z jazykové stránky zajímavé. Člověk má také dobrý pocit, když odhalí nějaký odkaz či narážku, která se v textu objevuje.
    • Vsadím se, že vzrostla návštěvnost Santiniho staveb -> přesto, jaký mám sama názor na knihu, bych se teď do staveb moc ráda podívala
  • Známe odlišné zpracování tématu v literatuře, popřípadě jinou adaptaci téhož díla:
    • Umberto Eco – Jméno růže -> podobnost: symboly, náboženské stavby, pátrání po něčem/taková detektivka
    • Dan Brown – příběhy s Langdonem
    • Jiří Hájíček – Selský baroko -> vztah k baroku (i když u obou pojaté trochu jinak); hrdinové obou příběhů jsou ve věku blízkému autorům, oba mají nejisté zaměstnání, spojuje je motiv pátrání, důležitým prvkem a hybným motivem zápletky knihy jsou ženy, s kterými se seznámí; výrazným rysem v obou případech jsou historické stavby, ať už u Urbana staré kostely a kláštery nebo u Hájíčka vesnická selská stavení
  • Kritika: Kniha nebyla ani u čtenářů ani u kritiků příliš oblíbená, nutno však dodat, že svůj záměr – poctu Santiniho stavbám – splňuje bravurně