Pygmalion – rozbor díla k maturitě (7)

 

Kniha: Pygmalion

Autor:  George Bernard Shaw

Přidal(a): AK

 

 

PYGMALIÓN (1912)

AUTOR: George Bernard SHAW
NAKLADATELSTVÍ: ARTUR
MÍSTO VYDÁNÍ: Praha
ROK VYDÁNÍ: 2007
POČET STRAN: 145
PŘEKLADATEL: Milan Lukeš

 

NÁMĚT

PŘEDMLUVA

Angličané nemají úctu ke svému jazyku, a nechce se jim učit své děti jej správně používat. Proto hrdinou této hry je reformátor jazyka – energický fonetický nadšenec. Tato hra je hluboce a záměrně didaktická.

 

DĚJSTVÍ PRVNÍ

Londýn, 23:15, letní liják. Lidé právě vyšli z divadla a každý si shání taxík. Bohužel ne na všechny se dostane, tak někteří musí počkat pod portikem svatopavelského kostela (kostela Iniga Jonese na zelinářském trhu Covent Garden). Mezi hloučkem lidí jsou také matka s dcerou a synem Freddym, který právě běží sehnat taxi. Když vyběhne, srazí se s květinářkou a vyrazí jí z rukou košík. Květinářka se skrývá před deštěm a sedá si na patu sloupu pod portikem. Povídá matce, že by jí měla zaplatit květiny, které jí její syn zničil. Matka je nerada, ale platí.

Pod portiko přichází i postarší pán s vojenským držením těla. Květinářka mu hned vnucuje kytku. Hned na to ji ale upozorní čumil, že nějaký muž vzadu si zapisuje každé její slovo. Květinářka začne přehnaně vyvádět a lidé ji musí uklidňovat, ta ale začne nadávat muži se zápisníkem, protože si myslí, že je to policajt. Muž se zápisníkem jí říká, že není policistou, a tak Květinářka chce vidět vše, co si zapsal. Muž jí ukáže svoje poznámky, ale mladá holka je nemůže přečíst. Pán se otočí na Muže a říká mu, že jej nemusí chránit před obtěžováním ze strany mladých žen, že on si sám poradí. Kolemjdoucí se zastávají Pána a jsou překvapeni, když Muž správně hádá odkud pocházejí. Lidé nevěří a nevědí, co si mají o něm myslet. Kdyžpřestává pršet většina odchází, ale zůstává Muž se zápisníkem, Pán a Květinářka.

Muž se zápisníkem vykládá, že jeho profesí a zároveň koníčkem je fonetika čili věda o řeči. Chlubí se, že dokáže zařadit kohokoli s přesností šesti mil (v Londýně s přesností dvou mil, někdy dvou ulic) a útočí na Květinářku, že její jazyk je katastrofální a ona je ztělesněnou urážkou anglického jazyka a on by ji mohl za pouhé 3 měsíce vydávat za vévodkyni na diplomatickém koktejlu nebo dohodit místo komorné nebo prodavačky, ale to by musela nějak ovládat jazyk. Ukazuje se, že Pán je Plukovníkem Pickeringem, který se zabývá výzkumem indických jazyků a je autorem Hovorového sanskrtu a přijel z Indie za Henrym Higginsem. Je to neočekávané setkání, protože Muž se zápisníkem je Henry Higgings, autor Higginsovy univerzální abecedy. Higgins odchází s Pickeringem, a při odchodu hází Květinářce celou hrst mincí.

Pod portiko se vrací Freddy s taxíkem, ale zjistí, že jeho matka a sestra už odešly, a tak si taxíka bere Květinářka Líza Doolitlová. Líza jede taxíkem poprvé, ale tváří se jakoby už jim jela milionkrát. Když se ale diví ceně, kterou má za dvouminutové svezení zaplatit, taxikář ji prokoukne a pustí ji bez placení.

Líza přichází domů, do svého malého pokojíku s velmi starými tapetami, které se na vlhkých místech odchlipují, kde rozbitou tabulku v okně zastoupil kus papíru, na zdi je portrét populárního herce a stránka dámské módy (obojí je vytrženo z novin a obojí daleko přesahuje Líziny možnosti). V okně stojí ptačí klec, ale její nájemník už dávno zemřel a klec je pouhou památkou. Je zde mizerná postel naložená pokrývkami všeho druhu (hlavně když hřejí), s velkou bednou s přehozem a džbánem, s umývadlem a malým zrcátkem nad ním. V pokoji je jedna židle a stůl a budík na polici nad nepoužívaným krbem. Vše osvětluje plynová lampa za penci hozenou do automatu. Líza si přepočítá své peníze, sundá si šátek a sukni a ulehne do postele, aniž by se převlékla.

 

DĚJSTVÍ DRUHÉ

Děj se odehrává druhý den dopoledne, v 11 hodin v domě a pracovně Henryho Higginse. Jeho laboratoř byla původně zamýšlená jako salón. Je to místnost v patře s okny do ulice, dvoukřídlými dveřmi, krbem s hodinami, pohodlným koženým křeslem, komodou s telefonem, velikým klavírem (na kterém je dezertní mísa plná ovoce a cukroví, většinou bonbonu), stěny jsou pokryty rytinami a nejsou na nich žádné malby. Nejdůležitějším nábytkem je plochý psací stůl s fonografem, laryngoskopem, sadou malých varhanních píšťal s měchy, soupravou cylindrů pro pyrofon s hořáky napojenými na plynový vývod ve stěně kaučukovou hadičkou, s několika různě velkými ladičkami, modelem lidské hlavy v životní velikosti s vyznačenou částí mluvidel v průřezu a s krabicí se zásobními voskovými válečky do fonografu.

Pickering sedí za stolem unaven poslechem zvuků. Byl si jist, že dokáže vyslovit 24 různých samohlásek, ale Higginsových 130 sluchem ani nerozpozná a tak je z toho nešťastný. Vchází Higginsova hospodyně, paní Pearceová, a oznamuje, že přišla nějaká mladá žena – obyčejná holka s hroznou výslovností. Higgins chce, aby vešla, protože chce Pickeringovi názorně ukázat, jak vypadá jeho rozbor řeči a chystá váleček do fonografu. Do dveří vchází květinářka Líza Doolittlová v klobouku se třemi pštrosími pery: oranžovým, modrým a červeným, čistou zástěrou a chatrným kabátem. Higgins je zklamán, protože tu už má poznamenanou od včerejška a je mu na ni škoda dalšího válečku, a tak ji vyhazuje. Líza se nenechá vyhodit a zdůrazňuje, že přijela taxíkem. Přišla si domluvit hodiny, protože by chtěla dělat slečnu v květinářství, ale nevezmou ji, dokud nebude mluvit spisovněji. Líza hrdě nabízí Higginsovi peníze za hodinu, ale ten je udiven, kolik. Když to ale porovná s běžnou cenou, kterou mu platí milionáři a s jejich platem, proporčně to odpovídá i platu Lízy. Líza se cítí uražená a začíná plakat. Higgins jí nabízí kapesník, ale ta se diví, k čemu to je. Pickering má nápad. Chce se s Higginsem vsadit o to, jestli udělá za půl roku z Lízy vévodkyni. Když se mu to podaří, prohlásí ho za největší pedagogickou kapacitu na světě. Higgins na sázku přistupuje a prohodí, že možná to zvládne i za čtvrt roku, když Líza bude mít dobrý sluch a mrštný jazyk. Nakazuje paní Pearceové, aby ji odvedla, umyla, vydrhla rejžákem, vysvlékla, spálila její šaty a objednala telefonicky nové. Ta je ale proti. Nelíbí se jí, že Higgins chce k sobě vzít dívku, o které nic neví. Líza se brání, že je slušná holka, která nemá rodiče, protože ji její macecha vyhodila z domu. Je to citlivá holka, jako každá jiná. Higgins ji slibuje, že ji vytáhne z kanálu, vyparádí ji a udělá z ní dámu. Líza nestojí o žádné zlato ani brilianty, je slušná dívka, která si chce zlepšit svůj jazyk. A tak si ujasní podmínky: Líza bude u Higginse příštího půl roku bydlet a bude se učit mluvit jako slečna v květinářství. Když bude hodná a poslechne, co se jí řekne, bude spát v pořádné ložnici, jídla a peněz na bonbony a na taxíky bude mít, kolik chce. Ale když bude zlobivá a lína, bude spát se šváby v komoře a paní Pearceová ji vyplatí koštětem. Až uplyne půl roku, pojede krásně nastrojená kočárem do Buckinghamského paláce. Jestli král zjistí, že není žádná dáma, sebere ji policie a usekne jí hlavu. Když ji nikdo neprokoukne, dostane dárek. Obě strany na to přistupují a paní Pearceová odvádí Lízu do druhého patra do hostinského pokoje.

Paní Pearceová Líze ukazuje její pokoj, ale Líza říká, že v něm bydlet nemůže, protože to je pro ni moc nobl a měla by tu strach na cokoli sáhnout. Když paní Pearceová otevře koupelnu, Líza se diví, co to je a proč je tam tak divný kotel. Paní Pearceová ji vysvětluje, že to je vana, kde se koupe. Líza se diví, že tam má vlézt a celá se namokřit. Bojí se, že muže umřít. Paní Pearceová jí přikazuje, aby se svlékla v pokoji, oblékla si župan a vrátila se do koupelny, kde bude napuštěná vana. Líza se bojí svléct si šaty, protože to nikdy nedělala a nechce noční košili – bojí se, že jí bude v noci zima. Paní Pearceová je neústupná, i přes všechny Líziny protesty ji vtáhne do vany a začíná ji drhnout kartáčem.

V době, kdy paní Pearceová koupe Lízu, Higgins s Pickerinkem se baví o ženách. Oba jsou starými mládenci, protože podle nich, když si pustí nějakou ženskou k tělu, ta začne žárlit a podezírat, vnucovat se a šíleně otravovat a z něj se pak stává sobec a tyran. Ženská si chce žít svůj život, a mužský zase svůj. Jeden se druhého snaží svézt z cesty. Pickering se bojí, aby Higgins nezneužil Lízina postavení, ale ten mu zaručuje její nedotknutelnost. Bude to jen jeho žačka. Paní Pearceová přichází s Líziným kloboukem, který nesmí vyhodit, protože jí to slíbila. Upozorňuje také Higginse, aby si před Lízou dával pozor na jazyk a neklel před ní. Ten se brání, že nekleje a žádné nevhodné výrazy nepoužívá ani v krajních situacích. Paní Pearceová rovněž oznamuje, že budou muset dbát na Lízinu hygienu. Higgins jí má jít dobrým příkladem a nemá chodit k snídani v županu a nepoužívat ho místo ubrousku, nejíst všechno z jednoho talíře a neodkládat použitý příbor rovnou na čistý ubrus.

Paní Pearceová za chvíli přichází se slovy, že už začínají problémy, protože dole čeká popelář Alfred Doolittle a chce mluvit s Higginsem, protože ten má jeho dceru. Doolittle chce svou dceru a Higgins mu povídá, ať si ji ihned odvede, protože on mu ji vydržovat nebude a obviňuje Doolittle, že ji k němu určitě poslal a hrozí mu policií za úskok se záměrem získat peníze vyhrožováním. Jak jinak by totiž věděl, kde má svou dceru hledat? Doolittle povídá, že se se svou dcerou dva měsíce neviděl a začíná popisovat, odkud ví, kde Líza je: Líza totiž vzala s sebou do taxíku kluka (syna její domácí), aby ho povozila. Měl na ni počkat, ale když se Líza rozhodla zůstat, tak ho poslala pro svoje věci. Doolittle kluka potkal v chudinském klubu a ten mu řekl, co se děje. Doolittle klukovi nakázal, aby mu ty věci přinesl (jedná se o hudební instrument, pár obrázků, cingrlátka a klec na ptáka). Higgins posílá paní Pearceovou pro Lízu, aby ji dal jejímu otci. Ten ji odmítá, ale říká si o peníze. Higgins si myslí, že s nimi špatně naloží ale pak mu je přece jenom dá. Nejdříve mu chce dát dvakrát tolik, kolik si řekl, ale to Doolittleodmíta, tak dostává pouze to, o co si řekl. Když odchází, ve dveřích se setkává s upravenou a vymydlenou japonskou slečnou v kimonu, kterou doprovází paní Pearceová. Ustoupí jí z cesty a omlouvá se. Líza si z něj dělá legraci, že ji nepoznal a Doolittle je hrdý na svou dceru. Líza mu vypráví jak je krásné koupat se. Doolittle odchází a slibuje, že bude svou dceru pravidelně navštěvovat, ale Líza jej nechce vidět, protože by jí dělal jenom ostudu.

Později je ukázka z Líziny hodiny. Líza si připadá jako pacient v nemocnici na ambulanci. Odříkává abecedu, ale špatně vyslovuje hlásky a tak ji Higgins krok po kroku učí všechno znova. Je nadšený, jak to Líze jde.

 

DĚJSTVÍ TŘETÍ

Zde se odehrává první vstup Lízy do londýnské společnosti. Paní Higginsová (matka Henryho Higginse) má přijímací den. Je odpoledne, mezi 4. a 5. hodinou. Přichází Higgins, ale paní Higginsová není nadšená, protože svému synovi říkala, aby nechodil, protože jenom uráží její známé. Posílá ho domů. Higgins neodchází a vysvětluje matce, jak je to s Lízou. Ta se obává toho, aby jí Líza neudělala ostudu. Higgins ji uklidňuje, protože ji naučil slušnému chování a Líza se bude držet pouze dvou témat: počasí a zdravotního stavu.

Komorná ohlašuje návštěvu – paní Eynsford-Hillovou se slečnou Eynsford-Hillovou. Všichni se vítají, a paní Higginsova hned na začátku upozorňuje svou návštěvu, že se její syn neumí chovat. Později přichází plukovník Pickering a také FreddyEynsford-Hill. Hosté jsou Higginsovi povědomí. Později vchází Líza – skvělé oblečená. Vypadá krásně a všichni jsou jí okouzlení. Líza se slušně představí a přivítá se s hosty. Později s nimi společensky konverzuje. Když se ale konverzace rozvine, Líza začíná zapomínat o slušném chování a rozpovídá se o své rodině (o pití jejího otce apod.). Higgins nenápadně ukazuje na hodinky, Líza se zvedne, poděkuje a odejde. Hosté dál konverzují o Lízině způsobu vyjadřování a o jejím slovníku. Freddy je Lízou ohromen a chtěl by se s ní ještě někdy setkat. Hosté se loučí a odcházejí.

Po odchodu hostů se Higgins ptá své matky, zda se Líza hodí do společnosti. Ta mu odpovídá, že samozřejmě ne a nic se nezmění, pokud ji v rukou bude mít pořád její syn. Paní Higginsovou zajímá, jak to vlastně u jejího syna doma vypadá a tak ji plukovník Pickering vše popisuje. Higgins je Lízou nadšen, protože ta si za něj pamatuje všechno, co musí udělat nebo kde co má. Paní Higginsová porovnává svého syna a plukovníka Pickeringa ke dvěma hodným dětičkám, které si hezky hrají s živou panenkou. Ti se jí snaží vysvětlit, jak je to vše velmi zajímavé a každý den se mravy a řeč Lízy mění. Líza se naučila krásně hrát na klavír (a to ještě před půl rokem nevěděla, co to je a umí velmi dobře napodobovat různé zvuky. Paní Higginsova se jim snaží vysvětlit, že Líza se sice chová a vystupuje jako dáma, která si na živobytí vydělávat nesmí, a přitom nemá příjem jako dáma. Higgins s Pickeringem v tom problem nevidí a říkají, že jí najdou nějaké lehčí zaměstnání a ocházejí.

Doposud by Higgins svou sázku nevyhrál, ale zanedlouho se koná velká recepce a Líza je uvedená do nobl společnosti.

Higgins na této akci potkává svého prvního žáka Nepomuka, který je teď tlumočníkem a mluví dvaatřiceti jazyky. Plukovník Pickering se bojí, aby Nepomuk Lízu neprokoukl. Líza je představena hostitelce a hostitelovi a vzbudí pozdvižení. Hostitelka proto žádá Nepomuka, aby jí o ní zjistil všechno. Hosté jsou Lízou ohromení – jejími šaty, šperky i zvláštním způsobem atraktivní osobnosti. Nepomuk zjišťuje, že Líza je podvodnice. Rozhodně se nemůže jmenovat Doolittlová (protože je to anglické příjmení, a ona není Angličanka, protože mluví anglicky příliš perfektně). Určitě je to Maďarka z královské krve, protože když na ní Nepomuk promluvil maďarsky, tak reagovala velmi chytře. Řekla, že s ní má mluvit anglicky, protože francouzsky neumí a z toho plyne, že umí obojí – maďarsky i francouzsky. A z královské krve musí být proto, že dokáže působit božským a vyrovnaným dojmem. Na to Higgins reaguje tím, že si myslí, že je to obyčejná londýnská holka z ulice, kterou naučil mluvit nějaký specialista. Hostitelka ale souhlasí s Nepomukem a myslí si, že je to přinejmenším princezna.

Líza, Higgins a plukovník Pickering odcházejí domů s vyhranou sázkou.

 

DĚJSTVÍ ČTVRTÉ

Je půlnoc. Líza, Higgins a plukovník Pickering se vrátili domů unavení. Líza odchází z pokoje, aby mohla přinést Higginsovi bačkory, které hledal a nemohl najít.

Higgins věděl, že to Líza zvládne, ale celé to byl hloupý nápad a děsná otrava. Nebýt té sázky, zabalili by to už před 2 měsíci. Líza se ale chovala lépe než lidé vysoce postavení.

Higgins i plukovník Pickering odcházejí spát, ale Líza zůstava v pracovně a v tiché zuřivosti se vrhne na podlahu. Higgins se vrací pro zapomenuté bačkory a Líza je po něm hází. Vyčítá mu, že je mu úplně jedno, co bude dál, protože on svou sázku vyhrál a víc ho nezajímá. Jí to ale jedno není a tak mu nadává do sobců a ptá se ho, co z ní bude, co má dělat a kam se poděje. Higgins jí nabízí, že se může vdát a jeho matka jí s výběrem ženicha může pomoct nebo si otevře vlastní vysněné květinářství.

Líza se ptá Higginse, co všechno si s sebou může vzít, aby potom náhodou nebyla obviněná z krádeže. Higgins jí říká, že kromě půjčených šperků si může odnést, co chce. Líza mu šperky rychle dává, aby se u ní náhodou neztratily. Higgins odchází naštvaný a vyčítá Líze, že kvůli ní ztratil rozvahu a zbůhdarma investoval své pracně získané vědomosti do bezcitné holky z ulice.

Líza se jde převléci do svého pokoje a odchází z domu. Před domem narazí na Freddyho, který tam stojí, protože je tam šťastný. Freddy říká Líze, že je tou nejkrásnější a nejmilovanější a začínají se líbat. Vyruší je však strážník a oni před ním utíkají. Později nasedají do taxíku a chtějí celou noc projezdit, jen aby si mohli popovídat a naplánovat budoucnost.

 

DĚJSTVÍ PÁTÉ

Paní Higginsová sedí za svým psacím stolem. Vchází komorná a oznamuje, že k ní přišel její syn a právě telefonuje na policii. Přikazuje komorné, ať zajde nahoru za Lízou a řekne jí, že Higgins i Pickering právě přišli a aby nescházela dolů, dokud ji nezavolají. Higgins vrazí do dveří celý bez sebe a říká, že má průšvih. Líza mu zdrhla. Ráno si přijela pro věci a odešla. Matka mu říká, že ji musel pěkně vystrašit. Vtom přichází pan Doolittle. Teď je to nobl pán. Je oblečený jako na nějakou velkou svatbu, má květinu v klopě, lesklý a hedvábný klobouk a lakýrky. Doolittle vyčítá Higginsovi, že ho zruinoval, zničil jeho štěstí a teď kvůli němu vypadá takhle, protože Higgins napsal do Ameriky jednomu starému pánovi (který dával pět milionu dolarů na založení celosvětové Společnosti pro povznesení morálky, a po Higginsovi chtěl univerzální řeč), že nejoriginálnějším mravokárcem v Anglii je Alfréd Doolittle, popelář. Ten starý pán zemřel a Doolittlovi zapsal celé své jmění. Paní Higginsová je ale ráda, protože teď otec může Lízu zaopatřit a může si ji hned odvést s sebou. Nechá Lízu zavolat. Vyčítá svému synovi, jak s ní zacházeli, jak jim vyhrála sázku a ani se od nich nedočkala žádných příjemných slov, nepoděkovali jí, ani neřekli, že byla báječná. Když Líza přichází, Higgins ji prosí, aby s nimi šla domů. Líza odmítá. Děkuje ale plukovníku Pickeringovi, že ji naučil slušnému chování. Děkuje za to, že se k ní od začátku obracel jako ke slečně Doolittlové, smekl před ní, otevřel jí dveře a ona si začala sama sebe vážit. Poznala, že je něco víc než jen holka od škopku. Některé věci se naučí každý, ale skutečná rozdíl mezi dámou a květinářkou není v tom, jak se chová, ale jak se k ní chovají druzí. Pro Higginse květinářkou zůstane, protože se k ní jako ke květinářce chová a bude se chovat i nadále, ale ona ví, že pro Pickeringa může být dámou, protože se k ní choval jako k dámě a bude se tak chovat vždycky. Higgins Líze říká, že si bez ní neporadí a musí se vrátit s nimi domů. Vtom si Líza všimne otce a ten jí oznamuje, že se za chvíli žení a zve ji na svatbu. Líza se začíná hádat s Higginsem, ten přiznává, že to ona mu bude chybět. Líza odchází s paní Higginsovou na svatbu.

Konec je otevřený.

 

DOSLOV

Není třeba jej předvádět dramatickým jednáním. Higgins zůstane objektem Lízina velice silného citového zájmu po celý život a těžce by nesla, kdyby existovala žena, která by ji mohla u něho nahradit. Nikdy si ho ale nevezme. Je mladá, a tak si nemusí vzít hned prvního potkaného muže, ale může si vybírat. Higgins si ale chce Lízu omotat kolem prstu. FreddyEynsford-Hill je k ní milý a své srdce jí vylévá v dopisech a tak se za něj Líza vdá.

Freddy byl bez peněz i zaměstnání. Úředničení bylo pod jeho důstojnost a připadalo mu to zcela nechutné. Matka Freddyho si myslela, že si syn najde nějakou zámožnou dámu a on se oženil s chudou květinářkou. Na svatební cestu jim dal peníze plukovník Pickering. Podle HigginseFreddy stejně žádnou seriózní práci nezvládne. Plukovník nabídne Líze, aby si otevřela květinářství a tak si společně s Freddym otevřeli malý obchod a díky plukovníkovi Pickeringovi se později naučili, jak být dobrými podnikateli.

Líza se později začala vyučovat krasopisu a chodit na Londýnskou ekonomickou školu, aby se naučila ekonomii a botaniku a její podnik byl dobrý. Což se jí později splnilo.

 

CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV

ELIZABETH DOOLITTLOVÁ, LÍZA, KVĚTINÁŘKA

–          18-20 let

–          pouliční květinářka

–          prostořeká, má svou hlavu

–          slušná holka, která má své city jako každý jiný

–          nemá rodiče, protože ji z domova vyrazila její macecha

–          Na začátku to není žádná romantická kráska, ale špindíra s černým slamáčkem na hlavě. Její vlasy mají myší barvu a potřebovaly by umýt. Má ošoupaný vypasovaný černý kabátek po kolena a pod ním hnědou sukni a zástěru z hrubé látky, její šněrovací boty jsou nadranc.

–          Bydlí v malém pokojíku s velmi starými tapetami, které se na vlhkých místech odchlipují, kderozbitou tabulku v okně zastoupil kus papíru, na zdi je portrét populárního herce a stránka dámské módy (obojí je vytrženo z novin a obojí daleko přesahuje Líziny možnosti). V okně stojí ptačí klec, ale její nájemník už dávno zemřel a klec je pouhou památkou. Je zde mizerná postel naložená pokrývkami všeho druhu (hlavně když hřejí), s velkou bednou s přehozem a džbánem, s umývadlem a malým zrcátkem nad ním. V pokoji je jedna židle a stůl a budík na polici nad nepoužívaným krbem. Vše osvětluje plynová lampa za penci hozenou do automatu.

–          Později vypadá krásně. Chodí hezky oblečená, chová se velmi slušně a všichni jsou jí okouzlení.

–          později se stala odhodlaná a ctižádostivá

 

HENRY HIGGINS, MUŽ SE ZÁPISNÍKEM

–          zapřisáhlý starý mládenec, který se nechce vázat (líbí se mu spíše starší, vyzrálé ženy)

–          robustní a přitažlivý typ asi čtyřicetiletého muže

–          velmi vzdělaný

–          občas panovačný, ctižádostivý, vypočítavý, necitlivý (bez emocí), roztěkaný, vznětlivý

–          sarkastický, samolibý, uštěpačný

–          energický fonetický nadšenec

–          fonetika = věda o řeči je jeho profesí i koníčkem, dokáže podle mluvy zařadit kohokoliv kdekoli s přesností šesti mil (v Londýně s přesností dvou mil, někdy dvou ulic)

–          je to energický vědec, upřímně a dokonce vášnivě zaujatý vším, co lze studovat jako předmět vědeckého zájmu, který nedbá na sebe ani na jiné lidi, nevyjímaje jejich city, chce dychtivě a hlučně „poznávat svět“

–          když je v dobré náladě, veselé pouští na lidi hrůzu, a když je něco v nepořádku, nedůtklivě radí

–          je dokonale upřímný a vzdálený vší zlobě, že si ho člověk nezprotiví ani v jeho nejméně rozumných chvilkách

–          autor Higginsovy univerzální abecedy

–          Lízu bere jako obyčejnou hloupou holku z ulice

–          je panovačně nadřazený – chce si Lízu omotat kolem prstu

 

PLUKOVNÍK PICKERING, PÁN

–          přítel Higginse

–          zapřisáhlý starý mládenec

–          velmi vzdělaný

–          pravý džentlmen, důvěryhodný, mírný, klidný, slušný

–          má vojenské držení těla

–          zabývá se výzkumem indických jazyků

–          je autorem Hovorového sanskrtu

 

ALFRÉD DOOLITTLE

–          postarší, ale statný popelář (muž z nižších vrstev)

–          svérázný

–          hodně pije

–          má výrazný hlas, výrazné a zajímavé rysy ve tváři (neví, co je to strach ani svědomí)

–          Na začátku je oblečen v pracovním oděvu popeláře včetně čepice s okrajem vzadu, který mu kryje krk a ramena.

–          Později je to nobl pán. Oblečen jako na velkou svatbu, má květiny v klopě, lesklý hedvábný klobouk a lakýrky.

 

PANÍ PEARCEOVÁ

– Higginsova hospodyně

 

PANÍ HIGGINSOVÁ

–          matka Henryho Higginse

–          velmi slušná, společenská a mravně založená žena, sedmdesátnice

–          typická žena tehdejší doby

–          starostlivá, mírná

 

NEPOMUK, ZAROSTLÝ DICK, VOUSÁČ

–          první žák Higginse

–          je zarostlý, protože si neholí bradu

–          tlumočník, který mluví dvaatřiceti jazyky

 

FREDDY EYNSFORD-HILL

–          mladý pán z lepší rodiny

–          pěkně se obléká

–          opravdově miluje Lízu – nesekýruje ji a nejspíš by se jí i podřídil

 

PANÍ EYNSFORD HILLOVÁ, MATKA, KLÁRA EYNSFORD HILLOVÁ, SLEČNA EYNSFORD HILLOVÁ DCERA

ČUMIL, IRONIK, KOLEMJDOUCÍ, TAXIKÁŘ, KOMORNÁ, LOKAJ, HOSTITEL, HOSTITELKA, STRÁŽNÍK

 

DOJMY PO PŘEČTENÍ
NEJSILNĚJŠÍ MÍSTO V KNIZE: Pro mě byl nejsilnějším místem konec, kdy se Líza postavila Higginsovi, postavila se na vlastní nohy a začala vlastní život.

NEJSLABŠÍ JEVY: Celá kniha se mi velmi dobře četla a žádné slabší jevy jsem nezaznamenala.

CITÁT Z KNIHY:

„Já chci trošku laskavosti. Já vím, že jsem obyčejná, hloupá holka a vy že jste inteligentní pán, ale nejsem žádné smetí, abyste po mně šlapal“ Líza (dějství páté)

 

OHLAS U KRITIKŮ A ČTENÁŘŮ

–          tato hra byla uvedena nejprve v roce 1913 ve Vídni, v Berlíně a v Praze

–          od roku 1914 i v Londýně

–          tiskem vyšla v roce 1915

–          pražská premiéra: 11. prosince 1913 roku v Národním divadle v Praze a dosáhla 73 repríz

–          měla neobyčejný úspěch jak na jevišti, tak ve filmu (po celé Evropě i Severní Americe)

 

LITERÁRNÍ ŽÁNR: drama (komedie, satira, sociálně kritická hra, „romantická hra“)

 

KOMPOZIČNÍ PLÁN

Úplné provedení hry je technicky možně jen na plátně kina nebo na jevištích vybavených výjimečně složitou technikou. Pro běžnou divadelní potřebu je třeba scény oddělené linkou vypustit.

–          5 dějství + předmluva a doslov (ve kterém jsou dokresleny osudy některých postav)

–          chronologický sled

–          děj je málo rozsáhly (spíše úryvkový)

–          hlavně dialogy, před kterými je úvod do děje

–          slohový postup: charakterizační, popisný

–          scénické poznámky (někdy dlouhé)

 

JAZYK

–          velký kontrast mezi jazykem spodiny a řečí z vyšší společnosti

–          spisovná čeština (Higgins, plukovník Pickering)

–          hovorová a obecná čeština (Líza)

  • chybná výslovnost, délka samohlásek
  • jiné souhlásky
  • polykání celých slabik
  • nespisovné výrazy

–          hyperbola, metafora, přirovnání, různá oslovení, opakování slov (degradace), při oslovení – použití 1. pádu (nikoli 5. pádu), idiom

–          hlavně dialogy – ich forma

–          přímá řeč, diskuze

–          archaismy

–          komika, ironie, jízlivost, výhružka

 

AUTOR – GEORGE BERNARD SHAW

–          vl. jm. AlvinLongdonCoburn

–          anglický dramatik, prozaik, divadelní kritik a esejista irského původu

–          tvoří na konci 19. století a v 1. polovině 20. století (anglická literatura mezi válkami)

 

ŽIVOT:

–          narodil se 26. července 1856 v Dublinu

–          pocházel z chudé rodiny (otec byl obchodník s obilím)

–          od 15 let se musel živit sám, rodina mu neposkytla vzdělání

–          pracoval jako úředník v realitní kanceláři

–          Shawova matka se věnovala hudbě, opustila manžela a odjela vyučovat zpěv do Londýna

–          Shaw odjel do Londýna za matkou, vzdělával se a psal do novin o hudbě

–          velice si oblíbil norského dramatika Henrika Ibsena

–          s přítelem založil tzv. Fabiánskou společnost a šířil teorii fabiánského socialismu (odmítání násilí, Marxovu myšlenku nastolit socialismus revolucí), jeho politické aktivity však byly celkově neúspěšné

–          prosadil se jako výtvarný, hudební, literární a divadelní kritik

–          ženatý, manželství bylo bezdětné

–          nejprve napsal 5 poměrně neúspěšných románů

–          „našel se“ v tvorbě dramatu, zde uplatnil svoji ironii a schopnost kritiky

–          zakladatel moderního dramatu, nejvýznamnější anglický dramatik po W. Shakespearovi

–          Nobelova cena za literaturu za rok 1925

–          zemřel 2. listopadu 1950 v Ayot St. Lawrence v Anglii

 

DÍLO:

–          hry – sociálně kritické ze současnosti i minulosti, některé byly zakázány – kritické, historické, komické

–          témata dobová i historická

–          prózy: romány (Láskameziumělci, Nerozvážnýsňatek, Nezralost), eseje (Naše divadla v devadesátých letech, Fabiánská pojednání o socialismu, Šestnáct autobiografických skic)

–          divadelní hry: celkem asi 70 her (Hry utěšené a neutěšené, Domy pana Sartoria, Živnost paní Warrenové, Caesar a Kleopatra, Pekelník, Dům zlomených srdcí, Svatá Jana, Milionářka, Shakes proti Shawovi)

 

SPOLEČENSKÝ A KULTURNÍ KONTEXT

NÁZEV PYGMALION:

Řecký sochař Pygmalion byl velmi zoufalý. Cítil se opuštěný a práce ho nebavila. Toužil po lásce. Žádná z dívek, které znal ho však nezaujala. Miloval bohyni krásy a lásky Afroditu. Ve své beznaději si nakoupil nejkrásnější slonovinu a dal se do díla. Jeho socha však překonala všechna jeho očekávání. Vytvořil postavu překrásné ženy, jakou lidské oči neviděly, jakou si lidská fantazie ani nedovedla představit. Pygmalion byl vlastním výtvorem uchvácen. Své dílo nazval Gatateia a celým svým srdcem se do ní zamiloval. Prosil Afroditu o pomoc. Ta využila své moci a z Gatateii, která měla jen podobu lidské bytosti, učinila živé stvoření. Pygmalion vroucně děkoval Afroditě, že učinila zázrak, který ho naplnil štěstím. Když je Afrodita spojila poutem manželským, do roka jim darovala děťátko. Pygmalion se stal tím nejšťastnějším člověkem na světě.
(Stejně jako byla proměněna Pygmalionova socha v živou ženu, tak je zde proměněna obyčejná holka z ulice v dokonalou ženu z vysoké společnosti, jen díky učiteli fonetiky.

Děj se odehrává v Londýně počátkem 20. století za vlády královny Viktorie I. = viktoriánské období.

 

Téma:

–          problematika emancipace žen

–          otázka lidské důstojnosti

–          rozdělení lidí do určitých sociálních tříd – především, jak je těžké se přenést z nižší třídy do vyšší

–          autorův útok proti společenským předsudkům

–          společenské konvence

–          jazyková komika

–          motiv proměny

–          život plný falše, přetvářky a stále rostoucí moci peněz

Autor chce ukázat, jak je důležité umět nejen správně artikulovat a používat jazyk, ale také se umět správně chovat a vyjadřovat.

Kontrasty: kultivované, ale strnule nepřirozené měšťanské vzdělanecké prostředí x přirozený půvab, citlivost obyčejné dívky, morálně převyšující panský svět.

 

ADAPTACE

Filmové:

–          Pygmalion, Německo 1935

–          Pygmalion, Nizozemsko 1936

–          Pygmalion, Velká Británie 1938

–          My Fair Lady, USA 1964 (muzikál)

MY FAIR LADY, USA (1964) – srovnání s hrou G. B. Shawa

–          režie: George Cukor

–          hrají: AudreyHepburn, Rex Harrison, StanleyHolloway, Gladys Cooper, Jeremy Brett, Theodore Bikel, Bill Shirley

–          Film si získal u diváků ohromný úspěch.

–          Do filmu jsou přidané některé scény.

–          Shawův Henry Higgins je ve srovnání s filmovým mnohem neomalenější, sprostší a sobečtější.

–          Líza Doolitlová v podání AudreyHapburnové je daleko sprostší a zvláště její hlas je protivný, a v důsledku je protivná i celá její postava.

–          Shawová Paní Pearceová je přísnější a více si vůči Higginsovi dovolí.

–          Ve filmu je postava plukovníka Pickeringa potlačená do pozadí, ale ve hře je to on, kdo Lízu hledá, má ji otcovsky rád a dává jí to najevo.

–          Postava Alfreda Doolittla je ve filmu výraznější – především jeho postava.

–          Ve hře scéna s prvním uvedením Lízy do společnosti se odehrává v salónku paní Higginsové, kdežto ve filmu je to zahradní sešlost.

–          Poslední scéna se ve hře odehrává v domě paní Higginsové, kdežto ve filmu je to pracovna a obývací pokoj v Higginsově domě.

 

ELKOVÉ HODNOCENÍ

Kniha se mi velmi líbila. Byla čtivá a srozumitelná. Líbí se mi námět této knihy. Příběh mě pobavil – střídaly se zde humorné chvilky s chvilkami vážnějšími, zamyšlenějšími, projevujícími skutečný lidský charakter. Ráda bych ji někdy spatřila v divadle.

Viděla jsem film My fair Lady, který se mi velmi líbil.





Další podobné materiály na webu: