Kniha: Vybouřené smutky
Autor: Antonín Sova
Přidal(a): KararaL
Antonín Sova (1864-1928)
- Básník, prozaik, knihovník, novinář a překladatel. Symbolismus a impresionismus.
- První ředitel Městské knihovny v Praze (1898–1920).
- Oženil se s Marií Kovaříkovou, se kterou měl syna Jana. V roce 1921 se rozvedli.
- Trpěl syfilidou, která mu v pozdějších letech znemožnila volný pohyb.
- Jeho tvorba byla ovlivněna jeho osobními zážitky a zkušenostmi. Básně reflektují jeho hluboký vztah k rodnému kraji, přírodě a osobním prožitkům. Inspiraci čerpal z přátelství s významnými literárními osobnostmi jako Jaroslav Vrchlický a Adolf Heyduk.
- Zanechal výraznou stopu v české literatuře. Jeho díla jsou ceněna pro svou hloubku, citlivost a uměleckou hodnotu. Přispěl k rozvoji moderní české poezie a jeho tvorba dodnes inspiruje nové generace básníků a spisovatelů.
Hlavní díla:
- Květiny intimních nálad (1891)
- Z mého kraje (1892)
- Soucit i vzdor (1894)
- Zlomená duše (1896)
- Vybouřené smutky (1897)
- Údolí nového království (1900)
- Drsná láska (1927)
Literární období
Antonín Sova byl významným představitelem české literatury přelomu 19. a 20. století. Toto období bylo charakterizováno několika literárními směry, které ovlivnily jeho tvorbu, zejména impresionismem a symbolismem.
Impresionismus:
- Zaměřuje se na zachycení prchavých okamžiků a dojmů.
- Používá jemné a detailní popisy přírody, nálad a pocitů.
- V Sovově poezii se projevuje schopností zachytit atmosféru okamžiku a citlivostí k přírodním krásám.
Symbolismus:
- Klade důraz na používání symbolů a metafor k vyjádření hlubších významů.
- Vyjadřuje složité emocionální a duchovní stavy prostřednictvím obrazů a symbolů.
- Sovovy básně obsahují hluboké a mnohovrstevné významy, které vybízejí k zamyšlení a interpretaci.
Česká moderna:
- Hnutí vzniklé na konci 19. století jako reakce na konzervativní literární proudy.
- Zdůrazňuje individualismus, svobodu tvorby a otevřenost novým uměleckým směrům.
- Sova přispěl k rozvoji moderní české poezie spolu s dalšími autory jako Otokar Březina a Jiří Karásek ze Lvovic.
Rozbor: Vybouřené smutky
- Literární druh – lyrický
- Literární forma – veršovaná
Legenda rozboru textu:
■■ Personifikace ■■ Metafora ■■ Anafora ■■ Epizeuxis ■■ Epanastrofa ■■ Epiteton ■■ Hovorový ■■ Přirovnání ■■ Archaismus ■■ Citově zabarvené ■■ Refrén ■■ Důležité
DUŠE A LUZA
- Téma – píseň o lidech, o luze a tyranech
- Motivy – zpěv, sto let, šero, věčno, tyran, lůza
- Postavy – autor (a několik, které nezastupují určitou postavu – > luza, tyran, Bůh)
- Zajímavé – báseň mě použitím opakování naprosto uhranula
Rozbor textu:
I.
Bolestně zvířenou píseň
smutnému potomstvu
smutného Století
před jitrem zpívám.
Zpívám ji v bezhvězdném šeru
století. Zpívám ji Věčnu.
Odvrácen od luzy. Sobě
také ji zpívám.
Lidská krev dávno v ní zraje /a
k prolití. Za něco mříti! /b
Chce se zas kouřit k slunci, /c
v tajemný prostor. /d
Zpívám tu bolestnou píseň: /e
tyranům slávu a chválu! /f
Luze vždy velký je tyran /g
větší než Bůh. /h
DVĚ NOCI
- Téma I. – poutník se zastaví v nevěstinci
- Téma II. – ženy na konci roku
- Motivy I.– erotická témata, hory, světla, moře, hřbitov
- Motivy II.– orgie, konec roku, hnus, chlípnost, nahota
Rozbor textu:
I.
Od Hor jde vysokých s přesností kyvadla.
Obrovská, zamlklá, smutná a tmavá
přes nedohledný jde obzor mlhavý.
Uhasla světla, ty hlídače Ctnosti,
vzbudila Pohlaví na ložích tisíci,
v zběsilých rytmech bouřící krve.
Ženám, (jež spustily na šíje vlasy)
uspaným chabnutím vyhřměné slasti, /a
přivírá tiše zarudlá víčka. /b
Bázlivě dotkne se uvadlých prsů. /c
Jak blázen tichý se odplíží chladně… /d
A zas jde hřbitovy, spadlými listy, /e
starých Měst branami, přes Hory, Moře… /f
II.
Jak hýřila luza! Hýřila v onu noc šedivou,
že umíral Rok dle špinavých kalendárií.
V tu massu napilou, páchnoucí, punčem kouřícím třeštivou,
noc, zbudíc se, mrazila znuděných do orgií.
Jak starým vše! Též se nudila s duší jak patrno truchlivou
noc, kterou zbudil šum davů a křiky, jež echem tmou bijí.
Na slizkou chlípnost nahoty ženské v hodinu vášnivou
mdle zřela, ponuře v stíny průsvitných žaluzií,
a byla bez hvězd, tichá a studená, jako vězení,
hnus, odmítnutí, těžká nenávist, záměr zlý
v ní podloudně klíčil a výsměšek v jejím mlčení,
a pohrdání dětmi světla lživého, hračkami jich,
a jejich Pláčem a jejich radostí, znavil ji Hřích,
jich vážné pravdy i žert jich oplzlý.
UMĚNÍ SEVERU
- Téma – čas po středověku
- Motivy – křesťanství, nenávist, sever, jih, středověk
- Zajímavé/důležité – smršť velkých protiv
Rozbor textu:
Já slyšel jsem Zpěv Houslí Severních,
kdos Obrovský hrál k zemím skloněný
bizarní úzkost nad vším živoucím,
šlehavým vichrem rozšlehaný Žal
Jih spal již. Přírodou rozhýčkán, tlel
po létech středověku. Vadly formy.
Lenivou krví sladké křesťanství
truchlivé zmalátnění rozkládalo.
Duch Severu však ještě tvořil, stál,
duch Myslící, a Zápasící posud,
smršť bouřných protiv na svých houslích hrál.
Nenávist k ženě, Sebezbožnění,
zpod smyčce sršel v mlhy přechodní
déšť jisker hledajících pochodní…
Vlastní ohodnocení
- Antonín sova mě neuhranul, ani ve mně nevyvolalo jeho dílo dojem či impresi. Nesplnil má očekávání a nemám v plánu se k němu v budoucnu vracet.
