Platón

rozbor-díla

Kniha: Obrana Sókratova

Autor: Platón

Přidal(a): Martina Hladíková

Platón, známý také pod svým skutečným jménem Aristoklés, se narodil asi v roce 427 př. n. l. a zemřel v roce 347 př. n. l.
Byl významným athénským myslitelem a žákem Sókrata, jehož učení mělo na něj velký vliv. Po Sókratově smrti Platón cestoval po různých částech starověkého světa a po návratu do Athén založil Akademii, která se stala jednou z prvních vzdělávacích institucí v historii.
V Platónových spisech, které jsou často ve formě dialogů s Sókratem v hlavní roli, se zabýval otázkami spravedlnosti, ctnosti a rovnosti. J
eho díla jako “Stát”, “Symposion” a “Faidros” jsou považována za základní kameny filozofie. Akademie přitahovala mnohé významné studenty, včetně Aristotela.
Platónova filozofie a jeho Akademie měly dlouhodobý dopad na západní myšlení a přežily téměř tisíciletí, než byly zavřeny v rámci Justiniánových protipohanských opatření v roce 529 n. l.

Další díla:

Ústava, Zákony, Gorgiás, Lysis, Lachés, Hippias Větší, Hippias Menší, Charmidés

Literární kontext

Starověká řecká filozofie, která se rozvíjela přibližně od 6. století př. n. l. do 7. století n. l., je považována za základní kámen západní filozofické tradice.
Filozofové té doby, jako Platón, Sókrates a Aristotelés, položili základní otázky týkající se morálky, lidské existence a pochopení vesmíru, které rezonují dodnes.
Platón, jehož práce se zaměřovala na lidskou společnost a přírodu, je považován za jednoho z nejvýznamnějších myslitelů klasického období, s Aténami jako epicentrem filozofického myšlení.

Řecká literatura se vyvíjela v několika obdobích:

V archaickém období (8.-6. století př. n. l.) dominovaly eposy, ale postupně se objevovala i lyrika, která byla osobnější a reagovala na současné události.
V attickém období (5.-4. století př. n. l.), kdy Athény byly kulturním centrem, dosáhlo drama a próza nebývalého rozvoje. Divadlo se stalo populárním a významně se rozvíjela hudba, zpěv, tanec a mimika. V této době vznikla i “Obrana Sokratova”.
Helénistické období (4.-1. století př. n. l.) bylo charakteristické prolínáním s východními literaturami a novým zájmem o lidskou psychiku. V této době se objevila tzv. nová komedie, která se zabývala milostnými a rodinnými problémy.

Autoři této doby:

Homér, Sapfó, Anakreón, Ezop, Solón (představitelé Archaického období), Euripides (představitel Attického období)

Rozbor: Obrana Sókratova

Téma:

Zachycení Sókratovy řeči před soudem, která se zabývá především jeho vírou, činy a filozofickým smýšlením. Dodnes není jasné, zda jde o skutečný záznam Sókratovy obhajoby s cílem písemně uchovat tuto historickou událost, nebo jde o filozofické dílo.

Motivy:

Soud, obhajoba, řeč, moudrost, nepochopení, náboženství, filozofie, trest, vina, smrt, klid.

Literární druh:

Epika (na rozdíl od lyriky zachycuje děj)

Literární žánr:

Spis

Literární forma:

Próza (text psaný do odstavců a kapitol)

Kompozice:

Rozdělení na 3 části: Sókratova obhajoba, verdikt soudu a trest
Ich-forma (vypravěčem je Sókrates)
Chronologický děj s retrospektivními prvky

Postavy:

Sókrates – Aténský filozof, který se ve své práci zaměřoval na člověka a společnost. Byl velmi moudrý a přemýšlivý, což dokázal např. tím, že si uvědomoval, že ve skutečnosti nic neví. Až do své smrti byl hrdý a neuchyloval se k falešným emočním výlevům, kterými by však možná přesvědčil porotu. Byl skvělým řečníkem. Dokázal dobře argumentovat, ale ani to mu nestačilo. Po celou dobu zůstal klidný a vyrovnaný.
Melétos – Sókratův žalobce. Sókrates s ním vede krátkou konverzaci, během které se díky Sókratově šikovnosti prořekne a vyjde napovrch pravda. Je mladý.
Anytus – Sókratův žalobce. Jeho otec je významným Atéňanem. Zastupuje řemeslníky a politiky. Nelíbí se mu, že Sókrates kritizoval konkrétní osoby.
Lykón – Sókratův žalobce. Byl zástupcem řečníků. Není více charakterizován.
Pythia – Věštkyně v Delfách. Prohlásí, že není nikoho moudřejšího než Sókrata.

Časoprostor:

Atény (Řecko)
399 př. n. l.

Jazykové prostředky:

Spisovný jazyk
Krátce se objevuje dialog psaný v dramatické formě (slovní výměna s Melétem)
Archaismy (slova zastaralá – jest, ba)
Přechodníky (probíraje, pokládaje, počínajíc)
Přirovnání (… nýbrž je to jako spánek, když spící člověk nemá ani žádného snu)

Děj:

část

Proti Sókratovi jsou vznesena obvinění, že je zločinec a příliš bádá o nepříslušných věcech a je dotěrný, navíc kazí mládež a nabádá ji, aby nevěřila v bohy. Tato obvinění pochází z pochybných drbů a jsou především anonymní.

Sókrates u soudu před porotci snaží obhájit svou nevinu. Podle něho jsou obvinění naprosto nesmyslná a smyšlená jeho nepřáteli, kteří otrávili mysl porotců, aby snadno těmto lžím uvěřili. Jmenuje Aristofana, jména ostatních nezná. Sókrates nejdříve vysvětluje, proč lidem může připadat dotěrným. Jeho bývalý přítel Cherefón položil ve věštírně v Delfách otázku, zda je někdo chytřejší než Sókrates. Když mu bylo odpovězeno, že není, Sókrates se začal dotazovat jiných lidí s cílem zjistit, zda je to pravdou. Proto mohl některým lidem připadat otravným.

Sókrates vylučuje, že by kazil mládež a byl nevěřící, což dokáže pomocí rozhovoru s žalobcem Melétem, který toto o něm tvrdil. Sókrates tvrdí, že se nebojí případné smrti, protože přestože je moudrý, tolik toho neví. Třeba to, zda smrt je požehnáním nebo zlem.

Jako uvědomělý člověk říká, že se řídí zákony, jak těmi formálními, tak především božskými. Věří, že díky svým argumentům dokáže přesvědčit porotu o pravdě, a to i bez emocí. Sókrates je těsně uznán vinným.

část

V souladu s tehdejším zvykem navrhoval trest žalovaný i žalobce. Sókrates si svým humorem ještě více znepřátelil porotu. Navrhl pokutu ve výši 100 drachem, což byla velmi malá částka, ale více penězi nedisponoval. Návrhem opačné strany byl trest smrti.

část

Porota zvolila trest smrti pomocí vypití jedu. Sókrates se domnívá, že o trestu bylo rozhodnuto z toho důvodu, že svoji obhajobu přednášel bez nadbytečných emocí. Necítí však žádnou zášť k těm, kteří o rozsudku rozhodli. Prosí však, aby se dobře postarali o jeho syny.