Bylo nás pět – rozbor díla k maturitě [13]

 

Kniha: Bylo nás pět

Autor: Karel Poláček

Přidal(a): 3liska

 

Karel Poláček (22.3.1892-19.10.1944)

• byl český spisovatel, humorista, novinář a filmový scenárista
• Narodil se v Rychnově nad Kněžnou
• Syn Jindřich Poláčka, který byl židovský obchodník s koloniálním zbožím
• Poláček studoval v Rychnově vyšší gymnázium, byl však vyhozen pro „vzdorovité chování“ a špatný prospěch. Nakonec gymnázium dokončil maturitní zkouškou v Truhlářské ulici v Praze roku 1912
• Na začátku první světové války Poláček narukoval do armády a absolvoval důstojnickou školu
• Nastoupil jako úředník ve vývozní a dovozní komisi
• Od roku 1920 začal psát do satirických časopisů Štika venkova a Nebojsa
• Od roku 1922 soustavně spolupracoval s Lidovými novinami jako sloupkař a fejetonista a také soudní zpravodaj, z rasových důvodů opustil redakci a pracoval jako knihovník
• dne 19. října 1944 byl poslán transportem do koncentračního tábora Osvětim
• umírá v koncentračním táboře

 

Díla

Patřil k nejvýznamnějším českým humoristům (často používal satiru i sarkasmus), orientaci v jeho díle komplikuje fakt, že některá jeho díla byla vydána pod jménem některého z jeho přátel.

• Lehká dívka a reportér – 1926 je prvním větším dílem Karla Poláčka. Zachycuje novinářské prostředí s postavou redaktora Hirsche
• Dům na předměstí – 1928, hrdina policie si zakoupí ve městě dům a tam terorizuje své nájemníky. Poláček se těmto lidem nejen vysmívá, ale zároveň varuje před jejich nebezpečností.
• Muži v offsidu – 1931, děj tohoto románu se odehrává v prostředí fotbalových klubů Viktorie Žižkov a Slavie Praha.
• Okresní město – 1936, jedná se nejrozsáhlejší Poláčkův román, který se odehrává v malém českém městě těsně před první světovou válkou. Charakterizuje zde jednotlivé společenské vrstvy, upozorňuje na přetvářku, podlézavost a faleš. Charakteristika je ironická až zesměšňující, především u vyšších vrstev.
• Židovské anekdoty – jedná se o vtipy, které sesbírá
• Hlavní přelíčení – 1932 – příběh průměrného člověka, který se v touze po majetku dopustí vraždy; postava samolibého krasořečníka, právníka Fábery, se objevuje i v pozdější pentalogii Okresní město.al
• Hostinec U Kamenného stolu – 1941 – humoristický román, jehož vydání muselo být „kryto“ jménem malíře Vlastimila Rady.
• Bylo nás pět – vyšlo posmrtně, 1946. Příhody pěti malých chlapců na venkově, kniha opět zobrazuje problémy maloměsta očima dítěte. Vzpomínal zde na své dětství. Používá zde kombinaci hovorového a nespisovného jazyka společně se spisovným.

 

Zařazení autora: Období demokratického proudu (konec 30. let 20. Století)

 

Zasazení díla do literárně historického kontextu

Humoristický román Bylo nás pět napsal Karel Poláček v těžkých chvílích svého života, kdy čekal povolávací dopis do transportu do koncentračního tábora (r. 1943); vzhledem k Poláčkovu židovskému původu mohlo dílo vyjít až po druhé světové válce v r. 1946 (tedy po autorově smrti).

 

Demokratický proud meziválečné české prózy

• atmosféra doby: – 1. světová válka
• světová hospodářská krize
• nástup fašismu
• 2. světová válka
• autoři demokratického proudu byli tzv. pragmatisté
• pragmatismus = filozofický směr 20. století v USA, kritériem pravdy je užitečnost a skutečnost, zkušenosti
• všichni autoři přispívali do Lidových novin, kde se shromažďovala demokratická inteligence
• představitelé demokratického proudu: Karel Poláček, Eduard Bass, Karel Čapek (RUR – střet člověka s technikou, Ze života hmyzu – satira, Krakatit, Devatero pohádek, Válka s mloky – protiválečný alegorický román)

 

Bibliografické údaje:

• Nakladatelství Československý spisovatel, Praha, 1954, 212 stran

 

Humoristický román

• Zábavným způsobem líčí komické stránky života. Typická je epizodická kompozice na pokračování. Pojítkem těchto epizod bývá závažnější téma – v díle Bylo nás pět  se jedná například o konfrontaci světa dětí se světem dospělých. Přestože se jedná o žánr literatury pro dospělé, obvykle bývá doplněn ilustracemi.

 

Charakteristika textu:

• Literární druh: epika (děj vyprávěný v časových, prostorových a příčinných souvislostech)
• Literární žánr: humoristická próza – román (poměrně rozsáhlé literární dílo s řadou postav a dějových epizod; zábavným způsobem přibližuje soudobou každodennost dětskýma očima vypravěče; autor využívá jak prvků komiky situační, tak jazykové).
• Forma vyprávění: ich-forma (vyprávění v 1. osobě)
• Kompozice: řetězová // epizodická (děj se odvíjí jako sled relativně samostatných příhod spojených postavou vypravěče)
• Jazyk: autor dovedně kombinuje chlapecký slang a nářeční prvky s knižní češtinou hýřící archaismy.

 

Hlavním tématem díla je kontrast světa dětí a dospělých – čistá dětská duše je v ostrém protikladu k neupřímnosti a přetvářce dospělých (viz např. vztah pana Bajzy a lakotného strýčka Vařeky).

 

Doba a místo děje:

• V okresním městě, Protektorát Čechy a Morava

 

Hlavní postavy:

• Vypravěčem příběhů a hlavní postavou je chlapec Petr Bajza, syn majitele koloniálu.
• K dalším hrdinům paří jeho kamarádi: Antonín Bejval, Čeněk Jirsák, Eda Kemlink a Pepek Zilvar z chudobince (= my hoši, co spolu chodíme).
  • Zažívají spolu řadu veselých či dobrodružných příhod (ty jsou zpravidla zdrojem situační komiky – hra na požár, hra s vosami). Zobrazeny jsou ale i vážnější události – záchrana topícího se hocha z rybníka Klobouk. Společně s chlapci můžeme prožít tehdejší Vánoce či příjezd cirkusu.
  • Poslední třetina románu je ve znamení Petrovy těžké nemoci – v horečkách blouzní a má dojem, že i se svými kamarády putuje do Indie, kde se Pepek Zilvar ožení s princeznou. Vyprávění končí Petrovým uzdravením.

 

Další postavy:

• pan Bajza (majitel koloniálu)
• ostatní členové rodiny Bajzovy – maminka, malá Mančinka, starší bratr Ladislav
• služka Kristýna, které Petr říká Rampepurda
• lakotný strýček Vařeka
• tlustý Otakárek Soumarů (synek z bohaté rodiny)
• starý pan Fajst, který na všechny neustále žaluje …

 

Obsah:

Je to román Karla Poláčka, ve kterém autor  vzpomíná na dětství v Rychnově nad Kněžnou. Vypravěč je zároveň hlavním hrdinou knihy (školák) Petr Bajza. Dílo není rozdělené na kapitoly, ale je rozděleno na oddíly, které jsou graficky vyznačené. Vypravěčem je malý desetiletý chlapec Petr Bajza, který prožívá se svými kamarády příhody, které prožil autor ve svém dětství.

Kamarádí spolu pět chlapců (Petr Bajza, Antonín Bejval, Éda Kemlink, Čeněk Jirsák a Pepek Zilvar z chudobince). Péťa bydlí s tatínkem, který vlastní koloniál a je na něj velmi přísný, s maminkou, která je v domácnosti, stará se o Péťovu malou sestřičku Mančinku a zastává se ho před tatínkem. Péťův starší bratr Ladislav je na studiích a nežije s nimi. Mají také mladou služebnou Kristýnu, se kterou se Petr pošťuchuje, dělají si naschvály a Petr jí říká Rampepurdo.  Další postavou je Evička, dcera cukráře, Péťa je do ní tajně zamilovaný. A Otakárek Soumar, syn místního továrníka. V jednotlivých povídkách jsou popisovány příhody chlapců, např. Jak se koupali v rybníce a Pepek Zilvar zachránil topícího se chlapce, jak chodili načerno do kina, jak si hráli na hasiče, jak žebrali, jak bojovali s nepřátelskými Habrováky- (chlapci z vedlejší vesnice), jak k nim města přijel cirkus a v závěru je popisován Péťův sen, kdy onemocní spálou a zdá se mu o cestě do Indie.

 

Znaky:

• román = je prozaický epický žánr. Vývoj románu je dlouhý, více hlavních postav a postav vedlejších
• částečně autobiografické – Poláček ho psal těsně před smrtí (zemřel v koncentračním táboře) – je plný nevinného humoru a utajené melancholie, Poláček vzpomíná na své dětství, ale příběh zasahuje do doby konce svého života – do Protektorátu
• ich-forma (vypravěč Petr Bajza)¨
• humorné, problémy doby jsou v pozadí, protože malý kluk si je neuvědomuje

Jazyk

Petr se snaží používat spisovná slova (pročež, načež, jest, pravit), i když sám neví, kde by je měl použít, některá slova jsou zkomolená (milistrant místo ministrant, kládynet místo klarinet), mezi spisovnými slovy je Petrova přirozená řeč (děsně, zemák, mejdlíčko), špatný slovosled, syntaktické chyby; jazyk působí humorně

 

Já se nýčko moc těším na zimu, ani se dočkat nemůžu, a každé ráno se dívám z okna, jestli už je země bílá, ale ono porád nic. Jenom prší, z nebe visí špagáty, že by se z nich daly plést copánky, a čas je to mrzutý. Když přijdou lidi do krámu, tak říkají: ”To máme počasí, co? pane Bajza,” a tatínek praví: ”Co mám dělat, když to nechce být lepší.”

Musím porád sedět doma, a když tatínek zavře kvelb, tak mne zkouší velkou násobilku nebo vlastivědu nebo katechismus, a když se spletu, tak mne bere za ucho a praví: ”Já tě naučím, ty kluku darebná,” a ještě praví, že musím být vzdělanější než on, kdyby mně měl všechny uši utrhat. A Honza si hoví pod kamny a porád podřimuje, nic ho nebaví, ani myši, ani ptáci, vůbec nic. Někdy hraju s Kristýnou ”Člověče, nezlob se”, a když vyhraje, tak se směje, až nemůže popadnout dech, když prohraje, tak se také směje, jelikož je to Káča hloupá a není s ní žádná hra.

Je mně dlouhá chvíle, jelikož mám všecky knížky přečtené, a tak jsem se skamarádil s Otakárkem Soumarem. To bylo tak. Byla u nás v krámě paní Soumarová s Otakárkem a koupila Sidol na leštění kovů a vanilku. Otakárek pravil, že by chtěl se mnou chodit a že má všechny verneovky, a paní Soumarová se mne tázala, jestli chci být Otakárkovi přítelem. Odvětil jsem: ”Beze všeho, mně je to fuk!” a ona se smála. A pravila, abych k nim přišel, tak jsem přišel a Otakárek mně půjčil ”Oceánem na kře ledové”, což jest ohromné čtení, a obrázky v tom jsou ještě ohromnější.

Tatínek pravil, že je rád, když chodím k Soumarom, jelikož jsou to lepší lidi, a tím pádem se naučím dobrým způsobům, což prospívá obchodnictvu. Maminka pak mně přikázala, abysem u Soumarů porád říkal ”rukulíbám”, aby bylo vidět, že jsem dobře vedený. Já jsem jí to slíbil, ale neřekl jsem ”rukulíbám” a neřekl bysem to ani za pytel buráků, jelikož se stydím.

U Soumarů je to krásné jako v zámku, z jednoho pokoje jde se do druhého pokoje, z druhého do třetího a tak porád furt a mají tam kanape, na něm barevné polštáře, taky kredenc, ve které je stříbro a zlato a hrníčky, a na podlaze mají kůži z jaguára a obrazy a vůbec všechno.

A Otakárek má hrozitánskou sílu hraček, z nichž nejlepší jest elektrická železnice, co se do ní pustí proud a ona sama jede. Tak my jezdíme elektrikou, já jsem průvodčí a křičím silným hlasem ”hotovo!” a Otakárek je řidič a porád zvoní, Jenomže tam sedí v jednom kuse slečna a plete svetr a porád dává na nás pozor, abysme něco nevyvedli, a porád nás napomíná, abysme byli zticha. Až jsem se dožral a pravil: ”Herdek, copak řveme?” a ona pak pravila paní Soumarové, aby Otakárek nechytil ode mne špatné mravy. Paní Soumarová jí něco odvětila v cizím nářečí a pohladila mne po hlavě.

Vůbec je to u Soumarů dosti báječné a vždycky tam dostanu čaj s malinovou šťávou a sladké koláčky, můžu si jich vzít, kolik chci, což jest prima. Čenda Jirsák pravil, že k Otakárkovi dolejzám, jelikož je bohatý, ale já jsem mu pravil: ”To není vůbec prauda, ty Krakonoši blbácká, a sám bys tam rád chodil.” A taky že jo, když pak slyšel, že mně Otakárek půjčuje verneovky, tak dělal, jako by byl můj nejlepší přítel, a dolejzal.

Jenomže chyba je v tom, že Otakárek musí porád ležet a dávají mu teploměr pod paždí, aby se nenachladil, a užívá meducínu. To mne otrávilo a už tam nechodím, jelikož jsem všecky verneovky přečetl.

Nyní chodím k Zilvarom do chudobince, tam je to nejohromnější, ale doma nesmím nic říct, aby neříkali řeči. Pan Zilvar byl ve válce, nepřítel na něho vystřelil z děla, pročež teď chodí po domech žebrat a má nohu dřevěnou. Takovou nohu bych chtěl mít a tak si ji silně přeju, že se mi v noci zdá, že chodím s dřevěnou nohou, co silně klape ”klap! klap!”, a lidi vybíhají z domu a každý se diví, že mám tu dřevěnou nohu, a já jsem hrdý. Umínil jsem si, že budu hodný, a až budu hodný, tak naše poprosím, aby mně takovou nohu dali k Jéžišku, neboť pak by hoši koukali.

V chudobinci ostávají také almužnice a ty vždycky večer počítají, co si za den vyprosily, a pak se hádají. Když se moc hádají, tak to pan Zilvar nemůže vydržet, i odepne si nohu a hodí ji po těch babkách a ony se pak přestanou hádat. Zilvar se chlubil, že jeho tatínek jest nad všechny žebráky postavený, jelikož si nejvíc vyprosí, takž ho ostatní musejí poslouchat. A v noci moc kašle, poněvadž má sraženou krev. To povídal a byl moc hrdý.

Já jsem tu nohu porád chtěl, jenom kdybych si mohl na ni šáhnout, a Zilvar pravil: ”Jenom počkej, až tatínek usne, tak mu tu nohu odundám a můžeme si hrát.”

Tak se tedy stalo, a když pan Zilvar spal, tak mu nohu odepjal a já jsem byl velice rád. Potom jsme si hráli na žebrotu a já dělal chromajzla. A Zilvar byl lidi. Já jsem chodil a prosil jsem lidi o boží dárek a Zilvar byl jednou ten, co dá, podruhé ten, co nedá. Nejlépe uměl dělat toho, co nedá. Když dělal milostpána, co má na dveřích tabulku ”Přispívá na místní chudé”, tak se vždycky nafoukl, děsně koulel očima a mluvil: ”Vy lumpe, kdybyste šel raději pracovat,” nebo: ”Jděte si spánembohem, je vás tu moc.” Nebo dělal polecajta a říkal: ”Ty obejdo, už jsem tě dvakrát napomenul, hybaj, ať zmizneš, ať to nemusím opakovat, nebo půjdeš se mnou.” A pak mne sebral a vedl na obec.

To byla hra! Nám se to děsně líbilo a pan Zilvar spal a hlučně kašlal. Když jsem o tom povídal Bejvalovi, tak nám velice záviděl a pravil, že by si s námi chtěl taky hrát.

Já jsem odvětil: ”To já nevím, to podle toho.”

On však horlivě o to stál, že prý by se chtěl jenom podívat, jestli to děláme dobře.

Já jsem pravil, aby byl bez starosti, že Zilvar musí dobře vědět, jak se žebrota dělá, jelikož jeho tatínek jest první žebrák v městě.

Bejval se ptal, jestli se stavíme na kořauku, když si něco vyprosíme. Já jsem pravil, že ne, a on pravil, že to je chyba.

Pak se tázal, jestli hrajeme na nějaký nástroj, a když jsem pravil, že ne, tak on pravil, že je to druhá chyba.

Pročež jsem mu pravil, aby přišel taky do chudobince, on na to řekl, že přijde a že nám ukáže, jak se dělá žebrota, a že celého pana Zilvara strčí do kapsy s tou jeho žebrotou a že pan Zilvar bude kulit vočadla, jaký jest Bejval správný žebrák. Vůbec se děsně vychloubal a to se mně nelíbilo.

Avšak když jsme přišli do chudobince, tak nám Zilvar řekl, že je s žebrotou utrum, jelikož pan Zilvar na to přišel, že mu Zilvar bere nohu, on řval, že nedovolí, aby se s jeho nohou šeredilo, a Zilvara párkrát natřel. A pak si vzal nohu a šel prosit.