Kniha: Čekání na Godota
Autor: Samuel Beckett
Přidal(a): Ejvy
SAMUEL BECKETT
Světově známý francouzský dramatik irského původu, hlavní představitel absurdní literatury. Psal anglicky a francouzsky. 1969 získal Nobelovu cenu za literaturu (většinu peněz za Nobelovu cenu dal chudým umělcům). Samuel Beckett se narodil v Irsku v zámožné protestantské rodině. Vystudoval jazyky na univerzitě v Dublinu. Poté vyučoval v Belfastu, byl lektorem angličtiny v Paříži a krátce působil na univerzitě v Dublinu. Od roku 1931 se Samuel Beckett začal věnovat pouze literární tvorbě. Zajištěn dědictvím po otci žil v Londýně, ale v roce 1937 začal žít trvale v Paříži. Francie ho již od počátku přitahovala a považoval ji za svou druhou vlast. Od poloviny čtyřicátých let začal psát svá díla většinou francouzsky, je proto zařazován i mezi francouzské spisovatele irského původu.
DÍLO
Murphy – 1938, první větší próza. Román o Irovi, který přijímá práci v ústavu pro choromyslné, čímž chce eliminovat vše, co ho spoutává s tělem, chce žít jen ve svém izolovaném vědomí. Merciér a Camier – 1946, vydán 1970. V románu hlavní hrdinové předjímají dvojici protagonistů z Čekání na Godota. Watt – 1953, poslední autorův román psaný v angličtině. Hlavní hrdinové nemohou najít vhodná slova pro sdělení základní pravdy existence. DIVADELNÍ HRY: Čekání na Godota – 1953, Konec hry – 1956, Poslední páska – 1959, Šťastné dny – 1963, Hra – 1965, Krok – 1978
CHARAKTER DOBY A LITERATURY
Vydáno 1949 – končí dobré vztahy mezi SSSR a Západem (za druhé světové války bojovali společně proti fašismu. Nastává doba tzv. studené války, kdy naopak Východ a Západ spolu soupeří ve všem kromě boje. Rozvoj vědy, techniky, kosmonautiky a jaderné fyziky (výsledek soupeření). Východní autoři – (Rusko) patos, černobílé vidění hrdinů, pompézní scény, politická uvědomělost, zobrazování 2. Světové války. Západní autoři – střízlivost, nepatetičnost, vystižení psychiky.
LITERÁRNÍ ŽÁNR
Absurdní drama – Zobrazuje skutečnost jako nesmyslnou, vyjadřuje pocity bezmoci osamoceného člověka a ztrátu schopnosti dorozumění se s ostatními lidmi. Ukazuje člověka jako ohroženého mechanismy moderní civilizace, kterou sám stvořil. Charakteristické je odstranění souvislého děje, opomíjení charakteristiky postav, deformace a devalvace jazyka, který ztrácí svou dorozumívací funkci. Dialog sice umožňuje komunikaci, ale prázdnota frází a plané tlachání znemožňují dorozumění. Hry jsou laděny tragicky, nebo tragikomicky. Časté jsou groteskní prvky a černý humor. Předchůdci absurdního dramatu – Christian Dietrich Grabbe, Georg Büchner, August Strindberg , Alfred Jarry – (Král Ubu). Představitelé absurdního dramatu 20. století – Samuel Beckett, Arthur Adamov, Jean Genet, Edward Albee, Eugene Ionesco – (Plešatá zpěvačka), Václav Havel. Navazuje na existencialismus.
MÍSTO A ČAS
Čas a prostor, venkovská cesta, na scéně je jeden strom, děj se odehrává během dvou dnů.
HLAVNÍ POSTAVY – postrádají zevrubnější charakteristiku, nemají jasnou minulost, chybí motivace jejich jednání (představují modelové typy lidských charakterů).
Estragon – (Gogo), slabý a bezmocný, potřebuje Vladimírovu ochranu, má špatnou paměť.
Vladimír – (Didi, sám o sobě mluví jako o Albertovi) zdá se více vyspělý (jejich dialog je chaotický, nevnímají se navzájem, nepokoušejí se jednat, ale pouze čekají, bojí se samoty, dostávají se do role smutných klaunů vlastního života).
Pozzo – vychloubačný pán, je zaujatý sám sebou a nevnímá okolí.
Lucky – ponížený, věčná oběť bez rozumu, plní příkazy (symbolické postavy zotročovatele a zotročeného; po oslepnutí Pozza se dá říct, že si vyměnili role – nejprve je Lucky závislý na Pozzovi a poté je Pozzo závislý na Luckym). Lucky tak trochu symbolizuje tzv. otrocký duch, který je kritizován už u Svatopluka Čecha v Písních otroka – jsme spokojeni jako otroci a nesnažíme se svůj úděl změnit. V moderní psychologii se to nazývá zajatecký syndrom a bylo to pozorováno u amerických zajatců ve Vietnamu, kteří vnitřně sympatizovali se svými vězniteli, snažili se jim nedělat problémy… Na toto téma byla napsána kniha „Dokonalá oběť“, v níž byla dívka v USA vězněna dvěma manželi několik let, ponižována, znásilňována, nucena žít v bedně pod postelí a nakonec psychicky začala své věznitele vnímat jako lidi, kteří mají právo se takto chovat, takže si mohli dovolit ji vzít na nákup apod.
Chlapec – přijde každý den oznámit, že pan Godot dnes nepřijde.
Pan Godot – imaginární postava, která se na scéně nikdy neobjeví. Paradoxně je hlavní postavou dramatu a ve skutečnosti je on tím, kdo celou hru posunuje a udržuje v napětí, vše co se ve hře odehrává, směřuje k němu. (Bůh, který nabízí smíření a vykoupení. Smrt, která skončí nekonečné bezcílné bloudění světem. Smysl života, impuls, který nasměruje a postrčí člověka k určitému úkolu. Symbol řeckého Deus-ex-machina, ale nikdy nepřijde).
DĚJOVÁ OSNOVA – 1. Jednání – Setkání dvou tuláků, přichází pan Pozzo se sluhou Luckym, přichází chlapec. 2. Jednání – Druhý den, stejná hodina a místo, opakování prvního jednání, Pozzo je slepý.
KOMPOZICE – Expozice – setkání dvou tuláků. Kolize, krize, peripetie – chybí, děj stále na stejné úrovni. Katastrofa – pan Godot nepřijde.
JAZYK
Chaotický nekonečný dialog, vulgarismy, neomalení žvanění. Účelem řeči je „zabít čas“. Dialogy nemají nic sdělovat – úmyslná destrukce jazyka. Jazyk je srozumitelný, spisovný i nespisovný, plný otázek, absurdní rozhovory. „Žonglují“ se slovy. Práce se synonymy zdůrazňuje pocit nejistoty, monotónnosti. Text je náročný na vnímání čtenáře, který na rozdíl od divadelního diváka nemá vizuální dojem – dialogy se skládají z krátkých replik
HLAVNÍ MYŠLENKA
Sám autor nevěděl, jaký smysl jeho dílo má. Lidé neustále čekají na něco, co změní jejich život v budoucnu, nebo na někoho, kdo by jim mohl pomoci a přitom zapomínají žít přítomnost. Život, ve kterém na něco stále jen čekáme, není život. V jednání postav je absurdita, která může ukazovat odcizenost lidí současného světa, nejsou schopni navazovat vzájemné vztahy, panuje anonymita, chybí přátelství. Bezcitnost lidí, kteří nesoucítí s utrpením druhých. Hrůza z nepoznaného světa, oba tuláci se bojí udělat něco sami (souvisí to s existencionalismem – lidé jsou odsouzeni ke svobodě).
DĚJ
Děj hry se odehrává u blíže nespecifikované vesnické cesty. Nachází se zde pouze jakýsi suchý strom. Aktéry jsou dvě pochybné existence Vladimír a Estragon, setkávající se každého večera na stejném místě při čekání na jakéhosi Godota. V rámci krácení dlouhé chvíle vedou nesmyslné dialogy a chytají se jakékoliv příležitosti, která by je mohla zabavit. Zpestření a nové myšlenky přinášejí okolojdoucí Pozzo a jeho sluha Lucky. Pozzo je evidentně člověk na úrovni (nebo to aspoň velmi intenzivně předstírá). Luckyho doslova týrá, ale nezdá se, že by mu to vadilo. Plní jednotlivé příkazy, ale jinak je ke světu víceméně apatický a v každé volné chvíli upadá do spánku. Ožívá pouze ve chvíli, kdy mu Vladimír na hlavu nasadí klobouk a chce po něm spolu s ostatními, aby myslel. V ten okamžik se Lucky velmi rozohní a začne ze sebe chrlit obrovské množství informací, které však bohužel v celkovém kontextu nedávají smysl. Nakonec je násilím umlčen a spolu s Pozzem se vydává na další cestu. Blíží se noc. Na scénu přichází chlapec a oznamuje Estragonovi a Vladimírovi, že pan Godot dnes nepřijde – má moc práce. Druhé dějství je v podstatě totožné s dějem prvního. Vladimír s Estragonem se opět setkávají na témže místě, ačkoliv ho zcela nepoznávají. Opět se snaží ubít čas. Tentokrát se o poznání více nudí a chtějí častěji odejít. Na scénu opět přichází Pozzo s Luckym. Tentokrát je ale jejich situace značně odlišná. Jsou závislí jeden na druhém – Pozzo oslepl a Lucky oněměl. Pozzo si navíc vůbec nevzpomíná, že by kdy Estragona s Vladimírem viděl. Po neúspěšných pokusech o připomenutí včerejšího dne i přes naléhání odchází. Vladimír s Estragonem opět zůstávají sami a snaží se zabavit. V zápětí přichází tentýž chlapec jako v předchozím dějství. Ačkoliv ho Vladimír poznává, chlapec tvrdí, že je nikdy neviděl a nikdy na tomto místě nebyl. Opět přináší zprávu, že pan Godot nepřijde. Vladimír s Estragonem se tedy po neuskutečněných myšlenkách na oběšení opět rozcházejí s tím, že se zde setkají zase zítra.
ZAJÍMAVOSTI
Ve Vieweghově knize Báječná léta pod psa. Oblíbená u intelektuálů 60. let. Camus, Sartre, Kafka, Havel – inspiroval je. U francouzských kritiků od počátku 50 let. Vzrůstal zájem o Becketta a byl považován za starého souputníka tzv. nového románu.
SYMBOLY
Volba jmen – (francouzské, slovanské, italské a anglické) universalismus lidského údělu a světa vůbec. (nesmyslnost existence, obecná bezútěšnost, neměnnost). Blíže neurčený Godot může mít souvislost s anglickým God, nebo francouzským godillot = slangový výraz pro botu (komické scény zouvání a obouvání), nebo je spíš symbolem čekání a mlhavé naděje.
