Kniha: Čekání na Godota
Autor: Samuel Beckett
Přidal(a): Clare01
Samuel Beckett
- 13.4.1906 Dublin až 22.12.1989 Paříž (plicní emyfyzém)
- Prestižní střední školy v Dublinu a poté Trinity College (studium práv a evropských jazyků (fj a ij), poté se stal učitelem v Belfastu
- Od dětství měl ohromné jazykové vlohy
- Odjíždí do Francie, kde přednáší (i na Sorboně) => pobyt ve Francii výrazně ovlivnil jeho tvorbu, výlučně spisovatelská dráha
- Seznámil se s Jamesem Joycem a stali se z nich dobří přátelé
- Po smrti otce obdržel velké dědictví a usadil se v Londýně -> deprese, psychiatrická léčba -> cestování po Evropě
- V období druhé světové války se angažoval v protifašistickém odboji – francouzském hnutí odporu -> nacisté ho pronásledovali => 1942 nucen prchnout do vesničky Roussillon (do konce války práce v zemědělství)
- Po skončení války krátce spolupracoval s irským Červeným křížem v Normandii a poté se už natrvalo usadil v Paříži.
- V 60. letech 20. století psal převážně pro rozhlas, divadlo a televizi -> 1969 mu byla udělena Nobelova cena.
- Zemřel na následky dýchacích potíží v nemocnici (pochován na pařížském hřbitově)
- Proslýchá se, že většinu peněz, které získal za Nobelovu cenu, daroval chudým umělcům.
Dílo a vliv:
- Děvkoskop – první poezie, kterou napsal = sbírka
- Proust – soubor esejí
- Esej o Jamesovi Joycovi – první práce
- Murphy – první román
- Víc píchanců než kopanců – román
- Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný – největší prozaické dílo, trilogie
- Čekání na Godota – absurdní drama -> díky ní celosvětově známý
- Stiring Still – poslední kniha
- Život v Paříži -> tvorba byla francouzským prostředím značně ovlivněna
- Svá díla psal anglicky a ve větší míře francouzsky (někdy převáděl z jednoho jazyka do druhého)
- V několika dílech – přítomny stopy černého humoru -> autor tak zmírňuje dopad svých pochmurných námětů
- Ve francouzštině se mu údajně tvořilo mnohem lépe -> psal „beze stylu“, bez snahy o eleganci.
- Touha vytvořit něco, co sám nazýval „literatura neslova
Dalším tvůrci absurdního dramatu:
- Eugène Ionesco: Plešatá zpěvačka (1948) či Nosorožec (1960).
- Václav Havel napsal díla Zahradní slavnost (1963), Asanace (1987), Audience
Rozbor díla: Čekání na Godota
Literární druh:
absurdní drama
Literární žánr:
hořká komedie
Výrazová forma:
próza (text se řídí gramatickými a stylistickými normami, je členěn na věty a odstavce)
Téma:
čekání dvou tuláků-klaunů na někoho (něco?), co změní jejich bezvýznamný a bezvýchodný život, dodá mu nový smysl a řád
Jak dílo odráží život autora:
tato hra je i transpozicí autorovy úzkosti-úzkosti ze světa, v němž žije, úzkosti o osud člověka, úzkosti z fyzického chátrání a nevyhnutelnosti smrti.
Hlavní myšlenka díla:
absurdní situace soudobého světa, pocit tragičnosti a odcizení člověka
Děj knihy, místo a čas: neurčité místo, neurčitý čas, pouze venkovská cesta (symbol možnosti) a i ní strom
- Dva tuláčtí klauni (klaunští tuláci) Vladimír a Estragon se znovu setkávají na vesnické cestě. Jejich životy jsou de facto bezcenné, oni sami neví co s nimi, snaží se jen ukrátit si čas, než přijde tajemný Godot-jediná věc, která je drží při životě a snad dodá jejich životům nový smysl. Čekání je pro ně však zároveň časem hry (kterou se snaží čekání zrušit, nebo třeba jen překlenout), časem až anarchistické svobody.
- Mezitím se 2x setkávají s Pozzem a Luckym, despotickým pánem a jeho otrokem (ovšem při druhém setkání Pozzo oslepne a je zcela odkázán na oněmělého Luckyho) a malým chlapcem, který přišel tulákům dvakrát oznámit, že pan Godot dnes nepřijde, ale zítra prý zcela určitě.
- V průběhu hry jsou Vladimír a Estragon postaveni před volbu: dále čekat na Godota, nebo se oběsit. Ovšem pro sebevraždu se nerozhodnou, vždyť kdyby se jeden oběsil, druhý by zůstal sám. A Vladimír s Estragonem se navzájem potřebují, jsou přáteli (na rozdíl od odlišného vztahu Luckyho a Pozza).
- Estragon a Vladimír nepoužívají slov vždy jen proto, aby si ukrátili čekání. Ovšem jen někdy lze rozeznat, co je řečeno jek k zaplnění mlčení a ukrácení času od toho, co má skutečně sdělný smysl (viz debatování o Ježíši).
- Samuel Beckett není tím, kdo by dával jednoznačné odpovědi na otázku o smyslu lidské existence, on spíše nastoluje další otázky. Snad ale dává odpověď na to, jak lidskou existenci prožít, jak jí nějaký smysl dodat: buď přijmout vztah pán-otrok, nebo se mu vzepřít, uchýlit se na okraj společnosti a čekat na zázrak, nebo spáchat sebevraždu. Jsou-li to ale jediné dvě možnosti, nebo možnosti krajní, mezi nimiž jsou další, je opět otázkou…
Postavy díla:
- Vladimír a Estragon – klaunští tuláci/tuláčtí klauni, přátelé, společníci v čekání na Godota. Jediné postavy, které neztratily lidský cit. Jsou svobodní, ale jeden bez druhého nejsou schopni žít.
- Pozzo a Lucky-mezi těmito dvěma je jen odlidštěný vztah tyrana a otroka. Nakonec jsou ale oba fyzicky zchátraní tak, že se doplňují – Pozzo ztratí zrak, Lucky řeč.
- Chlapec-vedlejší postava
- GODOT-tajemná vyšší existence, která dodává smysl životu tuláků (snad z ang. God = Bůh), jakýsi „deus ex machina“, na kterého má (podle Vladimíra a Estragona) smysl čekat. (je spousta interpretací Godota, Samuel Beckett jim musel čelit tvrzením, že kdyby věděl, kdo Godot je, byl by to vyslovil)
Kompozice díla:
2 dějství
Jazykové prostředky:
opakování akcí, gest a slov-vyjádření nemohoucnosti, bludného kruhu. Jednotlivé úseky rozděleny frází „Čekáme na Godota.“.
