Hrob nezavřel se – rozbor díla k maturitě

 

Kniha: Hrob nezavřel se

Autor: Jiří Orten (Jiří Ohrenstein)

Přidal(a): Jan Čejka

 

 

 

 

Zasazení do autorovy tvorby:

  • jeho nejlepší básně
  • Vydaná posmrtně (zemřel ve 22 dvou letech)
  • => psal o mladých
  • Byl ovlivněn existencialismem (Franz Kafka, Dostojevskij, Nietsche – jen některé myšlenky, sám byl voluntarista)
  • Psal tedy o mladých lidech, o jejich nitru, o jejich prožívání v těžké předválečné době.
  • Psal tedy spíše pesimistické básně
  • Mezi jeho další díla patří např. Čítanka jaro, Ohnice
  • psal pod více pseudonymi – Karel Jílek, Jiří Jakub.
  • Měl blízko k hudbě – vztah k rytmu je v básních znát.

 

Kulturní kontext:

  • Řadí se mezi prodemokratické autory
  • Narodil se v Kutné Hoře → Ortenova Kutná Hora
  • cena Jiřího Ortena mladým spisovatelům
  • Psal těsně před začátkem a na začátku II. s. v.
  • Kniha je posmrtný výbor (sbírka vybraných autorových prací) jeho nejlepších básní.
  • Veřejností se označuje jako „nejlepší start“ s četbou Jiřího Ortena

 

Téma a motiv:

  • Protože básně jsou opravdu různé, tak tématem je spíše to, co je všechny sjednocuje.
  • Tématem je tak vzkázat básníkovi čest, přístupnit ho mladým. (Proto i název knihy: Hrob nezavřel se – můžeme to chápat tak, že Orten s námi „žije dál“ pomocí svých děl.)
  • Za motivy bych označil pak témata jednotlivých básní: často sebevražda, samota, vnitřní rozkol postav, vzpomínání.

 

Časoprostor díla:

  • Nikdy nemůžeme určit konkrétní místo. Autor místa nenazývá, jen je popisuje a napovídá nám – např. Báseň Moje město – (nejspíše popisuje nějaké město, ke kterému má vztah, napadla mě Kutná Hora)
  • Časovost bývá konkrétní více, například víme roční období, měsíc…
  • Prostor bývá malebný romantický v kontrastu se zmatkem postav. Prostor často oživuje, např. Dívka a strom – útlým hrdlem ji přitahuje.

 

            Kompoziční výstavba:

  • časté gradace
  • překvapivé pointy
  • autorovy asociace
  • Všechny básně jsou silně rytmické.
  • Jak jsem psal, využívá kontrastů.

 

Forma:

  • Básně jsou výrazně veršované a rytmické.
  • Jsou čtivé, nezesložiťuje je, ale spíše si pohrává se slovy pro jejich zjednodušování.
  • Používá většinou druhy rýmů, kde netrácíme tolik rytmus => střídavý, sdružený.

 

Lit. druh, žánr:

  • Poezie (s lyricko-epickými prvky)
  • žánru je tu několik, od balad, přes sonety, po elegie.

 

Lyrický subjekt:

  • Lyrický subjekt tu je nekonkrétní.
  • Vidí do nitra postav i věcí (vševědoucí).
  • Někdy mluví sám o sobě (personální).

 

Postavy:

  • nekonkrétní postavy
  • Popis bývá vnitřní.
  • Charakterisitka především přímá – básně jsou krátké a charakteristika bývá motivem. => Domnívám se, že u nepřímé by se postava zcela popsat nestihla.
  • Promluvy nebývají označovány uvozovkami.
  • Nepřímá řeč
  • Více monology ve formě myšlenkových pochodů

 

Jazykové útvary:

  • bohatá slovní zásoba
  • Jazyk je spisovný
  • vyyužívá množství poetismů
  • zdrobněliny
  • neologismy
  • knižní výrazy

 

            Stylové rozvrstvení:

  • Básně jsou citově zabarvené.
  • Využívá k tomu zdrobnělin.
  • a častých větných ekvivalentů → způsobují gradaci, pointu. Básně nejsou „nudné.“

 

Slovosled:

  • S trochou nadsázky můžeme říci, že nenajdeme větu bez inverze.
  • Občas používá apoziopezí, pomlček a středníků.

 

Tropy a figury:

  • Kromě výše popsaného autor využívá mnoha uměleckých prostředků, žádné ale nejsou na úkor čtivosti.
  • Jsou to tedy zejména metafory, metonimie, připodobnění, gradace a Eufemismy.

 

Osobní hodnocení:

            Autor si mě velmi získal, možná je to tím, že je to skutečně jen výbor děl, spolužáci totiž na auotra spíše nadávali, ale mě vždycky potěší, když mohu číst něco od stejně starého autora, jako jsem já. Také mě ale mohl zaujmout tím, že se jedná o jednoduché rytmické básně, né o nic složitého a to kouzlo tak spočívá jen ve slovní zásobě a ve slovních spojeních. Jsou totiž velmi bohatá a neobvyklá, zkrátka přesně taková, aby dělaly básníka básníkem. A na závěr si myslím, že poslání knihy, „nechat mladého básníka pomocí jeho veršů žít dál,“ se vyplnilo, protože mě to určitě motivovalo si někdy přečíst jeho další knihy a vnímat ho s velikou úctou.

 

Analýza úryvku – Malá elegie (z Cesta k mrazu)

            Přátelé odešli. Má milá v dálce spí.

            A venku velká tma je.

            Slova si povídám. Jsou bílá od lampy,

            a napolo již usínaje

            na matku vzpomínám. Podzimní vzpomínka.

            Opravdu, pod zimou jako bych věděl vše,

            co nyní asi dělá maminka.

            Je doma, v pokoji. Má dětská kamínka,

            k nimž koník houpací vždy se mnou přikluše,

            má dětská kamínka, v nichž dávno netopí se,

            ji zahřívají. Matku. Mou maminku. Je tiše,

            ruce si sepne, myslí na otce,

            který je mrtev již,

            a potom pro mne loupá ovoce.

            Jsem u ní. S ní. Jistě nás uvidíš,

            Bože, ty zlý, který jsi tolik vzal.

            Jaká je venku tma! Co jsem to povídal?

            Ach vím, já chtěl jsem říci

            za všechny hodiny, v kterých jsem sladce spal,

            a za všechny své drahé spící,

            že teď, kdy podzim přichází a vše i dny se krá,

            neumím býti sám jen s lampou, která sví,

            že sil jsem proso na souvrati

            a nebudu již žíti.

 

Komunikační situace textu:

  • Báseň se skládá ze dvou částí.
    • Básník je opuštěný a ze života vyprahlý – proso na souvrati, jedná se o konec jeho života, který přirovnává k příchodu zimy. Sám píše, že žije jen s bílou lampou. Jako kdyby neustále sedával u textů a psal básně.
    • Vzpomíná na maminku, která sama sedí v jeho rodném domě, v jeho pokoji. On už tam velmi dlouho nebyl, protože dětská kamínka jsou vyhaslá. Ale právě kamínka a houpací koník ji láskou zahřívají se vzpomínkou na něj. Máma tam je sama, tiše , modlí se, za syna i otce se přimluvá – potom pro mne loupá ovoce – metafora. Nakonec Lyrický subjekt (v tomhle případě) oslovuje Boha, že je s matkou a obviňuje ho ze smrti jeho otce a ze ztráty jeho přátel.

 

Funkční styl:

  • Jedná se o umělecký funkční styl, protože je to báseň a text obsahuje mnoho uměleckých prvků.
  • Najdeme tu ale i prvky prostěsdělovacího, neboť nám lyrický subjekt nevypráví co se v básni odehrává, ale spíše to jen letmo zmiňuje jako v nějakém dopise.

 

Slohový postup:

  • Jedná se o popisný slohový postup. (V celé básni nám autor popisuje situaci, která se postupně rozvijí, také je docela dlouhá. Umocňuje to i ten fakt, že báseň není rozdělená do více slok, ale spíše se jedná o jeden shluk myšlenek.

 

Typ větného celku:

  • Báseň je poskládána z vět jednoduchých i ze souvětí.
  • Najdeme tu i větné ekvivalenty – Matku; Mou maminku

 

Zvuková a grafická stránka:

  • Vyskytuje se tu střídavý, obkročný, sdružený, přerývaný i triádový druh rýmu.
  • Nejsou tu ale všechny současně, záleží, jak verše poskládáme k sobě.
  • Autor využívá i věty tázací a zvolací.
  • Poslední slabiky bývají znělé.

 

Osobní názor:

            Báseň jsem si vybral, neboť je velmi znělá a čtivá, a přitom pro Ortena netradiční. Je totiž nedělená a dlouhá. Jako dopis na rozloučenou. Zároveň si myslím, že bezvadně odráží myšlenky mladých. Tedy alespoň já se dokážu do situace vcítit, mám pocit, že mám podobnou, i když výrazně slabší, zkušenost jako básník sám. A i když se jedná na Ortena o docela dlouhý a souvislý text, pro elegii mi přijde naopak krátký. A je tak úžasné, že báseň se dá skutečně označit jako žalozpěv.





Další podobné materiály na webu: