Kniha: Mé město
Autor: Jiří Orten (Jiří Ohrenstein)
Přidal(a): TerkaCZ
Jiří Orten (*1919 – † 1941)
- Vlastním jménem Jiří Ohrenstein, židovského původu, jeho otec byl obchodník se střižním a galanterním zbožím.
- Narozen 30. 8. 1919 v Kutné Hoře, úmrtí 1. 9. 1941 v Praze.
- Český spisovatel, básník (zejména pesimistické a snové poezie) a dramatik.
- Orten je řazen k existenciálně laděné poezii, ale není klasickým existencialistou – spíše předjímá existenciální témata (je solitérem). Jeho poezie je niternější a spirituálnější. Nebyl členem žádné skupiny.
- Pracoval jako archivář karlínské firmy Crediton.
- Na dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby, kam vstoupil v roce 1937, absolvoval tři ročníky – studia přerušil, jelikož byl kvůli svému židovskému původu nucen odejít
- Autorova situace: Jako mladý židovský básník nesměl studovat, navštěvovat veřejná místa, ani publikovat pod svým jménem. Byl „uvězněn“ v Praze, odtržen od rodiny a domova. Psaní o Kutné Hoře pro něj byl únik z kruté reality.
- Po svém vyloučení publikoval pod cizími jmény (pseudonymy): Karel Jílek, Václav Jílek, Jiří Jakub.
- Věnoval se divadlu, zejména přípravě recitačních večerů a studentského divadla v Jednotném svazu na Zbořenci.
- Začínal v Mladé kultuře a Haló novinách (1936), kde po určitý čas redigoval rubriku mladých; dále přispíval do časopisů Hej rup!, Eva, Rozhledy, Čteme, Kritický měsíčník aj.
- Srazilo ho německé služební vozidlo (často se uvádí sanitka jako životní ironie), těžkým zraněním po dvou dnech podlehl. V nejbližší nemocnici odmítli poskytnout pomoc kvůli židovskému původu, což přispělo k jeho smrti. Zemřel ve věku 22 let.
Ortenova tvorba obecně:
- Doba: Protektorát Čechy a Morava (cca 1940–1941) a několik let před ním. Tvorbu poznamenala atmosféra strachu, nesvobody a rasových protižidovských opatření inspirovaných norimberskými zákony.
- Rozchod s dívkou, k níž se cele upnul, poznamenal zbytek jeho života.
- Jeho poezie vyjadřuje pocity mladých lidí zaskočených a zraněných těžkou dobou.
- Díla velmi ovlivnila českou poezii.
Knihy:
- Čítanka jaro (1939) (publikoval ji pod jménem Karel Jílek)
- Ortenova básnická prvotina, vyšla v nakladatelství Václava Petra. Vzpomíná a vrací se ke svým dětským letům, ke své matce. Ve sbírce se objevují motivy křehkosti, lásky a porozumění. Dílo je členěno do 34 jednotlivých básní, každá z nich nese svůj název.
- Cesta k mrazu (1940) (publikoval ji pod jménem Karel Jílek)
- Rozsáhlá básnická sbírka. Původní láskyplný vztah k okolí se mění na beznaděj a opuštěnost – objevují se motivy z Bible.
- Jeremiášův pláč (publikován pod jménem Jiří Jakub)
- Jakub v hebrejštině značí „dobrodruha“. Orten si zde uvědomuje ztrátu lidských hodnot, přiznává vzrůstající úzkosti z temné perspektivy a ví, že je nelze žádným způsobem zvrátit. Kniha je sepsána na motivy Bible a Orten se často otáčí k Bohu a žádá po něm vysvětlení.
- Ohnice (1941) (publikována pod jménem Jiří Jakub)
- Tuší blížící se konec života.
Jeho díla vydaná posmrtně:
- Elegie
- Dílo Jiřího Ortena
- Deníky Jiřího Ortena – (jednotlivé deníky byly pojmenovány podle barvy desek sešitů, do kterých si své zápisy psal – Modrá kniha, Žíhaná kniha a Červená kniha) – jde o zápisy z let 1938–1941.
- Eta, Eta, žlutí ptáci – vyšlo r. 1966, próza
Literárně-historický kontext
Doba a atmosféra: 2. světová válka a Protektorát Čechy a Morava (1939–1945)
- Období charakterizované ztrátou státní suverenity, cenzurou, strachem z gestapa a perzekucí židovského obyvatelstva (Norimberské zákony).
- Kulturní izolace:
- Byl omezen styk se světovou literaturou (zákaz anglo-americké a francouzské literatury).
- Funkce literatury:
- Literatura v této době přestává být jen uměním a stává se posilou národa.
- Autoři se obracejí k jistotám – k rodnému jazyku, k české krajině, k slavné historii a k významným osobnostem národní kultury (Božena Němcová, Karel Hynek Mácha).
Literatura se v tomto období dělí do tří hlavních proudů:
- Oficiální (legální) literatura: Díla, která prošla cenzurou. Autoři často používali jinotaje, symboly a alegorie, aby vyjádřili odpor k okupaci, aniž by byli zatčeni. (Např. František Halas, Jaroslav Seifert, Vladimír Holan).
- Ilegální (samizdatová) literatura: Protifašistický odboj, letáky, tvorba šířená tajně opisy. (Např. reportáže Julia Fučíka).
- Exilová literatura: Autoři, kteří emigrovali a tvořili v zahraničí, často v Londýně či USA. (Např. Jiří Voskovec a Jan Werich, Egon Hostovský).
Umělecké směry a skupiny aktuální pro Ortenovu dobu:
- Jiří Orten nepatřil plně do žádné skupiny. Byl „generačním osamělcem/solitérem“. Jeho tvorba spojuje prvky existencialismu (úzkost, nicota), spirituální poezie (hovory s Bohem) a deníkové lyriky (bezprostřední záznam prožitků).
- Existencialismus:
- Hlavní proud, ke kterému má Orten nejblíže. Reaguje na úzkost doby, pocity osamění, absurdity světa a blízkost smrti. Člověk je „vržen“ do světa a nucen nést odpovědnost za svá rozhodnutí.
- V české literatuře se projevuje např. u skupiny kolem Kamila Bednáře (Bednářovci), kteří vydali sborník Jarní almanach (1940). Orten s nimi dle některých zdrojů sympatizoval, ačkoliv tvořil jako solitér.
- Skupina 42 (vznik 1942):
- Ačkoliv vznikla až rok po Ortenově smrti, její tendence (civilismus, zájem o město, periferii a všední život) jsou v Ortenově díle již patrné. Skupina se zaměřovala na „mytologii moderního velkoměsta“ a odpoetizování skutečnosti (Jiří Kolář, Ivan Blatný, Josef Kainar).
- Poezie národního ohrožení (navazuje na spiritualitu a baroko):
- Návrat k duchovním hodnotám a Bohu jako jediné jistotě v rozpadajícím se světě (František Halas, Jan Zahradníček). Ortenova tvorba (zejména Jeremiášův pláč) s tímto proudem silně koresponduje skrze biblické motivy.
Rozbor díla: Mé město
Základní charakteristika
- Literární forma: poezie (volný verš, rýmované i nerýmované pasáže).
- Literární druh: lyrika
- Literární žánr: cyklus básní spjatých místem (intimní a reflexivní lyrika)
- Zařazení:
- Báseň „Mé město“ je součástí sbírky Ohnice (vydáno 1941 pod pseudonymem Jiří Jakub).
- Posmrtně i samostatná kniha „Mé město“ – Cyklus devíti zastavení věnovaný Kutné Hoře, které je tato báseň také součástí.
Téma a hlavní myšlenka
- Téma: Hledání ztraceného domova, návrat do nevinnosti dětství, dialog s Bohem skrze rodné město, plynutí času a smrt.
- Hlavní myšlenka: Domov není jen místo na mapě, ale vnitřní krajina duše („srdce města v nás“). V době temnoty a ohrožení života je vzpomínka na dětství a víra v Boha jedinou oporou. Město je svědkem básníkova osudu.
Motivy
- Konkrétní místa: Náměstí, kašna, kostely, hřbitov, uličky.
- Dětství a křehkost: Sandálky, chůva, hrnky, „malé zemřelé“.
- Sakrální motivy: Matka Boží, andělé, modlitba, varhany, nebeská truba.
- Pocity: Zima, ticho, smutek, úzkost, ale i smíření.
Námět a inspirace
- Rodná Kutná Hora: Orten se vrací do míst svého dětství. Inspirují ho konkrétní památky (chrám sv. Barbory, kostel sv. Jakuba, kamenná kašna, morový sloup).
- Útěk před realitou: Dílo vznikalo v době protektorátu, kdy byl Orten jako Žid pronásledován (zákaz vycházení, zákaz publikování, vyloučení ze společnosti). Město pro něj představuje bezpečný „azyl“ v paměti, kam nacistické zákony nedosáhnou.
- Spirituální prožitek: Město nevnímá jen jako architekturu, ale jako duchovní prostor spojený s Bohem a vírou.
Kompozice
- Cyklus se skládá z několika kratších básní, které nesou názvy podle míst v Kutné Hoře (např. Mé město, Svatý Jakub, Matka Boží, Nebeská truba, Kamenná kašna, Modlitba ke Kutné Hoře).
- Básně na sebe volně navazují, tvoří jakousi duchovní procházku městem – od celkového pohledu (náměstí) přes detaily (kašna, socha) až po závěrečné vyznání a modlitbu.
Jazyk a styl
- Slovní zásoba: Poetická, jemná, často využívá zdrobněliny (sandálky, panenka), což navozuje atmosféru dětství.
- Verš: Často volný, ale s výrazným vnitřním rytmem a melodií. Ortenův styl je typický svou zpěvností a naléhavostí. V hlavní básni „Mé město“ však rýmované pasáže jsou (viz analýza).
- Tropy a figury:
- Personifikace: Město a věci ožívají (náměstí vzdychá, kostel chodí po špičkách, kašna mluví).
- Metafory: „Náměstí, lůžko plné bryček“ (pocit bezpečí, domova – viz analýza).
- Apostrofa: Básník často oslovuje město nebo Boha („Země, země má…“, „Pane Bože“).
Analýza textu (rozbor ukázky)
Ukázka (začátek básně „Mé město“):
Náměstí, lůžko plné bryček,
vzdychá si do dálky,
do dálky, do snu, do uliček.
A jako chůva krásným bájím
na šťastnou cestu obouvá jim
nejtišší sandálky.
Ach, ony půjdou za nevěstou
narychlo večer spíchnuty
před veselou a první cestou.
Čí teskná ruka došívala?
Čí slabá ruka šněrovala? Jak jenom řeknu ti?
Rozbor/analýza ukázky:
Tropy a figury:
- Metafora: „Náměstí, lůžko plné bryček“ – Orten přirovnává náměstí k „lůžku“ (posteli), ve kterém „spí“ odstavené kočáry (bryčky). Je to obraz klidného, spícího města, kde povozy odpočívají jako hračky v postýlce.
- Personifikace: „vzdychá si do dálky… do snu, do uliček“ – náměstí dýchá, vzdychá, má touhu po dálce a snech; město získává lidskou duši, touhu, melancholii.
- Symbolismus: „nejtišší sandálky“ – symbol nevinnosti, dětství, tiché cesty do života („na šťastnou cestu“); kontrast s pozdějším rozloučením.
- Anafora / opakování: „do dálky, do dálky, do snu, do uliček“ – rytmicky rozprostírá prostor od fyzického (dálka) přes psychický (sen) až po strukturu města (uličky); vytváří hypnotický, meditatívní efekt.
- Rétorické otázky: „Čí teskná ruka došívala? Čí slabá ruka šněrovala? Jak jenom řeknu ti?“ – zesilují bezmoc a nejistotu, obracejí se k absentnímu „ty“ (milence? matce?), zvyšují intimnost a bolest rozloučení.
Styl a jazykové prostředky:
- Jazyk je intimní, jednoduchý, ale velmi obrazný – běžná slova („bryčky“, „sandálky“, „došívala“, „šněrovala“) nabývají mystického nádechu díky metaforám a personifikacím.
- Syntax: krátké, úderné fráze („Náměstí, lůžko plné bryček“) střídají delší, vlnovité („vzdychá si do dálky…“); otázky na konci zvyšují napětí a otevřenost.
- Zvukomalba: měkké hlásky „š“, „ch“ („vzdychá si“, „šťastnou cestu“, „šněrovala“) evokují tichost, něhu a jemnost pohybu; opakování „do“ vytváří dechový rytmus.
Kompoziční prvky:
- Volnější rým s přirozeným zalomením, bez striktního metra; strofy se volně prolínají, napodobují proud vzpomínek.
- Gradace: od popisu náměstí (statický obraz) přes pohyb dívčat (dynamika) k osobní bolesti (otázky) – od vnějšího pohledu k vnitřnímu.
- Rytmus: opakování a aliterace vytvářejí melodii, podobnou dětské ukolébavce či modlitbě.
Význam a tematická rovina:
- Úryvek nastavuje osnovu celé sbírky: město jako živá, intimní bytost, kde se odehrává dětství, láska a rozloučení; náměstí je „lůžko“ vzpomínek, které „vzdychá“ po ztracené nevinnosti.
- Motiv sandálek a cesty: symbolice prvního kroku do života, ale s předzvěstí rozchodu („navždycky jsme se rozloučili“ v plné básni); spojuje radost a melancholie.
- Bezradnost subjektu: otázky na konci vyjadřují neschopnost pojmenovat bolest, touhu po slově, které by uzdravilo (téma Ortenovy poezie obecně).
Úryvek je mistrovským ztělesněním Ortenovy poetiky: konkrétní místo (náměstí) se stává univerzálním symbolem duše, kde se prolínají něha, čas a ztráta.
Vlastní zhodnocení
Cyklus Mé město patří k vrcholům české lyriky o domově. Nejde o žádný patetický vlastenecký text, ale o intimní zpověď osamělého člověka. Orten dokázal obyčejné kulisy města (kašnu, dlažbu, kostel) povýšit na symboly bezpečí a věčnosti. Z veršů je cítit obrovský smutek a tušení blížící se smrti (Orten zemřel tragicky v 22 letech), ale zároveň i něha a smíření. Pro dnešního čtenáře je to silná připomínka toho, co znamená „domov“ v době, kdy se svět kolem hroutí.
