Kniha: Maryša
Autor: Alois a Vilém Mrštíkové
Přidal(a): N@A, p93
Životopisy autorů
Alois Mrštík (1861 – 1925)
Starší bratr Viléma Mrštíka, narodil se v Jimramově 14. 10. 1861.Jeho mladším bratrem je Vilém Mrštík.Vystudoval reálku a učitelský ústav v Brně a od roku 1881 učil na školách v různých jihomoravských obcích. Od roku 1889 působil jako správce školy v Divákách u Hustopeče, kde žil až do smrti, poskytl domov svému bratrovi i otci a kde vytvořil všechna svá díla. S manželkou Marií bydleli přímo ve škole.Literárně Alois Mrštík přispíval do časopisu Vesna, Národních novin, Moravské orlice, Zlaté Prahy, Lumíra, Světozoru, Národních listů, Máje a dalších novin a časopisů. V letech 1907-10 bratři Mrštíkové společně redigovali Moravskoslezskou revue. Vrchol jeho díla je román Rok na vsi a společné drama Maryša. Zemřel 24. února 1925.
Dílo:
- Dobré duše – soubor povídek
- Maryša – drama, společné dílo s bratrem
- Bavlnkovy ženy a jiné povídky – soubor vytvořený společně bratry
- Rok na vsi – 9 dílů, románové kronika ze života vesnice Hrabůvky, kronika nemá pevnou kompozici, vypovídá o životě na tehdejší vesnici a jejích zvycích. Alois Mrštík měl konzervativní názory, neztotožnil se s přílivem kapitálu na vesnici a s porušením dobových tradic.
- Hore Váhom – soubor povídek
- Nit stříbrná – soubor povídek
Vilém Mrštík (1863 – 1912)
Představitel českého dramatu 19. století se narodil 14. května 1863 v Jimramově v rodině chudého ševce. Jeho starším bratrem je Alois Mrštík. V roce 1869 se rodina přestěhovala do Ostravačic u Brna a potom v roce 1875 do Brna.Vystudoval gymnázium v Brně a potom v Praze, chtěl pokračovat ve studiích na malířské akademii, ale neměl dostatek finančních prostředků. Nastoupil tedy v Praze na práva, ale ty nedokončil a věnoval se plně literatuře a žurnalistice. Byl z bratrů ten průbojnější. V roce 1889 opustil Prahu a nastěhoval se k bratrovi do Divák u Hustopeče, kde Alois působil jako správce školy. Zde vytvořil všechna svá díla, s manželkou Boženou bydleli v domku vedle školy a zde také spáchal 2. března 1912 z nenaplněné umělecké ctižádosti a podlomeného zdraví sebevraždu. Literárně Vilém Mrštík přispíval do časopisu Rozhledy, Ruch, Česká revue, Česká Thálie, Hlas národa, Literární listy, Pozor, Zlaté Praha, Lumír, Světozor, Národní listy, Máj a dalších novin a časopisů. Byl významným literárním a uměleckým kritikem a překladatelem z ruštiny a francouzštiny.
Dílo:
- Paní Urbanová – drama
- Stíny – soubor povídek
- Santa Lucia – román o tragickém osudu studenta Jordána, který plný nadějí jde studovat do Prahy, ale v bídě umírá na tuberkulózu
- Obrázky – soubor črt z cest
- Bavlnkovy ženy a jiné povídky – soubor vytvořený společně bratry
- Pohádka máje – román, příběh studenta Ríši a lesníkovy dcery Helenky.
- Babetta, Verunka a drobné povídky
- Anežka – drama
- Zumři – román ze studentského prostředí, měla to být rozsáhlá kronika, ale autor trpěl tvůrčí krizí, přišlo zklamání a smrt
Společensko-historické pozadí autora
- Politická situace: V poslední třetině 19. století se čeští politikové neúspěšně snažili o zrovnoprávnění postavení v českých zemích v Rakousku-Uhersku (1867-1918). -> národnostní nesnášenlivost Češi x Němci. V 80. letech čeština částečně zrovnoprávněna s němčinou, což vedlo k oddělení a vzniku samostatných českých a německých institucí a hlavně neschopnosti vzájemné komunikace-> vznik divadel (Národní divadlo-1868 základní kámen, 1881 otevření), škol (rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity-1862), České akademie věd (1890). Rozkol mezi Němci a českým lidem se dále projevil na Jubilejní výstavě v Praze (1891), kde byla prezentována vysoká úroveň českého průmyslu, techniky a kultury.
- Společnost: České země byly průmyslově nejrozvinutější a hospodářsky nejvýkonnější částí monarchie. Mezi nejvíce prosperující odvětví patřily např.: cukrovary, pivovary a strojírny. Došlo k výstavbě železniční sítě, zavádění tramvajové dopravy a elektrifikaci měst. Toto období bylo poznamenáno dvěma společenskými skandály: zpochybnění pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského v časopise Athenaeum. Druhým bylo vystoupení (1899) Tomáše Garrigua Masaryka proti antisemitismu v tzv. hilsneriádě. V obou případech tkvěla podstata sporu v tom, zda stavět národní identitu na nepravdě, mýtu a pověře, nebo na kritickém vyrovnání se s nimi.
- Umění: Architektura
V poslední třetině 19. století se projevilo vzrůstající sebevědomí české společnosti. Investovalo se do řad národních kulturních staveb: národní domy, muzea, galerie, sokolovny. U těchto budov byl upřednostňován monumentální novorenesanční styl, byl kladen důraz na stylovou jednotu s výtvarným uměním (Josef Zítek- Národní divadlo, Josef Schulz- Národní muzeum, dostavba Rudolfína a Národního divadla). Nejvíce staveb v novorenesančním stylu nalezneme v Praze: architektonický projekt Slavína a Jubilejní výstavy, či Wiehlův dům na Václavském náměstí. Mezi velkoprostorové stavby se základem železné konstrukce patří např.: Průmyslový palác na Starém výstavišti. - Malířství: Realistický proud zastupoval Karel Turkyně. Prosazoval realistické ztvárňování přírody (Sova pálená) i osob (Portrét kováře Jircha). Dalšími malíři této doby byli Viktor Barvitius a Soběslav Pinkas (karikaturista).
- Sochařství: Mezi realistické sochaře se zařadil Josef Václav Myslbek, který spojil prvky antiky, renesance, klasicismu, novorenesance a dospěl až k impresionismu. Mezi jeho témata patřila témata českých dějin (Přemysl a Libuše, Šárka). Podílel se na výzdobě Národního divadla (busta Bedřicha Smetany). Dále je autorem soch sv. Václava a Karla Hynka Máchy.
- Hudba: Antonín Dvořák pracoval s lidovými motivy (Slovanské tance), pocity z pobytu v USA ztvárnil v díle Novosvětská symfonie. Autorem realistických oper byl Leoš Janáček (Její pastorkyňa).
Rozbor díla: Maryša
- Drama Maryša vznikalo v době, kdy satirické komedie z českého maloměsta vystřídala sociální dramata. Pozornost autorů je soustředěna k průzkumu duševního života soudobých lidí. Jeden z tvůrců hry prohlásil, že jejich záměrem bylo ukázat rozklad rodiny založené na penězích.
- Bratři Mrštíkové během studia této hry zdůrazňovali, že se inspirovali skutečnými událostmi a pravdivost jejich záběru jim nikdo nezpochybňoval. Drama Maryša je skutečným obrazem tehdejšího venkovského lidu. Pouze závěr dramatu, vražda manžela, byl výjimečný. Životní tragédie mužů a žen, donucených k společnému životu, končívaly nejčastěji rezignací a někdy i sebevraždou.
- Maryša byla literárně vytvořena ze skutečné postavy Marie Turkové z Těšan, která tímto způsobem se postavila proti manželství založeném na penězích.
Literární druh:
- drama
Literární žánr:
- realistické drama – tragédie
- Je to drama o pěti jednáních s proměnou (třetí jednání je o dvě léta později než jednání první). Slouží ze 5 částí a 53 jednotlivých scény.
Kompozice: divadelní hra
- napsaná v formě scénáře
- chronologická
- 5 jednání se stavbou klasického dramatu (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofou)
Stylistická charakteristika textu:
- Realistický popis prostředí moravské vesnice a tamního života (do děje jsou začleněny lidové písně s živou muzikou, kroje, skutečný způsob, jakým probíhalo loučení s rekruty,atd.)
- Jazyk postav užívá ve značné míře nářečních slov
- Na srovnání četnosti výskytu nářečních slov u Lízala s Maryšou, která jich užívá méně, ukazovali autoři na vytlačování dialektu spisovnou mluvou u mladší generace
- Užití dialektu, nespisovná čeština, hláskové změny ou se mění v ó (mó ženó,budó), ej v é (podívé se), místo šť šč (ščasná), v první slabice odpadá j,k (sem, dyž) -> prvky hanáckého a moravskoslovenského nářečí
Vypravěč:
- není, jsou tam místo něj scénické poznámky
Vyprávěcí způsob:
- er-forma
Typy promluv:
- přímá řeč
Jazyk:
- nespisovný= moravské (hanácké) nářečí
Místo děje:
- Moravská dědina
Čas:
- v 19. století
Téma a motivy:
- chtíč po penězích neznající slitování, nešťastné manželství, odepřená láska
Idea:
- tragédie s pochmurným dějem a s nešťastným koncem, ukazujíc, že vztah spojený penězi nikdy není šťastný a také výzva pro čtenářky, aby se bouřili vůči předsudkům
Myšlenka díla:
- U manželství bez lásky, které bylo uzavřeno kvůli penězům, nemůže být šťastné
- U zobrazuje majetkové rozdíly na vesnici –myslím že, pro statkáře jsou nejdůležitější peníze
- Rodiče toužící pro majetku mohou dítěti zkazit život
Hl. postavy :
- Maryša =mladá dívka, citlivá, je poslušnou dcerou svých rodičů.žije podle morálních a náboženských zásad, miluje Francka.
Vedlejší postavy:
- Lízal – otec Maryšin, činí celkový dojem zchytralého a lakomého sedláka,bezcitný, vychytralý.
- Lízalka – žena Lízala, je krutá, přísná.
- Mlynář Vávra je vdovec,sebevědomý, zlý, krutý, agresivní, mlynář, stane se mužem Maryši
- Rekrut Francek je vysloveně kladný typ pracujícího člověka,věrný, statečný, miluje ho Maryša
- Další postavy: Rozára je služka, Francek je rekrut, Horačka je matka Francka, Strouhalka Maryšina teta, Strouhal její muž, Stařenka Maryšina babička, Hospodský Franckův poručník a další nedůležité osoby.
RÁMCOVÁ KOMPOZICE
- Expozice: pohledná Maryša miluje Francka; Maryšiny rodiče se rozhodnou ji provdat za jiného – Maryša odmítá
- Kolize: Maryša se líbí Vávrovi, jenž má slíbené velké věno; stále se dohadují, ale Maryša má nakonec smůlu
- Krize: Francek se vrací z vojny; zjistí, že je Maryša vdaná a týraná Vávrou; Maryša stále miluje Francka
- Peripetie: Vávra udá otce Maryši, že mu slíbil věno, ale žádné nedostal; Maryšin otec chce dceru zpět, ale už není úniku
- Katastrofa: Francek se nevzdává, Maryšu navštěvuje, ale Vávra se ho pokusí zastřelit – netrefí se; Maryša nakonec dá Vávrovi do kafe jed na krysy a otráví jej
Děj:
Sedlák Lízal chtěl svou jedinou dceru Maryšu provdat za mlynáře Vávru (pro peníze), ale ona milovala chudého Francka. Francek je odveden na vojnu. Maryšu nutí rodiče ke sňatku s mlynářem Vávrou, otcem tří dětí, který slibuje, že se o ni dobře postará. Jde mu hlavně o peníze, které dostane Maryša věnem, aby mohl zaplatit své dluhy.Vávra se začíná opíjet, nestará se o rodinu a soudí se se starým Lízalem o Maryšino věno. Lízal si konečně uvědomuje, za koho svou dceru provdal a odmítne mu peníze dát.Po návratu najde Francek Maryšu provdanou za Vávru a vidí jenom její utrpení. Připravuje plán společného útěku do Brna, kde našel pro sebe i pro Maryšu práci. Maryša odmítá.V rozčilení a opilosti chce Vávra Francka zabít, ale Maryša mu v tom zabrání. Ráno Vávra už po několikáté lituje svého chování a slibuje, že se polepší. Avšak Maryša mu už nevěří a ve chvíli zoufalství mu nasype do kávy jed a vzápětí se k tomu přizná.
Obsah dle rozdělený na jednání:
První jednání
V jedné moravské vesnici sedlák Lízal s mlynářem Vávrou projednává „obchod s vlastní dcerou“. Vávra smlouvá věno za Maryšu. Lízal o Maryši hovoří skoro jako o majetku, chce z jejího sňatku mít co nejlepší prospěch a plánuje jak „kupce“ ošidit. Už předem se rozhoduje, že mu za ni hned tak věno nevyplatí. Uvažuje:
„Chceš – li Maryšu, máš ju mět – ale s penězama si poradím já… Ja – peníze só peníze, milé Vávro, a kdo si jich vážit umí, váží si peníze zas jeho. Já pán – ty pán – ale kdo má peníze, je ešče větší pán. A tak je to dobře. Nemáš-li, seš věčné žebrák-„
Francek odchází na vojnu. Rozloučil se se starou upracovanou matkou, poveselil se s vesnickou chasou a zbývá rozloučení s jeho milou Maryšou. Lízal mu v tom sice brání, ale Francek ho oklame – obecní sluha Hrdlička přijde Lízalovi říct, že má jít do hospody, že se tam pere Francek a Honza; je to však jen záminka jak Lízala dostat z domu. Francek se s Maryšou přece jen na rozloučenou objímá a slibuje jí, že se jí nevzdá. Lízal se s Vávrou nakonec dohodne na věno sedmatřicet set. Lízal se ptá Maryši, jestli nemá chuť na vdavky a nechá ji hádat, koho pro ni sehnal. Když Maryša zjistí, že jde o starého vdovce, dá se do smíchu, ale pak pochopí, že to otec myslí vážně. Brání se zuby nehty a Vávru nechce, také proto, že miluje Františka. Toho však Lízal neuznává, protože je to jen chudý chalupník a nic moc nemá. Od sňatku nechce ustoupit a nedá se obměkčit, ani když Maryša slibuje, že na Františka zapomene, jen ať jí nekazí život.
Druhé jednání
Tetka Strouhalka přemlouvá Maryšu ke sňatku, že si nakonec zvykne, baví se o tom, jak Vávra ubil svou předchozí ženu, bije služebné, vypráví různé příběhy… V koutě sedí stařenka a ve dveřích naslouchá Lízalka, která se pak přimísí k rozhovoru. Obě vnucují Maryši Vávru, a když jde Maryša pro sklenice, probírají, co všechno dělá pro to, aby ho mít nemusela (chtěla utéct, rve se s rodiči…). Pro Strouhalku si přichází manžel a Lízalka Maryši přikazuje, aby se nachystala, že přijede ženich. Ta neustále odmítá, ale matka se odvolává na Boha, na faráře, na to jak oni byli poslušní…
Lízalka: Na to sme ti vychovali, abys nám k starosti zármutek dělala?
Maryša: Než pro Vávru, radši ste mně krkem měla zakrótit – tak vám to řeknu!
Lízalka: (…) Ešče haňbu nám budeš tropiť? Tak mluví ta néhorší a ani ta si to nedovolí. Nebojíš sa Boha? Nebojíš se lidí, že budó prstem na tebe ukazovat? Neříkají ti už nějak? — Nač chodíš do kostela? – Co tam děláš? – Přece su já tvoje matka! Víš to ešče?
Jediné zastání má doma Maryša ve stařence, ale ta ji také nemůže nijak pomoci a říká:
„ Je to s tebe dceruško, zlý. Doma ti nečeká než nadávání a bití, a tak nevím opravdu, jak bych ti dobře poradila. Do lidí člověk nevidí a do tebe taky ne. A potom si myslím, máš-li Františka ráda, už je ti to jedno. Jemu tě nedajó – na to ani nemysli – a tak, odende-li Vávra, přinde druhé, zas třetí — Petr nebo Pavel – Tak nezvostaneš, jednó se vdát musíš.“
Maryša moc prosí otce, pláče, ten trochu zaváhá, je mu jí asi líto a říká, že si promluví ještě s matkou. Ta však nekompromisně rozhodne, že se vdá, protože pokud by zůstala doma 2 léta, bude ji chtít Francek, a to přece nedopustí. Ženich přijíždí, mluví s Maryšou a ta se mu snaží svatbu vymluvit, že s ním nebude šťastná, že to bude hřích, když si ji vezme, že se mu lidi vysmějí, když už má děti… Nic však nepomáhá, Maryša se jde přece jen obléct, loučí se se stařenkou a jedou společně do Mótnic. Lízal si oddychuje, že se to nakonec podařilo: „No zaplať Pánbůh – to byla práca!“
Třetí jednání
O dva roky později se Francek vrátil z vojny. Vynucené manželství Maryši s Vávrou je bez lásky a nešťastné. Vávra pije a Maryše ubližuje. Francek sedí v hospodě a hospodský – jeho poručník – mu radí, že si má u správce vyprosit službu a zapomenout na Maryšu. Přichází Maryša jako paní Vávrová, je celá bledá, nemluvná a jde koupit maso. Pozdraví se s Františkem a odchází. Hospodský se diví, že se Lízal s Maryšou ani nepozdravil. Přichází soused Buček, a když povídá, že Maryša odchází s Franckem, a že ho odbývá, všichni kromě Lízala se nahrnou k oknu. Hospodská ji velice lituje a vyčítá Lízalovi, že ji neměl takhle kazit život. Přichází Horačka, která hledá svého syna, povídá, že s ním má trápení, že pořád není doma a prý taky pije. Soused Fraňek i Buček ji dávají napít vína. Hospodský si Lízala neustále dobírá: „Eh, mluvíš jako mladé. Už bys mohl mít rozum, dědku šedivé. Jednó nohó stojíš v hrobě a děláš pořád, jako by ti patřil celé svět. Pořád jen: peníze mám, půllán mám, ještě jeden půllán mám, a dceru – penězama zabije. Hospodář seš, ale tatík – naplit před tebe. Tak ti to povím. Tó ranó na stůl to nepřerazíš.“
Lízal je opravdu nešťastný a ptá se, zda by ji měl vzít na dům, dává napít Horačce a lituje se. Sluha přináší Lízalovi psaní od soudu, ve kterém stojí, že jej Vávra žaluje. Lízal celý rozhořčený nadává, ale Horačka na to jen: „Bóže, co se divíte?! Pro peníze si ju vzal, pro peníze žaluje.“
Lízal se rozhodl, že si vezme Maryšu na dům a platí sousedům pití a ujišťuje sám sebe: „Všeci só lunti (…) a ten vdovčisko škaredé je lunt ten névětší – – A pite, chlapci, pite všeci! Každýmu dám, jen jemu nic. (…) Žádné nesmí říct, že jsem škrťa! – Pravda, pantáto, že nésu škrťa? Já su dobré hospodář – mohutné sedlák, velké kavalír, ale žádná škrťa. Půllán, jak sem jé kópil, tak jé mám a ještě jeden sem kópil – – (…) A ten vdovčisko (…) To je hospodář? Temu já mám dávat peníze, který sem krvjó vydělal?“
Do hospody přichází na víno Vávra, ptá se hospodského, s kým šla Maryša domů, a na to mu hned odpovídá Lízal. Strhne se mezi nimi hádka a Lízal říká, že mu žádné peníze nedá a že měl dát Maryšu radši Franckovi. V tom přichází do hospody také Francek a říká, že byl u mlýna a že je jen „baráčník“, jak ho Vávra označil a že má jenom chalupu, ale v ní jsou poctivější lidi než na mlýně. Tahle řeč se Lízalovi líbí, povzbuzuje Františka, říká, že mluví jako evangelium a chce mu dát napít vína. Francek odmítá, Vávra jím neustále opovrhuje a schyluje se k šarvátce. Francek se otevřeně utká s Vávrou. Je to však konflikt nejen kvůli ženě, ale také konflikt mezi dvěma společenskými silami vesnice. Francek mluví k Vávrovi: „Mě budeš chytat pod krk? Pamatuj si, že se ti nebojím. To ti nemá bét odpuštěno. Jděte pryč! (Odstrčí a setřebe se sebe sousedy, kteří jej pamatují a odvésti chtějí od Vávry. Sousedé od něho ustoupí. Jsou zaraženi jeho smělou řečí, takže Francek pronášeje vášnivé věty, stojí ve středu jeviště úplně osamocen. Vávra daleko od něho také osamocen)
Sto kvérů debes měl, celé regiment u mléna stál – pamatuj si, nebojím se ti! Ne nadarmo sem povídal, dyž na vojnu sem šel: běda, běda vám, stréčku Lízale, a běda tobě, Vávro – u živýho Boha sem tenkrát přísahal, že se pomstím na každým a na všech a na tobě, Vávro, nejvíc. Ty zkazils mě, já zkazím tebe. Oko za oko, zub za zub. Každó mó slzu krvjó zaplatíš. Pamatuj si to, tady před svědkam ti povídám: Já budu za tvó ženó chodit, já se budu s ňó scházet – za bílýho dňa do tvýho hrkáču přindu – a dé pozor, Vávro, ať se nepotkáme! (Prujdce odejde.)“
Čtvrté jednání
Lízal si uvědomí svoji chybu a přichází Maryšu do mlýna prosit, aby se vrátila domů. Ta však odmítá, že přesně tohle přece všichni chtěli, na pana faráře nedali, i když nechtěla tak se provdala, a už si na vše, i na ty rány zvykla. A co se stane dál, budou mít prý oni na svědomí. Lízal znejistí, co tím chtěla říct a Maryša mu řekne, že tím nemyslí nic dobrého, ale že utíkat nebude, že tu hanbu neudělá a že je lepší, než si ostatní myslí. Lízal odchází.
Do komory přichází služebná Rozára a za chvíli Francek, který si chce s Maryšou o samotě promluvit. Přemlouvá ji, aby ho čekala v jedenáct hodin u splavu a utekla s ním dnes v noci do Brna, že tam oběma sehnal práci. Maryša ale odmítá: „Co vytrpím od Vávry – o tom nemluvím, co vystojím pro tebe; ví jediné Bůh a já. Vdaná su, ale srdcem sem ti zůstala věrna, Františku. – Dušu bych za tebe dala, jak ti mám ráda, ale to, co ty po mě žádáš – to ti, chlapče, udělatt nemožu a nemožu. (…)
Zanech těch myšlenek! (Hladí mu vlasy a tvář)
Mně to udělej k vůli, když mě máš tak rád. – Nešťastná su, ale špatná nebudu, rozumíš mně? (Klade mu ruce na ramena.)“
Francek odchází a za chvíli je za dveřmi Vávra. Vávra hned Maryšu vyslýchá, koho tu měla, potom vyhrožuje karabáčem i Rozáře, pokud nebude mluvit. Vávra si dojde pro pušku a říká, že jde „psa zabit“. Maryša se mu snaží zabránit, ale nedaří se jí to, Vávra ji zamkl v světnici. Zhroucená ze sebe chrlí: „Bestie!… Bestie… Be-sti-e… Ježíši Kriste – Ježíši Kriste – on jé zabije – on jé zabije –„ Vávra naštěstí mine, a když Maryša uslyší Francka, jak se Vávrovi směje, radostně vykřikne. Po Rozáře Franckovi vzkazuje, že s ním uteče až zítra.
Páté jednání
Ráno se sejdou mlatci i Vávrovi u snídaně. Vávra se Maryši pořád na něco ptá. Ta mu jen odsekává, že se nemá starat, že ví, co má dělat. Ještě jí sděluje, že pojede pro dříví a říká: „Oh, šak já ti tvýho Františka osladím!“ Maryša sahá k jedu – k poslednímu krajnímu prostředku – aby uhájila svou pošlapanou lidskou i ženskou důstojnost, zachránila Francka, spravedlivým rozsudkem potrestala sprostého vraha Vávru a sebe vysvobodila, třeba za cenu nejhorší. Vykonala akt spravedlnosti, který je v souladu s její morálkou.
Nejprve mluví jen pro sebe: „Jdi, ďáble ošklivé! Budeš mět nachystáno cos ešče jakživ nejedl. (…) Jako potkana ti zadávím a potem řvi a vyhrožuj, jak se ti zlíbí.“
Následující rozhovor zněl takhle:
Vávrová: (se hřmotem se probírá ve lžičníku a pak nese Vávrovi hrnek se lžičkou).
Chceš bílý nebo černý? Nesu ti černý. –
Vávra: Černý mně dej.
Vávrová: (staví na stůl před něho hrnek).
Vávra: (mlčky sedne a položí čepici na stůl; ochotně).
Sladilas to?
Vávrová: (sejme cukr s police, přinese na stůl a mlčky přisune k němu).
Zapomněla sem. (Pak jde zas ke sporáku a sleduje stranou každý jeho pohyb).
Vávra: (míchá lžičkou a srkne kávy).
Od koho je káva?
Vávrová: Od Žida.
Vávra: A proč ne ze spolku?
Vávrová: Měli zavříno.
Vávra: Tahle je ztuchlá, nebo co. (Rychle pije.)
Vávra se snaží s Maryšou trochu udobřit, chce, aby na něj byla milejší… Maryša mu dává kožich a poté slyší jak venku přestaly tepat cepy – mlatci nesou polomrtvého Vávru. Nějaká žena příká: „Děvčico neščasná – tys jé otrávila!?“ A Maryša jenom dutě odpovídá: „Otrávila.“
Inspirace dílem
V současnosti je hra bratrů Mrštíkových součástí klasického repertoáru českých divadel. Přitahuje pozornost výrazných divadelních režisérů (Vladimír Morávek, Jan Antonín Pitínský). Patří mezi nejpřekládanější česká dramata a nezřídka se objevuje na zahraničních scénách.
Významné inscenace:
- 1935 – režisér Josef Rovenský, v hlavní roli Jiřina Štěpničková
- 1991 – režisér Zdeněk Potužil pro Realistické divadlo
- 1999 – režisér Jan Antonín Pitínský pro Národní divadlo, Jiří Štěpnička(Vávra) a Zuzana Stivínová(Maryša)
Reakce na dílo
Premiéra hry proběhla roku 1894 v Národní divadle. Přijetí této hry nebylo jednohlasně kladné, kritici jí vyčítali slabou motivaci Maryšina rozhodnutí na konci hry, úspornost výrazu, šokující námět a pohled hry na vesnický život. Kladně ohodnotil toto dílo František Xaver Šalda.
V současnosti je hra bratrů Mrštíkových součástí klasického repertoáru českých divadel.
Poznámky, vlastní postřehy a zajímavosti:
- Pátý akt vycházel ze skutečného soudního případu, který se stal v Brně.
- Původně bylo dílo koncipováno Aloisem jako vesnický román, ale na radu Viléma začalo být koncipováno jako drama
- Vliv Maryši nebyl zásadní, protože na přelomu 19. a 20. století začali do dramatu pronikat nové směry impresionismus a symbolismus a také znovu získalo oblibu historické drama, ale přese vše se Maryša zařadila mezi repertoár předních českých divadel.
Vlastní názor:
Líbilo se mi,bylo velice zajímavé, vyznívá pesimisticky a ji přes komplikovaní jazyk. Doporučila bych zejména děvčatům, protože tohle bylo o životě Maryši, a taky pro ti kteří rádi čtou drama. Konec byl strhující a překvapivý a jak podle koho dobrý, ale mírně nedokončený, protože by mě zajímalo, co se dělo potom.
Ukázka:
Vávrova
Nevím proč. – Vzpomeňte si, tatínku, že ste Boha na mě volali, Bohem ste se zakládali, svatýho písma ste se dovolávali – jen abyste mě měli tady. Ani na pana faráře ste nic nedali a povídal vám už tenkrát, takový manželství že je proti Pánu Bohu, proti církvi svaté a proti všemu, co lidskýho je na světě, a přece ste provedli svó. Co ešče chcete? Co se stalo, stalo se – co se stane dál – vy budete mít na svědomí.
Vzdálený ozvuk ryze venkovské muziky melancholické melodie.
Lízal(zaraženě).
Co se může stát?
Vávrova
Ah – nic.
