Obrazy z Rus - rozbor díla

1984

Kniha: Obrazy z Rus

Autor: Karel Havlíček Borovský

Přidal(a): David Kraus

Karel Havlíček Borovský (1821–1856)

Narodil se 31. října 1821 v Borové u Přibyslavi, dnešní Havlíčkově Borové, do kupecké rodiny. Zemřel 29. července 1856 v Praze. Prostředí obchodnické rodiny přispělo k jeho zájmu o praktickou stránku života, hospodaření a společenské vztahy.
Vlastním jménem Karel Havlíček. Přídomek Borovský odvodil od svého rodiště; užíval také podpis Havel Borovský.
Vystudoval gymnázium v Německém Brodě, dnešním Havlíčkově Brodě, a pokračoval ve filozofických studiích v Praze. Roku 1840 vstoupil do kněžského semináře, odkud byl roku 1841 vyloučen. Zkušenost s formálností výuky a církevního prostředí ovlivnila jeho pozdější kritiku náboženského pokrytectví.
V letech 1843–1844 působil v Moskvě jako vychovatel v rodině univerzitního profesora Stěpana Ševyrjova. Cestu mu pomohl zprostředkovat Pavel Josef Šafařík. Poznával ruskou literaturu, školství, společenské vrstvy i život na venkově. Rozpor mezi slovanskými ideály a skutečnými poměry podstatně proměnil jeho uvažování.
Od roku 1846 redigoval Pražské noviny a jejich přílohu Česká včela. V letech 1848–1850 vydával Národní noviny a v letech 1850–1851 v Kutné Hoře časopis Slovan. Publicistiku chápal jako prostředek politického vzdělávání a veřejné kontroly moci.
Byl zastáncem občanských práv, ústavnosti a české národní svébytnosti. Roku 1848 se účastnil politického života a stal se poslancem říšského sněmu. Vystupoval proti absolutismu, ale také proti nepromyšleným revolučním plánům a prázdným vlasteneckým prohlášením.
Jeho novinářská práce vyvolávala úřední postihy a soudní spory. V prosinci 1851 byl bez soudního rozsudku odvezen do tyrolského Brixenu, kde musel žít v internaci do roku 1855. Tato zkušenost se přímo promítla do Tyrolských elegií.
S manželkou Julií, rozenou Sýkorovou, měl dceru Zdeňku. Julie zemřela na tuberkulózu roku 1855 před jeho návratem z Brixenu; na tutéž nemoc zemřel následujícího roku i Havlíček.
Zneužívání politické a církevní moci, nesvoboda, lidská hloupost, společenské předsudky, vlastenectví, vzdělání a rozdíl mezi vznešenými slovy a skutečným jednáním.
Často zachycuje panovníky, úředníky, duchovní, měšťany i prosté lidi. Sleduje jejich postavení ve společnosti a jednání v konkrétních situacích. Jednotlivá postava bývá zároveň představitelem určitého společenského typu.
Spojuje srozumitelný jazyk s ironií, satirou, nadsázkou a výraznou pointou. V próze střídá popis, drobnou příhodu, dialog a úvahu; v básních využívá i postupy lidové písně. Umí předvést vážný problém prostřednictvím zdánlivě směšného detailu a obrátit vtip také proti vlastní vypravěčské osobě.
Patří k hlavním představitelům počátků českého realismu a k zakladatelským osobnostem moderní české politické žurnalistiky, literární kritiky a satiry. Po literatuře požadoval myšlenkovou i uměleckou kvalitu; samotné vlastenecké zaměření mu jako měřítko nestačilo.

Další díla:

Epigramy – krátké satirické básně založené na vyhroceném postřehu a pointě. Kritizují církevní poměry, moc, literární nedostatky i chyby národního života. Známé uspořádání rozlišuje oddíly Církvi, Vlasti, Králi, Múzám a Světu.
Tyrolské elegie – satirická básnická skladba vycházející z autorova zatčení a nucené cesty do Brixenu. Humor a ironie odhalují policejní svévoli i rozpory úřední moci, která se snaží násilí vydávat za ohleduplnost.
Král Lávra – veršované vyprávění o panovníkovi s oslíma ušima, jeho tajemství a holiči Kukulínovi. Pohádková látka umožňuje zesměšnit mocenskou svévoli a ukázat, že pravdu nelze natrvalo umlčet.
Křest svatého Vladimíra – nedokončená satirická skladba o carovi, který se zbaví neposlušného boha Peruna a hledá nové náboženství. Základním tématem je podřízení náboženství potřebám státní moci.
Epištoly kutnohorské – soubor publicistických textů kritizujících církevní autoritářství, pověry a spojení náboženství s politickým útlakem. Havlíček proti nim staví rozum, svědomí a mravní obsah víry.
Slovan a Čech – programová publicistická stať z roku 1846, která kriticky posuzuje představu jednotného slovanského národa. Zdůrazňuje svébytnost jednotlivých slovanských národů a potřebu samostatného českého uvažování.

Literárně-historický kontext

Období

Dílo vyrůstá z českého národního obrození a literatury první poloviny 19. století, především ze čtyřicátých let. Jazykové a kulturní úsilí tehdy stále výrazněji doplňovaly otázky politických práv, vzdělání a společenského uspořádání.
Část českých vlastenců spojovala s Ruskem naději na podporu menších slovanských národů. Havlíček tuto představu poměřoval osobní zkušeností. V ruské společnosti nacházel inspirativní zvyky i zásadní problémy, zejména nevolnictví, podřízenost jednotlivce moci a propast mezi společenskými vrstvami.
Zachycený život se odehrává za vlády cara Mikuláše I. Rusko je v textu společností s výraznými stavovskými rozdíly, mocným úředním aparátem a těsným propojením pravoslavné církve s veřejným životem. Národní a sociální otázka se proto neustále prolínají.

Literární kontext

Počátky realismu – Realistické tendence se projevují zájmem o každodennost, věcné podrobnosti, společenské typy a příčiny lidského jednání. Havlíček ukazuje, jak práva, majetek a závislost ovlivňují chování lidí. Jeho popis zároveň výrazně formuje satirická stylizace.
Vedle kritického pozorování zůstává přítomen obrozenský důraz na národ, mateřský jazyk a lidové obyčeje. Závěr Svátku Pravoslavnosti je citově vypjatý a vlastenecký. Obrazy proto spojují realistické postupy s osvětovým záměrem a místy s romantickým nadšením.
Cestopisný obraz či črta umožňovaly představit prostředí prostřednictvím několika výjevů, popisů a úvah. Havlíček tento žánr rozvíjí humorem, sebeironií a společenskou kritikou. Zároveň využívá zkušenost novináře, který z jednotlivé příhody vyvozuje obecnější problém.
Pobyt mezi ruskými slavjanofily, tedy zastánci svébytné ruské kulturní cesty, ovlivnil jeho hodnocení. V řadě pasáží upřednostňuje domácí tradice před západními vzory. Jeho kritické postřehy se tak pojí také s jednostrannými soudy o cizincích a s idealizací některých lidových vztahů.

Další související autoři:

Jan Kollár – Slávy dcera. Představitel starší obrozenské koncepce slovanské vzájemnosti, s jejíž idealizující podobou Havlíčkova zkušenost vstupuje do napětí.
František Ladislav Čelakovský – Ohlas písní ruských, Ohlas písní českých. Spojuje je zájem o lidovou kulturu a slovanský svět; Čelakovského básnické zpracování lidové tradice se však žánrově i způsobem pohledu liší od Havlíčkových cestopisných črt.
Pavel Josef Šafařík – Slovanské starožitnosti, Slovanský národopis. Vědecký představitel obrození, který pomohl zprostředkovat Havlíčkovu cestu. Jeho práce jsou přímo součástí látky zkoušené v úvodním textu Obrazů.
Karel Vladislav Zap – Červená Rus. Jeho cestopisné obrazy ze slovanského prostředí patří k bezprostředním literárním souvislostem Havlíčkovy prózy. Havlíček u Zapa pobýval ve Lvově a během ruské cesty si s ním dopisoval.
Božena Němcová – Babička, V zámku a podzámčí. Soudobá česká autorka, která rovněž propojuje zájem o lidový život a tradice se sociálními otázkami. Její tvorba zahrnuje realistické i idealizující postupy.
Nikolaj Vasiljevič Gogol – Revizor, Mrtvé duše. Ruský satirik zachycující úřednictvo, společenské deformace a groteskní jednání. Havlíček jeho díla překládal a v Obrazech se na něj odvolává.

Rozbor díla: Obrazy z Rus

Základní charakteristika:

Literární forma: próza, místy doplněná veršovanými motty a citacemi písní.
Literární druh: převážně epika; výrazné zastoupení mají také publicistické, popisné a úvahové pasáže.
Literární žánr: soubor cestopisných a národopisných črt neboli obrazů, doplněný reportážním referátem, společenskou studií a v některých vydáních také fragmenty či politickou úvahou.
Rok prvního vydání: první text vyšel časopisecky roku 1843; základní pětice statí byla publikována v letech 1843–1846. První knižní soubor sestavil Václav Zelený v Havlíčkových Sebraných spisech roku 1870 a obsahoval čtyři stati. Jednotlivé roky proto označují různé etapy zveřejňování, nikoli jedno hotové autorské vydání.
Časopisecké zveřejnění: První zkouška z Československého jazyka v Moskvě vyšla v Květech roku 1843; Svátek Pravoslavnosti, Gulaňje a Kupéčestvo v České včele roku 1845; Cizozemci v Rusích v Časopise Českého musea roku 1846.
Původní název a jazyk: Obrazy z Rus; dílo bylo napsáno česky. Název vystihuje zachycení jednotlivých výseků života a jejich skládání do širšího obrazu společnosti.
Bližší charakteristika: společenskokritická cestopisná próza s dokumentárními, satirickými a osvětovými prvky. Spojuje pozorování ruského prostředí s úvahami určenými českému čtenáři.

Téma, vedlejší témata a hlavní myšlenka:

Hlavní téma: každodenní, kulturní, náboženský a společenský život v Rusku, zejména v Moskvě, nahlížený českým pozorovatelem.
Vedlejší témata: nevolnictví a sociální nerovnost, dobročinnost, obchod, rodinné vztahy, lidová zábava, pravoslaví, národní svébytnost, vzdělávání, cizí kulturní vlivy, korupce a postavení mateřského jazyka.
Hlavní myšlenka: poznávání cizí společnosti má vést k samostatnému úsudku i k lepšímu porozumění vlastní zemi. Vnější nádhera, národní příbuznost ani pověst vyspělosti samy nezaručují svobodu, mravnost a skutečné vzdělání. Důležité je konkrétní jednání a životní podmínky lidí.
Základní napětí: opakovaně se střetává okázalost s bídou, společenská hodnost s lidskou hodnotou, náboženský obřad s mravním obsahem a kulturní sebevědomí s napodobováním ciziny. Soubor nemá jednu ústřední dějovou zápletku.

Motivy a symbolika:

Frak a kaftan: části oděvu zastupují dvě sociálně i kulturně oddělené skupiny. Frak odkazuje k poevropštělému panstvu, kaftan k domácímu ruskému prostředí. Jde o výraznou metonymickou zkratku společenského rozdělení.
Pižmo a juchtovina: parfém a charakteristický pach upravené kůže se v Gulaňji stávají čichovými znaky společenských vrstev. Vypravěč z jejich rozlišování vytváří komickou napodobeninu vědeckého třídění.
Kočár, kůň a služebník: nádherné spřežení ukazuje bohatství majitele, ale současně odkrývá zacházení s lidmi jako s majetkem. Příhoda s poraněným kočím a drahými anglickými koňmi odhaluje převrácený žebříček hodnot.
Samovár a čaj: samovár je středem rodinného posezení a společné zábavy. Představuje domácí soudržnost, pohostinnost a osobitý způsob života; jeho podoba zároveň prozrazuje majetkové rozdíly.
Chrám, ikony, zpěv a zvony: spojují náboženský prožitek s národní pamětí. Havlíček oceňuje jejich citovou sílu, ale sleduje také okamžiky, kdy se úcta mění v mocenskou demonstraci nebo v pouhou vnější zvyklost.
Vodka a křižování: spojení náboženského gesta s bezprostředním opíjením umožňuje ukázat rozpor mezi formální zbožností a skutečným jednáním.
Knut, uniforma a vyznamenání: nástroje násilí a znaky hodnosti připomínají hierarchii společnosti. Při slavnosti se pravidla přísně vymáhají na slabších, zatímco generálovi ustupují.
Mateřský jazyk a cizí řeči: jazyk souvisí s kulturní sebeúctou i se vzděláním. Znalost cizích jazyků se stává terčem satiry tehdy, když slouží jen jako známka společenské převahy a zakrývá nedostatek vědomostí.

Námět a inspirace:

Osobní zkušenost: základem jsou Havlíčkova pozorování z přibližně osmnáctiměsíčního pobytu v Rusku. Vychovatelské zaměstnání mu umožnilo poznat vzdělané kruhy i šlechtické domácnosti; další podněty získával ve městě, na slavnostech, tržištích a cestách.
Autobiografické prvky: vypravěč vystupuje jako český návštěvník, účastní se popisovaných událostí a připomíná vlastní rozhovory i nákupy. Zkušenost je však uspořádána a vyhrocena pro literární účinek. Jednotlivé výjevy proto nelze automaticky chápat jako doslovný zápis skutečných rozhovorů.
Literární a myšlenkové podněty: cestopisné obrazy obrozenské literatury, texty Karla Vladislava Zapa, ruská literatura včetně Gogola a debaty o slovanské vzájemnosti.
Historická látka: především v Cizozemcích v Rusích se současná pozorování propojují s výklady dřívějších cizích vlivů a s hodnocením panovnických reforem. Tyto výklady zároveň vyjadřují autorovo dobově podmíněné stanovisko.

Kompozice:

Texty a fragmenty:
- První zkouška z Československého jazyka v Moskvě
- Svátek Pravoslavnosti
- Gulaňje
- Kupéčestvo
- Cizozemci v Rusích
- Perekladnaja
- Izvoštík
Celková výstavba: tematická a mozaikovitá. Jednotlivé obrazy spojuje prostředí, vypravěčská perspektiva a opakované společenské otázky. Celek nesleduje souvisle cestu od odjezdu do Ruska po návrat domů.
Vnitřní uspořádání: Svátek Pravoslavnosti postupuje podle průběhu obřadu. Gulaňje provádí čtenáře různými slavnostmi a jejich prostředím. Kupéčestvo má tři číslované oddíly věnované domácímu a kulturnímu životu kupců, jejich povolání a vztahu k ostatním stavům.
Úvahové členění: Cizozemci v Rusích přecházejí od vymezení národa a historických souvislostí k povoláním cizinců a vztahům mezi národnostmi. Vyprávění doplňují historické návraty, citace a odkazy na jiné autory.
Vložené příhody a odbočky: popisy často přerušuje anekdota, dialog nebo srovnání s českými poměry. Komické epizody slouží jako konkrétní doklad obecnějšího tvrzení. Motta před některými texty připomínají písně, literaturu i biblickou tradici.
Závěr: jednotlivé dokončené stati mají vlastní pointu či úvahové uzavření. V použitém díle soubor postrádá společné dějové rozuzlení.

Vypravěč a promluvy:

Způsob vyprávění: výrazná ich-forma českého cestovatele a svědka. V popisných a výkladových pasážích přechází vypravěč k obecným tvrzením nebo zahrnuje čtenáře do společného „my“.
Vztah k autorovi: vypravěč vychází z Havlíčkovy zkušenosti a názorů, zároveň je literárně stylizovaným průvodcem. Vybírá příhody, klade otázky, připravuje pointy a vědomě řídí čtenářovu pozornost.
Rozsah znalostí: opírá se o vlastní účast, rozhovory, četbu a zprostředkované zprávy. Není vševědoucím vypravěčem, který by bez omezení znal nitro všech osob. Někdy výslovně odlišuje, co viděl, od toho, co slyšel nebo pouze předpokládá.
Subjektivita: hodnocení ovlivňuje české vlastenectví, kritika nesvobody i sympatie k domácím ruským tradicím. Zobecňující soudy o Němcích, Židech, Romech a ženách obsahují stereotypy a předsudky. Jsou součástí dobového stanoviska mluvčího, nikoli objektivním popisem celých skupin.
Přímá řeč: oživuje například scénu s kočím, rozhovor s českým krajanem, výzvy prodavačů a průběh pravoslavné slavnosti. Krátká replika často odhalí vztah nadřízeného a podřízeného účinněji než dlouhý výklad.
Nepřímá řeč a úvahy: vypravěč shrnuje cizí názory, komentuje je a polemizuje s nimi. Vlastní myšlenky sděluje především formou úvah a poznámek; soustavný psychologický vnitřní monolog zde nemá hlavní úlohu.
Kontakt se čtenářem: přímé oslovení, výzvy k představování a komentování vlastních odboček vytvářejí dojem živého průvodcovského vyprávění.

Jazyk a umělecké prostředky:

Dobová čeština: základem je spisovný jazyk 19. století s dnes zastaralými tvary a pravopisem, například „jest“, „býti“ nebo „oučel“. Objevují se přechodníky, složitější souvětí, vsuvky a dobové pojmenování institucí či stavů.
Rusismy a vysvětlování reálií: výrazy jako „mužik“ pro rolníka, „bárin“ pro pána, „činovník“ pro úředníka nebo „šuba“ pro kožich přibližují místní prostředí. Ruské repliky a pojmenování bývají přeloženy či vysvětleny v závorce.
Vícejazyčnost: ruštinu doplňují francouzské, německé a další cizojazyčné výrazy. Ukazují kulturní směs ruských měst i prestiž, kterou mají určité jazyky ve vyšších vrstvách.
Ironie: v Gulaňji vypravěč po příhodě se zraněným kočím prohlásí, že by v Rusku chtěl být anglickým koněm. Zdánlivě žertovné přání odhaluje situaci, v níž má drahé zvíře pro pána větší cenu než člověk.
Satira: příhoda s generálem, kterému je povolen vjezd s jediným koněm, zesměšňuje nerovné vymáhání pravidel. Kozák přitom místo generálova koně udeří nevinného kramáře; humor tak odkrývá svévoli moci.
Metafora: obchod je v Kupéčestvu označen jako „vojna bez krveprolití“. Obraz zdůrazňuje soupeření kupujícího a prodávajícího, kteří se snaží jeden druhého přelstít.
Personifikace: v Cizozemcích v Rusích stojí, že „právo se před mocným klaní, poličkujíc slabého“. Právo dostává lidské jednání, aby vynikla jeho závislost na společenské moci.
Metonymie a kontrast: „frak“ a „kaftan“, případně „pižmo“ a „juchta“, zastupují skupiny obyvatel. Hmotný detail tak získává širší společenský význam.
Nadsázka a parodie: vypravěč vydává rozlišování společenských vrstev podle pachu za převratné odborné pozorování. Předstíraná vědecká důležitost zesiluje komický účinek a současně zdůrazňuje oddělenost obou skupin.
Výčty a smyslové popisy: oděvy, kočáry, krámy, atrakce, zvuky i pachy vytvářejí živý obraz městského davu. Podrobnost zároveň pomáhá zachytit ekonomické a společenské rozdíly.
Řečnické otázky a pointy: obracejí pozornost od vnějšího dění k jeho významu. Časté jsou závěry, které přenesou zkušenost z Ruska do českého prostředí, například přirovnání prestiže němčiny k přítomnosti generála u kupeckého oběda.
Střídání slohových postupů: vyprávění a popis přecházejí ve výklad, polemiku nebo citovou úvahu. Jazyk tak současně informuje, baví i přesvědčuje.

Hlavní postavy a společenské typy:

Jednotícím prvkem souboru je pozorovatelův pohled. Ostatní lidé vystupují převážně v jednotlivých výjevech nebo jako příslušníci určité společenské vrstvy; jejich souvislé životní osudy kniha nesleduje.

Český cestovatel a vypravěč – zvídavý, všímavý a kritický průvodce. Hledá poučení pro české prostředí, obdivuje některé ruské obyčeje a ostře reaguje na ponižování člověka. Je schopen sebeironie, například když přiznává, že se při smlouvání opakovaně nechal napálit.
Ruští kupci – ústřední společenský typ Kupéčestva. Jsou podnikaví, praktičtí, pohostinní a štědří, uchovávají jazyk a tradice. Současně je vypravěč líčí jako zdatné obchodní šejdíře, někdy pověrčivé a marnivé. Jejich touha po uznání šlechty ukazuje rozpor mezi skutečnou hospodářskou silou a nízkou stavovskou prestiží.
Mužici, služebníci a další prostí lidé – představují pracovní základ společnosti. Vypravěč si všímá jejich obratnosti, družnosti a citových vztahů, ale také nevzdělanosti, opilství a podřízeného postavení. Služebníci a nevolníci odhalují zvlášť zřetelně závislost člověka na vůli pána.
Šlechta a vysoké společenské vrstvy – často se předvádějí bohatstvím, kočáry, oděvem a cizími jazyky. Jejich snaha vyniknout kontrastuje s odcizením od domácího prostředí a s využíváním práce poddaných. Text však zmiňuje i jednotlivé vzdělané nebo ohleduplné příslušníky této vrstvy.
Úředníci a představitelé pořádkové moci – zosobňují hierarchii, úplatnost, pomalé vyřizování záležitostí a nerovné zacházení. Vůči mocnějším bývají poddajní, vůči slabším násilní. Jejich jednání má v satirických scénách konkrétní oběti.
Cizozemci v ruských službách – vychovatelé, umělci, obchodníci, řemeslníci či správci statků. Havlíček zkoumá, zda přinášejí užitečné znalosti, nebo pouze těží z obdivu k cizině. Kritiku bezohledných správců a neschopných vychovatelů doplňuje uznání poctivé odborné práce.

Vedlejší postavy a jednotlivé osobnosti:

Josef Maksimovič Boďanský – profesor, který na moskevské univerzitě vyučuje slovanské obory a podporuje zájem o češtinu. Při zkoušce představuje jazyk a českou vědeckou práci jako hodnotný předmět vysokoškolského studia.
Hrabě Stroganov – představený školství moskevského okruhu přítomný u zkoušky. Přijímá českého návštěvníka zdvořile a nabízí mu místo vedle sebe; tím se zvýrazňuje slavnostní charakter události.
Metropolita Filarét – vysoký pravoslavný duchovní ve Svátku Pravoslavnosti. Vypravěč jej líčí s úctou a sleduje jeho účast na obřadu, který spojuje náboženství s pamětí národa.
Český krajan označený jako p. Č. – doprovází vypravěče při slavnosti. Překvapuje jej převaha cizích jazyků mezi ruským panstvem; rozhovor s ním vytváří přímou souvislost s poměry v Čechách.
Nikolaj Nikolajevič a jeho služebník – dvojice z krátké dialogické scény. Pán se děsí o své anglické koně, zatímco zranění kočího odbude výčitkou. Služebník postupným sdělováním zprávy umožňuje odhalit pánův vztah k lidem.
Nejmenovaný generál, kozák a kramář – účastníci příhody s vjezdem na slavnost. Generálova hodnost přemůže předpis, kozák rychle změní zamýšlený zásah a náhodný kramář odnese úder. Scéna shrnuje mocenskou nerovnost.
Madame Annette – módní autorita moskevských dam. Její salon ukazuje, jak velké společenské úsilí a peníze se soustřeďují na vnější vzhled a soupeření o prestiž.
Petr I., Kateřina II. a Mikuláš I. – panovníci připomínaní v historických a politických výkladech. Slouží především k úvahám o reformách, národní svébytnosti, samovládě a vztahu moci k obyvatelstvu.

Časoprostor:

Doba děje: především první polovina čtyřicátých let 19. století, zejména zkušenost z let 1843–1844 za cara Mikuláše I. Historické odbočky sahají do starších ruských dějin. Pozdější stať Rusové z roku 1850 se vztahuje také k politickým otázkám po revolucích roku 1848.
Místo děje: zejména Moskva – univerzita, Kreml a jeho chrámy, prostor pod Novinskem, Sokolniky, Marina rošča, tržiště, hostince a kupecké prostředí. Ve výkladech se objevují také Petrohrad, Kyjev, Pobaltí, Bělorusko a další části tehdejší říše. Opakovaným srovnávacím prostředím jsou Praha a české země.
Délka děje: jednotlivé výjevy zachycují hodiny, konkrétní slavnosti nebo opakované zvyklosti. Soubor čerpá z přibližně roku a půl autorova pobytu, ale nemá souvislý časový průběh ani jednotnou délku příběhu. Délku pobytu nelze zaměňovat za čas, který krok za krokem pokrývá vyprávění.

Stručný obsah:

Český pozorovatel seznamuje čtenáře s různými podobami ruského života. Navštíví zkoušku z češtiny na moskevské univerzitě, sleduje pravoslavnou slavnost a prochází lidovými zábavami, kde se vedle radosti a barevného ruchu odkrývá společenská nerovnost. Podrobně představuje kupce, jejich domácnost, dobročinnost i obchodní praktiky. Poté zkoumá vliv cizinců na vzdělávání, kulturu, hospodářství a mocenské vztahy. Opakovaně srovnává ruské zkušenosti s českými poměry a vyzývá k sebeúctě, skutečnému vzdělání a samostatnému úsudku. Použité vydání uzavírají krátké fragmenty o pasových úřednících a o fiakrech; jednotlivé postavy nemají společný závěrečný osud.

Podrobný obsah jednotlivých částí:

První zkouška z Československého jazyka v Moskvě

Vypravěč přijímá pozvání k univerzitní zkoušce. Překvapuje jej vážnost, s níž se v Moskvě přistupuje k češtině, jazyku doma často podceňovanému. Ve slavnostním prostředí sleduje ruské a polské studenty, kteří přednášejí české texty. Profesor Boďanský jej představí hraběti Stroganovovi a návštěvník dostane čestné místo. Na stole leží české básnické sbírky i vědecké práce.

Zkouška zahrnuje slovanské starožitnosti, národopis a četbu s překladem a gramatickým výkladem. Studenti jsou dobře připraveni a vypravěč oceňuje Boďanského zásluhu na jejich zájmu o češtinu. Závěr obrací proti domácím čtenářům: pokud se sami nebudou učit mateřskému jazyku, mohou je v jeho znalosti předstihnout lidé v zahraničí. Zpráva o školní události se tak mění ve vlasteneckou výzvu k práci a vzdělání.

Svátek Pravoslavnosti

Vypravěč se vydává do chrámu v Kremlu, aby poznal slavnost konanou první neděli velkého postu. Starý kněz mu ochotně ukáže místo, odkud dobře uvidí na metropolitu Filaréta a ostatní duchovní. Podrobný popis prostoru, ikon, světel, zpěvu, zvonů a slavnostních oděvů postupně vytváří silný náboženský a estetický dojem.

Obřad má tři hlavní části. Nejprve se vyslovuje prokletí nad proviněními proti Bohu, lidem a vlasti; zvlášť je jmenován Ivan Mazepa, kterého obřad označuje za zrádce. Následuje připomínání zásluh zemřelých a opakované přání věčné památky. Právě tato část vypravěče nejvíce oslovuje: veřejná vděčnost podle něj uchovává národní paměť a povzbuzuje další lidi k prospěšným činům. Současně si všímá problematických prvků, například odsuzování jinověrců a oslav osob, jejichž zásluhy nejsou přesvědčivé.

Ve třetí části se přeje dlouhý život carovi, jeho rodině, jednotlivým stavům a nakonec celému národu. Dělové salvy při oslavě živého panovníka připomenou vypravěči, že úctu doprovází také strach. Po skončení obřadu odchází ven a v citovém rozrušení vystoupí na věž Ivana Velikého. Hledí směrem k domovu a přání dlouhého života obrací k věrným Čechům. Poznávání cizího zvyku zde vrcholí osobním prožitkem vztahu k vlastní zemi.

Gulaňje

Na začátku vypravěč vysvětluje ruský výraz označující veselí a v užším smyslu veřejné lidové slavnosti. Zároveň uvažuje o slovech, která se obtížně překládají, protože pojmenovávají osobité národní zvyky. Poté představuje slavnosti pod Novinskem o masopustu a Velikonocích, prvomájovou zábavu v Sokolnikách a slavnost v Marině rošči.

Přípravy pod Novinskem zahrnují stavbu zábavních bud, úpravu cest a především přípravu kočárů, koní a služebnictva. Majitelé zacházejí s lidmi jako se součástí své reprezentace. V jedné příhodě se pan Nikolaj Nikolajevič zajímá hlavně o to, zda se nic nestalo jeho drahým koním; zraněného kočího ještě obviní z nepozornosti. Lesk slavnosti tím dostává zřetelné sociální pozadí.

Samotná zábava je přísně rozdělena podle společenského postavení. Panstvo se prochází ve vyhrazeném prostoru a předvádí se v kočárech, zatímco prosté obyvatelstvo zůstává odděleno. Kozáci udržují pořádek knutem. Když přijede generál s jediným koněm, předpis ustoupí jeho hodnosti a připravený úder dopadne na náhodného kramáře. Jindy služebník při dešti svlékne drahou livrej, aby splnil panin příkaz šetřit oděv, a veřejně ji tím přivede do rozpaků. V obou příhodách se odhaluje absurdita společenských pravidel.

Vypravěč provádí čtenáře mezi houpačkami, kolotoči, představeními, stánky s perníkem a vystoupeními romských hudebníků. Sleduje reklamu a zveličené sliby provozovatelů: atrakci vydávanou za parní železnici například ve skutečnosti pohánějí koně. Popisy lidového veselí se střídají s kritikou nevkusu, okázalosti a odnárodnělosti panstva. Rozhovor s českým krajanem přenáší problém vytlačování mateřského jazyka také do Čech.

V Sokolnikách se společnost rozděluje na skupiny kolem kořalky, rodiny kolem samovárů a šlechtu v přepychových stanech. Vedle opilství a přepjatých výdajů vidí vypravěč srdečnost a opravdovou rodinnou radost. Úvaha o dobrých pánech, kteří pečují o poddané, vyústí v přesvědčení, že i oproti službě nejdobrotivějšímu pánu je čestnější samostatně pečovat o vlastní život. Závěrečná Marina rošča propojuje zábavu s připomínáním mrtvých: rodiny jedí na hrobech, nechávají zahrát zesnulým a mísí veselí se smutkem. Vypravěč tento nezvyklý obyčej nakonec chápe jako projev hlubokého citu.

Kupéčestvo

Vypravěč představuje kupce jako důležitou vrstvu, u níž se zachovala domácí kultura. Rozlišuje různé stupně jejich bohatství a vysvětluje existenci kupeckých gild. První oddíl se zaměřuje na zevnějšek, domácnost, kulturní zvyklosti a vzdělání. Karikující popisy kupcových žen se pojí s upozorněním na jejich omezené vzdělávací možnosti a podřízené postavení. U mužů autor oceňuje zkušenosti získané obchodními cestami a znalost vlastní země, které podle něj mnohdy převyšují povrchní školní učenost.

Kupci uchovávají lidová vyprávění a tradice, štědře podporují chrámy, pomáhají chudým i vězňům a pečují o zvířata. Vypravěč si všímá velikonočního vykupování dlužníků z vězení a pouštění ptáků na svobodu. V hostincích sleduje jejich zdvořilé hovory a společné pití čaje. Obdiv k dobročinnosti však doprovází kritika pověrčivosti, nevkusu a snahy některých boháčů napodobovat šlechtu.

Druhý oddíl přechází k obchodnímu povolání. Na tržišti se zdvořilost a družnost spojují s vytrvalým úsilím získat co nejvyšší cenu. Prodavači lákají zákazníky, vychvalují své zboží a zastírají jeho nedostatky. Vypravěč se sám zapojuje do smlouvání jako do zkoušky důvtipu, ale přiznává opakované prohry. Vedle šizení popisuje dobrou organizaci obchodu a artěle, tedy spolky, jejichž členové vzájemně ručí za poctivost svých spolupracovníků.

Třetí oddíl sleduje vztah kupců k ostatním vrstvám. Přestože jsou hospodářsky významní, stojí společensky hluboko pod šlechtou. Někteří se proto snaží koupit prestiž sňatkem dcery nebo přítomností generála na hostině. Jiní si uchovávají vlastní hrdost a mezi prostými lidmi požívají skutečné vážnosti. Závěrečná pointa přirovnává české podléhání prestiži němčiny k pozvání generála na oběd: národ má svou hodnotu prokazovat sám, nikoli vypůjčenou autoritou.

Cizozemci v Rusích

Rozsáhlá stať začíná otázkou, co tvoří národ a koho lze považovat za cizince. Havlíček zdůrazňuje úlohu jazyka a rozlišuje násilné vnucování cizích poměrů od dobrovolného poznávání jiných kultur. Cestování a výměna zkušeností mohou podle něj rozšiřovat vědomosti a vést ke snášenlivosti. Problém nastává tehdy, když se přejímání mění v podřízenost a pohrdání vlastním prostředím.

Historický přehled sleduje různé vnější vlivy, zvlášť reformy Petra I. a pozdější poevropšťování vyšších vrstev. Autor vykládá, jak cizí způsoby pronikaly do správy, jazyka, odívání a veřejného života. Ostře hodnotí opatření, která podle něj posílila moc panovníka a šlechty, aniž zlepšila postavení obyčejných lidí. Jeho historické soudy jsou součástí polemiky a často nesou protiněmecké zaujetí.

Následuje rozbor jednotlivých zaměstnání cizinců. Zvlášť silná je kritika vychovatelů, jejichž hlavní předností bývá znalost cizí řeči místo pedagogických schopností. Děti se pak učí společenskému lesku a odcizují se vlastní zemi. Podobný problém vidí vypravěč v bezmyšlenkovitém obdivu k zahraničním umělcům a výrobkům. Výklad o kultuře oživuje komický obraz flašinetáře s opicí a vystrojenými psy, po němž si vypravěč žertovně vyčítá, že ve vědeckém časopise podlehl zábavnému vyprávění.

Nejostřejší sociální kritika míří na správce statků, kteří zvyšují výnosy zintenzivněním nucené práce, včetně práce dětí. Proti tomu autor staví poctivé odborníky a průmyslové podnikání se svobodně placenou prací. Odmítá také srovnávat bohatství privilegovaných kolonistů s bídou zatížených ruských sedláků, jako by obě skupiny měly stejné podmínky. V závěru probírá vztahy různých národností a vyjadřuje naději, že práce a skutečné vzdělání pomohou překonat nekritické podléhání cizím vzorům.

Perekladnaja

Dochovaný zlomek začíná ironickou úvahou o tom, že každé zlo má svůj protějšek. Za takové zlo označuje pasové úředníky, kteří jsou při vyřizování záležitostí liknaví, ale při přijímání peněz velmi pohotoví. Žadateli stále odpovídají ruským „zavtra“, tedy zítra. Text v tomto místě zůstává přerušen. Neobsahuje dokončené cestovní vyprávění ani vyústění naznačeného tématu.

Izvoštík

Vypravěč chce objasnit rozdíl mezi ruským izvoštíkem a českým fiakrem. Úvod zesměšňuje přepjatě učený výklad a složité dokazování zdánlivě jednoduchých věcí. Dochované pokračování se věnuje hlavně pražskému povozu a jeho zbědovaným koním, kteří kdysi sloužili ve vojsku. Vznešené připomenutí jejich minulosti kontrastuje s dnešním zacházením a chatrným kočárem. Také tento fragment končí uprostřed rozvíjeného výkladu; zamýšlené srovnání není dokončeno.

Rusové – související stať zařazená v České knižnici

Tento text, původně publikovaný ve Slovanu roku 1850, doplňuje ruskou tematiku v jiném vydavatelském uspořádání. Havlíček v něm rozlišuje národ od jeho vlády a varuje před automatickým přenášením odsudku carismu na všechny Rusy. Postupně rozebírá rolnictvo, kupce, duchovenstvo, úředníky, vojsko a šlechtu a posuzuje jejich vztah k existujícímu režimu. Kritiku úplatnosti a samovlády spojuje s oceněním některých obecních a družstevních vztahů. Z jeho rozboru vyplývá nedůvěra v představu brzkého úspěšného převratu proti absolutismu. Smyslem je podle autorova výslovného vysvětlení založit politické uvažování na znalosti skutečných poměrů. Stať tak rozšiřuje cestopisné pozorování o soustavnější politickou úvahu.

Přijetí, význam a aktuálnost:

Původní působení: jednotlivé stati vstupovaly do veřejnosti prostřednictvím časopisů. Jejich témata souvisela s diskusemi o slovanské vzájemnosti, národní sebeúctě a podobě vzdělání. Jednotné přijetí celé knihy v okamžiku prvního zveřejnění proto nelze předpokládat.
Literární význam: soubor je důležitý pro vývoj české cestopisné a společenskokritické prózy. Konkrétní pozorování propojuje s názorovou argumentací a ukazuje sílu humoru při odhalování sociálních rozporů.
Výkladová tradice: pozdější vydání a komentáře různě zdůrazňovaly kritiku carismu, vztah k ruskému lidu či odmítání nereálných nadějí českých vlastenců. Pro přesnou interpretaci je podstatné zachovat vedle kritiky také obdivné pasáže a respektovat odlišnou povahu jednotlivých statí.
Dnešní přesah: text umožňuje promýšlet rozdíl mezi prestiží a schopnostmi, mezi bohatstvím a lidskou důstojností nebo mezi formálním vzděláním a skutečným porozuměním. Výrazné jsou také otázky korupce, kulturního napodobování a posuzování lidí podle jejich společenské hodnosti.
Kritické čtení: dílo zároveň ukazuje, že i všímavý pozorovatel může podléhat stereotypům. Cenné je sledovat, kde autor dokládá tvrzení konkrétní zkušeností a kde přechází k příliš širokému národnímu nebo společenskému zobecnění.

Zhodnocení:

Největší síla Obrazů z Rus spočívá ve schopnosti ukázat společenský problém v zapamatovatelné scéně: v pánově starosti o koně, v ústupu před generálskou uniformou nebo v soupeření kupců o zákazníka. Humor přitom často odkrývá skutečné ponížení a bezpráví. Čtení ztěžuje starší jazyk, množství reálií a rozsáhlé úvahové odbočky; jednotlivé části se však dají dobře sledovat podle jejich samostatných témat. Soubor je nejpřínosnější při čtení, které bere vážně autorovu kritičnost i hranice jeho pohledu. Poskytuje tak nejen obraz ruské společnosti své doby, ale také doklad českého uvažování o národě, svobodě a vzdělání.