Romantismus v české literatuře

 

Jméno: Romantismus v české literatuře

Zařazení: Literatura, Umělecké směry

Přidal(a): Nikola V.

 

 

SPOLEČENSKO-HISTORICKÉ POZADÍ

• období 30. a 40. let 19. století – mezníkem ve společenském vývoji ve světě i v českých zemích
• řada revolucí v Evropě vyvolala v našem prostředí růst politického uvědomění a nastolila otázku národní svobody
• v českém prostředí mělo velký vliv protiruské povstání v Polsku, které rozdělilo společnost na dva tábory
  • starší generace, v čele s Josefem Jungmannem a Václavem Hankou
    • viděli v něm zradu Slovanů
  • mladší generace, reprezentovaná např. Karlem Hynkem Máchou a Karlem Sabinou
    • chápali jej jako spravedlivý boj za svobodu polského národa proti carskému útlaku
  • díky snaze obrozenců se národní kultura postupně šířila i mimo okruh inteligence
  • s rozvojem měšťanské společnosti se v 1. třetině 19. století zvýšila poptávka po knihách i po spotřebním zboří -> rozmach uměleckých řemesel (výroby skla, porcelánu, keramiky, …)
  • čeština, dosud užívaná především v domácnostech, se postupně stávala jazykem veřejného života a projevem národního cítění
  • ve 30. a 40. letech 19. století bylo založeno několik organizací:
    • Matice česká – osvětová organizace, jejíž členové pořádali osvětové přednášky a překládali díla cizích autorů
    • Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách – založená z iniciativy hraběte Chotka
    • Měšťanská beseda – pražská, jeden z nejstarších a nejdéle existujících spolků v českých zemích
  • rozvíjelo se také divadlo (Stavovské, Kajetánské) a vycházely časopisy (Časopis Českého muzea, Česká včela, Květy)
  • probudilo se emancipační hnutí žen – vznikaly školy pro české dívky

 

BIEDERMEIER

• s epochou romantismu se prolínal biedermeier
• umělecký směr a životní styl
• rozvíjel se především v období metternichovského absolutismu
• charakteristický světlými a přívětivými interiéry s pruhovanými nebo květovanými tapetami a pohovkami
• nábytek bez ozdob, vyrobený z třešně, mahagonu a břízy, často zdobila jen kresba dřeva
• lidé si oblíbili kvalitní užitkové předměty, zejména ze stříbra a porcelánu
• především designérský styl užitého umění, ale zasáhl i do malířství a literatury

 

LITERATURA

• přechod od osvícenství k romantismu byl v českých zemích velmi rozpačitý a pozvolný
• jeho rozvoj je spojen s  léty 19. století
• v tomto období stále trval zvýšený etnografický i básnický zájem o lidovou kulturu, jehož první projevy v podobě záliby v dávné minulosti (tzv. Rukopisy) či obdivu k lidové poezii (František Ladislav Čelakovský, Jan Kollár) spadají již do 20. let 19. století
• začátek příklonu k postupům romantismu přinesl také diskuzi o poslání literatury
• objevila se otázka, zda má literatura plnit především funkci didaktickou, tedy vychovávat a bojovat za národ, či funkci estetickou
• problém vyvolávalo rovněž postavení literáta
  • má-li to být pěvec, který obhajuje identitu národa a zasahuje do politiky, či individuální subjekt, výjimečně citlivý, esteticky vyjadřující své city a náhled na svět
  • zatímco tedy v předchozím období bylo úkolem autora vychovávat čtenáře a zasazovat se o rozvinutí mravnosti a vzdělán publika, v romantismu představuje literatura autonomní tvorbu, která sleduje „pouze“ estetický cíl
• romantismus se v české literatuře nikdy nerozvinul plně
• jediným skutečným romantickým básníkem byl Karel Hynek Mácha, v tvorbě ostatních autorů lze vysledovat romantické tendence, jejich díla však nesou i prvky dalších směrů

 

Znaky literatury během romantismu

• důraz na cit, individualitu, tajemství a prožitky
• princip ideálu národa, národní kultury a literatury, myšlenka slovanství
• autoři často vycházeli z lidové poezie, ovšem jejich práce se postupně měnily z ohlasové poezie na poezii čistě subjektivní
• žánry: poezie, prózy, dramatu
• novým oblíbeným útvarem byla lyricko-epická balada a pohádka
• nové estetické hodnoty: kontrast, smysl pro barevnost, obraznost, lidová mluva, hudebnost, zvukomalebnost
• často se vyskytovala ironie, vznikající z rozporu mezi ideálem a skutečností
• v centru pozornosti stál člověk a jeho pocity, myšlenky, touhy
• témata: putování, dálky, cesta, poutníci, jezera
• děj se často odehrával na rozpadlých hradech či na opuštěných místech v přírodě
• hlavní hrdinové – příslušníci měšťanské vrstvy, bojující proti nepravostem světa, autor se s nimi ztotožňoval
• v dílech se často projevovala skutečnost, že osudy tvůrců byly často ovlivněny jejich těžkou životní situací

 

Vývoj literatury během romantismu

• rozvoj romantismu na našem území – a 40. léta 19. století
• obě desetiletí se však zásadně liší
• 30. léta – spor o Máchovu tvorbu, zaměřenou především na funkci estetickou (Josef Kajetán Tyl mu proto vytýkal nedostatek vlastenectví)
• 40. léta – zvýšila se umělecká náročnost literatury, charakteristickým znakem se stala polemika mezi Josefem Kajetánem Tylem a Karlem Havlíčkem Borovským kvůli správné podobě vlastenectví

 

Autoři českého romantismu a znaky jejich tvorby

• romantické prvky se promítají do tvorby Josefa Kajetána Tyla, Karla Jaromíra Erbena, Karla Sabiny, Boženy Němcové, Karla Hynka Máchy, Karla Havlíčka Borovského
• jejich přístup k romantické literatuře je však značně odlišný
  • jedna z tendencí hledá a většinou nachází východisko z krize světa a lék na všechny problémy v principu lásky, která je mocnější než všechny těžkosti světa (Josef Kajetán Tyl)

X

• romantický světobol a rozervanost; hlavní hrdina, vyloučený ze společnosti, popírá řád lidský i božský (Karel Hynek Mácha)

X

• příklon k národu, vnímá lid jako jedinou pozitivní hodnotu; souvisí s rozvojem nacionalismu na našem území; vychází ze studia lidové tvorby a přetváří ji (Karel Jaromír Erben)

X

• idylické líčení dětství a snů o lepším světě s harmonickými lidskými vztahy (Božena Němcová)

 

Karel Hynek Mácha

• 1810 (Praha) – 1836 (Litoměřice)
• tvůrcem moderní české básnické řeči
• literární kritik František Xaver Šalda ho nazval otcem moderní české poezie
• zcela změnil pojetí funkce literatury a umění
• jeho dílo byla často předmětem výsměchu a výčitek, k plnému pochopení a ocenění veřejností došlo až o generaci později

DÍLO

• většina zůstala za jeho života v podobě rukopisu a vyšla až posmrtně
• vyvolal vlnu kritiky, rozpoutal diskuzi o poslání umění
• bylo mu vyčítáno, že nepomáhá obrozeneckému procesu, byl obviněn z nedostatečného národního cítění, užívání mála výchovných motivů, míchání krásy s odporností a bezbožného rouhání
• soudobou kritikou napadáno
• prvním českým básníkem, který vystupoval proti společnosti – otřásal církevními dogmaty, pobuřoval svými postavami, které často utíkaly před společností do samoty
  • byli to poutníci, poustevníci, ale také např. loupežník, který svými násilnými činy protestuje proti řádu společnosti i světa
  • bouří se, zoufají si, ale nekají se, mají v sobě touhu po kráse a plnosti života, věčný protiklad snu a skutečnosti
• básnické texty – uvažuje o pomíjivosti života a o hledání jeho smyslu a řádu světa
• sugestivní a dramatické obrazy, evokace snových stavů, individuálního hledání
• jazyk jeho básní se stal inspirací pro českou moderní poezii
• vrchol básnické tvorby – lyricko-epická básnická skladba Máj
• próza – množství lyrických i dramatických prvků
  • soubor povídek Obrazy ze života mého – autor dokončil jen dvě části (lyrizovaná próza Večer na Bezdězu, Marinka)
  • román Cikáni, Pouť krkonošská
  • zlomek zamýšlené čtyřdílné románové skladby Kat – z jejích 4 plánovaných částí, nazvaných podle českých hradů, byla dokončena jen povídka Křivoklad
• Máj
  • 1836, lyricko-epická básnická skladba
  • 4 zpěvy, odehrávající se v květnu ve třech denních dobách (večer, noc, ráno), 2 intermezza
  • vylíčil tragédii tří lidí, která přerostla v tragédii obecně lidskou
  • prostý příběh založený na skutečné události se prolíná s podmanivě zobrazenou krásou přírody
  • myšlenková hloubka je podpořena mistrovskou formou
  • dějištěm příběhu je skutečná krajina u Bezdězu
  • Vilém zavraždí svůdce své milé Jarmily. Až poté zjistí, že zabil svého vlastního otce, kterým byl kdysi zavržen, kvůli čemuž se z něj stal obávaný vůdce loupežníků. Je uvězněn a čeká v cele na popravu – přemýšlí o životě a smrti, vině a trestu, o nicotě a marnosti, o své popravě a osudné náhodě, která ho do vězení přivedla.

• • příběh je v básni až druhořadý, podstatné jsou filozofické reflexe, hluboké myšlenkové napětí a líčení přírody vyjádřené svébytným jazykem

• • slovní zásobu převzal od Josefa Jungmanna, ale nově ji organizoval a dal slovům nové významy
  • využívá hromadění básnických přívlastků (epitet), rytmu, metafor, apostrof, eufonie i paradoxního sepětí protikladů (oxymór), jejichž účinek znásobuje jambickým veršem, členěným na rovnoměrné zvukové celky se složitou vnitřní strukturou

DÍLO

• Cikáni
  • 1835, román
  • obsahem podobný Máji
  • nese tradiční romantické motivy: zneuctěnou mladou dívku, která spáchá sebevraždu, syna, který nezná svého otce, a pěstouna, který ho v dětství unesl
  • druhořadá a v dobové literatuře konvenční zápletka
  • působivé líčení přírody, úzkostný zmatek člověka, otázky vášně a osudu
• Marinka
  • 1834, povídka z chystaného cyklu Obrazy ze života mého
  • formu kompozičně promyšlené hudební skladby
  • ich-forma
  • založena na kontrastu duševní krásy dívky z chudé čtvrti Na Františku a její hmotné bídy
  • Marinka končí svůj krátký život, když podlehne nemoci chudých, tuberkulóze
• Křivoklad
  • jediná dokončená povídka cyklu Kat
  • konfrontuje Václava IV., který je vylíčen jako rozervanec, člověk nepochopený a osamocený, s jeho katem, levobočkem královského rodu, prožívajícím rozpor vznešenosti a poníženosti
  • hrdinové ztratili svůj historický charakter a stali se mluvčími básníkových myšlenek
• Pouť krkonošská
  • prozaická
  • přináší motivy rozervanosti a pesimismu
  • Osamělý hrdina se v horách setkává s mrtvými mnichy, kteří mu mohou pomoci najít odpovědi na jeho otázky.
• Lyrické básně: Ani labuť ani lůna, V svět jsem vstoupil, Temná noci! jasná noci!

 

Božena Němcová

• 1820 (Vídeň) – 1862 (Praha)

ŽIVOT

• narozená jako Barbora Panklová
• v dětství, které prožila v Ratibořicích u České Skalice, měla na její výchovu vliv babička z matčiny strany
• 1837 provdána za o patnáct let staršího finančního respicienta a později vrchního komisaře Josefa Němce, který byl často překládán do různých měst v celé monarchii
• 1842 se s manželem přestěhovala do Prahy, kde se Němcová seznámila s vlasteneckou inteligencí a udržovala kontakt s čelnými představiteli české kultury
• několikaletý pobyt na Chodsku inspiroval Němcovou k národopisné a sběratelské činnosti
• poté, co byl její manžel přeložen do Uher, odjela i s dětmi do Prahy, kde sama živila celou rodinu svými publicistickými a literárními pracemi a z darů přátel
• její život, poznamenaný hmotným i duševním strádáním, skončil v Praze roku 1862

DÍLO

• díla obsahují množství podnětů (např. motivy sociální nerovnosti), které hlouběji řešila až literatura pozdější doby
• realistické tendence se v její tvorbě staly východiskem pro českou realistickou literaturu
• zobrazovala národní život, podílela se jím mimo jiné na sbližování českého a slovenského národa
• vstoupila do literatury vlasteneckými básněmi – požadovala účast žen v boji za národní svobodu (Ženám českým)
• Národní báchorky a pověsti – na základě svých zkušeností láskyplně vylíčila život venkovských lidí
• Slovenské pohádky a pověsti – zúročila svoji sběratelskou činnost
• novely – vycházely původně časopisecky
  • obsahují převážně národně-výchovné poslání
  • prolíná se v nich romantické snění s realistickým líčením
  • děj je zasazen do doby před revolucí v roce 1848 a do let 19. století
  • první novely, tištěné převážně v České včele (Baruška, Rozárka, Babička, Karla, Divá Bára), se děj soustřeďuje na osudy jedné hlavní ženské postavy, na níž autorka ukazuje charakteristické mravní vlastnosti Čechů
• v pozdějších prózách (Pohorská vesnice, V zámku a podzámčí, Chudí lidé, Dobrý člověk) není zdůrazněn jedinec, ale společenské vztahy
  • líčí konflikty mezi lidmi z různých sociálních vrstev i různých generací
  • hledá „dobrého člověka“, který by dokázal překlenout společenské rozdíly, a v každém díle ukazuje příklad prostého čistého lidství
  • patrný vliv utopického socialismu, neboť možnost nápravy vidí především ve změně bohatých
• výjimku představují dvě prózy, soustředěné na tragický životní rozpor
  • Sestry – tragédie opuštěné dívky
  • povídka s autobiografickým základem Čtyry doby
• touha po lepším světě, snaha tento svět změnit, která se ovšem většinou prolne s nějakou tragickou událostí
• Babička
  • 1855, novela
  • v kontextu evropské literatury patří k prvním prozaickým dílům, jejichž ústředním hrdinou je prostý venkovský člověk
  • hlavní postavou knihy je stará venkovská pradlena, která tráví konec svého života u dcery a vnoučat na Starém bělidle u Ratibořic
    • ztělesňuje činorodost, dobrotu, zbožnost, laskavost, lásku a přímočarost
    • je to prostá žena s pevnými zásadami, životní moudrostí a soucitem s ostatními lidmi, která je oblíbená nejen sousedy, ale i paní kněžnou, a přitom vnáší do všech příběhů vyrovnanost a pokoj
  • obsahuje 2 základní linie
    • v první je líčen život na Starém bělidle, obsahuje popis běžného dne
      • od začátku příběhu, kde je zájem plně soustředěn na babičku, postupně přibývají další postavy rázovitých vesnických lidí a jejich příběhy (trápení Kristly kvůli Mílovi, který měl být odveden na vojnu; smutný osud pomatené Viktorky nešťastně zamilované do vojáka)
    • druhý linie začíná v sedmé kapitole a zaměřuje se především na líčení přírodního dění během roku a na odpovídající vesnické tradice a zvyky
  • babiččin pobyt na Starém bělidle tvoří jen krátký úsek jejího života
  • Němcová zaznamenala i babiččiny vzpomínky na její mládí, manželství s vojákem, časté stěhování, ovdovění, návrat do rodného kraje
    • i v těchto vzpomínkách autorka vyzdvihuje hlavně babiččin postoj k lidem, její myšlenky a jednání
  • v povídkovém obraze Babička se prolíná mnoho příběhů lidí z okolí Ratibořic, lidí z různých společenských vrstev, s různými životními zkušenostmi a názory, kteří se snaží překonat rozdíly vzájemným pochopením a pomocí
  • do postavy kněžny Zaháňské vložila svoji idealistickou představu osvíceného šlechtice, který pomáhá svým poddaným
• Divá Bára
  • v postavě vesnické dívky Báry autorka ztvárnila ženu nového typu – dívku bez bázně a strachu, průbojnou a samostatnou, která aktivně zasahuje do dění kolem sebe a dokáže bojovat s vesnickými pověrami
  • Dcera pastýře Bára není ve vesnici oblíbená. Má jedinou kamarádku Elšku, které pomůže, aby se nemusela vdát za správce. Za to je vesničany odsouzena k tomu, aby strávila noc v márnici, odkud ji vysvobodí myslivec, který se do ní zamiluje a vezme si ji. I Elščin problém se vyřeší – bohatá teta jí odkáže veškerý svůj majetek pod podmínkou, že se vdá za muže, kterého miluje.
• V zámku a podzámčí
  • tématem novely je rozdíl mezi životem bohatých a chudých lidí
  • Dílo je postaveno na kontrastu mezi snobským chováním zbohatlé hraběnky, zabývající se jen svým psíkem, kterou marně přemlouvá její lékař k pomoci chudým, a starostmi rodiny krejčího, jenž přijme ke svým pěti dětem sirotka Vojtěcha. Ten zachrání hraběnčina psíka a získá místo na zámku. Hraběnka však změní svoje chování až poté, co se nakazí cholerou – nechá postavit nemocnici a začne pomáhat chudým lidem.
• Chudí lidé
  • Děj novely se odehrává v městečku K. (Červený Kostelec, v němž Němcová dříve žila). Stejně jako i v jiných dílech tu autorka hledá a nachází mravní hodnoty v chudých lidech – především v hlavním hrdinovi, domkaři a bývalém vojákovi Jakubu Halinovi.
• Pohorská vesnice
  • I do tohoto díla s idealizovanou postavou hraběte Březenského se promítla touha Němcové po zlepšení vztahů mezi venkovskými lidmi a šlechtou.
• Národní báchorky a pověsti
  • na rozdíl od Karla Jaromíra Erbena nechtěla Němcová jen zachytit lidová vyprávění, ale upravovala pohádkové motivy tak, aby v nich ukázala typické prostředí i postavy venkova
  • kniha obsahuje žánrově odlišné příběhy – fantastické a anekdotické pohádky, legendy i pověsti
  • v jejích pohádkách vždy dobro zvítězí nad zlem; nejznámější: O dvanácti měsíčkách, Chytrá horákyně, Princ Bajaja, O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku,…

 

Karel Havlíček Borovský

• 1821 (Borová) – 1856 (Praha)
• český novinář a básník, zakladatel moderní české žurnalistiky a politického novinářství, klasik české básnické satiry a politik
• veřejnou činnost směřoval ke vzdělávání a uvědomování národa a jeho jméno se stalo symbolem statečnosti, boje proti útlaku a národní svobody
• po studiu filozofie vstoupil do kněžského semináře (v povolání kněze viděl možnost, jak působit na lid); roku 1841 byl ze semináře vyloučen
• 1843 odjel do Moskvy pracovat jako vychovatel; po nadšení přišlo zklamání z carské vlády a z nereálnosti Kollárových idejí
• po návratu do Prahy se stal redaktorem Pražských novin a České včely, které změnil na Národní noviny s přílohou Šotek – první velký český politický deník; po jejich zákazu odešel do Kutné Hory, kde vydával týdeník Slovan, v němž kritizoval vládu a církevní hierarchii a hájil národnostní a demokratický práva
• za žurnalistickou činnost byl dvakrát souzen a v roce 1851 byl deportován do Brixenu, ze kterého se vrátil s podlomeným zdravím v roce 1855; o rok později zemřel v Praze
• už v Moskvě vytvořil asi 90 epigramů, které shrnul do knihy Epigramy
• po návratu napsal kritický článek Slovan a Čech a cyklus reportáží Obrazy z Rus
• Duch Národních novin: zde shrnul své nejlepší články, které kromě politických postřehů obsahovaly satiru
• po revoluci v roce 1848 skládal popěvky a nápěvy národních písní, které se šířily ústně i v opisech
• vrchol jeho tvory: tři satirické skladby – Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra (jejich společné rysy: využití lidové slovesnosti, vstupní přírodní motiv, ustálené obraty a hovorový jazyk, každá strofa obsahuje vtipný postřeh, nápad a originální pohled na situaci, často používal hyperbolu či parodii a motivy a formy lidových písní, sloky jsou krátké, psané převážně přerývaným rýmem)
• literární kritika: Kapitola o kritice a kritika Tylova Posledního Čecha, v níž se postavil proti povrchnímu sentimentálnímu vlastenectví, které není spjato s požadavkem umělecké kvality tvorby
• požadoval pravdivost, původnost a uměleckou kvalitu spojenou s národními zájmy a prací pro národ

DÍLO

• Tyrolské elegie
  • Havlíček zachycuje své zatčení a deportaci do tyrolského městečka Brixen
  • autor v této ironicko-sarkastické reportáži využil autobiografických dat
  • Oslovuje měsíc a podrobně mu vypráví svůj příběh a důvody zatčení, popisuje mu cestu z Čech do místa svého nuceného exilu.
  • autor se v díle vysmívá vládě a policii, ale vyjadřuje i smutek po vlasti, manželce a dceři a také ponížení z nutnosti podrobit se
  • celá báseň, složená z devíti zpěvů a psaná krátkými čtyřveršovými strofami se střídavým rýmem, je obžalobou absolutistického systému za Bachova režimu, v němž jedinec ztratil svoji hodnotu
• Král Lávra
  • Král Lávra ukrývá před světem tajemství – má totiž oslí uši. Proto dá každého holiče, který ho jednou za rok ostříhá, popravit. Matka holiče Kukulína však krále přesvědčí, aby nechal jejího syna žít. Kukulín se trápí svým tajemstvím a potřebuje ho někomu sdělit – pošeptá ho proto vrbě. Z té si však udělá muzikant kolíček k base. Když na ni začne hrát na bále, ozývá se: „Král Lávra má dlouhé oslí uši, král je ušatec.“
  • na první pohled nevinná pohádka, jejíž námět je založen na starém irském příběhu s midasovským motivem o králi s oslíma ušima, skrývá satiru a kritiku absolutistické vlády, ale i lidské lhostejnosti a pasivity, stejně tak jako výsměch hlouposti a omezenosti korunovaných hlav
• Křest svatého Vladimíra
  • v epickém příběhu z Nestorova rukopisu (= nejstarší ruská kronika) o knížeti Vladimírovi, který nechal utopit v Dněpru sochu boha Peruna, objevil Havlíček vztahy mezi církví a státem a vyjádřil myšlenku, že náboženství je v absolutistickém režimu pomocníkem při zneužívání moci
  • Havlíček příběh přenesl do současnosti (vystupují zde policisté, vojenský soud, papež, jezuité) a oživil boha Peruna, kterého postavil do role sluhy knížete Vladimíra
  • Děj básně začíná přáním cara, aby mu bůh Perun (slovanský bůh hromu) zahřměl na jeho svátek. Ten však odmítá zejména proto, že by to měl udělat zadarmo, a tak ho car předává vojenskému soudu. Ten Peruna odsoudí k trestu smrti utopením. Společně s Perunem je odsouzen i žurnalista, „protože se bohu rouhal a psal proti víře“. Po Perunově smrti běží vše bez problémů dál, jen církev ztrácí autoritu a chudne, jelikož lidé odmítají platit desátky. Církev prosí cara o pomoc, je vyhlášen konkurz na nového boha, v jehož průběhu zástupci jednotlivých církví vychvalují přednosti své církve. Ukáže se, že všechny církve jsou stejné, protože se zajímají pouze o moc a majetek, nikoli o šíření víry v boha.
  • Jezovitský marš, 9. zpěv, je psán tzv. makarónskou poezií (jejíž podstatou je mísení dvou, případně více jazyků, nejčastěji latiny s některým národním jazykem), jejíž princip Havlíček užívá i v některých epigramech
  • báseň nedokončena, chybí plánovaný 11. a 12. zpěv
• Epigramy
  • svoje epigramy začal autor psát již za pobytu v Rusku v letech 1843-1844
  • kritizuje v nich panovníka, šlechtu, vládu, byrokracii, zneužívání náboženství i povrchní vlastenectví a vysmívá se různým nedostatkům národního života
  • každý z epigramů ústí v krátké neočekávané odhalení a pointu
  • autor věnoval své epigramy církvi, králi, vlasti, múzám a světu
  • vyznačují se břitkostí, otevřeností a smělostí
• Obrazy z Rus
  • nedokončený cyklus pěti reportáží, které vyšly v Květech, České včele a Časopisu českého muzea, byl inspirovaný Havlíčkovým ročním pobytem v Moskvě
  • odsuzoval nevolnictví, zotročování a ponižování lidí a odnárodnění ruské šlechty
  • zároveň vyjádřil obdiv k ruskému lidu a kultuře a svoji víru v jejich lepší budoucnost

 

Karel Jaromír Erben

• 1811 (Miletín) – 1870 (Praha)
• český básník, historik, folklorista, archivář, sběratel a překladatel, představitel české romanticky orientované literatury, která vycházela z folklóru a národních tradic
• těžiště své práce spatřoval především ve sbírání a vydávání lidové slovesnosti
• narodil se v řemeslnické a písmácké rodině
• po studiích na gymnáziu (Hradec Králové) odešel studovat do Prahy filozofii a později práva – tam se seznámil s Františkem Palackým, se kterým spolupracoval celý život
• vystřídal několik zaměstnání, celý život podnikal dlouhé studijní cesty do venkovských archivů, z nichž čerpal ve své práci
• v revolučním roce 1848 se stal členem Národního výboru a podílel se na přípravách Slovanského sjezdu, roku 1867 se zúčastnil delegace českých představitelů do Moskvy
• zabýval se naukovou činností, dějinami literatury, národopisem, památkami starého českého písemnictví
• přeložil Nestorův rukopis ruský a Dva zpěvy staroruské
• svoji pozornost věnoval především sběratelství (lidovou slovesnost zaznamenával, vykládal a dále zpracovával) -> Prostonárodní české písně a říkadla – soubor obsahující více než 2200 písní
• České pohádky – z nich vychází tvorba uměleckých pohádek, založených na boji dobra a zla, na víře ve spravedlnost a na obecných otázkách viny a trestu ->snažil se v nich vybudovat stabilní systém, na němž je pohádka vystavena
• pohádky: Otesánek, Ptán Ohnivák, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, O Zlatovlásce, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Hrnečku vař…

DÍLO

• Kytice z pověstí národních
• • obsahuje úvodní básně, vysvětlující název a smysl sbírky, 12 balad (Poklad, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Štědrý den, Holoubek, Záhořovo lože, Vodník, Vrba, Lilie, Dceřina kletba, Věštkyně)
  • hlavním tématem sbírky je konflikt člověka se základními mravními zákony
  • autor je přesvědčen, že mravní řád je odvěký, neměnný, osud mnohdy nezávisí na vůli jednotlivce a jeho síla zničí každého, kdo se mu chce vzepřít
  • hrdinové nejsou aktivní, nebojují s tím, co je omezuje, jsou trestáni za své chyby či za nedodržený slib, mohou však někdy svým chováním vinu napravit
  • stejně jako v lidových legendách a mýtech, z nichž básně vycházejí, je zde přesně odděleno dobro a zlo
  • čerpal z lidové slovesnosti, ale nevytvořil ohlasovou poezii
  • autorovy básně, umístěné mimo prostor a čas, nejsou didaktické ani výchovné, obsahují dramatické prvky, zvýrazněné úsporným jazykem a přesným vyjadřováním, využívajícím často dialogy
  • obsahuje množství romantických prvků: motiv zločinu a jeho (často nemožného) vykoupení, osudovosti, vášně a motiv člověka zobrazeného v kontrastu s tajemnou sílou přírody, která je nepřátelská a krutá
  • klíčovou roli zde hrají vztahy mezi příbuznými, zejména matkou a dítětem; ty jsou často zdrojem konfliktu a neštěstí

 

Josef Kajetán Tyl

• 1808 (Kutná Hora) – 1856 (Plzeň)
• český dramatik, prozaik, básník, kritik, publicista, zakladatel moderního českého divadla a tvůrce textu národní hymny, vůdčí osobnost své generace
• celý život se řídil heslem: „Všechny naše kroky musí vésti láska k národu a k jeho štěstí.“
• po absolvování gymnázia (Praha, Hradec Králové) začal studovat filozofii v Praze
• jezdil s kočovnými divadelními společnostmi po Čechách, Bavorsku, Sasku a severní Itálii
• 1831 získal stálé místo jako účetní v kasárnách, zároveň pracoval jako herec, dramatik, překladatel, redaktor a organizátor společenského života, později měl svůj vlastní ochotnický soubor v Kajetánském divadle
• od 1846 zaměstnán jako dramaturg českých her ve Stavovském divadle
• po propuštění z divadla roku 1851 odešel z Prahy
• až do smrti žil jako kočovný herec a snažil se z kočovného divadla udělat profesionální a uměleckou instituci
• bída a vyčerpání mu přivodily předčasnou smrt
• těžiště jeho tvorby spočívá v dramatech – ty lze rozdělit do 3 skupin:
  • dramatické báchorky: Strakonický dudák, Jiříkovo vidění, Tvrdohlavá žena, Lesní panna aneb Cesta do Ameriky
    • obsahují pohádkové prvky, autor se v nich však zabývá soudobými problémy
    • prostí lidé jsou svedeni vidinou bohatství, čímž se dostávají do nebezpečí, z něhož je vyvedou nadpřirozené bytosti; nejsilnějším vztahem je vždy láska, která přemáhá všechny potíže
  • historické hry: Jan Hus, Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové
    • Tyl sleduje výchovné cíle a hledá poučení pro současnost, historickou skutečnost si upravuje a idealizuje
    • Kutnohorští havíři – poprvé uvedl na české jeviště jako hrdinu lidový kolektiv
  • činohry ze současného života: Paní Marjánka, matka pluku, Pražský flamendr
    • obsahují národně-výchovné tendence, řeší sociální problematiku a vztahy mezi bohatými a chudými
    • nevěrohodná idealizace a sentimentalita
    • hra se zpěvy Fidlovačka aneb Žádný řev a žádná rvačka s hudbou Františka Škroupa – poprvé v ní zazněla píseň Kde domov můj, která se těšila velké popularitě (1918 československou, nyní českou hymnou)
    • próza (Dekret kutnohorský, Poslední Čech): Tyl zde představuje vzorové hrdiny
    • ten, kdo se staví proti vlasteneckému nadšení, je potrestán, láska k vlasti se spojuje s morálními hodnotami
    • díla, založená na prostých zápletkách (často milostných), v nichž skoro vše dobře skončí, mají člověka především vychovávat a upozornit ho na společenské problémy
• Tylova próza vyvolala ostrou polemiku. Např. Karel Havlíček Borovský mu v kritice díla Poslední Čech vytýkal zkreslování situací, naivní schematismus, umělecké nedostatky a sentimentalismus, ale i snahu získat pro národní věc šlechtu.Roku 1833 se Tyl ujal redakce časopisu Jindy a nyní (budoucí časopis Květy), ze kterého během tří let udělal jeden z nejlepších časopisů v zemi. Redigoval také dvouměsíčník Pražský posel a později Sedlské noviny.

DÍLO

• Strakonický dudák aneb Hody divných žen
• • Švanda, syn člověka a lesní víly, miluje Dorotku. Tu si však nemůže vzít, protože je chudý. Vydá se proto do světa, kde se snaží s pomocí svého sekretáře Vocilky vydělat peníze hrou na kouzelné dudy. Po počátečním úspěchu se dostaví problémy a Švanda skončí ve vězení, ze kterého ho nakonec zachrání až jeho matka, víla Rosava. Švanda pozná, že štěstí může dosáhnout jen ve své vlasti, kde na něj čeká jeho milující Dorotka, k níž se vrací a která mu jeho prohřešky odpustí.
  • hra odpovídala vkusu prostých vrstev a navazovala na dobově oblíbené hry o polepšení hlavního hrdiny
  • Tyl odsuzuje Čechy, kteří odešli do zahraničí, a razí myšlenku, že lidé mají pro národ pracovat doma, ve své vlasti
  • v často improvizovaných písních se odrážela také aktuální politická situace
• Poslední Čech
• • v próze poslední Čech se Tyl pokusil spojit žánr sentimentální novely s vlastenecko-výchovnou tematikou
  • jeho cílem bylo získat pro českou věc šlechtu
  • Hrabě Velenský se považuje za posledního Čecha a chce pro národ získat svého syna, který se národu vzdálil. Nakonec se mu to po ději plném zvratu podaří.